Ještě večer před spaním jsme si mohly vybrat, zda chceme ráno snídani slanou, nebo sladkou. Zvolily jsme si slanou verzia patřičně si přispaly. Ráno jsme posnídaly rýži, tempeh a nějakou zeleninu. K tomu ovoce v podobě liči, melounu, maracuji a ještě něčeho :-D a pomalu se posbíraly s tím, že vyrazíme ven.
Naše první cesta vedla k sultánovu paláci. Ten je nedaleko.Yogyakarta má v Indonésii zvláštní postavení. Jedná se o jediné místo, kde je vláda oficiálně přenechána místnímu sultánovi.Jeho palác jsme si tedy prohlédly nejdříve a to především proto, že do 12 hodin jsou zde různá představení. Dnes bylo loutkové divadlo. O loutkách bude ještě řeč, ale loutkové divadlo zde funguje jako stínohra.
Zafungovala i indonéská nátura - stydliví místňáci si nás fotili tajně a děsně "nenápadně". Ti odvážnější chodili žádat o foto. Tolik fotekjsem za celý život nikomu neposkytla a logicky - o Vandu byl zájem ještě větší. Doprovázeno samým hihihi, myse fotíme s bule (to tedy nepadlo). Co s těmi fotkami pak dělají, to netuším a zeptat se jich nemůžeme, páč neumí obvykle nic víc, že anglicky poděkovat.
Když jsme z paláce vyšly, odchytil nás místňák s tím, že kousek odtud je dílna jeho rodiny, která vyrábí tradiční loutky.Ajestli to chceme vidět. Chtěly jsme, i když jsme pak čekaly požadavek za vstupné a výklad. Bylo to vážně zajímavé. Loutky, používané právě ve stínohře se vyrábí z buvolí kůže, Ta se různě perforuje a nakonec maluje. Vyučit se malířem těchto loutek obníáší pět let, kdy "student" chodí so své školy a po večerech se učí malovat loutky. Všechno naloutce má svůj význam. Každá barva něco znamená (žlutá spravedlnost, červená láska atd.) plus i tvar loutky má svůj význam (třeba dlouhý nos = hodně znalostí). Ve stínohře to ale není vidět. Je na každém, jaksi danou loutku představí.
Po skončení přednášky kupodivu nikdo žádné peníze nechtěl.
Vylezly jsme z dílny a potkaly kousek za rohem výrobu džusů z ovoce, tak jsme sehned osvěžily - já si dala Sirsak - to je podle google lahevník ostnitý. Bylo to bílé a chutnalo to trochu jako hruška.
Vanda si dala nápoj z červeného dračího ovoce.
Pakjsme se vrátily na pokoj, kde jsme daly chvíly oddech.Mezitím jsme zjistily ceny odvozu do chrámu Boroduru. Tam nevede přímý autobus a podle místní paní z recepce je to cesta s přestupem tak na tři hodiny. Jenže cenydopravy byly dost drahé a napadlo nás zeptat sena recepci, kdyby někdo jiný chtěl jet taky, že se podělíme o taxi. Místo tohonám recepční nabídla organizovanou cestu na kterou jede také pokoj č. 11. Jenže ti jedou kouknout na východ slunce. Konec zířící odpočinková dovolená, zítra tedy vstáváme ve tři ráno.
Odpoledne jsme si chtěly projít místní hlavní třídu. Konalase zde však vojenská přehlídka, takže všude plno lidí, policistů, vojáků, zmatek.
Zajímavé bylo, že to všebylo v plném provozu. Na jedné straně ulice tribuna, na druhé straně ulice tribuna, mezi tím běžný denní provoz. Ten tedy pak uzavřela úžasná vojenská přehlídka a po ní ještě přelétávaly nad ulicí letadla v různých formacích.
Mymezitím našly bankomat, abychom vybraly pár milionůna zítřejší výlet. A taky místního Baťu.Ten tu prodává plno gumových bot typu crocs. Takže Vanda jedny za pouhých 100 tisíc prostě musela mít. Ještě jsme vlezly do tržnice, kde nám pán začal vnucovat sarong. Vanda po něm toužila, ale smlouvání, to bylo nad mé možnosti. Mně to prostě nedělá dobře. Raději nic nechci a odcházím. Nakonec nás pándoběhl, že nám za 300 tisíc dva prodá. Stejně to asi bylo dost, ale máme tedy dva sarongy :)
Pak už byla na řadě jen večeře, ke krteré jsme dostaly výborný ledový čaj. Když seVanda ptala na to, co je to za čaj, tak si ho sami míchají ze tří druhů: Tehtang, Teh Tjatoet a Teh goalpara. Hmmm. Pokud seženeme,tak koupíme.
Po večeři už jsme dorazily domů, vyjednaly s paní praní prádla, neb už máme skoro všechno propocené a těšíme se na ranní vstávání :)
Žádné komentáře:
Okomentovat