Vietnam den 18 - Hanoi

Ráno klasicky plnění vajíčka a neklasicky vynucený small talk: Nejdřív se mi paní recepčí dařilo tak trochu asi neslušně odpálkovat během nabírání kávy a džusu,a le pak prostě natvrdo přiščla ke stolu. Sdělila mi, že mají i kapučíno nebo latté (to nemohli říct tři dny zpátky?) a že co bych řekla že by mhli vylepšit. "Neotravujte hosty" říct nešlo, zejména když s paní recepční všichni ráno švitořili. Kromě mě. Takže nic, všechno jer super. yplníte nám dotazník spokojenosti? Jasně. Pak už jsem byla propuštěna.

Poslední den plánoval relax a poslední nákupy. Těma jsem začala. Vzala jsem batoh a došla do supermarketu a nakoupila nějaké drobnosti. Zklamalo mne ale, že neměli můj oblíbený liči čaj. Koupila jsem i mango a maracuju. Víc ovoce neměli, což nebylo moc podle plánu. Vše jsem odnesla na pokoj a vyrazila ven hledat někoho, kdo mi umyje hlavu. Tedy o to ani úplně nejde, ale hodinové drbání hlavy, to je prostě "must have". Našla jsem, jen bylo dost brzy a paní myčka nebyla v práci. Ale kolegyně jí od rašplování hohou nějakého pána (asi dost namáhavého rašplování nohou) zavolala a paní dorazila. Nebyl to až tak vychytaný salon, takže neměl takounou tu spršku nad hlavu do oblouu, ale paní to zvláda i tak. Znejistěla až na konci, kdy jsem už přebrala věci do svých rukou, s pomocí překladače jí vysvětlila, že potřebuju nejdřív učesat a pak fénovat (chystala se dělat to naopak) a pak taky to potřebuju nevyfénovat úplně dosucha. V podstatě nechápala a zavolala si i kaarádku od rašplování nohou, aby se optaly, zda je všechno v pořádku. Bylo, jen jsem prostě divnej zákazník :). Takovej, kterej si ještě hned doběhne na pokoj si ty vlasy dopatlat vlastními serepetičkami :) Běhe toho běhu jsem objevila klenotnictví, kde měli fakt luxusní šperky. Myšleno jako moc pěkný. Drahý ovšem taky :(. Tak nic, no :)

Další cesta z hotelu nejprve do kavárny. Našla mi ji umělá inteligence a fakt je, že bez ní by mne nenapadlo, že v tom divném domě v prvním patře je kavárna. Opravdu mc pěkná. Zkusila jsem citronovou kávu, což v podstatě bylo kafe s citronovou zmrzlinou. Překvapivé, ale proč ne.

Pak jsem se zase vypravila do supermarketu. Zase jiného, protože jsem chtěla ten čaj , ale prostě nic, není. Ale zato byla otevřená Pho 10, michelinská restaurace s Pho. A tak jsem tedy došla do supermarketu (a nic nekoupila). Pak jsem se nechala zlákat ještě na masáž nohou, která byla sice fajn, ale pak to paní zabila předpřipraveným lístečkem " u nás se dává dýško 100 tisíc, 150 tíc atd...". A tak to jsem paní vysětlila, že tohle je fakt hodně divný a že se mi to takhle natvrdo fakt nelíbí. Paní se to taky nelíbilo, ale ...

Kousek od salonu jsem potkala babičku s kolem, na kterém bylo ovoce. Taková vietnamská klasika, ale zeptala jsem se na cenu, protože paní měla fakt pěkný rambutan i mangosteen. Paní chtěla za kilo rambutanu 100 tisíc. Hm. V obchodě stojí asi 70 tisíc (ale nebyl hezký a nevím jak dlouho tam ležel) a loni jsem ho (pravda, v deltě mekongu) kupovala za 35 tisíc. Takže jsem řekla, že za padesát tisíc ho vezmu. Paní nijak nereagovala, narvala tašku rambutanu a když jsem jí dávala padesát, začala, že chtěla stovku. A tak to ne, já říkala padesát. Tak kývla na padesát s tím, že odebere. No ale to není řešení. Takže jdu ryč. Za chvíli mne paní dožene, s tím že OK, OK a ta její poloviční odebraná taška najednou na váze ukazuje kilo :-D. No tak nic, no. Ale mrzelo mne to, chtěla jsem vzít i ten mangosteen, ale trochu soudnosti prostě.

Byly už tři dpoledne, což znanemalo, že není čas oběda a že se zmenšila fronta na ichelinské Pho. A vážně, do pěti minut jsem seděla u stolu a měla misku pod nosem. Michelinský oběd za 60 korun :). Ale jak už jsem říkala v Koreji, nechápu ten systém. Jako vím že jde o udržování stejné kvality jídla a tak, ale už jsem jedla lepší Pho, jen nemělo michelinské hvězdy. Ale zase propadák to nebyl. Takový slušný střed z mého pohledu.

Najedla jsem se a ještě jsem se zastavila v supermarketu u hotelu a koupila alespoň papáju ještě domů (jaké pak bylo moje překvapení doma, když jsem zjistila, že to není papája, ale ohromné mango). Na pokoji jsem si vše pobalila (pro větší pohodlí jsem si platila jseště noc navíc - právě abych mohla odejít z hotelu jak potřebuji, mohla se v klidu pobalit, osprchovat a tak. No a zaplatila jsem si sedačky v letadle. To jsem odkládala jak to šlo, ale letecká společnost prostě to moje středové místo pro mne držela. AI odhadovala vysokou naplněnost a já prostě vyměkla s tím, že nechci být na letišti vystavená dobrotě či nedobrotě personálu, jestli mi sedačku na požádání přehodí.. V Praze to udělali, ale co já vím tady. Vyměkla jsem a koupila.

A taky jsem odmítla jet na letiště autobusem s těžkým batohem a zavolala si Grab (většinou je levnější Green SM, ale aktuálně byl levnější Grab prostě. Říkal pan recepční, že začíná dopravní špička a že možná bude těžší něco sehnat. A pak se plně projevil můj pětihvězdičkový hotel, neb Grab přijel, dveřník vzal můj 20kg batoh, naložil ho do auta, rozloučil se a já na dámičku odjela. Nádhera. 

