Vietnam - Hue n.3 - výlet do BachMa národního parku

Blbě se mi spalo, to asi ta brutálně tvrdá matrace (variantou jsou mírně bloklá záda, což by mohla vyřešit masáž). A tak se stalo, že už jsem byla vzhůru v pět. Do šesti se převalovala, v sedmu udělala na recepci check-out, zaplatila pobyt i výlet, uložila batoh do místnosti na batohy, dala si snídani a čekala na pana průvodce. Ten se objevil v osm s motorkou, a odvezl mne za řeku k hotelu, kde nastupovalo nejvíce lidí.

Nastoupilo se do autobusíku a vyrazilo směr národní park Bach Ma. Mělo nás být celkem devět. Říkal průvodce. Prý malá skupinka. Ale nechápu, kde se objevovali a přibývali další asiati. Proměnlivý počet lidí. Z evropanů jsem jela jen já, a dva italové od Říma. Takže jsme hned zdrbli Prahu, Řím, i naše itineráře cesty. Trochu se mi ulevilo, s nimi šlo mluvit normálně. Taky jsme požertovali, že místní doprava pro ty od Říma není nijak odlišná a tedy je nijak neděsí 😊 a trochu mne vyděsili, že Hoi An je přeplněné město. Ale i tak tvrdili, že je úžasné, tak snad ano.  Že diskuze nejde s Vietnamci, bude problém jiný, tipuju přízvuk, protože občas mi taky trvá, než mi doteče co říkají. Holt nejsem borec typu Wanda, které přízvuky problém nedělají...

Výlet do Bach Ma se mi líbil už dlouho, měla jsem ale problém s jeho popisem. Itinerář cesty je furt stejný. Nejvyšší hora, pět jezer a vodopád, jen někdy se to jde v opačném sledu. Jenže. Jenže v popisu bylo, že je nutné mít střední fyzické schopnosti. Co to je? Plus tedy půjde to v tom vedru? Recepční mi moc nepomohla. Na dotazy odpovídala, že je tam krásně. Teplotu přešla úplně. Vzdálenost převáděla na výšku, přičemž ani nemohla pobrat že ano, hora na kterou se jde, měří skoro 1500 metrů, ale stoprocentně nezačneme na nule. Takže jsem zjistila, že nic nezjistím. Už doma jsem četla recenze a taky nic moc. AI vyhodila výškový profil asi 300 metrů a odhad trasy na osm kilometrů. To by šlo. Trochu mne původně děsilo, kolik asi středně zdatný člověk stihne ujít na celodenním výletu. Zjištění, že tedy jen osm kilometrů mne trochu překvapilo, i když převýšení by to mohlo vysvětlit, furt mám v živé paměti Cinque Terre. Taky jsem zjistila, že cesta k vodopádu je 300 výškových metrů, ale je to tam a zpátky, tedy vlastně není v případě potřeby a nouze nutné tam chodit. Příprava prostě proběhla ve velkém. Tak jsem to objednala.

Tady vhodím vsuvku. Bratr se ptal, proč organizovaný zájezd. Chápu tu nevoli. Plně. Problém je vlastně hlavní ten, že jsem sama. Ani v českých horách se nedoporučuje chodit po horách sám, ale zhruba vím, co čekat. Tady vůbec. Plus nezanedbatelný je finanční rámec, ono totiž tour vyjde levněji, než se tam vypravit sám. Podrobnosti k parku dole pod blogem...

Takže jsem  zájezd objednala a byla překvapená. Autobus jel z Hue asi hodinu, pak zastavil u vstupu do národního parku, průvodce pořídil vstupenky, my šli povinně na záchod a jelo se dál. Vystoupalo se vlastně skoro až nahoru. Tam jsme vystoupili, vyfasovali každý lahvičku (0,5l) vody (proto jsem táhla další vodu v batohu, protože recenze hovořily o tom, že je to na celodenní výlet málo). A vyrazilo se k vrcholu.  Počasí bylo lepší než dole ve městě, ale výrazné ochlazení se nekonalo. Jak pak ukázaly hodinky, furt bylo 32 stupňů, počasí na turistiku a výšlapy do kopců jak dělané. Ale znovu opakuji, nebylo to hrozné a většinu cesty se jde pod stromy. Cesta na vrchol nebyla nijak drastická. Možná kilometr mírně do kopce. Nahoře se ale žádná panoramata nekonala, protože vše zahalily mraky. Tedy na straně k moři, která by byla nejzajímavější. Na druhou stranu do údolí hor vidět bylo. No nic, dostali jsme od průvodce čaj (táhl nahoru instatní pytlíky a termosku), opět jsme mohli využít záchod (dál už fakt není), a šlo se dolů, přes helicopter hill (místo, kde US vojáci slaňovali z vrtulníku a Vietcong byl schovaný o kus níže v jeskyních, kolem kterých jsme taky šli. Prý tam byli dva roky, asi 150 lidí a US army je nikdy neobjevila). Tady si opět ulevím jak to tu mám s pochopením. Průvodce ukazoval tunely, povídat o americké armádě, tak jsem se zeptala, kolik lidí se dovnitř vešlo. Takže jsem se nejdřív dozvěděla že tam byli dva roky, plnou omáčku okolo, až nakonec došel i k počtu osob, nicméně nevím, jestli náhodou, nebo mi fakt odpověděl na dotaz...

Jinak stezka je taková částečně naučná, jsou tam cedule s informacemi jaká zvířata tam žijí a podobně. U jedné cedule byla i ohromná žížala. Prý v době dešťů může mít i metr a půl. A netrvalo dlouho a takovou skoro metrovou jsme i opravdu potkali :-o. Žití tam i opice, ale ty jsme neviděli. Lidé je vyhánějí a tak se raději drží dál... Škoda.

Každopádně cesta přes helicopter hill byla zbytečná, plíce vyplivující a nic tam není. Pak jsme se napojili na původní stezku a vrátili se k autobusíku. Čisté 2km.

Další cestou bylo mírně popojet autobusíkem dolů, najít další parkoviště. Vystoupili jsme, do ruky jsme vyfasovali každý taštičku s ještě teplým obědem a vyrazilo se k pěti jezerům. No, pět jezer. Pět jezírek. Takových hrnců pod vodopádem. Zajímavější ale byla cesta. Ta vedla podél kaňonu, dolů po šutrech s jištěním jen nataženou šňůrou. Kolikrát spadnout znamenalo fakt se zabít při pádu do kaňonu. Kolikrát taky bylo nutné věřit drátu a normálně se na něj pověsit, protože „schod“ z kamenů byl hrozně vysoký. Plus je to často úzké a je tedy problém s tím se jim snažit pomoci nebo je snést. Tak se mi taky jednou stalo, že jsem zavrávorala. Slečna za mnou byla pohotová a snažila se mne chytit. Jen to udělala tak, jako to dělám s kočkama. Já kočky za ocas, ona mne za culík. Ještě, že jsem opravdu nepadala.

