Z hotelu jsme odjížděly něco před jedenáctou večer.Vsedm jsme zašly ještě na večeři, pak se ještě chvíli válely ale nakonec nastal čas odjezdu. Zatímco Vanda spala celou dobu až do večeře, já jen asi hodinu. Ze sluníčka a horka mne dost bolela hlava a bála jsem se, že se to zhorší, až budu ve vzpřímené poloze. Taky jsem sebála dopravy a hlavně toho, že se s někým srazíme a nestihneme let.
Chtěly jsme cestou zastavit u nasvícenémešity sultána Kábuse, ale parkoviště u mešity je pod stromy, tudíž z toho místa to nafotit nejde, a zastavit u krajnice jako všichni místní se mi a) nelíbí a za b) nesměly by jezdit auta, abysme mohly přejet do krajního pruhu. A protože už se na mě několik set aut přilepilo takmoc z boku, až se mi totaky nelíbilo, jelo se přímona letiště. I tak to bylo akorát. Vrátily jsme auto, prý je v pořádku a nepřibyl žádný mikroškrábenec, odbavily zavazadla a vydaly se na gate. Jak je letiště v Muscatu pěkné a moderní, je dost nepřipravenéna turisty, kteří dorazí dříve, než se otevírá gate. Gate je plný sedaček i nabíjecích míst. Ale před gate lidé sedí na zemi. My urvaly lavičku, elegantní v podobě vlnky. Leželo se na ní dost blbě, ale co už. Po nástupu do letadla už nic nevím. Usnula jsem dřív, než se odstartovalo. Vzbudilo mne roznášení večeře (ve čtyři ráno) ale pak jsem spala asi až zase do roznášení snídaně, cca 1,5 hodiny před přistáním.
Pak teprve začaly ty správné adrenalinové zážitky. Zaplatit víza. Jedna fronta. Nechat sije dát do pasu druhá fronta. Pasová kontrola třetí anejdelší fronta. Nám ale za 1.5 hodiny letělo další letadlo a fronta byla ukrutně pomalá. Během jsme dorazily kzavazadlům, vyzvedly své batohy a zrychlenou chůzí jsme přeběhly celé letiště, domácí lety, a hledaly, kde odbavit zavazadla. Každý ze zaměstnancůnás posílal někam jinam. Poslední řekl, ať jdeme rovnou k přepážce. To už to letělo za půlhodiny. Pán nás vyslechl, pak si u přepážkysi s kolegou v klidu dopověděl historky z fotbalu a pomalu nám batohy odbavil. My sprintovaly na gate. Samozřejmě to byl ten na konci celého terminálu. Dobíháme z posledních sil, Vanda mává letenkou na paní u brány. Ta je dost happy avesele nám sděluje, že nejsme poslední, jak si myslíme, ale že naopak nástup ještě nezačal. Jdu se vysprchovat pod umyvadlo na záchody a vracím seve chvíli, kdy už nástup zahájený byl. Samozřejmě si nás paní pamatuje, takže se baví i když nám trhá letenky.
Vyžíráme místa v první řadě. Sice prostor na nohy, jinaknějak stísněné. Na dvě hodinky se to dá. Dostáváme balíček s muffinou z vánočkového těsta a oříšky. Po přistánís námi zahajuje konverzaci paní, co celou cestu seděla vedle nás. Že má dceru vAnglii, je jí 29 a vzala si francouze, jmenuje se Sarah. Pak má ještě další dceru, té je 35. No, než stihla dopovědět o sestřenicích, byl výstup.
Podle popisuhledáme stanici autobusu Jogjatrans. Odmítáme milion taxiků, ovšem stanici autobusu nenecházíme. Milion lidí se ptáme na cestu, milion směrů nám nabízí. Nakonec, když už začínám zvažovat to taxi, nacházíme budku. Autobus jede za chvilku. Naskakujeme a jedeme. Není to daleko, ale příšerná doprava. Víc stojíme, než jedeme.
Pak ještě cca 500 m pěšky. Nacházíme své bydlení, odhazujeme batohy. Já toužím se osprchovat a spát, Vanda má hlad. OK. První výkrmna je cca 200 metrů od domu. Usedáme, koukáme nanabídku, nerozumíme slovu. Vedle nás sedií dva kluci. Ptáme se, co je co. Neerozumí. Ptáme se, co jim chutná. Chytají se a říkají, že super je šestka. Fajn, chceme ji taky. Mladík vyběhne nám objednat. Asi objednal dvě různá jídla ve smyslu různé maso. Jedno mělo stehno, rýži, nějaké čatní a cosi jako játrovou omáčku, druhé bylo stejné, jen s kuřecím pařátem. Fakt to mělo i drápy. To vyfasovala Vanda a nedokázalo to pozřít, ani z toho vlastně kus masa vydolovat. Dělím se o své maso, dopíjím ledový čaj, který je ukrutně sladký, odcházíme konečně domů, pod sprchu a do postele.
Zítra bude volný den, courneme se po Yogakartě.
Doplnění na žádost Vandy: jak jsme málo spala a byla unavená, totálně mi odpadalo myšlení. Takže jsem asi při první fázi letu nechala v letadle svá milovaná sluchátka. Při druhé fázi letu to odnesla šála, kterou jsem s sebou měla náhradou za dlouhý rukáv na chvíle chladu a nabíjecí kabel k telefonu. Zde se jako zachránkyně projevila Vanda, když mi kabel půjčila. Přestože má telefon na jinou koncovku, naštěstí má ještě sluchátka, která se nabíjejí konektorem, který je shodný s mým. Takže jsem si mohla telefon nabít a my trefily k hotelu. Přestože jsem měla podrobný popis, myslím, že bysme to nedaly bez google a nebo dlouhého chození, ptaní se a štěstí...
Mmch kabel k nabíječce jsem dnes našla. Ostatní je asi ve vlastnictví Oman air.
Doplnění na žádost Vandy: jak jsme málo spala a byla unavená, totálně mi odpadalo myšlení. Takže jsem asi při první fázi letu nechala v letadle svá milovaná sluchátka. Při druhé fázi letu to odnesla šála, kterou jsem s sebou měla náhradou za dlouhý rukáv na chvíle chladu a nabíjecí kabel k telefonu. Zde se jako zachránkyně projevila Vanda, když mi kabel půjčila. Přestože má telefon na jinou koncovku, naštěstí má ještě sluchátka, která se nabíjejí konektorem, který je shodný s mým. Takže jsem si mohla telefon nabít a my trefily k hotelu. Přestože jsem měla podrobný popis, myslím, že bysme to nedaly bez google a nebo dlouhého chození, ptaní se a štěstí...
Mmch kabel k nabíječce jsem dnes našla. Ostatní je asi ve vlastnictví Oman air.
Žádné komentáře:
Okomentovat