Posnídaly jsme, ovšem nevybojovaly jsme například dračí ovoce. To někteří jedinci ano, na nás zbyl jen ananas a žlutý meloun. Po snídani se Vandě už nechtělo do bazénu, takže jsme to zavrhly, pobalily, zážily zavazadla a odnesly je do úschovny u recepce. Souběžně jsme se i idhásily z hotelu a vyrazily do víru velkoměsta.
První jsme se zastavily opět u Petronas twins, obešly jsme je (respektive jsme jimi prošly) a udělaly si pár fotek i z druhé strany ve dne. Pak jsme sedly na metro a dojely na místo, odkud půjdeme na "central market". Hned u metra byla ovšem mešita "Jamek". Ani jsme neplánovaly jít dovnitř, mešita nevypadala nijak velká, ani výstavní - ale tak nějak jsme zabloudily ke vchodu a pán nás nasměroval k registraci (to jsme se zapsaly do velké knihy), půjčili nám obleček a najednou jsme byly uvnitř. Netrvalo to nijak dlouho. Mohly jsme totiž jen do areálu, nikoli dovnitř mešity. To proto, že cca za půl hodiny po naší návštěvě měl dorazit místní král. Ten věnoval peníze, tj. cílem jeho návštěvy bylo nakrmit původně 150, později bylo číslo zvýšeno na 250 chudých v KL, přičemž prý dostanou ještě kromě jídla i peníze na nový strat do života. To nám alespoň vysvětlila paní z půjčovny místních kostýmů (těch na vstup do mešity). Mešitu jsme obešly poměrně rychle, přes vodu jsme ještě viděly i budovu "Sultána Samada". Pak už jsme vyrazily k Central marketu. Takové velká místní tržnice, kde lze koupit všechno. Výborné bylo, že tržnice je ze své největší části v budově, která je klimatizovaná. Tedy se uvnitř dalo docela příjemně procházet. Potkaly jsme i stánek, který z cukrové třtiny vymačkává džus. Paní ho dělala s limetkou, ale dám ochutnat i samotnou vymačkanou šťávu - ta chutnala, no jako voda s cukrem, lepší to bylo s tou limetkou. Každopádně to byl zajímavý proces výroby, když měla paní strojek, takový velký odšťavňovač, do něj cpala kusy třtiny a dole už tekla šťáva...
Okoukly jsme hodně stánků, čaje, kávy, napodobeniny parfémů všeho možného, pašmíny i jiné šálky, prostě všechno. Koupily jsme si ale už jen z kokosu dělanou sponu k sarongu (a Vanda rozhodla, že nám stačí jedna dohromady, tak holt máme jednu).
Z Central marketu jsme ještě vyrazily do nedaleké čínské čtvrti, kde jsme se už na neklimatizovaném tržišti obdivovaly tomu, co všechno lze prodávat a hlavně napodobit. Všude na nás vykukovalo zboží známých značek v až podivně neznámém provedení a nikomu to nepřišlo divné :-D, jen nám.
Nešlo jen o oblečení a hodinky nebo kabelky. Měly tu i napodobeniny třeba per a tužek. Prostě všechno.
Koupily jsme si čerstvý džus a podarovaly místní slepce pokoušející se o hudební výstup. Fakt jim to moc nešlo, třeba paní byla ještě asi i hluchá, protože zpívala sice jak o život, ale mikrofon, do terého produkci prováděla měla vypnutý nebo nefunkční, tedy vůbec nebyla slyšet. A i ostatní nevypadali že by jim produkce šla lépe, každopádně za snahu si fakt zasloužili drobný příděl. byli ukrutně roztomilí tím, jak jim to nešlo :-D
Cestou zpátky k metru jsme se zastavily ještě v durianovém obchodě. Malajsie totiž durianem žije. To není jako v Indonésii, kde se objeví jen sem-tam někde. Kdepak. Malajsie má durian na každém rohu a ve všech možných podobách. Sušenky, čokoláda, zmrzlina (dokonce tu má durianovou zmrzlinu i McDonalds) a další. Dokonce mají i durianové kafe! To nás zaujalo a paní se zeptala, zda ho chceme ochutnat. Nalila nám tedy do malinkého kelímku a my testly. Proběhlo to naprosto klasicky. Mně kafe celkem příjemně vonělo, ovšem chutnalo naprosto stejně hnusně, jak celý durian. Vandě zase kafe strašně páchlo - a narozdíl o durianu samotného jí ani nechutnalo (ale nechutnalo, že příchuť kávy, ne, že by se jí to zdálo hnusné tak, jako mně). Tak jsme paní poděkovaly a zase šly.
Dojely jsme metrem zase pod Petronas twins, navštívily místní supermarket, koupily nějaký čaj a jackfruit na cestu a vydaly se zpátky k hotelu pro zavazadla. Chtěly jsme se i naobědvat/navečeřet - ale v "naší" restauraci bylo zavřeno.
Tak jsme pobalily svá zavazadla a vyrazily z hotelu s tím, že se najíme někde jinde. Ale cestou jsme si všimly, že v mezičase balení a vyzvedávání batohů stihla "naše" restaurace otevřít, takže jsme se najedli ve známém prostředí. Po jídle jsme pokecaly s babkou u pokadny, která nám vtipně poradila dávat si pozor na zavazadla - že by mohl projet skůtr a tašku nám strhnout. Hahahaha. Jako asi dobře míněná rada, jenže s těžkým batohem na zádech vcelku neuvěřitelná - že projede skůtr a serve nám cca 13 kg těžký batoh a to vše v mžiku oka. Tak jsme se ještě i pobavily, metrem dojely zpět na central station a tam vyrazily do podzemí, na stanoviště autobusů, teré odjíždí na letiště. Čekaly jsme, že v šest určitě nějaký pojede a ano - jel. Tak jsme si koupily lístek, batohy narvaly do úložného prostoru, samy si nalezly do obrovských křesel uvnitř a vyrazily.
Cca za hodinu jsme už byly na letišti, přelékly jsme se do cestovního, nechaly odbavit batohy a vyrazily k bráně. Ta se právě ovřela, takže jsme v poslední rychlosti utratily poslední zbylé peníze a nastoupily do letadla. na tenhle let paní i tvrdila, že nemá volná sedadla vedle sebe a posadila nás vedle sebe přes uličku - ale popřesazovaly jsme letadlo a nakonec jsme spolu seděly, pohodlně u okna na dvou sedačkách vedle sebe. letadlo bylo koncipované 2-4-2, tak jsme sedfěly hodně pohodlně. Cesta do Muškátu byla poměrně plná turbulencí, což mne vždycky vyrušilo ze spaní. Vanda se trochu prospala. V Muškátu jsme poměrně rychle přestoupily také, bez zbytečného zdržování. Zde jsme už měly sedadla vedle sebe přidělená rovnou, takže nebylo nutné nikoho přesazovat. Opět jsme moc nespala, tak holt pomohlo pár filmů. Při pořistání bylo ještě vtipné pozorovat rodinku sedící vedle na prostředních sedadlech, jak se snaží ukrást rozdávané deky a byly jsme ve Frankfurtu. Pak už chybělo jen 45 minut letu do Prahy a frrrrr....dovolená je za námi komplet :(.
Žádné komentáře:
Okomentovat