Ta cesta byla super. Sestup asi kilometr, u čtvrtého jezírka oběd. Dostali jsme v balíčku tři dózičky,jedna s polévkou, další s rýží a třetí s tofu, brokolicí a vajíčkem. Pojedlo se, kdo chtěl, mohl se vykoupat. Úžasní byli opět naši asiati, kteří si táhli s sebou i meloun. A to podotýkám, že v igelitce v ruce, ne v batohu (už u prvního jezírka já pochopila potřebu obou rukou a taštičku s obědem do batohu lupla, ale holt jsem slabý kus).

Po obědě se vyrazilo dál. Kaňon už nebyl tak prudký, ale začalo se každou chvíli přecházet z jedné strany potoka na druhou. A tak se jednou stalo, že jsem stoupla na nestabilní kámen, a sjela nohou do vody. Od té chvíle jsem chodila jak vodník, s jednou nohou mokrou.

U nejvyššího vodopádu došlo k nějaké změně, asi z časového důvodu. Mělo se jít dolů, a začalo mne to zajímat, protože jiný průvodce říkal, že se prochází pod vodopádem. To mělo být těch 300 metrů po schodech dolů a pak zas po těch samých nahoru (těžko říct, zda celkem nebo 150 dolů a 150 nahoru. Každopádně je tam prý cca v půlce pěkné místo které za to stojí, není to náročné a lze se pak vrátit - říkal cizí průvodce). Jenže naši asiati se strašně loudali. Milion fotek, žádný spěch. Mrzí mne to, ale musím přiznat, že jsem byla v naší výpravě nejstarší :). To vím, protože se na začátku sepisovala jsména účastníků i s daty narození.  I tak jsme s Italy byli furt v čele a furt na asiaty čekali…

Asiati fakt děsně zdržují. Plus tedy se průvodce dost nevěnoval nikomu, ale spíš těm asiatům, takže nám moc šroubů do hlavy necpal. Jak jsem koukala, jiní průvodci byli hovornější.

Takže nic, dolů k vodopádu se nešlo, Už jen návrat k autobusu a odjezd do Hue.

Tam jsem popadla batoh, zavolala Grab (ano, jsem měkkota, Grab auto, přitom mi hodně motorek nabízelo svezení s tím, že batoh problém není) a nechala se odvézt na konec Hue do hotelu. Ten „můj“ v centru je totiž dál obsazený, a tak jsem v něm nemohla zůstat. Ale nevadí, tím jsem se vyhla rudým oslavám v centru, protože právě dnes byl TEN DEN. Podle toho frmol v centru taky začínal vypadat.  No a zítra, zítra bude líný den v okolí.

Taxikář mi naložil věci a pak křuch! Rána do hlavy jak z děla. Zavřel kufr auta ve chvíli, kdy já tam ještě měla hlavu. Wando promiň, když jsem ti to před lety omylem udělala taky, bolí to fakt jak čert :)

Ubytovala jsem se, objednala jsem si předraženou večeři v hodnotě večeří dvou kdekoli jinde, a jdu spát. Alespoň, že je tu měkčí matrace. Zapomněla jsem se jen zeptat na heslo k wi-fi a tak text bude publikován dodatečně 😊

Park Bach Ma:

Podle mých informací není možné jet svým autem až nahoru. Pár lidí tam ale auty bylo, nevím jak to. Podle ceníku to lze, prakticky si nemyslím, že tam pustí každého, protože nahoře nejsou parkoviště moc velká (platí hlavně pro parkoviště pro cestu na vrcholek, parkoviště k vodopádům je trochu větší). Cesta nahoru je taková typicky madeirovská a úzká. Občas nějaké auto zastavilo, aby se kochali a byl problém projet. V každém případě jsem tam lidi samostatně bez průvodce viděla, takže to nějak jde. Ostatně ve Vietnamu i to, co není povolené, lze vždycky nějak zařídit.

Je možné koupit i tour (možná zařídit i samostatně) s přespáním. Je tam stanové městečko (předpokládám, že pro organizované tour, stany byly stejné), jiné stany jsem neviděla, ale viděla jsem možnosti ubytování. Nevím, jestli stopli výstavbu (mělo by to logiku), ale mohli by alespoň dovolit údržbu stávajících budov. Jinak na každém parkovišti lze samozřejmě koupit vodu a další tekutiny, možná i jídlo (to nevím jistě, ale tipla bych, že

Vietnam - Hue no. 2

Dneska jsem nikam nepospíchala, recepční mi život neorganizovala, takže jsem vstala stejně, jako včera :). Ke snídani jsem dostala místní Hue polévku (vypadá jako Pho, jen je v ní asi rybí omáčka navíc, možná ještě něco - vlastně bych asi volila raději Pho. Nebo překvapivě Hue polévku od paní s krysami (tedy, pokud by tam nebyly ty krysy)). 

Po snídani jsem si zavolala Grab a za zhruba 40 tisíc jsem se nechala odvézt k hrobce Khai Dinh. Tentokrát byl řidič fakt super a jel krásně, ani jsem neměla v očích chvilky děsu. Hrobka sama je impozantní, v kopci, stavěná nahoru, vypadá krásně. Jen ale aby bylo jasno, mluvíme tady o historii hrobky, která byla postavená někdy kolem roku 1920. V podstatě novostavba...

Řidič mi nabízhel, že na mne počká, ale to mipřišlo takový divný a odmítla jsem ho. Když jsem pak chtěla Grab k další hrobce, Minh Mang, přijel zase on. Asi nakonec fakt čekal. Jenže mě to nedocvaklo. Tedy ne úplně. A tak mne odvezl zase za někjakých 20 tisíc k další hrobce a opět chtěl čekat. Chyba byla, že jsem úplně nesouhlasila. Ono tahle hrobka je dost stranou a hlavně (asi) za mostem v opravě a s kolonami (jak se později ukázalo). 