Už cestou ovšem začalo pršet. Co, pršet, příšerně lít. Občas to stěrače ani nepobíraly a chlapík, který v tom přecházel silnici fakt hodně riskoval svůj život - brzdili jsme na poslední chvíli a fakt vůbec nebyl vidět. Takže jsem nakonec byla ráda, že jsem si ten taxík vzala. Na letišti jsem jen batoh přeložila na vozík, odvezla k check-inu (a ano, byl tam milý kluk a nabízel jestli chci vytisknout palubní vstupenku nebo mi stačí elektronickyy - shodli jsme se, že ano, přeci jen co když dojde baterie v mobilu a tak). No a to bylo všechno. Tedy krom toho, že ze zkušenosti z loňska jsem neměla ani myšlenku na salonek (a stejně bych na něj neměla čas). Letiště v Hanoji se dost změnilo, ta stánková rozevlátost zmizela, ale stejně mají všechny ceny jen v dolarech, což je hroznej vopruz, když chcete utratit poslední peníze a nevíte, kolik to je. Ale nakonec se mi to povedlo za sušenou papáju (ano, vím že jsem jí výrazně přeplatila) a mohla jsem vesele odletět.

I když vesele moc ne - nasedli jsme do letadla a mojhe placené místo se ukázalo jako pěkná past. Seděla jsem vzadu na dvojmístě a cedle mne se posadil dost rozměrný pán. Blbý. A let fakt plnej. Naštěstí o dvě řady předemnou byla dvě volná sedadla a tak jsem vydolovala své zbytky milého přístupu a pořešila s letuškou, jestli se tam můžu přesunout. Mohla jsem. Tím jsem měla ůlku cesty dobře vyřešenou. Tedy kdyby nezuřila ta bouřka a kdyby jsme na ploše nestáli hodinu, než poleví. To už zařínalo vypadat, že nestihnu svůj přestup. Jinak byl let (až na turbulence)  docela OK. Zažila jsem jen dvě nečekané a až neuvěřitelné věci :). Zaprvé, hned po půlnosi se nasunulo asi šest stevardů k nějakému sedadlu a tiše, aby nerušili ostatní, zapěli pasažérovi "happy birthday". Tak to jsem ještě nikdy neviděla. A za druhé, před přistáním panika o přestupech vrcholila a lidé si začali brát své kufry a sunout se dopředu. Stevardům to nevadilo, ale jak se přistává na stojáka mi není úplně jasný :-D

Každopádně po přistání jsem vzala letiště průletem, žádné nákupy knížek pro prcky (to bylo v plánu, protože měli dětské knížky v angličtině) a žádné nákupy datlí. Jen jsem řeběhla a letělo se dál. Opět plný let, ale seděla jsem na svém místě v uličce a vedle mne dva vietnamci, takže spokojenost.

Po příletu už jsem jen předala část ovoce pro prcky a odjela domů. A stihla jít do práce. Jako už jsem do práce letěla třeba z Benátek, ale z Hanoje, to taky byla premiéra :-D

Vietnam den 17 - Hanoi

Na snídanijsem objevila úplně luxusní plněná vejce. Plus paní místní zaměstnankyni, která má v popisu práce small talk s hosty. To by mne zabilo. Jak se vám spalo? Co dnes budete dělat? Grrh.

Po snídani jsem si zavolala Green SM (vychází o trochu levněji než Grab) a nechala jsem se odvézt asi 7 km do obchodního domu Lotte. Bylo to trochu náročný, proplétat se mezi autama, když je to na centimetry... Trvalo to asi 20 minut a dost jsem litovala Wandu, že to absolvovala až na letiště. I když jí prý vadila výrazně víc ta anabáze potom (motrka nechtěla zajet na letiště a nakonec ji vysadila kus stranou a Wanda musela dojít).

V obchoďáku byla klimatizace :) a obchody. Koupila jsem si šaty a zubní pastu. S tou to bylo vtipné, protože u pokladny mi pokladní vstřícně vysvětlí, ať si vezmu ještě jednu, že ta třetí je zdarma. No jo, ale měli jen dvě (melounové Colgate) a tak se ptám, zda si můžu vzít jinou příchuť tedy. A to zas prý ne :-D. A tak holt mám jen dvě zubní pasty. Taky mne tam dost štvaly děti. Obecně mám za to, že umí jen Hallo a Jak se jmenuješ a zejména předpubertální chlapci ve skupině tím dokážou být hrozně otravní. Tady mijeden dokonce i šermoval rukama přímo před obličejem, když jsem jejich řádění ignorovala. Tak jsem mu zašermovala nazpátek, ale nemyslím, že by mu to vadilo, protože ta míra osobního prostoru prostě bude jinde. Ono mne tím štvou i mototaxikáři a kolotaxikáři kolem jezera. Člověk jde, nebudí dojem, že by potřeboval odvoz a slyší povykování "Hallo, hallo, hallo". U jednoho nikdy nezůstane. Řvou, dokud jim fakt neřekneš, že jet nechceš.

Po nákupech jsem si zase zavolala motorku a nechala se odvézt kus zpět k pagodě Tran Quoc. Nákupní centrum i pagoda leží u západního jezera, které je ale ohromné. Z nákupního střediska (mimochodem naprosto moderního) je to k pagodě asi 4 km. Když jsem sesedla z motorky, navěsily se na mne vietnamky, že si musím pořídit šátek, že bez něj mne do areálu nepustí. Zapomněly ovšem zmínit, že areál je zavřený a tevírá až skoro za dvě hodiny (no a já měla v batohu ty koupené šaty, který by problém uměly vyřešit, kdyby náhodou bylo otevřeno). Čekat se mi nechtělo. Obhlédla jsem areál a šla po svých. Proč se někam dostanete normálně letně oblečení a někam ne je mi záhadou. Zvlášť když AI tvrdí, že pravidla jsou všude vlastně stejná. Chrám literatury půjčuje šátky. Z Ho Chi Minhhova mauzolea nás minule vyrazili dost nevybíravě, tady tedy nejsou možné šortky, ale o kus dál ve Vé Tham Quan, což je jeden ze čtyř chrámů, které chránily starou Hanoj ze čtyř světových stran - tak tam moje šortky nevadily ničemu. Vstupné 10 tisíc (asi osm korun).

