Přesun do Munduku

Po snídani jsme si sbalily a změnily plány. Původně jsme se chtěly dopoledne válet u bazénu, ale bylo pod mrakem, chvíli dokoncepršelo, tak jsme to vzdaly. Objednaly jsme si aut, že sepřemístíme. Tady nefunguje Uber, ale GRAB. Ale funguje zhruba stejně, jako Uber. Aplikace ukázala, že za pět minut řidič přijede, tak jsme se rozloučily ašly čekat ven. Jenže. Za chvíli se ozval řidič s tím, že cena ukázaná aplikací (329 tisíc) je nízká a že za 500 nás odveze. To jsme odmítly, Vanda s ním ještěš chvíli debatovala a on neuhnul. Tohle je tady vůbec zajímavá věc. Občas někdo z ceny neuhne, přestože víme, že je vysoká (například se nám to stalo u kokosu. Už jsme ho koupily i za 10 tisíc, za slušnou cenu považujeme i 15…a pak se někdo objeví a chce 25 a nepokouší se smlouvat a neprodálevněji i za cenu, že neprodá nic. Zajímavější je to pak ještě ve chvílích, kdy se to stane na místě, kde dotyčný sám moc kšeftů nemá…

No nic. Zkusily jsme objednat jiného řidiče, o trochu dražšího. Ten cca za deset minut přijek, stáhnul okénko a šeptal. A my mu vůbec nerozuměly. Mlel něco o mafii, o tom, že námsleví 1000 rupií (to jsou dvě koruny, takže kšeft jak Brno) a po nějaké době jsme pochopily, že chce, abychom oficiální objednávku přes GRAB stornovaly. Prý nás odveze, ale nemůže takhle veřejně, protože mafie taxiářů v rýžových polích. OK. Potřeboval to stornovat tak moc, že nám ze svého mobilu udělal hotspot, abychom se mohly připojit a cestu stornovat. Pak nás vezl cestou necestou, kličkoval Ubudem, pak vynechával hlavní silnici a vezl náspo okreskách…a cestounám ukazoval ty, kdo k místní mafii patří. Pak nám taky ukazoval banány (asi jsou turisti úplně blbí). Potkaly jsme dokonce cestou i jedny jatka přímo na silnici, kde místní zvíře už porcovali…

Asi za dvě hodinky jsem dojely na naše nové místo bydlení. S milým taxikářem jsme se rozloučily a ubytovaly se. Místní člověk v recepci nás dost rozladil. Sice se zeptal na naše jména, ale sám prohlásil, že jeho jmého je MR.MANAGER. Tak jsme si hned udělaly obrázek o tom, že je debil. Hodily jsme krosny do našeho stanu (teď bydlíme dvě noci ve stanu s výhledem do kopců) a šly si půjčit skůtr. Přestože je silnice opět samá serpentýna, usoudila jsem, že je potřeba postavit se svému strachu. Chvíli to sice vzalo a zatáčky s ostrým úhlem stále nedávám, ale moje jízda na motorce se lepší. Už nepadáme, Vandu před ostrou zatáčkou do prudkého kopce prostě vysadím, vyjedu to a pak ji naberu. Je to divné, ale jde to. A takové zatáčky byly stejně cestou asi jen dvě. Z kopce je sjet umím. Zajímavé, že vůbec žádný problém nemám s jízdou vlevo. Ta už mi z minulých cest tak přešla do krve, že je to brnkačka. 

Nejdřív jsme se zastavily na vyhlídce na jezera.Chtěly jsme kafe, ale to neměly, tak jsme daly ledový čaj, jeden donut a já riskla kuřecí polévku. Z té se vyklubalo „naházíme tam co máme“, takže to úplně nebylo to, co jsme čekala, ale kus se sníst dal.

Pak jsme sjely k jezerům a podívaly se na místní chrám na jezeře. Trochu nám připomněl Japonsko a Kawaguči lake. To především tím, že se všude převalovala horrová mlha a mezi tím si turisti jezdili po jezeře na šlapadlech podivných tvarů labutí.

Pakuž jsme jely domů s tím, že se ještě někde navečeříme.  Což se v několikáté restauraci povedlo (cílem bylo nejíst v běžném „warung“, protože „naší goreng“ zejména mně leze krkem). Doma jsme vrátily skůtr s tím, že druhý den ho už oproti plánům nechceme. Tenhle skůtr skoro kopec nevyjel a naopak dolů to zas skoro neubrzdil…

Akorát se stmělo, tak jsme zalezly do postele, chvíli si četly a pak šly spát.



Foto Ubud: https://silveig.rajce.idnes.cz/BALI_-_Ubud