Hong Kong - den 9 (chrám Chi Lin Nunnery a Nan Lian Garden)

Probudila jsem se dost brzy. Asi se už nemůžu dočkat odletu :). A tak jsem usoudila, že není čas ztrácet čas a naprosto nevídaně brzy jsem už před devátou vyrazila na snídani. Do své oblíbené restaurace s velkými porcemi. A dala jsem si zase kolínkovou polévku a dvě volská oka. 

Pak hrr na metro a dojet na Diamond Hill (to je zstávka metra). Odtud to bylo už jen kousek k buddhistickému chrámu Chi Lin Nunnery. To je ten, co jsem si ho spletl minule s tím chrámem s nafukovacími zvířátky. Nebe a dudy. Tohle je vážně moc pěkný chrám, ke kterému přiléhají stejně krásné zahrady. Doslova zenové.

A tak jsem se kochala ve velkém.

Krom toho, že je to krásné, se mi ještě líbí ten kontrast s mrakodrapy moderního města. To je snad jediná kombinace, kdy jsem schopná říct, že je ten beton hezký.

Asi to bude tím, že mne Hong Kong neoslovil. Jako je ž překvpivé kolik přírod tu je, kolik hezkých stezek a míst. Ale Hong Kong jako velkoměsto, to je ošklivé. Betonové. Neuchvátilo mne. Nemá vlastně nic svého. Je směskou různých asijských zvyklostí, chutí a vůní, ale sám za sebe nemá vlastně nic. Není to ani Asie, ani "západ". Nemá to ani tu krásu Japonska nebo Koreje a samozřejmě to není ani taková ta klasická asie kterou známe z Vietnamu nebo Indonésie. Není to tak, že by se mi tu nelíbilo, ale láska to není.

Konec rozjímání, blíží se odlet. Je čas nakoupit poslední krámy domů. V Uniqlo jsem se zstvila Wandě pro svetr, pak samoobsluha a nějaké ovodce (samozřejmě dovoz. V podstatě je jen dračí ovoce  jedno mango aby se neřeklo). Nějaká drobná kosmetika, ale fakt jen málo, protože jí tu moc nemají. Mají třeba cleansery, ale tonika nebo séra spíš ne. Ze značek jen třeba 4 nebo 5 známých a konec..

No a na pokoj, pobalit, asi si skočit ještě na jídlo a pak na letiště.

Balení bylo překvapivé. Jak jsem furt měla pocit, že v Hong Kongu není co nakupovat, najednou to vypadalo, že kufr zdatně atakuje povolených 30 kilo. Taky moje myšlenka, že koupené ovoce dám do kufříku stejně jako batoh, a tedy nebudu s sebou tahat tunu zavazadel se ukázala jako nesplnitelná. Kufřík totiž nešel zavřít. Tedy šel by, kdybych vyvinuje nějakou námahu. To bych ale domů dovezla ovocné pyré. Tak nic, potáhnu i batoh.

Poslední cesta ven vedla na večeři a za utracením posledních drobných. Jenže mi došlo, že nemám vlastně hlad. A takjsem si jen naprosti skočila pro Banh-mi bagetu. Ta byla bohužel o ždibec dražší, než byly mé drobné, takže nezbylo než ji zaplatit kartou. No a co s drobnými? Vypravila jsem se pro Thajský čaj, ale nakonec jsem usoudila, že mi stačí normální ledový ze 7/11. A tak jsem tam za drobnosti utratila i zbytek peněz. Nadvakrát nákup. Paní za kasou to hned došlo a trochu se mi smála, ale jinak to nejde.

Pak jsem se na pokoji vysprchovala, svalila do postele a chvilku odpočívala, než byl čas vyrazit na letiště. Autobusem to bylo docela rychle. Překvapivě žádné kolony a tak jsemm za hodinku byla (zase pomocí autobusu A21) na letišti. Akorát otevírali odbavení. 