U jezera jsem ještě potkala tatínka s dcerou, bylo vidět že něco chtějí. A jo. Holčička začala klasicky "hallo, jak se jmenuješ", ale pak pokračovala konverzace odkud jsi, a tak. To mi přišlo hezký se takhle sanžit zlepšovat jazykovou vybavenost dcery konverzacemi v angličtině. Pán tedy moc netušil, kde je ČR, a ani hrubá pomoc "vedle Německa" moc nepomohla, ale fotbal mu trochu pomohl, nebo to alespoň zdatně předstíral.  Když jsem se rozloučili, už jsem nutně potřebovala kafe. U jezera byla firma Highlands. Takový místní Starbucks. Kafe velikosti L (a větší už neexistuje) v malém kelímku plném ledu. Takže problém žízně nevyřeší. Ale odfrkla jsem si pod klimou a koukala z okna na labutí lodičky na jezeře. Rozhodla jsem se, že na labuť potřebuju jít (hodina 60 tisíc),a le jak jsem vylezla ven a ofouklo mne teplo, odhodlání šlapat na sluníčku po jezeře mne opustilo. Vědět, že o kousek dál (asi o dva bloky) je jezírko se spadnutým bombardérem (zbytky) B52, vyrazím tam, ale to jsem bohužel nějak nevěděla a tak jsem vyrazila podíl jezera a mířila jsem ke Quang Chuong - poslední zbývající městská brána (poté, co Francouzizničili Hanoj v 17 století). Cestou ovšem lituju, že se mi nedaří plnit plán být venku dopoledne a během poledne se schovat v hotelu u bazénu. Potřebuju pití a nacházím paní. Tedy paní postává tak jako u budovy, ale válí se kolem ní cukrová třtina a stojí tam stroječek na její vymačkání. Standard všude je tak nějak 20 tisíc za kelímek, paní chce 12 (asi deset korun). Velký kelímek s ledem a šťávou z cukrové třtiny. Nádhera. Letos na ní ujíždím asi nejvíc. Ono obecně jedu (a to tedy jako vždy) dost na cukru, protože jak je horko, tak člověk nejí a cukr je okamžitá energie. Ale nějak tu štávu potkávám častěji než bubble tea. Zvláštní. Obecně dost pozoruji, jak se Hanoj mění. Hlavně dost zmizely malinké restaurace pro místňáky. Já vím, že člověk to asi při první návštěvě nepostřehne, ale je to tak. Bývaly malé vývařovny na ulici, kolem stolky a malé židličky. A ty už nejsou. Nebo jsou naprosto minimálně. Podle AI město zahájilo boj za vyčištění ulic (haha - asi aby měly motorky lépe kde parkovat) a tak jsou údajně za tyhle "restaurace" pokuty. A tak se přesunuly dovnitř budov, do průjezdů, nebo zmizely. To je tedy důvod i proč jsem nenašla svoji oblíbenou Pho restauraci. Něco, co dělalo Hanoj Hanojí je pryč. Stejně tak se objevují běžně možnosti platby kartou - ne ještě všude a ne vždycky, ale jsou tu. Dokonce někde i bez poplatečku. A co je asi nejdivnější - obchůdky uvádí ceny zboží. Včetně turistických suvenýrů. To prostě kazí kouzlo. A říkám to i já, která smlouvání nesnáší. Dost to tedy vysvětluje tu přemrštěnou cenu za ušití šatů a vůbec. Spontánně jsem si tedy koupila tašku na ulici a tam jsem cenu ze 100 tisíc usmlouva na 70 (a asi by to šlo i níž, paní cenu přijala dost rychle), ale běžné suvenýrárny často cenu uvádí. Hanoj za chvíli bude úplně jiné město.

Od brány jsem si šla odfrknout na pokoj pod klimu. Ani jsem se nedokázala přimět jít k bazénu (hlavně, že jsem měla potřebu si ho vydupat). Večer jsem hledala kam na večeři a AI doporučilo restauraci kousek ode mne. Tak jsem tam vyrazila a překvapení - restaurace tam nebyla. Přitom i Google ji zná. No ale musela jsemzase hledat nazdařbůh. Ale našla. Dala jsem si Bun cha a trochu byla překvapená - byly to místo bůčku masové knedíčky. Už jsem o tom četla, že se to dává třeba půl napůl. Tady tedy byly jen masové knedlíčky, ale chutnaly mi.

Mírná procházka kolem jezera (doprava svedená jinam a lidé mají celý prostor pro víkendové korzování) a na podiu se zatím nic nedělo, na program se čekalo, včetně připravených míst k sezení pro místní pozvanou honoraci. Na ta místa dokonce byla namířena i přenosná klimatizace. Na volném prostoru. Venku. Ale nepřekvapuje mne to, už jsem to viděla a překvapivě to fakt dokáže fungovat.

Každopádně jsem asi nechtěla čekat, až se prostor zaplní a představení začne. Tak nějak jsem tušila, že v davu lidí by bylo vražedně. A tak jsem se pomalu doplácala domů (přes jeden obchod suvenýrů - pánzná Prahu, má tam známé). A spát. Zítra dám asi jen lehký program v okolí. 

Vietnam den 16 - Hanoi

Měla jsem pravdu. Snídaně jsou v mém hotelu super. Nejen evropský (moc dobrý) standard, ale i asijská část. K té jsem se tedy nedostala, nechala jsem si udělat omeletu a k ní jsem si vzala nějaký páreček a slaninu a moc jsem ocenila  rozpečené bagetky s česnekem. Trochu mámproblém s deckou na dřus a kafe,protože menší skleničky snad nenašli, ale co už se dá dělat. A nejlepší je výběr ovoce - passion fruit, několik druhů melounů, papája... Nádhera.

