Yogja, den druhý - chrám Borobudur

V noci nás překvapil jet-lag. Tak nějak jsme s ním nepočítaly, měly jsme za to, že spánková deprivace během letu a usnutí ve správnou chvíli a probuzení ráno všechno vyřešilo. Tak bohužel. Zhruba do půl druhé jsmese převalovaly a nemohly usnout. Budík přitom byl nařízený na 3:15, abychom stihly našeho řidiče. Takže po necelých dvou hodinách spánku jsme zase vstávaly a odjížděly k chrámu.

Nevím, kolik lidí to ví, ale Indonésie má takovou zvláštnost - vychází zde slunce. A tedy nějakou hlavu pomazanou napadlo, žebude potmě vozit turisty k největšímu budhistickému chrámuna světě. Tam je vybaví baterkou a nechá je hodinu čekat na východ slunce. A za to je indonéský lid oprávněn účtovat o 100 tisíc rupek více, než za normální návštěvu. No, jak říkám, nestály jsme o to, ale sešlo se to tak. Vybaveny technikou jsme i potmě určily sever a následně i východ a uslalašily se mezi stupami chrámu. S námi asi tak milion dalších"bule" svezených z okolí. Všichni fotili, i když byla furt černočerná tma, a vzájemně si překáželi. 

Když došlo na svítání, byltakový opar, že se mi rosily býle, objektiv a slunce nevyšlo.

Takže jsme chtěly udělat nějaké fotky, ale furt někde někdo překážel. Paráda, ten výlet za ty prachy fakt stál.

Jako chrám je ohromný, impozantní a zcela jistě jsme i přes návaly davů dokázaly něco vyfotit. Na druhou stranu, ty davy fakt všechno kazí. Nicméně když se pak chrám otevřel i ostatním běžným návštěvníkům, nebyl stav o nic lepší. Valily se od vchodu davy místňáků taky.

Za naše prachy jsme sice baterku musely vrátit, ale dostaly jsme batikovaný obvaz (asi šálka, nebo na co to lze použít) a snídani. Obvaz zcela jistě někdo dostane s dovětkem "vzpomněly jsme si na tebe a tohle ti pořídily"... Tak se těšte.

Snídaně byla v místním stylu, takže smažená rýže, nudle,maso a nějaké ovoce. Mimo jiné jsmeměly možnost ochutnat ovoce, jehož název ještě časem zjistím, ale vypadá jako kožnatá hnědá švestka. A ne, nebylo nic moc.

Náš zájezd měl super bonus, návštěvu slepičího chrámu. Odchované žlutými trabanty jsme se docela těšily. Chyba, opět chyba. Chrám je super turistickou atrakcí. Nejen, že se platí vstupné, ale je možné si chrám postavený místním šílencem ve tvaru veliké slepice prohlédnout. Chrám je z bertonu, uvnitř má jakousi opbřadní síň vybavenou sedadly z autobusových zastávek a malé osobní motlitební místnosti. Určeno jakémukoli náboženství. Od dob žlutých trabantů se však už do zébáku slepice chodit nesmí. Zato se může vylézt po točitém schodišťátku na slepičí hlavu. Ta pojme šest lidí a pod hlavou se stojí fronta. Nahoru se leze malinkým krouceným schodištěm a pomalu nejde nahoru vylézt. Na to, že je to téměř novostavba, to vykazuje jisté problémy v plánování....

Za odměnu za to utrpení je v ceně vstupného místní dezert, vyrobený z brambor a tapioky a vlastně nedobrý. Pak si ještě můžete koupit kafe a pozorovat ze slepičího zadku úžasný výhled. 

Tojsme odmítly, sešly dolů a doleu paní u stánku jsme testly kokosový ořech. Dokonce jsme objevily červený, takže jsme požádaly o něj.

Cesta domůuž nijak zajímavá nebyla, krom zjištění, že místní organizátoři dopravy berou "všimné" od projíždějících aut v hodnotě mince 500 rupií za to, že odbočující nechá rychle odbočit na hlavní. Krom dopravy v centru je to všechno hodně plynuléa sice zmatené a blatník na blatník, ale fungující.

Doma jsme odpadly a vyhlásily dvouhodinový spánek.

Pakjsme se posbíraly, zašlynejdříve na ledové kafe, pak do centra především s cílem koupit zapomenutý kabel k foťáku. Tak ne, to nelze. Jeden obchodní dům, dvě patraelektroniky. Z jednoho patra mobilních telefonů nás posílají výše. Tam milion stánků, žádný z prodavačů se však neobtěžuje přemýšlet. Ryhlejší je odpověď "nemám". Když mne to přestane bavit, píšu paní, že potřebuji kabel HDMI. Jooo, tak tenvlastně má. Problém je, že potřebuji menší koncovku,než mi nabízí a nakonec stejně odcháhzíme s nepořízenou. Prd Asie, hlavní světadíl elektroniky.

Pakuž jen hledáme něco k jídlu. Potkáváme nahaněče na batikované krámy. Zajímá se i o to, zda jsme viděly Borobudur a sopku Bromo. Ne, na Bromo senechystáme. Prý proč. Tak Vanda spouští o svých kolenou. Pán si začíná stěžovat na svá záda. Když oba lazaři skončí s trumfováním, kdo je víc nemocný , vcházíme do občerstvovny. Mají jídelní lístek, dokonce i v angličtině.Nakonec ale zjišťujeme, že z cca 30 jídel mají dvě. Vzdáváme to, jdeme jinam.Večeříme opět "nasi goreng", tedy smažené nudle v místňíáckém bistru naproti rodince , která neustále mění své stanoviště, z talířů furt ujídá někdo jiný a na závěr se s námi samozřejmě i fotí.

Těšíme sedo postele, aleještě si objednáváme praní prádla, které už jsme stihly vlastně vyčerpat.Nějak jsem podcenila to, že se furt děsně potím a furt měním trika. Jen za cestu sem v letadle jsem pobíhám po letištích propotila tři. Vypráno bude zítra. Tak teď už jen sprchu, a spát.