Kufr měl překvapivých 30,5 kila. Paní mi ještě nabízela i odbavení mého kufříku, ale vysvětlila jsem jí, že to nepůjde, protože je uvnitř ovoce a pochopila. Pak už jen projít kontrolou (nemusela jsem vyndavat nic, ani tekutiny (ty jsem neměla) ani notebook). Na letišti sem si vzpomněla, že nemám parfém a tak jsem vlezla do Duty free se kouknout na nabídku. U Burberry neměli cenovky, tak jsem položila dotaz a hle, 1600 dolarů. Aha. Jasné. Poučila jsem pána, že to v Evropě je výrazně levnější a obchod nebude a vzala jsem plány na slídění po obchůdcích.  Poslídila jsem po salonku a vlezla tam. Vypadal hodně příjemně. Jídla bylo tak trochu, ale stejně jsem neměla hlad, tak jsem si nabrala trochu salátu (ale byly i těstoviny, knedlíčky a nějaké nudle) a protože se mi moc neosvědčil alkohol před letem, ustoupila jsem i z představy ginu s tonicem a požádala barmana jen o pivo. Předtím jsme si tedy ujasnili, že sice má tvamou etiketu, ale tmavé není (bylo točené, jen logo mi evokovalo tmavé pivo). Tak ok, bylo světlé, ale nic moc (něco japonského to prý bylo). Nicméně asi za 45 minut začal boarding.

Let tentokrát trval asi 11 hodin. Vedle mne seděla nějaká paní, která byla trochu divná. Bundou shozenou z ramen zasahovala do mé sedačky a neuměla ani slovo anglicky. Což by nevadilo, krom epizodky se záchodem. Cca v půlce letu jsem si odskočila. Jen si sednu a zapnu si pás (začaly právě turbulence) se paní hrnula na záchod přes moji stranu. OK, ale začřaly ty turbulence, posádka chodila ať sedíme a paní se hrne ven. Tak ukážu na světélko, řeknu že má sedět na zadku a paní nepochopila. Byla jsem za nánu, co ji žene ven druhous tranou. Tak přelezla manžela. Vrátit zpátky ji musela až posádka. To pak během letu ještě několikrát. Tak já nevím, já být posádkou, tak ty lidi asi biju :-D. Hlavně když prostě na první pokyn nepochopí, že svítí li pásy a letadlo se klepe, tak nemaj nikam courat...

No nic, let jsem docela prospala, přišlo mi to poměrně rychlé. V Istanbulu jsme tentokrát přes kontrolu procházeli (asi bude nějaká domluva s EU, že se nemusí?), což zabrala asi hodinu času, takže to pak bylo en projít letiště, dojít ke gate a nasednout na letadlo. Zase plné, i když klasické velikosti 3-3. Tentokrát neletěl žádný band, ale dívčí reprezentační gymnastické družstvo ze soutěže v aerobicu v Azerbajdžánu. Let 2,5 hodiny mi dlouhý už přišel, usnula jsem jen na start a pak už ne. Plus jim trvalo hrozně dlouho roznést jídlo a já navíc už měla hlad. Ale přežila jsem :-)

Hong Kong - den 8 (klášter 10 tisíc buddhů)

Ráno se mi nechtělo nic. Jako vždycky, už toho běhání bez přestávky mám docela dost, tady navíc okořeněné samými kopci. Tady je to totiž tak, a to mi vadí asi ze všeho nejvíc, že tu nejsou kavárny. Že prostě když vás bolí noh, tk nedobijete energii s kafem a třeba croissantem (ikdyž tady spíš třeba s portugalským dortíčkem). Ano, pekáren je tu plno. Ale vybereš si a jdi. Žádný stolek. ani kafe ti neuděláme. Když už trefíš na bubble tea, task taky hned jdi. Nikde si tu nesednete. Takže jste nuceni furt stát. Jasně, jsou tu restaurace, ale ty vypadají tak narvané, že se mi nezdá úplně ok tam jít na kafe. Prostě tady se na kafe nechodí. Jako místní asi znají pár míst, kde si lze s doneseným jídlem sednout, ale já? Navíc koupit, popojít 300 metrů pro čaj  pak 500 do parku? Není to divný?

