Blbě se mi spalo, to asi ta brutálně tvrdá matrace (variantou jsou mírně bloklá záda, což by mohla vyřešit masáž). A tak se stalo, že už jsem byla vzhůru v pět. Do šesti se převalovala, v sedmu udělala na recepci check-out, zaplatila pobyt i výlet, uložila batoh do místnosti na batohy, dala si snídani a čekala na pana průvodce. Ten se objevil v osm s motorkou, a odvezl mne za řeku k hotelu, kde nastupovalo nejvíce lidí.
Nastoupilo se do autobusíku a vyrazilo směr národní park Bach Ma. Mělo nás být celkem devět. Říkal průvodce. Prý malá skupinka. Ale nechápu, kde se objevovali a přibývali další asiati. Proměnlivý počet lidí. Z evropanů jsem jela jen já, a dva italové od Říma. Takže jsme hned zdrbli Prahu, Řím, i naše itineráře cesty. Trochu se mi ulevilo, s nimi šlo mluvit normálně. Taky jsme požertovali, že místní doprava pro ty od Říma není nijak odlišná a tedy je nijak neděsí 😊 a trochu mne vyděsili, že Hoi An je přeplněné město. Ale i tak tvrdili, že je úžasné, tak snad ano. Že diskuze nejde s Vietnamci, bude problém jiný, tipuju přízvuk, protože občas mi taky trvá, než mi doteče co říkají. Holt nejsem borec typu Wanda, které přízvuky problém nedělají...
Výlet do Bach Ma se mi líbil už dlouho, měla jsem ale
problém s jeho popisem. Itinerář cesty je furt stejný. Nejvyšší hora, pět
jezer a vodopád, jen někdy se to jde v opačném sledu. Jenže. Jenže
v popisu bylo, že je nutné mít střední fyzické schopnosti. Co to je? Plus
tedy půjde to v tom vedru? Recepční mi moc nepomohla. Na dotazy
odpovídala, že je tam krásně. Teplotu přešla úplně. Vzdálenost převáděla na
výšku, přičemž ani nemohla pobrat že ano, hora na kterou se jde, měří skoro 1500
metrů, ale stoprocentně nezačneme na nule. Takže jsem zjistila, že nic
nezjistím. Už doma jsem četla recenze a taky nic moc. AI vyhodila výškový
profil asi 300 metrů a odhad trasy na osm kilometrů. To by šlo. Trochu mne původně děsilo, kolik asi středně zdatný člověk stihne ujít na celodenním výletu. Zjištění,
že tedy jen osm kilometrů mne trochu překvapilo, i když převýšení by to mohlo vysvětlit, furt mám v živé paměti
Cinque Terre. Taky jsem zjistila, že cesta k vodopádu je 300 výškových
metrů, ale je to tam a zpátky, tedy vlastně není v případě potřeby a nouze nutné tam
chodit. Příprava prostě proběhla ve velkém. Tak jsem to objednala.
Tady vhodím vsuvku. Bratr se ptal, proč organizovaný zájezd. Chápu tu nevoli. Plně. Problém je vlastně hlavní ten, že jsem sama. Ani v českých horách se nedoporučuje chodit po horách sám, ale zhruba vím, co čekat. Tady vůbec. Plus nezanedbatelný je finanční rámec, ono totiž tour vyjde levněji, než se tam vypravit sám. Podrobnosti k parku dole pod blogem...
Takže jsem zájezd objednala a byla překvapená. Autobus jel z Hue asi hodinu, pak zastavil u vstupu do národního parku, průvodce pořídil vstupenky, my šli povinně na záchod a jelo se dál. Vystoupalo se vlastně skoro až nahoru. Tam jsme vystoupili, vyfasovali každý lahvičku (0,5l) vody (proto jsem táhla další vodu v batohu, protože recenze hovořily o tom, že je to na celodenní výlet málo). A vyrazilo se k vrcholu. Počasí bylo lepší než dole ve městě, ale výrazné ochlazení se nekonalo. Jak pak ukázaly hodinky, furt bylo 32 stupňů, počasí na turistiku a výšlapy do kopců jak dělané. Ale znovu opakuji, nebylo to hrozné a většinu cesty se jde pod stromy. Cesta na vrchol nebyla nijak drastická. Možná kilometr mírně do kopce. Nahoře se ale žádná panoramata nekonala, protože vše zahalily mraky. Tedy na straně k moři, která by byla nejzajímavější. Na druhou stranu do údolí hor vidět bylo. No nic, dostali jsme od průvodce čaj (táhl nahoru instatní pytlíky a termosku), opět jsme mohli využít záchod (dál už fakt není), a šlo se dolů, přes helicopter hill (místo, kde US vojáci slaňovali z vrtulníku a Vietcong byl schovaný o kus níže v jeskyních, kolem kterých jsme taky šli. Prý tam byli dva roky, asi 150 lidí a US army je nikdy neobjevila). Tady si opět ulevím jak to tu mám s pochopením. Průvodce ukazoval tunely, povídat o americké armádě, tak jsem se zeptala, kolik lidí se dovnitř vešlo. Takže jsem se nejdřív dozvěděla že tam byli dva roky, plnou omáčku okolo, až nakonec došel i k počtu osob, nicméně nevím, jestli náhodou, nebo mi fakt odpověděl na dotaz...
Jinak stezka je taková částečně naučná, jsou tam cedule s informacemi jaká zvířata tam žijí a podobně. U jedné cedule byla i ohromná žížala. Prý v době dešťů může mít i metr a půl. A netrvalo dlouho a takovou skoro metrovou jsme i opravdu potkali :-o. Žití tam i opice, ale ty jsme neviděli. Lidé je vyhánějí a tak se raději drží dál... Škoda.