Po snídani jsem vyrazila ven. V noci asi trochu sprchlo, nevím (nemám to okno),a le vypadalo to tak. Taky se ochladilo, bylo 29 stupňů a bylo to znát, člověk se neoptil úplně hned jak vylezl, ale asi až za 15 minut :-D

První jsem došla do chrámu literatury. To je místní památka - chrám už z roku 1070 věnovaný Konfuciovi a později v areálu vznikla první univerzita ve Vietnamu. Pěkné místo. Vstupné 70 tisíc dongů (cca 60 korun).  Po prohlídce jsem pokračovala dál. Cílem bylo obchodní centrum. Myšlenka byla, že když je tam supermarket, nakoupím nějaké drobnosti na cestu domů. Proto jsem si s sebou vzala i batoh. 

První jsem vlezla do Uniqlo, něco drobně nakoupila (zajímavé je, že v každém Uniqlo mají slevy naněcojiného) a pak ještě do Muji, což je podobné jak Uniqlo. Tam jsem se zasekla zkoušením šatů. Nemohla jsem si vybrat, konzultovala jsem to i s Wandou a nějak to nešlo. Komplikoval mi to i pán v kabince, který moje šaty po zkoušení vzal, pečlivě vyžehlil a vrátil na místo. Po druhém kolečku už jsem třetí zopakovat nechtěla. Sedla jsem si do kavárny, dala si kávu s yuzu a přemýšlela, ale pak jsem se rozhodla, že asi si nic nekoupím. Když si nejsem jistá...

šla jsem hledat supermarket a nenašla :-D. V patře, kde měl být a všechny cedulky k němu odkazovaly byl jen vlastně velký hádelní koutek - KFC a podobně, nějaký obchod s delikatesami, ve kterém člověk nakupovat nechce a víc nic. 

A takjsem to vzdala a vyrazila zpátky.

Cestou jsem občas vlezla do nějakého obchůdku, v Miss Saigon jsem si koupila parfém - a co je zajímavé, za použití umělé inteligence. Tedy ne úplně. Ale když jsem kolem toho obchodu šla včera, ptala jsem se na ty parfémy. Jsou vietnamské, jak název napovídá a když jsem zadala do AI co mám za parfém doma, AI vyhodila, který z nabízených parfémů (v lahvičkách co vypadají jako vietnamka i s kloboukem) se mi bude líbit. A tak jsem dneska vlezla do obchodu, paní mi začaly nabízet vzorky, měly dokonce i kávu na neutralizaci vůně, a nakonec jsem usoudila, že mi nejvíc voní jedna z vůní. Když jsem se pak schválně ještě koukla co že mi to včera AI nabízela za nejlepší vůni - byla to tahle. Fakt. Zajímavé.

Ještě jsem znovu zkusila švadleny, ale opět s nulovým výsledkem. Už to vzdávám, Je to postup na dlouhé lokte. Člověk ukáže co chce, vybere si látku, paní ho změří - a tady měřila fakt jako každý detail. A pak se teprve dostane k ceně. A tady paní aninechtěla smlouvat. Její řešení bylo "tak si nech udělat jedny šaty a pak uvidíč, jestli chceš i druhé" což ale není řešení cenového problému. Jak jsme to pak s Wandou konzultovaly a řešily opět s AI, tak ty ceny jsou prostě moc, ale bohužel dost turistů to neřeší a zaplatí. A tak je lepší pro švadleny prostě neřešit reálnou cenu a počkat si na toho, kdo zaplatí. Protože pro západního turistu je i nastřelená cena prostě furt OK. Jenže já toplatit prostě nechci. Ale mrzí mě to tedy.

Pak už jsem si šla odfrknout na hotel. Chtěla jsem jít do bazénu, i plavky jsem si vzala, ale když jsem dojela nahoru, zase jsem slyšela blbnoucí děti. Ten bazén není velký, je u něj asi šest lehátek a jít do vody znamená prostě vopruz pro všechny - děti budou mít míň prostoru na hraní a já nebudu mít prostor anina dvě tempa. Tak jsem to vzdala.

Vyrazila jsem ven se cournout vo staré čtvrti. Mám to ráda, ono se tu běžně žije - takže někdo si opravuje na chodníku motorku, někdo si povídá se sousedy...je to docela zajímavé na pohled. U jezírka se chystá ranní běh na 3 a 5 km, rozdávali se startovní čísla a trénovalo vystoupení na večer, bylo dost živo. Mimochodem, podium stojí na místě bývalé budovy "jaws". Jako já nevím. Ta budova byla zbouraná ne proto, žeby byla v nějakém špatném stavu. Nebyla dokonce ani moc stará. Jen se údajně "nehodila" do prostoru a vietnam se rozhodl, že prostředí jezera chce mít volné a propojené s jezerem. Hmmm. Nevím. Ta budova byla dost ikonická, byly tam kavárny s výhledem na jezero a obecně měl ten kus plochy takovou svoji atmosféru. Teď tam není nic. To místo najednou není zajímavé. Jo, prý se tam knají koncerty a teď tam staví to podium, ale ... No, za mne to předtím bylo lepší. Kolem jezera přitom stojí různé typy domů, podle mne nešlo jeno tu jednu budovu, ale zase. Taková zvláštní vize to je.

Když nastal čas večeře, našla jsem podnik s Pho Bo. Poprvé. Jakože dobrý, ale úplně odvařená z Pho jsem nebyla. Pak jsem si ještě dala ledový čaj v průjezdu. Taková malinká kavárnička, stolky u zdi a ve zbytku místa občas projela mororka. Ale to místo se mi líbilo.

Pak už jsem, dost uondaná, došla zpátky do hotelu a nic víc nepodnikala.