No a tak jsem ráno vrzil n snídni  místo ní jsem našla Signal Hill. Je to kousek za mým hotýlkem a opět se tam leze do kopce. Je odtmtud pár výhledů na přístav a jinak nic. Tedy krom staré budovy Signal Tower, která se ale opravuje. V parku pár důchodců cvičilo tai-chi, jink nic zajímvého.

a já jsem se rozhodl, že se nsnídám až zase dojedu metrem tm, kam mířím! Taková chyba! Tam totiž nic není. Tedy v metru jsou vždck obcůdky, ale jk říkám, nesednete si. Ono se v metru navíc vůbec nesmí jíst ani pít. Před metrem autobusové nádraží s tím samým problémem. A vedle metra nákupní středisko zase se spoustou pekáren, ve kterých si nesednete. Už jsem začala propadat trudnomyslnosti, až jsem našla italskou pizzu. Beru už všechno. K snídani nabízeli hodně vtipných věcí jako třeba pravou anglickou snídani s panccetou a tak. Dala jsem si frittatu a kafe a překvapení! To kafe sice bylo malý, ale výborný! Tím si mne dost získali.

Pak jsem vyrazila ke klášteru 10 tisíc buddhů. Jdu, se mnou i dost lidí, kolem prodávají takové divné tašky a nahoru do kopce jezdí jezdící schody. Trochu se divím, až takhle to vypadat nemělo. Až si mne všiml jeden místní, který přesně identifikoval co hledám a poslal mne o ulici vedle. Tohle byl hřbitov. Kytky a tašky s neznámám obsahem (taška ale vypadala jsko když doma kupuju kočkolit) začaly dávat smysl.

Vypoklonkovala jsem se ze hřbitova a vyrazila ke klášteru. Samozřejmě dol kopce. Bez eskalátorů. Víra bolí. Podél cesty do kopce sochy buddhy. Každá jiná.  navzdory názvu kláštera 10 tisíc buddhů je tm prý těch soch asi 13 tisíc. Vyplácala jsem se nahoru, prohlédla si klášter a tím jsem měl pro dnešek splněno. Zítra letím domů, tak si musím koupit něco s sebou.

Zamířila jsem do nákupního centra, ale spíš jsem tm trpěla. Jen v Uniqlo jsem objevila nějakou pěknou dětskou zimní bundu, ale protože ČR ještě spala, žádné nákupy mi odsouhlaseny nebyly.

A tak jsem dorazila domů a trochu si odfrkla.

Asi po hodině jsem si vzala batoh a vyrazila nakupovat, žádné velké nákupy z toho ale nakonec nekáply. Jen jsem došla do Uniqlo pro tu dětskou bundičku a nějaké kalhoty a sobě vzala svetr. Až když jsem vyšla ven a hledala večeři, zjistila i Wanda, že by se jí jeden hodil :) a tak tam budu muset zítra znovu.

Večeře se minějak těžko hledala, a tak jsem skončila zase na číně.

A pak hrr do přístavu, abych si nenechala ujít "symphony in lights". Ohmmm. Taková chyba. Úplně nemyslím, že to za to stojí. Každý den v osm začne desetiminutová show v přístavu. Bliká snad každý mrakodrap, ale že by to byl nezapomenutelný zážitek? To zas úplně ne. No nevadí, viděla jsem a mohla jsem domů.

Ještě nevím, zd zítr něco stihnu, nebo zda je lepší se potloukat v okolí a jen pořešit poslední suvenýry...

PS: jo, kdybyste měli pocit, že mi občas chybí písmenka, tak to bude tím, že klávesnice blbne. Asi fakt ten nový notebook budu potřebovat...

Hong Kong - den 7 (Lantau island)

Ráno jsem se rozhodla neponechat snídani náhodě, a vypravila jsem se do podniku, který mi minule připravil vajíčka i s polévkou. Dnes jsem si vybrala vajíčka s kusem ryby a byl to spíš brunch než snídaně.

Po snídani jsem se napucnutá vypravila na Lantau island. Ano, už podruhé. Poprvé jsem tam byla, když jsem jela lanovkou na velkého buddhu, teď jsem se rozhodla doplnit původní plán a podívat se do vesnice Tai O. Vlastně nevím, jk si mohl chat gpt myslet, že to stihnu za jeden den. Jako šlo by to, průletem. Ale normálně asi moc ne. Na konečnou metra se jede hodinu a pak se ještě další hodinu musí autobusem. Autobus byl ze začátku plný, ale postupně lidé vystupovali různě na turistických stezkách, až nás na konečnou dojelo doslaova jen pár. To asi i bude důvod, proč je tu člověk na turistické stezce skoro opuštěný. Je jich prostě plno a davy se na nich rozptýlí.