No ale prohlédla jsem si hrobku, v přilehlé restauraci dala kokos, a začala shánět Grab domů. A ejhle. Ono tonešlo. Nikdo nepřijímal (jako kdyby nahodili vyšší cenu, asi bysme se domluvili, ale to taky nikdo nezkusil....). A jak čas utíkal, začala mne přecházet trpělivost. Tedy jeden Grab se objevil, ale bez připojení k aplikaci, ptal se kam jedu, koukal do mapy jak husa do flašky a zjevně neměl ponětí, co se děje. Takže toho jsem nakonec s díky vypoklonkovala, protože nechci jet někam, když řidič netuší kam.

Usoudila jsem tedy, že popopjdu k hlavní. Šlo se po silnici mezi banánovníky, bylo to docela zajímavé. Nicméně u hlavní silnice mi došlo, že mám problém. Viděla jsem ten most. A tak jsem rezignovala a zavolala auto za neskutečných 80 tisíc. Auto jízdu přijalo (ufff - už mi bylo fakt vedro) a za chvíli ale začly chodit vzkazy, že sorry, mám plné auto, můžete stornovat jízdu?. No, jenže já šla pěšky a bylo mi vedro. Takže ne, nic stornovat nemůžu. Dobré je, že Grab nabízí možnost překladu v konverzaci s řidičem, protože řidič psal vietnamsky. Takhle jsme si otočili sotnuj-nestornuju asi dvakrát, než řidič prohlásil, že tedy přijede. A přijel. A tvářil se jak děsnej kámoš, a nabízel odvoz do hotelu, a že na mě počká a kdesi cosi. Se fakt asi zbláznil, protože co si myslí? Že nejdřív se mne pokusí sbalit a já pak budu děsnej kámoš? Ono by to možná pochopil, kdyby uměl anglicky, protože při vřelém vítání při nasedání do auta jsem ho vítala slovy "ahoj, řidiči s plným autem", ale zjevně neuměl. A tak to zkoušel. No nic, někdy si člověk musí zkusit udělit tu jednu hvězdičku za jízdu...

Odvezl mne do "incense village" aneb "vesnice", kde vyrábí vonné tyčinky. Vlastně to není zajímavé. Není to vesnice, je to jedna ulice. Vonné tyčinky dělají jinak, než ukazovala paní v chrámu, která na to měla skorostroj. Tady se to dělá ručně, pomocí skoro zednické lžíce se válí vonná hlína po tyčince. Vlastně dobře, že tehdy u Hanoje se do takové vesnice nešlo snadno dostat, asi bysme byly s Wandou zklamané obě. Jako vystavené barevné tyřinky jsou efektní a instagramově zajímavé, ale jinak nic moc.

Tak jsem si alespoň dala kávu (salted cofee - překvapilo, je vážně dobré) a zase si zavolala Grab motorku, která mne dovezla domů. Vstupenky jsem měla ze včera a všeho všudy ježdění po okolí Hue bylo za nějakých 150 korun, včetně toho auta. Za mne dobrý. Lepší než komplet najatý řidič. Jen opět doporučuji, domluvte si, že na vás řidič počká. Čekání nabízejí zdarma a je to zjevně výhodné pro obě strany.

Doma jsem si trochu odfrkla, a vyrazila jsem podél řeky, prohlédnout si tržnici. Ta mne trochu zklamala. Je to směs všeho. Taková vietnamská :) Málo místa, hodně věcí. Chtěla jsem semínka "okry" a "vodního špenátu", ale jediná paní se semínky v tržnici tvrdila, že je nemá (to jí nevěřím), a to i když jsem to zkoušela překládat do vietnamštiny.

Vedle tržnice byl supermarket COOP, tam jsem si ještě koupila vodu a sušené mango na zítřejší výlet a pivo na zítřejší pobyt (budu bydlet mimo město, tak co kdyby to tam bylo horší se zásobováním) a pak si prošla město, dala si ananas - už jsem fakt dobrá, dostala jsem ho za 20 tisíc (paní začala na 50 jako minule s mangem, pak šla rychle na třicet, ale vysvětlila jsem jí, že jí to tam stojí celý den a tak dám dvacet a vzala to. Tedy už bylo vidět, že trochu nespokojeně. Já to ještě začnu považovat za sport! Ano, samozřejmě jí můžu zaplatit 50 (i když asi nemůžu, tolik u nás stojí ananas celý),ale smlouvání je jejich sport, tak se nemohou čílit, když ho hraju s nimi :)

Pak už byl skoro čas na večeři (rýže a kuřecí maso s passion fruit omáčkou). No a domů, pomalu zabalit a zítra se přesunuji z Hue o kousíček vedle do Hue. Anijsem netušila, jak hezky mi to vyšlo. Zítra je hlavní den oslav a mě se povede být mimo město. Nejdřív bych asi litovala, teď jsem ráda. Vypadá to monstrózně i tady. Podia, rudé vlajky všude, budovatelské písně na plné pecky. U toho být nemusím.

Vietnam - Hue no.1

Jak mi včera recepční zpřeházela plány, tak mne nutila i brzy vstávat. Že čím dřív ráno vstanu, tím méně mi bude horko. No nevím.

Ale vstala jsem opravdu docela brzy, dala snídani (takovou odlehčenou hotelovou výběrem, tedy omeletu, bagetu, kafe a passion fruit džus) a vyrazila do Zakázaného města. Cestou jsem se zastavila pro vodu (tady musím říct, že jsem podcenila vietnamce, protože samozřejmě uvnitř bylo plno kavíáren, ale také automatů s vodou a limonádami). A u pokladny jsem si koupila kombo lístek (420 tisíc (citadela plus dvě hrobky) , vstup jen do citadely 200 tisíc, nejvyšší kombo 530 tisíc (citadela plus tři hrobky), hrobky samostatně 150 tisíc, pagoda Tien Mu je zdarma). Původně jsem chtěla kombo celý, ale pak jsem si říkala, zda to fakt potřebuji a že když ne, tu jednu hrobku vždycky můžu dokoupit na místě.

A kolem deváté už jsem byla uvnitř. Jak jsem se bála, že budu muset odhánět nabídky průvodců, tak naštěstí ne. Je možné si ho vyžádat (individuální cenu nevím), je možné jít hromadněji s tour. Také je možný audioprůvodce (80 tisíc). Ale já se znám. Jak je mi horko, jsem utahaná. Jak jsem utahaná, dává mi práci být neustále na příjmu a zejména v cizím jazyce. To prostě naráží na mé limity. Navíc nejsem extra fanda historie. Stačí mi to z mého průvodce obecněji, víc se pokochám architekturou a jejím spojením s přírodou. Chápu ty, které prohlídka zajímá komplet. Já bych ale byla zpruzelá. Takže jsem si procházela areál podle svého. Je to ohromné místo s mnohaset letou historií. Ne vše se dochovalo, hodně bylo zničeno ve válce. Ale i tak je to naprosto úchvatné místo.Uvnitř citadely je několik částí, kromě císařského areálu tam jsou paláce, císařova čítárna, císařovo divadlo, zahrady (mimochodem se záplavou fakt oslňujících orchidejí). Dala jsem tomu čtyři hodiny a přiznávám, že jsem neviděla všechno.