Vietnam den 15 - Hanoi

Ráno byla snídaně klasicky špatná, ale o nudle lepší jak včera. Ty se jíst daly, i když furt žádný zázrak. Pobalila jsem se, odhlásila z pokoje a čekala na odvoz. Všechny tyhle objednané věci tu fungujou dobře. Obvykle se někdo ozve s nějakou instrukcí na WhatsApp. Buď napíše, nebo zavolá, nebo obojí. A tak jsem věděla kdy čekat a autobusová společnosti věděla i kde - včera se ukázalo, že mají pocit, že bydlím jinde, než bydlím. Ale to jsme si vyjasnili a tak netrvalo dlouho a přijela motorka. Trochu mne to překvapilo, ale vlastně to překvapivé vůbec nebylo. Proč posílat na druhou stranu ostrava celý autobus, když tu čekám jen já. Trochu jsem si říkala, co zavazadla, ale taky ne až tak moc, víme co všechno lze na motorkách vozit. A taky že jo. Můj velký batoh hodil pán před sebe, malý jsem si dala na záda, sedla na motorku a přejeli jsme kopec. Tam mne pán na podivném místě vysadil s tím, že za chvíli autobus přijede. Hmmm. Dobře. Přijel. Taková rozvrkaná herka s každým sedadlem jinak, přičemž upravit ta sedadla nešla. Ale OK, plní jsme zdaleka nebyli a trochu jsem doufala, že tím kostitřasem pojedeme jen do přístavu. A taky že jo. V přístavu jsme (trochu překvapivě) nenajeli na trajekt, ale vystoupili jsme, pobrali si své saky-paky a dostaly různobarevné cedulky na krk a přelezli na loď. Fakt přelezli, protože naše lod byla až třetí v pořadí. Nebylo to až tak dobrodružné přestupování z lodě na loď jako v Indonésii (Wanda pamatuje), tohle bylo prostě přejít přes dvě lodě v jedné úrovni na třetí. Za chvíli jsme pak byli na druhé straně. Ještě tedy na druho stranu jezdí lanovka, což je trochu zajímavá zábavička, ale tou bych si cestu zkomlikovala ještě o fous víc. Takže jsem ji  vynechala.

Na druhé straně už čekaly autobusy, do kterých nás podle barevných cedulek na krku roztřídili. A ano, ty autobusy už byly hezké a nové s funkčními opěrátky. Vyfasovali jsme každý lahev malé vody (ta se tady dává snad ke každé autobusové jízdě) a vyrazili. Celkem cesta do Hanoje i s přestupy trvala cca 3,5 hodiny. Po Hanoji se ještě různě zastavovalo s tím, že já a asi dva další, bydlíme v centru a že to od posdlední zastávky autobusu dojdu pěšky. Došla jsem, bylo to já nevím, max 200 metrů.

Domluva s "mým" objednaným hotelem bez bazénu byla, že nejdřív přijdu k nim. Takže jsem to udělala. Slečna recepční vyřešila papíry - původní cena bydlení minus záloha (jediný hotel, který si strhl zálohu) a nechala si odsouhlasit doplatek. To vyjela papírově, nechala mne si ho vyfotit a pak mne nechala stornovat nestornovatelnou rezervaci pokoje. Já vím, vypadá to divně. Ale když už to zažijete (a tohle konkrétně už jsme s Wandou taky absolvovaly) tak vám to nijak divný nepřijde. Takže jsem to vyplnila, vyplnila jsem že stornuju hotel, protože se mi měni cestovní plány. Za chvíli to hotel potvrdil a hotovo. Pak mne paní recepční odvedla do nového hotelu, který mi slíbili. Cestou se snažila chudinka konverzovat, ale vzhledem k tomu, že tyhle řeči o ničem já moc neumím, tak sice dostala odpovědi,a le ne moc rozvité, takže asi byla ráda, když jsme do hotelu došly. Tam mne předala místnímu recepčnímu a odešla. Místní recepční mne usadil, vzal si pas a začal vyplňovat papíry. Ale dostala jsem k tomu "welcome drink" chápej výborný čaj. Doplatila jsem nezaplacený rozdíl v ceně mezi zálohou a cenou minulého hotelu a dostala klíče od pokoje kam mne zavedla paní pokojská a kam mi i donesli batoh abych si ho nemusela tahat sama. Holt pětihvězda :). Pokoj je fajn. Nijak mne nepřekvapilo, že nemá okna, v podstatě jsem to čekala, protože přeci minebudou dávat to nejlepší, co mají. Dokonce si nejsem jistá, ale asi jsem měla mít pokoj bez oken i v minulém hotelu. Nevím kolikrát jste kdo spal v hotelovém pokoji bez oken, ale já to mám vlastně ráda. Jsou místa, kde výhled nemůžu moc čekat, nebo nemůžu moc čekat, že bude stát za to. Stará čtvrť v Hanoji mezi ně patří. A pak mít pokoj bez okna je vlastně fajn - drží si svoji vyklimatizovanou teplotu, a co hlavně - v noci se v něm krásně spí, protože je v něm úplná tma. Takže jsou místa, kde s tím nemám problém. A ano, naopak jsou místa kde si za výhled klidně připlatím. Tady jsem změnou hotelu sice nezískala výhled, ale naopak jsem získala snídaně. Lze očekávat, že v pětihvězdičkovém hotelu budou stát za to.

Po drobném zabydlení (součástí welcome nabídky jsou i čtyři mandarinky, to taky vidím poprvé) jsem se vydala do města. Plán byl nejdřív zařídit krejčovou. Jenže. Jenže Wanda zrovna obíhala s prckem doktory, takže jsem první došla okouknout nabídku v Uniqlo. Pak jsem si dala Banh Mi a ledový čaj a pak byla Wanda připravena řešit šití hadříků. Ale :(. Hanoj se dost mění. Staré centrum si jakž takž zachovává svoji tvář, ale i to je dost dočasné, protože modernizace výstsavby sem chtě-nechtě dorazit musí také. Co hůř promne, dost se proměnily snad všechny podniky co znám. A tak "naše" krejčová, se kterou Wanda komunikovala už před naším příjezdem, šla s recenzemi dost dolů. To by asi moc nevadilo, ale paní v reálu nebyla najednou úplně chápavá a když Wanda mluvila o hedvábí, ona o bavlně. Ukazovala látky, které nebyly úplně skvělé a celkově jsem z toho měla divný dojem. Dohodly jsme se s Wandou že se vymluvímna řvoucího prcka s tím, že přijdu za hodinku znovu až bude klid. V plánu to ale už nemám. Hledala jsem jiné podniky,a le výsledek byl také neuspokojivý. Jeden podnik, kam mne poslal Chat GPT byl taky divný (majitelka je vedle v obchodě, já vás za ni pošlu - a když dojdu ob obchod jinam, tam na mne kouká paní jak kdybych já spadla z višně a ona vůbec nerozumněla co chci). Další podnik měl na předpřipravených šatech rovnou cedulky a to s dost nehezkými sumami a třetí obchod vypadal dobře, dokud nedošla řeč na placení - tam paní nahodila cenu 8 milionů za dvoje šaty a dvě sukně a moc nechtěla slevovat, nehledě na to, že zrovna do debaty o cenu přišli další turisté, čímž mi docela zmařily mé snahy o debatu. Část debaty se pak ještě s paní vedla přes Whatsapp, protože Wanda poslala míry a já znovu zkusila cenu pořešit (fakt se mi líbily látky, které paní měla), ale paní trvala na 5,5 milionech a to mi přišlo dost, ač jsem vlastně se skřípěním zubů byla ochotná jít na 5 milionů, paní už z 5,5 nehodlala slevit.