No ale mým cílem byla vesnice Tai O. Jde o původní rybářkou vesnici, která plně drží svůj kolorit  těží z něj, protože ho ukazuje turistům. Co si budem. Postupně sem přijíždí utobus, turisté to prolítnou, projedou se loďkou a jedou dál. Hmmm.

Taky jsem se plánovla projet loďkou. Google tvrdí, že jízd je z 30 dolarů, ale svět podržil a teď už se platí 50. Za dvacet minut. No ale všude, takže je jedno, kde si to člověk vybere. A já vzala hned první loďku, čím jsme získli skoro soukromou prohlídku ve čtřech lidech. Nejdřív se jede do nitr vesnice. Ta drží svůj původní vzhled, takže je plná domů na kůlech. No a pak se vyrazí na moře, že tam jsou jaako delfíni. Růžoví. No tk nebyl ani normální. Ne, že bych to nečekala.

Pak jsem si prošla vesnici, koupila si mražené mango - někdo zase kopíruje mé know-how. Jak mám ráda mražené švestky, tak tady zamrazí mango nebo meloun  prodávají to místo nanuků. Dobré to bylo, ale trvám na tom, že švestka je lepší :)

Jinak jak jde o rybářskou vesnici, všude se hlavně nabízí výrobky z ryb. To jim chválím, že tm nenatahali cetky, ale zas to dost smrdí :)

No a na konci vesnice došla klasicky na tůru :). Prostě ukazatel na vyhlídkový bod pozorování delfínů. Už nepsali, že je to do kopce. Ale bylo. No tak jsem se tam vyšplhala. Delfína jsem neviděla ani jednoho (i když nahoře je dalekohled pro pozorování). Zato u vyhlídkového bodu je hřbitov - to jsou hrobky jak kráva s výhledem na moře. Člověk si tak říká, že ve městě žijí lidé v kleci, a  tady je jedna  hrobka větší, než osm klecí dohromady...

No a na druhou stranu jsem viděla tunel do Číny :). Tedy asi do Číny. Prostě most, který se najednou ztrácí v moři. Už jsem ho viděla z lanovky a pán co jel se mnou říkal dětem, že to je dálnice. Tak vím :) (kdybych po něm neviděla jezdit auta a potřebovala bych to vysvětlit). Každopádně bylo ale dneska horko. A než jsem se sesoukala z vyhlídky, byla jsem uvařená. Prošla jsem městem zpátky k autobusu, koupila si ledový čaj, kopla ho do sebe a v autobuse to zalomila. Každopádně to nestačilo a po dojetí k metru jsem se furt cítila mrtvolně. Spravil to až druhů půllitr čaje. Pak už dobrý, prošla jsem si po návratu do Kowloonu místní park s galerií komiksových hrdinů, pár obchodů, jukla jsem odkud mi jezdí autobus na letiště a zašla si na večeři. Tentokrát jsem dala indii. Bylo to dobré, ale naan nebyl tak křupavý jak ho mám ráda. Chtělo se mi pánovi vysvětlit, že ve Vsetíně ho mají lepší :-D. ale nechala jsem to tak :)

No a v půl osmé jsem bla domna "jak na koni". Chvíli jsem přemýšlel,jestli ještě nezajdu do přístavu na symfonii světel, ale usoudila jsem, že se na to můžu vyprdnout :)

Plus musím vymyslet, co chci dělat zítra. Původní plány jít se podívt na koaly a nebo jet do Macaa mne nelákají. No nevadí, něco vymyslím.

Hong Kong - den 6 (temná strana Hong Kongu)

Ráno jsem byla poměrně brzy vzhůru. Na dnešek jsem si sice řídila budík, ale ani jsem ho nepotřebovala. Tak jsem se zvedla s tím, že si pomalu najdu něco k snídani, než budu muset být na srazu výletu, který jsem si objednala.

