Abych jela z práce rovnou na letiště se mi snad ještě
nestalo, ale proč ne. V Praze jsme sedly do vlaku a vyrazily směr Vídeň.
Prázdniny se ještě asi pořádně nerozjely, takže vlak nebyl plný a my měly
v kupé dost volno. Podle plánu jsme si daly jak koláč, tak sushi a
spokojené dorazily do Vídně.
Vzhledem k tomu, že je Vanda nemocná, jsme vzdaly
pobíhání po Vídni a rozhodly se rovnou přestoupit na vlak na letiště. To jsme
udělaly a téměř samy ve vagonu jsme jely. Já cestou řešila, zda nekoupit hotel.
Bylo horko, já zpocená až za ušima, Vanda s injekcí penicilinu
v těle. Ale letištní hotel stál pět tisíc a bylo ho potřeba tak na šest
hodin. Vanda to vyhodnotila jako nesmysl.
Průvodce o spaní na letišti vyprávěl jako velmi přátelském,
jenže to trochu narazilo na problém, že gaučíky na spaní jsou až
v odbaveném prostoru. Nakonec se ukázalo, že i na to je letiště připravené
a tedy je možné odbavit si batohy, projít do tranzitu a tam se na terminálu F
uvelebit přesně podle předpovědi. Jen tedy chyběla sprcha, abych se mohla
osprchovat. No co už. Spalo se vcelku dobře, takže ráno jsme vesele vyskočily
na let do Frankfurtu. Lufthansa nám dala kafe a šáteček a za chvíli jsme
přistály, našly přestup a šly se zeptat paní na gate, jestli nám nedá sedadla
vedle sebe. Ve Vídni totiž letuška tvrdila, že letadlo je úplně plné a místa
vedle sebe nemá. Bohužel je neměla ani paníve Frankfurtu. Našla dvě místa vedle
sebe, ale uprostřed prostřední řady a to sama vyhodnotila jako horší stav, než
dvě místa vedle sebe přes uličku.
No co. Nedalo se nic dělat. Daly jsme si snídani u McDonalds
a už se nastupovalo. Jaké bylo naše překvapení, když jsme v letadle
zjistily, že letadlo je hodně volné. Když byl ukončen nástup, začalo volné
přesahování lidí. My si tedy sedly spolu, ale Vanda mi to dovolila jen do
večeře. Pak si mám sednout jinam, protože bude spát. A tak se taky stalo. Po
večeři Vanda zalehla, mne vyhodila a spala až do doby večeře před přistáním…
Popřistání jsme
vyzvedly batohy, našly půjčovnu aut, která ovšem byla schována pod
názvem Eurocar a ne Interrent jak jsme měly ve smlouvě. Pán v půjčovně byl
ochotný, ale pak zjistil, že mi končí kreditka a vyhodnotil to jako problém. Já
zas vysvětlovala, že kreditka končí, ale novou nemám, protože je teprve začátek
měsíce, kdy končí platnost a novou banka zatím nedala. No, dohodli jsme se, že
si načte ještě jinou kartu a případné pokuty půjdou na ní. Pak nás ještě
upozornil, že nezastavit na červenou je za pokutu 100 místních peněz, což je
v přepočtu asi 6 tisíc.
Vylezly jsme z haly a okamžitě nás ovanulo takové horko
a vlhko, že se mi hned zarosily brýle. V půjčovně obsluha pečlivě ojela
celé auto a zapsala všechny pidi škrábance. Pak jsme teprve mohly odjet. Oproti
půjčení auta v USA výrazný rozdíl. Tam panuje tady si nějaké auto vyberte
a jeďte, pak nám ho jen někam postavte. Tady, v semi sultána a peněz z ropy si ale vozy hlídají velmi úzkostlivě. To se hned pozná, kdo umí s penězi hospodařit prostě :)
Vanda navigovala do hotelu a já trochu trnula, protože
občas zmizel jízdní pruh, občas se na mne natlačilo jiné auto, většinou blinkr
používá jen moje auto a naopak moje auto dost dlouhou dobu nepoužívalo světla, protože jsem zvyklá, že už svítí, že jo.… Ale dojely jsme, hotel jsme našly, zaparkovaly a šly na
večeři. Ta byla výborná tak, jak jsme vlastně i
očekávaly. Do postele jsme se dostaly až kolem 23 hodiny…
Žádné komentáře:
Okomentovat