Nevím, ještě to zkusím někde asi zítra ráno, ale je také dost možné, že odjedu bez šatiček. 

Každopádně mi to zabralo vlastně celé odpoledne. Potloukání po staré čtvrti a hledání tailora. Budu muset změnit plány a nejdřív pořešit nákupy a až případně pak i nějaká místa, kam se budu chtít podívat. 

Každopádně se proměnily i podniky na jídlo. A to mne mrzí dost. Obecně je to docela vtipné, jak každou svoji návštěvu Vietnamu jím něco jiného. Letos jsem se například ještě nedostala k Pho (hovězí). Zatím jsem měla jen kuřecí a to ještě nic moc. A tak jsem vyrazila do našeho oblíbeného pouličního podniku s Pho a co? Není tam" :( Je tam Pho kuřecí. A vedle, kde jsem si sedla, protože jsem si říkala, že možná to byl ten podnik - když jsem si objednala Pho, ukázalo se že není a je jen kuřecí. On, rvi to do mě. Ale to byla chyba. Fakt to nebylo dobré a ještě když jsem šla platit (45 tisíc) paní začala tvrdit, že jsem měla kachnu a ta je za 50. Jako fakt jsem byla otrávená a nebudu řešit 4 koruny, ale ...

Vedle v ulici je Michelinská Pho restaurace, ale ta se zrovna rekonstruuje, takže taky nic. Jako fakt docela smůla. No nic, jdu do hotelu (cestou mi pán nabízí čištění bot - což je také oblíbený vietnamský scam, ale dost mne pobavila myšlenka, jak chce moje brutálně špinavé tenisky končící svoji životnost čistit). A protože je asi půl osmé a hotelový bazén funguje do osmi, mám za to, že je čas to "zkusit". Beru plavky, jedu do 10 patra a - jsou tam děti. Trochu vopruz pro mne i pro ně, ale co už. Takže lezu do vody a áááááá" Ona je chladná! Nádhera. Z terasy bazénu vidím trochu jezera i kus katedrály.  Docela pěkný, i když - furt jsou to střechy. 

Koupání v bazénu za chvíli balím a jdu na pokoj, žádné plavání nebo tak z toho dnes nekouká.

Vietnam den 14 - Cat Ba

Vstávala jsem na budík. Podle WhatsApp debaty s firmou provozující lodní výlety mne měli vyzvednout v hotelu cca v 8:00 a předtím jsem potřebovala jseště stihnout snídani. Ta tedy nebyla nic moc. Párečky, vajíčka, ale takové...no nadšená jsem z toho nebyla. Pak přišla zpráva, že mne vyzvednou až asi v 8:20, takže jsem se odkýblovala zase na chvíli čekat na pokoj pod klimatizaci.

Pak už to bylo rychlé. Přijel autobus, já nastoupila a za chvilku jsme byli v přístavu. Tedy ne, že bych tam nedosšla bez autobusu. Je to tak 200 metrů. Ale bylo by složité hledat svoji skupinu, takhle to bylo snazší.

V přístavujsme zase všichni vyfasovali lístky a po nějaké době čekání v přeplněné čekárně (samozřejmě že odjíždí všechny lodě ve stejnou dobu) jsme se nalodili. A tady začala ta legrace. Vybírat jsem mohla ze dvou možností plavby. Buď nějaká "luxury" s vířivkou a návštěvou Viet Hai Village nebo "standard" bez vířivky a Viet Hai Village, zato s možností zůstat na palubě a mít dohromady i "sunset" odpolední plavbu. No ale asi málo lidí či co a tak plavby spojili. Ta "luxury" plavba okupovala přízemí lodě a my "standard" první patro. Rozdíl byl v tom, že "luxury" pasažérů byla většina a my "standard" okupovali to první patro asi v šesti lidech :-D. Takže soukromá plavba :-D

Nevýhodu to mělo v tom, že jsme jeli to Viet Hai Village. Jako nevím proč. Prý že původní vesnice v národním parku. Od lodi nás tam dovezly eletrovozítka. Tam nás vysadili v hospodě s bazénem, ve kterém byly rybičky na okusování nohou. Většina lidí tedy strčila nohy do bazénu. To byl celý program. Jinak vesnice se rovná jedna cesta se spoustou restaurací a stánky. Jinak nic. Zajímavé, to nemohu říct. Zbytečná zastávka.

Po návratu z vesnice byl oběd. Zatímco "luxury" měli raut, my dostali jen na talíře. Obědvala jsem tedy u stolu se dvěma Francouzi. My tři a jinak plná loď Vietnamců. Jídlo vlastně nic moc. Hovězí tuhé, polévka zvláštní. Jediné co bylo opravdu dobré byly mušle. Wanda si pamatuje - v zátoce Ha Long jsme měly také mušle. Asi místní specialita, protože byly jak v Ha Long, tak tady tepelně upravené. Neskutečně dobré a jinde jsem to nejedla.