Zato jsem si vyzkoušela virtuální realitu. Tak nějak jsem na to narazila a nekup to za 100 tisíc. Na čtyři minuty. Jak říkám,bylo mi horko, mozek někde v paralelním vesmíru. Takže mne posadili do takových sání jak pro Santa Klause, nasadili mi brýle, pustili na mne větrák a já 4 minuty létala nad Zakázaným městem. Jako fajn, kdyby to byla lepší grafika a ne jak ze hry z přelomu milénia. No jo, no :) 

Taky jsem celou dobu prohlídky obdivovala asiatky, které v oblečku s dlouhým rukávem, kalhotami a kloboukem chodily po areálu, často i s fotografem, a fotily se - a furt vypadaly úchvatně. Já byla spařená, rudá a skoro mrtvá.

Když jsem skončila s prohlídkou, venku se na mne zase vrhli nabízeči všeho možného. To prostě je nutné u citadely čekat. Taky se na mne vrhla jedna paní s mangem a ananasem. Šmahem jsem ji odmítla, ale pak si říkám, že proč vlastně ne. A tak jsem se druhé zeptala, kolik za ten pytlík nakrájeného manga chce. Chtěla 50 tisíc. Wanda by na mne mohla být hrdá. Vysvětlila jsem paní, že za padesát koupím mango doma, takže je to trochu směšné. Paní slevila na 40 tisíc. Tyhle tanečky moc nemusím, ale mám výbornou učitelku, tak abych to neprotahovala, nabídla jsem 25 tisíc. Paní po tom skočila hned, obchod uzavřen. Až mi to bylo podezřelý, tak jsem se ptala Wandy, jestli má přehled o cenách a Wanda by mi odkývala i těch 40. Tsss, nezkušené mládě :)

Pak už jsem si jen za hradbami města sedla u obranného vodního příkopu na ledovou kávu, u čehož jsem se bavila představami, jak je snadné do příkopu spadnout, stolička fakt balancuje dost na hraně. No a skončila jsem odchodem domů s cílem trochu vychladnout pod klimatizací.

V hotelu jsem ještě chtěla probrat s recepřní výlet, ale to je tady těžká řeč. Já nevám, možná přízvuky dělají své, ale paní mi nedokázala odpovědět na několik zásadních otázek typu "bude v horách menší horko"? No nic, domluvily jsme se, že zjistí obsazenost a dá mi vědět (nabídka hotelu byla asi o 10 euro nižší, než je ta na webu typu tripadvisor).

Když jsem vychladla, zjistila jsem výsledek jednání o výletu (domluveno) a využila jsem těžké výhody, že cestuju sama a tedy jsem si zavolala Grab motorku. Ta mne za mrzkých 20 korun (a zvětšení řemínku na přilbě, moje velká hlava prostě dělá v Asii problémy) odvezla asi o pět kilometrů dál, k pagodě Thien Mu. Pán pak prosil o dobré hodnocení a případně i tip, a protože byl má historicky první jízda z Grabem, rozmařile jsem souhlasila. Jenže tip jde dát jen od 5 tisíc výš, takže jsem mu rozmařile přihodila o 25% dýško. Doufám, že řidiči hodnotí i mne a jednou mi těch 25 procent (v přepočtu necelá pětikoruna) udělá službu až budu v nouzi :).

Jak jsem sesedla z motorky, viděla jsem jednak pagodu, jednak dračí lodě. To jsem asi neříkala. Včera mne paní recepční poučila, že dračí lodí se dá k pagodě dojet, loď tam počká, a odveze mne zpátky. A že umí soukromolu loď zařídit za 700 tisíc. No nejsem magor. Dotazy jestli to jezdí jako autobus úplně ignorovala. Já fakt nevím, co dělám špatně, obvykle se nikdy nedozvím to, na co se ptám...

Takže jsem si chtěla u pagody lodě vyfotit, ale naběhla na mě paní, jestli chci svézt. A že za 250 tisíc. To jsem odmítla. Tak začala šeptat, že aby to jiní neslyšely, že za 200. Tak jsem jí poděkovala s tím, že nechci, že se jen tak ptám pro informaci a šla dál. Paní zase asi nic nepobrala, takže šla na 150. Znovu odpovídám, že možná později a jdu. Prohlédnu si pagodu (mmch za ní je auto, kterým v roce 1963 dojel budhistický mnich do Saigonu a tam se protestně upálil proti politice jihovietnamského prezidenta. Ještě hustější je, že švagrová tohoto prezidenta to upálení komentovala jako "večírek s grilováním". Člověk by neměl blbý poznámky vyslovovat, takhle později tedy prezidenta a jeho bratra zavražili. "Chytrá" komentující paní měla ovšem štěstí, že zrovna byla mimo Vietnam). 

Po prohlídce areálu jdu k lodím a začlo to nanovo. Nová paní, nová loď, nové šeptání. Ale tahle paní mne štvala, začala na 300 tisících a nechtěla jít pod 250, tak měla smůlu. Vysvětlila jsem jí, že si vezmu Grab za 20 korun, ať neprudí a bylo. Samozřejmě turistické místo, tak stánky. Prošla jsem si je, okoukla co kde měli (spíš neměli) a vzala to ještě jednou kolem lodí. U další zase nabídka, zase šeptátní (to je fakt směšná taktika) a domluvily jsme se na 150 tisících. Že prý se pojede za půl hodiny. Tak jsem se šla projít. Na nábřeží to bylo jak v Praze na náplavce. Jen s tím rozdílem, že všichni konzumovali snad jen jednu věc, kterou jsem nedokázala idsentifikovat, ale rozhodně vypadala zajímavě. A pak mi paní narvala kelímek s tím, že to stojí jen 10 tisíc. No tak jo :) Překvapilo mne, že to bylo teplé (ale jak jsem viděla, existuje i ledová verze). Nedokážu říct, co to bylo. Nějaká forma pudinku nebo silk tofu, s kuličkami boba a přelité čímsi medovým, v čem byl ale naložený zázvor. Zvláštní to bylo,a le dobré. A jak tak sedím, jím a pozoruju řeku, najednou se zase objevila paní z lodi s tím, že ať dojím, aže za 20 minut jedeme. Fakt jí na mě záleželo :)

A tak jsem dojedla a šla k lodi (paní mi ukazovala, žeje číslo 595 a že musím k ní). Její uhánění mělo dost výhodu. Konkrétně, že jsem byla na lodi první. A takjsem si mohla sednout venku. Pak nastoupili ještě dva němci a vyjelo se, ale pak se ukázali ještě dva zájemci, a tak jsme se vrátili. A tehdy jsem to z první řady viděla. Protivná paní naháněčka, která nechtěla slevit, dala paní na lodi stovku, pade si nechala. Takže si myslím, že totální dno je sto tisíc,pod které by paní z lodi nešla ani omylem, ale musím říct, že těch 150 docela jako dno vypadalo...