Každopádně cesta přes
helicopter hill byla zbytečná, plíce vyplivující a nic tam není. Pak jsme se
napojili na původní stezku a vrátili se k autobusíku. Čisté 2km.
Další cestou bylo mírně popojet autobusíkem dolů, najít
další parkoviště. Vystoupili jsme, do ruky jsme vyfasovali každý taštičku
s ještě teplým obědem a vyrazilo se k pěti jezerům. No, pět jezer.
Pět jezírek. Takových hrnců pod vodopádem. Zajímavější ale byla cesta. Ta vedla
podél kaňonu, dolů po šutrech s jištěním jen nataženou šňůrou. Kolikrát
spadnout znamenalo fakt se zabít při pádu do kaňonu. Kolikrát taky bylo nutné věřit
drátu a normálně se na něj pověsit, protože „schod“ z kamenů byl hrozně
vysoký. Plus je to často úzké a je tedy problém s tím se jim snažit pomoci nebo je snést. Tak se mi taky jednou stalo, že jsem zavrávorala. Slečna za mnou byla
pohotová a snažila se mne chytit. Jen to udělala tak, jako to dělám
s kočkama. Já kočky za ocas, ona mne za culík. Ještě, že jsem opravdu
nepadala.
Ta cesta byla super. Sestup asi kilometr, u čtvrtého jezírka oběd. Dostali jsme v balíčku tři dózičky,jedna s polévkou, další s rýží a třetí s tofu, brokolicí a vajíčkem. Pojedlo se, kdo chtěl, mohl se vykoupat. Úžasní byli opět naši asiati, kteří si táhli s sebou i meloun. A to podotýkám, že v igelitce v ruce, ne v batohu (už u prvního jezírka já pochopila potřebu obou rukou a taštičku s obědem do batohu lupla, ale holt jsem slabý kus).
Po obědě se vyrazilo dál. Kaňon už nebyl tak prudký, ale začalo se
každou chvíli přecházet z jedné strany potoka na druhou. A tak se jednou
stalo, že jsem stoupla na nestabilní kámen, a sjela nohou do vody. Od té chvíle
jsem chodila jak vodník, s jednou nohou mokrou.
U nejvyššího vodopádu došlo k nějaké změně, asi
z časového důvodu. Mělo se jít dolů, a začalo mne to zajímat, protože jiný
průvodce říkal, že se prochází pod vodopádem. To mělo být těch 300 metrů po schodech dolů a pak zas po těch samých nahoru (těžko říct, zda celkem nebo 150 dolů a 150 nahoru. Každopádně je tam prý cca v půlce pěkné místo které za to stojí, není to náročné a lze se pak vrátit - říkal cizí průvodce). Jenže naši asiati se strašně
loudali. Milion fotek, žádný spěch. Mrzí mne to, ale musím přiznat, že jsem
byla v naší výpravě nejstarší :). To vím, protože se na začátku sepisovala jsména účastníků i s daty narození. I tak jsme s Italy byli furt
v čele a furt na asiaty čekali…
Asiati fakt děsně zdržují. Plus tedy se průvodce dost nevěnoval nikomu, ale spíš těm asiatům, takže nám moc šroubů do hlavy necpal. Jak jsem koukala, jiní průvodci byli hovornější.
Takže nic, dolů k vodopádu se nešlo, Už jen návrat
k autobusu a odjezd do Hue.
Tam jsem popadla batoh, zavolala Grab (ano, jsem měkkota,
Grab auto, přitom mi hodně motorek nabízelo svezení s tím, že batoh
problém není) a nechala se odvézt na konec Hue do hotelu. Ten „můj“
v centru je totiž dál obsazený, a tak jsem v něm nemohla zůstat. Ale
nevadí, tím jsem se vyhla rudým oslavám v centru, protože právě dnes byl TEN DEN. Podle toho frmol v centru taky začínal vypadat. No a zítra, zítra bude líný den v okolí.
Taxikář mi naložil věci a pak křuch! Rána do hlavy jak z děla. Zavřel kufr auta ve chvíli, kdy já tam ještě měla hlavu. Wando promiň, když jsem ti to před lety omylem udělala taky, bolí to fakt jak čert :)
Ubytovala jsem se, objednala jsem si předraženou večeři
v hodnotě večeří dvou kdekoli jinde, a jdu spát. Alespoň, že je tu měkčí matrace.
Zapomněla jsem se jen zeptat na heslo k wi-fi a tak text bude publikován
dodatečně 😊
Park Bach Ma:
Podle mých informací není možné jet svým autem až nahoru. Pár lidí tam ale auty bylo, nevím jak to. Podle ceníku to lze, prakticky si nemyslím, že tam pustí každého, protože nahoře nejsou parkoviště moc velká (platí hlavně pro parkoviště pro cestu na vrcholek, parkoviště k vodopádům je trochu větší). Cesta nahoru je taková typicky madeirovská a úzká. Občas nějaké auto zastavilo, aby se kochali a byl problém projet. V každém případě jsem tam lidi samostatně bez průvodce viděla, takže to nějak jde. Ostatně ve Vietnamu i to, co není povolené, lze vždycky nějak zařídit.
Je možné koupit i tour (možná zařídit i samostatně) s přespáním. Je tam stanové městečko (předpokládám, že pro organizované tour, stany byly stejné), jiné stany jsem neviděla, ale viděla jsem možnosti ubytování. Nevím, jestli stopli výstavbu (mělo by to logiku), ale mohli by alespoň dovolit údržbu stávajících budov. Jinak na každém parkovišti lze samozřejmě koupit vodu a další tekutiny, možná i jídlo (to nevím jistě, ale tipla bych, že
Žádné komentáře:
Okomentovat