Po obědě program kajaky a koupání. Nevím co se dělo, ale naprostou věčnost se nešlo do vody. Připluli jsme do zátoky, zakotvili u haldy kajaků a pak se na něco čekalo. Hrozně dlouho. Pak tedy milostivě všichni mohli do kajaků. S vestou samozřejmě. Docela jsem se bála, aby na ní netrvali i pro plavce, protože to bych se na koupání asi vybodla, ale směla jsem plavat bez vesty. Jako jediná tedy, jinak s ní plavali všichni. Ale užila jsem si to a vyráchala se dosyta.

Pak už tedy následoval konec plavby a návrat do přístavu.

Jelo se ještě přes rybářskou vesnici, tak jsem mírně zkoumala s AI situaci. Je to "vtipné". Zátoka Ha Long je zapsána v UNESCO a už minule nám říkali, jak se vláda snaží dostat rybáře ze zátoky. Vymlouvá se na špatnou hygienu a znečištění zátoky, jelikož rybářské domy nemají kanalizaci. No a jsme u toho, že pak ji nevadí zasypat kus zátoky a postavit tam baráčky. Dohromady to moc nejde.

Vrátili jsme se do přístavu asi ve tři a žádná nabídka zůstat na "sunset" plavbu už nepřišla. Místo koupených 7-9 hodin to bylo hodin 6. No, zas tolik to nepřekvapilo.

Došla jsem se už sama pěšky, bez autobusu, zchladit na pokoj. Najednou koukám, z klimatizace crčí proudem do pokoje voda. Ok, takže cestou na večeři ještě nechávám klíče u recepčního s tím, aby s tím něco udělal.

Na večeři jdu přes kopec do města, ryby nějak nechci. Hned za kopcem (kus nahoru, kus dolů) je cosi jako taverna. Původně tam mířím pro hummus, který mají v nabídce, ale nakonec si objednávám burger. Naprosto výborný.

Už se ve městě nezdržuju, zítra odjíždím do Hanoje.

Lístek jsem tentokrát koupila přes booking. Ne, že by byl levnější, ale nabízí i odvoz od hotelu, což se mi hodí. Tedy on to asi nabízí každý lístek (minule mi to v deltě Mekongu Perla vysvětlovala), ale tady se to zadávalo s adresou rovnou, tak jsem to využila. Jen jsme si pak (opět přes whatsapp doladily, o který hotel konkrétně jde, protože mne chtěli vyzvedávat jinde, než opravdu bydlím).

Souběžně mi také booking potvrdil upgrade hotelu v Hanoji, takže asi vážně jednou stížností získávám pětihvězdu. Dobré, nestěžuju si :-D. Poslední dobou je občas využiju a fungují, ale pravda, také jsem zažila, že problémy neřešili. Asi to bude tím statusem Genius 3, který má s sebou prioritní podporu? Asi.

Takže i zítra budu vstávat s budíkem, protože odjezd do Hanoje je také ráno.

Vietnam den 13 - Cat Ba

Dopoledne jsem se ještě plácala u hotelu. Check-out byl do jedné, check-in v novém hotelu od dvou a tedy nebylo kam spěchat. Jsem si myslela. Ale už na devátou se na náš plovoucí hotýlek nalodila najdnou děsná salakvarda vietnamců. Bylo jasné, že tam nebudou bydlet, protože by se nevešli. Bylo jich dobře 14 plus děti. Hned se tam usadili jako doma, děcka začala řádit na vodě a bylo po klidu. A tak jsem si sbalila a na dvanáctou jsem zaplatila a odjela. Systém platby za loď jsem nepochopila. Platilo se 300 tisíc plus 120 tisíc na cestu na hotel. Cestu zpátky jsem měla jejich vlastním motorovým člunem za 80 tisíc. Divné, ale nesnažím se to chápat.

Z přístavujsem přešla do hotelu a hned jsem dostala pokoj, takže paráda. Trochu jsem se pod klimatizací zase odpařila z vedra a pořešila některé důležité věci jako třeba nákup výletu, nákup jízdenky do Hanoje, výběr prádla co dám vyprat...

Ono totiž Cat Ba zase nebyla úplně destinace snů první volby. To byly ostrovy kus dál k čínským hranicím. Ale - nikde tam nebyl volný hotel. Prý začaly prázdniny a tak je všude plno. A tak jsem jela sem. O to víc nechápu prázdné pláže. No ale jak už jsem říkala, vydlím sice s krásným výhledem, ale blbě a dost daleko od města. 15 minut po rovině není to samé, jako 15 minut ve vražednémhorku a vlhku do kopce. A tak jsem to vyřešila nákupem lodního výletu. Lodě můžu, tak proč ne. Zejména když za jednu cenu nabízí i večerní plavbu. Takové 2 v jednom.

Poté, co jsemzařídila všechnopotřebné jsem se vypravila do města obdivovat stavební pokroky v zátoce. Ještě před rokem hned u silnice ve městě bylo moře. Teď už je zasypané a stojí na něm druhé město. Doslova. Ohromné, velké, město unifikovaných domů pro turisty. Čirá hrůza. Vlastně nevím jak je to možné, když je oblast pod ochranou UNESCO, ale kdo by se tím trápil. Naprosto obří prostor se tam zastavuje fakt megalomanským projektem s přístevem, umělou pláží a já nevím čím ještě. Hrozný.

Každopádně jsem došla k pláži číslo tři (jsou tu tři plážičky, vtipně označené jedna, dvě a tři) a vydala se po chodníčku nad útesy k další pláži. To je hezká cesta s mnoha výhledy na skály trčící ze zátoky, jen není moc dlouhá. Ale vlastně dobře, protože už jsem zase byla spařená a tak jsem zapadla do klimatizované kavárny. Otevřu mobil a nestačím se divit. Včera jsem totiž zjistila, že můj hotel v Hanoji trošičku kecá. Ono z minulých zkušeností s Wandou víme, že v Hanoji je dobré mít v hotelu bazén. A podle toho jsem hotel vybírala. Takže jsem nešla do "našeho" osvědčeného, ale vybrala jiný. A měla pocit, že cena odpovídá tomu bazéu. A včera zjistím z recenzí (ano, měla jsem je číst dřív,a le nějak nebyl čas), že bazén v hotelu není. Že je v jiném hotelu cca 300 metrů daleko. Ale naprosto nikde to v popisu u hotelu popsáno není a mezi fotkami se tak producírují fotky bazénu jakoby nic. A tak jsem se trochu naštvala a napsala na podporu bookingu, že to považuju za podvod. Že jsem filtrovala hotely s bazénem a že není komfortní mít bazén v jiném hotelu a že tak jsem to nechtěla. A co že s tím budou dělat, když mám rezervaci, kterou nelze stornovat. No a jak tak sedím v kavárně, vidím mail od booking, že se mi hotel ozve. A ozval. A že prý mi zajistí rezervaci v tom jiném hotelu. Takže jsem se ujistila, že za stejnou cenu. Zatímco já měla booklý hotel tříhvězdový, ten hotel s bazénem je pětihvězda. Pokud to klapne, budu asi spokojená :) i když je o trochu dál na trochu horším místě. 