Pluli jsme akorát za setmění a bylo to docela fajn. Řeka ve městě má vážně dlouhý břeh používaný nejen na procházky a sport, ale i na koupání, jsou tam půjčovny loděk i kajaků...je to fakt pěkný prostor. Co je vtipné, že loď staví asi tak dva km od místa kde bydlím plus na druhé straně řeky. Takže jsem si střihla ještě procházku. Najdou se na břehu nabízeči převezení, myslím, že to paní nabízela lidem vedle za 35 tisíc na osobu, ale nevzali to :)

Prošla jsem se, u řeky se připravuje zase nějaký program k výročí které bude a nacvičovaly se (asi) budovatelské písně, nicméně když člověk nevěděl co zpívají, bylo to fajn (a když jim za zády nevlála rudá hvězda).

Došla jsem si na večeři do restaurace, kterou mi včera doporučila paní recepční a byla jsem MOC spokojená. Vybrala jsem si cosi jako vietnamskou verzi tortill. Maso se zeleninou (taková směs s omáčkou), zelenina a  rýžový papír. Sám si motáš, namáčíš v arašídové omáčce. Výborné! Byla chyba tam nejít včera, ale určitě tam půjdu i zítra. A tak jsem nadšeně za večeři v ceně 90 tisíc, dala pánovi rovnou stovku. Dneska hýřím.

Pak už jen na skok k citadele, okouknout noční nasvícení a domů. Byl to dlouhý den...

V každém případě jsem ráda, že je tu zase ten starý dobrý Vietnam, který máme rádi. Saigon jsme minule minuly s tím, že jsem četla, že nemá smysl v něm zbytečně trávit čas. To bych podepsala. Ale tady, tady když odmyslím ten turistický výdělečný ruch kolem citadely, tady je to zase správně :)

Vietnam - přesun do Hue

Zatímco večer jsem nemohla vůbec usnout (jet leg se začal projevovat), ráno jsem byla už v šest vzhůru díky přeletu dvou stíhaček skoro nad hlavou. A tak jsem se ještě chvílipřevalovala, pak jsem se dobalila a vyrazila jsem chytat Grab, aby mne odvezl na letiště. Šlo to tentokrák poměrně snadno a za mrzkých 116 tisíc mne na letiště dovezl. Pravda, pozdějijsem zjistila, že si připočetl skoro deset tisíc navíc, aniž bych věděla za co a tak, co se dá dělat, princip je princip, jsem tu skoro desetikorunu reklamovala. Uvidíme, jak dopadnu. Ano, já vím, Wandiny móresy, v praxi. A zdaleka jim dnes nebyl konec.

Na letišti jsem byla poměrně brzy a tak jsem nejdřív podnídala (banh mi a café sua-da), pak podala zavazadlo, nechala se zkontrolovat včetně zutých bot, a v tranzitním prostoru si koupila sušené mango na cestu. Letadlo bylo plné, a taky mělo zhruba hodinu zpoždění. Letiště Hue je malinké, asi jen pro turisty. Má celkem závratných pět stojánek na letadla, a to je všechno. A aby toho nebylo málo, nic na tohle letiště nejezdí. Tedy teoreticky by měl jezdit autobus Vietnam airlines, ale prakticky jsem ho nezahlédla. Taky tu nejezdí Grab. Asi cíleně, po rozkliknutí jsem viděla jen nabídku dvou motorek,ale u aut prázdno. Začala jsem se smiřovat s myšlenkou, že narvu batoh na motorku. Jenže ouha, ani jízdu motrkounikdo nepřijímal. Za chvíli se za mnou vynořil taxikář (takový ten klasický, který má přepážku v hale na objednání) a začal, že za 270 tisíc mne odveze. Vysmála jsem se mu. Slevil na 250. Díky, nechci. Začíná mi být horko a nemám tyhle vyjednávání z pozice "beze mne se stejně nehneš" ráda. Pak se projevil,že za 200 jezdí Grab a pod to nejde. Jak říkám, nemám tohle ráda. Taky mi bylohorko a to už jsem nepříjemná sama o sobě. Takže ani 200 neberu. Jenže není vlastně moc co řešit. Letiště totálně prázdné, všichni už odjeli a já tam na blbečka s batohem na slunci. OK,jediná možnost je vylézt venz areálu. Takže beru batoh na záda, jdu pryč z letiště, a ajakmile jsem za závorou vjezdu, stane se zázrak a Grab normálně naskočí. Beru taxi za 187 tisíc. Vítězství asi 15 korun od poslední nabídky,ale víc než stovku od té první. A aby to bylo ještě zábavnější, auto přijíždí z toho letiště... Některé věci se prostě chápou blbě,a le že je cesta z letiště dražší výrazně víc, než když poodejdeš kousek mimo platí i v Praze. Co člověk nadělá.

Dojela jsem k hotelu, ubytovala se (mám malinký pokojíček bez okna, ale moc pěkný) a místní paní recepční mne až překvapila, protože si se mnou sedla, dala mi vodu a začala na mapce vysvětlovat, co a jak. Jenže mi trochu rozházela hračky. Plány jsem měla jiné. Jde totiž o to, že jsem chtěla zítra prohlédnout zakázané město, pak jet na výlet, pak se přestěhovat, doprohlédnout místní památky...Jenže to nejde. Combo vstupenka na památky platí dva dny. Po sobě jdoucí. Plus věc trochu komplikuje to, že jsem sama. Paní nabízí privátní řidiče a průvodce (já ignorant fakt průvodce nechci), a to celé vychází jak půl ledviny. Budu muset jednak pořešit změny plánu (za a) ) a taky způsob dopravy (za b)

Odpoledne jsem se šla projít okolo zakázaného města. Bylo to fajn, je to komplex jak kráva a bylo horko. Taky semozřejmě spousta vnucovačů všeho. No, poměrně brzy jsem skončila v kavárně a musím se pochválit, našla jsem jednu úplně úžasnou. Místo kafe jsem nakonec zvolila jogurt (já vím, zní to divně, ale nic není lepšího na osvěžení v horkém dni, než jogurt, fakt) a pak jsem udělala tu chybu, že jsem šla na záchod. A zatrhla jsem se šaty o stůl, kolem kterého jsem procházela, a tam byl hřebík. A já získala skobuna šatech jak vrata. Paráda :(

Z kavárny jsem se šla ještě chvíli projít, a už zapadalo slunce a fotky vypadaly snad ještě lépe, než ty, co jsem pořídila odpoledne.