Nebylo to jen tak. Sice jsem včera v obchoďáku naproti zahlédla restauraci, co vypadala snídaňově dobře, ale ukázalo se, že zdání klamalo. Naskenovala jsem si klasicky kód, ale všechno bylo čínsky. Menu na stole mělo asi šest položek a naproti mne na plakátu se smála houska s míchanými vajíčky. I zeptala jsem se paní, zda si mohu objednat tu. Tak prý ne. Jsem z toho zmatená a ptám se znovu, jestli to není houska k snídani. Není. Dá přeci rozum :-D

No tak jsem píchla prstem a vybrala si míchaná vajíčka se sýrem a toust. Kdomohl čekat, že ta vajíčka budou na tom toustu. Hotovo. Jako bylo to moc dobrý. Ale jeden toustík? No nic, budu mít šanci vyrovnat to obědem si říkám. Kafe ovšem bylo utrpení. Jako kdyby v něm bylo zkažený mlíko. Přitom to mlíko jsem ochutnala a nezdálo se že mu něco je. No ale pít se to nedalo. Nebudu riskovat. Reklamovat to taky nemá smysl. Kafe je ke snídani zdarma a jiné raději děkuji nechci. Platím a odcházím.

Jedu na místo srazu, ale jsem tam dřív. Obcházím ulice okolo a potkám Daiso. To je obchod se spoustou vychytávek, znám z Koreji. Jdu dovnitř, paní na mě divně kouká a k akci se rozhoupává až o několik chvil později. Prý mají zavřeno. Otevírají až za hodinu. Kdo tol mohl tušit když dveře byly otevřené. 

No nic, kupu si kafe v lahvi v 7/11 (taky nic moc) a už je čas srazu.

Je nás asi 14 plus průvodkyně. Vycházíme z metra kde byl sraz a paní průvodkyně mne stíhá nasírat na první dobrou. Takže se představíme, řekneme všem odkud jsme a co tu děláme. No doprčic. Proč? Samozřejmě jí nestačí jméno a odkud jsem, to chce vědět ještě další kraviny. No ale to by nesměla narazit na Marcelu, která se sekne. Takže ne, nic dalšího nebude. Pokračujeme dál a zase testování. Kolik je průměrná cena domu u nás a kolik průměrný plat. Ze zbláznila? Nestačí podat suše informace? Proč k tomu musíme být zkoušení. Já třeba netuším cenu průměrného bytu. Tuším ji v Praze, ale na to se konkrétně neptá. A i kdyby, chce to pak ještě přepočítávat na dolary?

Fakt ji nechápu. Má s sebou i tablet a ukazuje nám ekonomické grafíky. Jo, "děsně" zajímavý. Další zastávkou je tedy vzorový byt. Abych jí jen nekřivdila, tohle zajímavý bylo. Ten byt byl možná tak velký jako mám pokoj v hotelu. Možná krapet menší. Informace byla, že jeden člověk ho ze sociálních dávek nezaplatí. Na to musí být rodina. Ideálně se dvěma dětmi. Přitom papundeklový stěny, drolící se strop, sprcha hned nad záchodem ani ne metr na metr. Nájem 8 tisíc dolarů měsíčně. Už tedy za úplnou přesnost čísel neručím, ale tak nějak. Pokud je člověk sám, může si pronjmout postel. A jsme u toho. Ty postele jsou nahňounňaný v takovém bytečku třeba 4 nebo 6. Záchod je na chodbě pro všechny. Kuchyně žádná. Aby si lidi nekradli věci, je postel obechnaná mříží. Klecový byteček 2x90 cm. Nádhera. Vedro, protože okna jsou zastavěná postelemi. Samozřejmě špína a všechny možný breberky. A v tom lidi bydlí. Čekala jsem, že se půjdeme podívat někam do reálu, ale to ne. Takže nás paní jen povodila po ulici, dotáhla někam do "lékárny" kde se připravují čaje podle čínské medicíny a dostali jsme vzorek. Hnusnej. 