Tak jsem ještě z kavárny zavolala Wandě abych jí to hned zatepla sdělila a nemusela to vypisovat do zprávy. A pak už jsem se pomalu vrátila do hotelu. 

Odpočinula si a večer vyrazila na večeři. Tady hned vedle vytáhli stoly a vypadalo to docela dobře, tak jsem tam hned zabočila, ale ouha. Sednu si ke stolu, paní přinese jídelníček, a apak že si mám přesednout. OK, s tím nemám problém, dokud nevidím, že tahá malinký stoleček. Tak jí říkám, že chci normální stůl, ale ona vrtí hlavou. Tak nic no. Prázdný podnik ale paní má problém (mmch podnik není nijak plný ani když se vracím). Tak šoupu hodnocení na google, protože to je tak jediné co můžu a jdu směrem k přístavu. Končím v restauraci na vodě. Trochu jsem nespokojená že jde o mořské plody,a le nakonec vybírám makrelu v rajčatové omáčce a výsledek mne tedy uchvátil. Byla naprosto výborná.

Už si jen kupuju vodu a jdu spát, na zítra si budu muset nařídit budík, protože vyjíždíme už v osm.

Vietnam den 12 - Cat Ba

Ráno jsem si objednala snídani (vajíčka a toust) a v klidu dlouze posnídala. Není kam spěchat, dnes jsem celý den na vodě vlastně bez programu.

Po snídani jsem si chvíli četla, ale horko bylo velké. A tak jsem nakonec do vody hupla. Teplá jak kafe. Doplavala jsem asi doprostřed zátoky a tam jsemzjistila, proč tu neplavou výletní lodě. Je tu mělko. Uprotřed jsem se klidně psotavila. Nechtěla jsem být ale ve vodě dlouho, přeci jen bakterie tu určitě jsou v dost velké míře a já mám otevřenou ránu. Doplavala jsem tedy zpátky a tady jsemzjistila, že vyhoupnout se na molo bude trochu složitější. Jsou tu sice schůdky, ale vlastně začínají až u hladiny. Není to problém, ale oprvní schod jsem se opřela kolenem a tím jsem si strhla ten pokus o strup, co tam byl. No nic, omyla jsem to čistou vodou, otřela krev a za nějakou dobu jsem zjistila, že jsem si asi pomohla, neb se koleno končně začalo normálně zatahovat. V tomhle ohledu je tedy škoda, že jsem si nestrhla větší kus strupu.

Pak už jsem ale do vody raději nešla, Seděla jsem v křesle a četla si nebo pozorovala okolí. Dnes také odjeli hosté, takže jsem chvíli zůstala na molu sama. první se dovlekli nějací angličané, ale ti to okoukli a hned zase odjeli. Úplně jsem to nepochopila, najali si místní člun za 700 tisíc dongů a jeli na pevninu, aby se pak odpoledne znovu vrátili i s batohy.  Další se přikodrcala ještě nějaká vietnamská rodina a zase tu bylo lidí docela dost.

Dopsala jsem taky blog a po obědě jsem pokračovala v zajetém režimu čtení. V jednu chvíli jsem usoudila, že bych to mohla proložit nějakou akcí a sedla jsem si do kajaku s myšlenkou, že si projedu zátoku. Jenže. Jenže se nějak změnily proudy a já veslovala ve vodě plné bordelu. Komplet všeho bordelu. Já tedy nevím, AI se nechala slyšet, že by to mohly být i trsy planktonu, každopádně ne, že bych si dělala o rybářské vesnici tady nějaké iluze. Voda ze sprchy i umyvydla jde do zátoky přímo i u nás v hotelu a jak se nakládá se záchodem snad raději nechci vědět.

Takže jsem na kajaku vydržela tak možná tři minuty než jsem to vzdala, vrátila se zpátky k molu a vylezla zpátky do bezpečí místních prken. Pro jsitotu jsem si koleno zase umyla čistou vodou, ale začíná vypadat fakt lépe. Až překvapivě.

Večer jsem pak pozorovala, jak se stmívá a jak pán naproti v nějakém z místních domů zase ladí své karaoke a dopřává zátoce kulturní program. Zítra odjíždím. Ne daleko, jen tady na pevninu.

Je lepší jet na plavbu Ha Long Bay nebo využít ubytování jako je tohle? To je těžké. Plavby v zátoce Ha Long jsou těžce turistické, bývají narvané loděmi. My to minule s Wandou obešly volbou plavby vlastně tímto směrem. To jsme tu byly tři lodě. Je hezké plout mezi skalami,a le program je dost organizovaný a napěchovaný. Hotel takhle uprostřed zátoky je klidnější volbou, jen statickou a bez organizované činnosti. Možná by bylo fajn, pokud někdo na plavbě nebyl, pobyt doplnit alespoň denním výletem po zátoce, protože pohled na skály vystupující z moře je fakt jedinečný. Ale rozhodně je hotel tohoto typu zajímavým zážitkem. Žijete (skoro) jak místní. Jen máte klimatizaci, hezkou postel a sportovní vybavení. I to špinavé moře bylo za pár hodin zas v pohodě. Není to nadlouho, ono pobyt na pár metrech čtverečních začne být po něšjaké době otravný, ale výhledy jsou jednoznačně skvělé. Myslím že to za to stálo.