Zásadní chybu jsem ale udělala s večeří. Chtěla jsem místní specialitu, Bun Bo Hue. Polévka. Jedna je kousek od mého hotelu. Ano, bylo mi divné, že tam nikdo není (vedle lidé byli, ale zase neměli tu místní polévku). Ale i tak jsem to riskla. Paní mi dala polévku, ošatku s mírně unavenou zeleninou (to tu zvykem moc nebývá, ta únava zeleného chroští) a já začala jíst. Polévka byla dobrá. Jenže. Jenže když jsem snědla tak půlku, všimla jsem si, že po restauraci běhají krysy. Ne jedna, ale poměrně dost krys. A teď co jako mám dělat? Půl polévky už jsem lupla, teď už to  nechat nemá vlastně smysl. Tak uvidím, jestli to přěžiju... Každopádně už vím, kam nechci. Paní není anina google, abych jí to v recenzi vytmavila. Tak nic. Pošušňání. Přitom paní z hotelu mi doporučovala restauraci, jen mně osobně přišla moc turistická....

Vietnam - lážo plážo Ho Chi Minh City

Byla jsem utahaná jako kotě a vcelku se mi i spalo docela dobře, jen kolem půlnoci jsem byla chvíli vzhůru, ale žádné velké bdění po nocích...

Musím říct, že jsem si bydlení nevybrala úplně nejlépe. Není úplně v centru, ač to tak vcelku i vypadalo. Není úplně špatné, ale je to prostě označeno jako hostel, i když to má samostatné pokoje. Jsou úplně basic se starším vybavením, ale čisté. Vlastně jsem i spokojená, i když podruhé...no, nevím. Každopádně je to bez snídaně. Takže jsem se ráno vypotácela někdy po desáté a vyrazila směr "apartement café". To je místní specialitka. Panelák, že by člověk o něj kolo neopřel, ale v každém "bytě" je kavárna. Takže jsem si náhodně jednu vybrala - a byla spokojená. Dala jsem si coconut kafe (výborné kokosové hoblinky na něm, ale chyběla kokosová zmrzlina, jako byla v Hanoji :)) a croisant. Jak jsem se ke kavárnám dopotácela v podstatě spařená (venku krásných 35 stupňů), vychládala jsem dost dlouho. A taky jsem se jala přehodnotit plán. Tady se zasavím u cesty do kavárny. Potkala jsem pána, ten se ptal odkud jsem, taková klasika, když ti chtějí něco vnutit. Ale dal na první dobrou Prahu, čímž získal plusové body. A že prý mi něco ukáže. Čekala jsem, že bude něco vnucovat k prodeji, ale přitáhl sešit. Nalistoval, a ukázal mi stránku popsanou česky. Jako netuším, kohjo ochytnul, ale když to psal, musel mít asi dvě promile v krvi a živit se literaturou. Celé to bylo skvost a lituju, že jsem si to nevyfotila. Byly tam věty typu "potloukal jsem se ztracen ve velkém Saigonu, vyzbrojen jen googlem a nejasným povědomím o tom, co chci vidět... No abych to zkrátila, pán nabízel průvodcovské služby s tím, že Saigon je velký a na motorce to půjde lépe. Měl smůlu, že jsem ho potkala čerstvá po ránu. U apartement kafé už bych nabídku zvažovala.

Nakonec jsem se rozhodla vyrazit nazdařbůh. Tedy mírně korigovaně. S cílem se dostat k vodě a využít (mimo původní plán) nějakou tour lodí. No ale. Cestou jsem potkala Watsons (jak říkám, mírně cíleně - je to místní drogerie a trochu jsem doufala, že budou mít něco z korejské kosmetiky. Ne, že bych měla zásob málo, ale ukázalo se, že jsou poměrně nedostatečné, oproti cenám v Praze). Plus vymetat obchody ve 35 nad nulou má výhodu zchlazení v klimatizaci obchodu. Něco jako když v dešti běháte z přístřšku do přístřešku, na slunci je to od klimatizace ke klimatizaci :)

Na nábřeží mne čekalo překvapení. Částečné. Včera, když byl nácvik přehlídky, vidělajsem zrovinka tuhle část nábřeží. Jsou tu postavená děla a plno vietnamců tu pobíhá v červených tričkách, červených šatech a s vlaječkami. Ty jsou ostatně všude po městě. 30.4. je oslava padesáti let snuvusjednocení země a bude to velké. Takmoc, že jsem včera nedojela k hotelu :).

Celý den přemýšlím, jaký k těm slavnostem mám vztah. Protože z pozice nezúčastněného pozorovatele je to pomqěrně roztomilé. Všude vlajky, fotící se lidé s vlaječkama. Někde z toho jde hrůza, zejména z bíle oděných slečen, které drží vlajku a tváří se vážně. A děsivé to komplet je. Hodil by se tag "díky, že nemusíme". Nevím, do jaké míry je to nucené, ale všude postavené nástěnky připomínají vítězný únor...

Pak jsem došla ke stanovišti lodí. A mírně se nepochopila s paní od lístků. Dávala mi jasně najevo, že jsem debil, ale nakonec se ukázalo, že jsem se ptala správně, jen paní se nějak zasekla na původní myšlence toho, co jsem chtěla. Ptala jsem se na okružní jízdu lodí. To mne hned vykmitla, že musím vedle k okýnku. OK, ale tam bylo volno až na čtvrtou odpoledne a nebyly ještě ani dvě. Tak jsem se vrátila zpět k okýnku a ptala se na jednotlivé jízdné.  Jestli jako můžu koupit lístek tedy tam, a lístek zpátky. To byl ten okamžik, kdy paní dost nevydržela s nervama, vysvětlila mi, že jenom tam a jenom ve dvě, že je prostě plno. OK, přikládala jsem to oslavám a rozhodla se jet TAM, aniž bych věděla KAM. Samozřejmě jsem to napsané viděla, ale nic mi to neříkalo. Ale pojala jsem myšlenku, že případně Grab jezdí všude a tedy se zpátky nějak dostanu.

Lístek 15 tisíc jeden směr (15 korun) - Saigon water bus

Než jela lod, měla jsem asi půl hodiny na čekání. A protože bylo jak v prádelně, usoudila jsem, že potřebuju vodu. Venku stálo dost prodejců vody, ale narazila jsem na problém ceny. Každý má nějakou úchylku. My s Wandou obvykle tu, že zbytečně lpíme na pár drobných. Obvykle proto, že to prostě vypadá jako velké číslo. Někdy i z principu. Paní u mne v hostelu prodává malou vodu za 5 tisíc, velkou za 10. Čekala jsem, že pán bude chtít 10 tisíc. Ukázalo se ale, že chce 20. A to i druhý v řadě. To jako přehnal :-D. No ale jsme v Asii, 7/11 na každém kroku, tedy i tady. Přes křižovatku do tří minut. Voda za 7 tisíc. Nabízí se otíázka, proč paní v hotelu není trochu dražší.

Než odbila druhá a začal nástup dolodi, spustila se průtrž mračen. Taky jsem zjistila, že jsou sedadla na lodi číslované a že sedím tak kvalitně, že není nic vidět. Ještě s nějakými turistkami, které kladně hodnotily, že pán lodník zavřel dveře, aby na ně nepršelo a naprosto nereagovaly na mou poznámku k tomu, jak krásný teď máme výhled...

Nakonec se ale ukázalo, že loď není zdaleka plná a tak jsem si přesedla jinam, hezky k okýnku.

Jelo se asi 15 minut a vystoupilo se na druhém břehu od mrakodrapu Landmark 81. Paní říkaly, že je to tam super, ale musela bych přes most (to jsem nevěděla, jestli vůbec jde) a jednak výhledy z mrakodrapu jsou spíš Wandina libůstka, ne moje. A tak jsem se poptala pána v budce s lístky, jestli můžu koupit lístek zpátky. Nedělal cavyky a bez problémů to za dalších 15 tisíc šlo. Tak já nevím, nemohla paní normálně říct, že lístek zpátky soi mám koupit tam? Přičítám to jazykové bariéře. Ta tu prostě často je.

Takže za dalších 15 minut jsem byla zpátky na molu, odkud jsem vyplula. Vydala jsem se směrem k místní katedrále, které říkají (kvůli vzhledu) Notre Dame. Cestou jsem potkala "knižní ulici" plnou obchodů s knihami a antikvariáty a kavárnami. A usoudila, že je zase čas na tekutiny. A tak jsem dala své první letošní "café sua da" (vietnamská klasika se salkem).

Pak už stačilo pár kroků, a byla jsem u katedrály. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že je celá pod lešením. To totiž byla už dva roky zpátky, když jsme tu projížděly s Wandou. Nic se nezměnilo.

Okoukla jsem i místní starou poštu a vyrazila k paláci nezívislosti okouknout rudé davy. Taky jsemzjistila, že tam někde poblíž, mne vysadila včera večer paní z busu. Najednou jsem totiž objevila ten včerejší park s bludným kořenem...

Pak už netrvalo dlouho a našla jsem naší ulici a vyrazila najít něco k jídlu. O Pho jako včera jsem úplně nestála, ale o kus dál měli nudle se zeleninou a také dost dobré. Pojala jsem i myšlenku, že nutně potřebuju pivo, nicméně tím jsem přestala mít chuť na smoothie po večeři. A tak jsem si koupila v 7/11 ještě jedno pivo, trochu jackfruitu a vyrazila domů.

Stačilo. Původně jsem chtěla večer vyrazit na videomapping, který se u příležitosti oslav dnes koná, ale stačilo mi včera vidět ty davy, a děkuji nechci :)

Vietnam - let a první smršť událostí v Ho Chi Minh

Začalo to být vtipné už během balení batohu, kdy jsem za a) našla ze dvou jen jeden a bálal jsem se, že mám zrovinka  ten zničený během minulé cesty. Rychlý dotaz na Wandu ale způsobil uklidnění, protože ten rozbitý batoh zůstal v Praze. V mém nerozbitém batohu se ale začaly ukazovat zajímavé věci, jako třeba jídelní hůlky (netuším kde se tam vzaly), stará manikůra (té jsem se hodně nahledala) a v bundě jsem pak objevila i korejskou T money kard (o té jsem si říkala, že kde že se ta mrška asi schovává...). No nic, zabaleno bylo, mohlo se vyrazit.

Tentokrát jsem do Vídně razila autobusem, protože víc vyhovoval časově. Docela potěšilo, že RegioJet zavedl za necelou stovku pojištění záruky odletu. Nepotěšily ale čachra s autobusem, Zaplatila jsem si taky totiž o stovku dražší sedadlo samostatné, ve "vyšší" třídě autobusu. Asi 14 dní před odletem ale přišlo, že "sorry, nepojede patrový autobus, ale normální" a dostala jsem náhodně přidělené místo v něm. Ani slovo o kompenzaci třídy. No, přerezervovala jsem si místo tak, abych seděla lépe a ještě mi dvacka z původní ceny zbyla. Jaké ale bylo překvapení, když přijel nakonec patrový autobus! Navíc nastal sedadlový zmatek. Řidič mne posadil jinam, než bylo mé číslo sedačky, což bylo fajn (samostatná sedačka v patře), ale jen do Brna. Tam přistoupil kdosi, kdo chtěl sedět na mém místě. Ale protože ten samý problém mělo v Brně víc lidí, nakonec se všichni nějak usadili.

Na letišti to pak už šlo ráz na ráz. Jako první se mi povedlo v řadě těch, co udělali on-line check-in podat batoh, dost rychle se prošlo i kontrolou a tedy na salonek zbylo dost času. Měla jsem štěstí, odlet byl z T1, tudíž jsem zase po dlouhé době okusila ten výrazně lepší z Vídeňských salonků...

Taky jsem si stihla vybrat nějaká eura z bankomatu, nicméně překvapilo, když dal bankomat posledních 100 euro v desetieurovkách. Možnost vybrat si bych uvítala, ono totiž v Asii malé bankovky s sebou nesou horší kurz. No ale naštěstí mám akční dceru, kterou napadlo, že si je můžu v nějakém obchodě vyměnit. Což jsem cestou ze salonku udělala, s panem prodavačem probrala divné asiaty (prý platí zásadně nejméně dvackami (jak to dělají?) a létají jen v úterý (no nevím...). :)

Přeskok do Istanbulu ani nestál za řeč. Možná by stačilo menší letadlo (konfigurace 3-3-3), ale měli jsme tím pádem dost pohodlí. Dost lidí sedělo ob-sedačku.

Istanbulské letiště je peklo. Je možné mít velké letiště turisticky přívětivé (Singapur), nebo nepřívětivé (Istanbul), kde není žádná snaha udělat turistům život snadnější. Takže po několikakilometrové tůže z terminálu do centra letiště, kde je i salonek jsem dospěla k názoru (při pohledu na frontu do něj), že to nemá cenu. Ono jsem měla rychlý let, čistého času na letišti asi dvě hodiny, ale přesuny jsou na dlouho, pak něco sežere nástup... Takže jsem v podstatě hned letěla. Tedy, ano, uvítala bych wi-fi. Ale ta prostě nebyla. V Istanbulu je wi-fi dávkovaná na hodinu výměnou za info z pasu, ale žádný z kiosků na kódy k wifi prostě nemakal. Takže jsem musela vydržet off-line.

Přelet do Ho Chi Minhova města byl poměrně fajn, dost jsem prospala, jídlo bylo dobré a tak by let nestál za zmínku, kdyby. Kdyby vedle mne (ob sedačku, prostřední sedadlo volné) neseděla paní, která tak dvě hodiny před koncem letu nezačala kvalitně zvracet. Tedy má můj obdiv, zvracela decentně, hezky do pytlíčku, který pro ten případ aerolinky mají v přihrádkách u sedaček, ale...

Takže jsem informovala letušku, ta informovala druhou, ta přinesla druhý pytlík, vodu a tím starost skončila. Mně tedy trochu začala, doufám že paní neměla cokoli, co bych mohla chytit a prozvracet tu dovolenou :)

Po příletu to šlo ráz na ráz. Projít kontrolou. Od minulé návštěvy se nabízeči SIM karet přesunuli ještě před tuhle kontrolu a mají tam asi nejlepší nabídku. Já ale pohrdla a koupila e-sim. Což byla chyba a ve své podstatě jsem to věděla už jak jsem kolem nabízečů prošla. Ale ne, stejně jsem to udělala. Selhalo wi-fi připojení během instalace a všechno v háji, SIM se tvářila jako instalovaná,a le nebyla, podpora chtěla milion fotek z telefonu o nastavení, na což nebyl čas...No skvělé. Pohrávala jsem si s myšlenkou nechat řešení až na chvíli v hotelu, ale ještě, že jsem to neudělala. Takže jsem si za 350 tisíc (lehký přepočet, je to necelých 350 korun) koupila fyzickou SIM - ta šla zaplatit kartou bez příplatku za nákup kartou :)

Na letišti nefungovaly dva bankomaty tam umístěné (opět změna, minule byly bankomaty už v místě výběru zavazadel). Takže jsem se paní od SIM karet zeptala, jestli je na místě nějaký jiný (ale už byla rozhodnutá vzít si tedy z letiště Grab). Paní mne poslala a věděla dobře, co dělá.

Takže - po výstupu z letištní hale doleva, skoro až na konec budovy. Jsou tam záchody a bankomaty. Kdo si vybere ten banky HTSC, ten neplatí typický asijský poplateček za výběr! (3lo vybrat jen 5 milionů...)

No a poslední úkon měla být doprava do ubatování. Jenže. Grab vůbec nespolupracoval a to ani, když jsem odsouhlasila vyšší cenu. Takže nakonec jsem se na něj po několika pokusech vyprdla a šla na autobus. Tušila jsem problém (samé bankovky 500 tisíc), ale paní pracovnice před autobusem se tvářila, že dobrý. A to jsem jí i tu bankovku ukázala, protože jsem pochopila, že z ní nedostanu nic kloudného. Odkývala. A tak jsem nastoupila, bylo už plno, takže jsem stála , autobus se rozjel a průvodčí začala vybírat jízdné (5000, ale platí se i z abatoh, taže 10 tisíc celkem). A samozřejmě. Pět set je moc. Dva dny na cestě, unavená, takže se zmůžu na takové ale na tohle přesně jsem se ptala té paní u autobusu! Dopadlo to velmi rychle. Paní Vietnamka skoro vedle mne vytáhla peníze a zaplatila za mne. Snažila jsem se jí nějak poptat jak bych jí peníze vrátila,a le informovala mne, ať neblbnu, že je to jen 10 tisíc (desetikoruna). OK. Tohle jsou ty chvíle, kdy je člověk za některé lidi i rád :)

Taky všechny informovala, že doprava je stračná, protože oslavy (znovusjednocení) a přehlídky. Což se ukázalo jako klíčové. Cestou busem začal krásný slejvák a co hůř, po nějaké době mne paní průvodčí vyprovodila z autobusu. Tedy nejen mne, ale mne tak nějak později, protože neumím vietnamsky. A tak jsem stála u zastávky někde uprostřed města, děkovala si za SIMkartu v telefonu a přemýšlela co dál. Všichni ostatní čekali na nějaký další spoj,a le já neměla ty drobné a anijsem nevěděla na jaký spoj čekat, takže když telefon ukázal, že za dvacet minut dojdu do hotelu, vypravila jsem se na noční tůru. Nic jsem neviděla, protože déšť se hned odpařival a zamlžoval mi brýle a dotykový telefon moc nedotykoval za deště. Taky mne v tom dešti provedl několikrát nějakým parkem dokola, ale kdo by se rád neprošel. Nakonec jsem dohotelu dorazila, ale taky mne dorazila vtipná paní ubytovatelka, které jsem musela sdělit že ne, let fakt neměl zpoždění, to ta vaše doprava....

No ale poslala mne na večeři na dobrou Pho, čímž bylo odpuštěno, přestože tedy cena byla turisticky nadsazená (80 tisíc za polévku, v Hanoji jsme platívaly s Wandou 40). Pakjsem si ještě nechala udělat mangové smoothie (ne, Marku, s Thajskem se to vůbec nedá srovnat - 40 tisíc) a šla sebou zaslouženě mrsknout do postele.

Pro milovníky Flightradaru 2025

 Jen pro velké nadšence:

A pro ještě větší nadšence zatím plánované pobyty (může se to teoreticky změnit, však od toho jsou plány, aby se průběžně měnily):

Ve své podstatě se tedy budu pohybovat hlavně v centru Vietnamu (no a pak taky ještě v Ho Chi Minově městě):