Jdeme dál. Míříme fakt do ošklivý čtvrti. Je tam nějká úřední budova a vyjíždíme výtahem do 6 patra z něj vidíme střechy domů na kterých je patrné co za domy je pod námi, ostatně ono je to jasně poznat i z ulice. Zase grafíky o tom,, kolik prochy Hong Kongu je zastavěno (asi 20%) a že zbytek jsou přírodní  rezervace. Tak nevím. Vybrala jsem si tu tour úplně špatně. Dostaneš info, co získáš za 10 minut na googlu, ale strávíš na tom dvě hodiny a zaplatíš asi pětikilo. No nic, tohle neberte.

Zjišťuju, že nemám sílu se po okolí potulovat. Sedám na metro a jedu ke chrámu, kde čekám klid v zahrdách.  Ale prd. To bych si ho nesměla splést. Takže jsem dorzil jinm, než jsem chtěla. A nevycházela z údivu. Chrám Wong Tai Sin. Jde si o zjímavý chrám i historicky, ale po čínsku. Podle všeho to byly dozvuky oslav festivalu luceren, ale proč je plný chrám podivných postaviček včetně ryb, mi fakt bylo záhadou. Přitom jak hezký by to bylo bez nich! A pak mne ještě dohoní nějaká baba s tím, že mi ukazuje fotku od vchodu a že jsem tam já. Jsem. le něco si fotím, jsem k bábě zád, není to nic co b stálo z to ukazovat. Nevím co sleduje, ale narazila na unavenou Marcelu, kterou štvou lidi. Nemohla získat nic jiného, než moje OK.  A to jsem byla hodná. Ale fakt nevím, co si představovala.

No nic, chápu, že takhle to nepůjde. Chtěla bych kafe a odfrknout ale. Ale tady nejsou kavárny. V tom povalečském slova smyslu. Občas se něco jmenuje "café", ale je to restaurace. Občas někde prodávají kafe, ale to si vezmi do ruky a jdi. Prostě možnost sednout si a civět, ta spíš není. Možná na ostrově Hong Kong v centru jich pár je, lae tady spíš ne. 

A tak to balím. Kupuju si thjský čaj a jdu si odfrknout domů.

Pk si ještě zjdu na večeři (za to celodenní utrpení si zasloužím svoji oblíbenou japonskou restauraci) a jdu spát.

Hong Kong - den 5 (Dragon´s back hike)

Klimatizaci asi fakt spravili. Tedy ne, že bych neměla dojem, že nesmrdí, ale nemám dojem že smrdí hodně. Dokonce si říkám, jestli nemám čichové slyšiny. Čišiny :)

Ráno jsem dokonce byla hrozně brzy venku a nějak jsem nevěděla, kam na snídani. A tak jsem se rozhodla, že to vezmu k mému dnešnímu cíli, a na konci mé jízdy metrem si něco najdu, než přesedlám na autobus. A jak jsem si řekla, tak se stalo. Na mé konečné metra jsem našla restauraci, kde dokonce měli i míchaná vajíčka s párkem. A levně(!). Ale bez komplikací to nebylo. Zase to byla taková ta restaurace naskenuj QR kód a objednej si sám. Číšník mi menu přepnul do angličtiny, žádný problém. Problém byl s volbou příloh. Ty totiž i v mé anglické verzi svítili čínsky. A já nevěděla, co odfajfknout. Hlavně tedy, že chci kafe. Ono kafe (čaj, něco) bývá ke snídaním jakože zdarma. Jde jen o to vybrat si. A to mi tedy nešlo. Nakonec jsem musela zavolat číšnici a ta mi ukázala, že když odroluju níž, kafe tam najdu. Co jsou čínské volby mi ale neřekla :-D

Každopádně jsem dobře posnídala a pak jsem si ještě skočila do 7/11 pro pití a svačinu. Pití určitě potřebovat budu a svačinu netuším. Jistota je jistota, vzala jsem si kimbap (a jak se později ukázalo, naprosto nechutný, s minimem náplně a téměř 100 procenty rýže). Sedla jsem na autobus číslo 9 a vyplatilo se v tomto případě nevěřit google mapám, které chtěly, abych si vystoupila dřív. Ale já ne, dojela jsem až na zastávku To Tein Wan. A tam začínáturistická stezka s poetickým názvem Dragon back. Pokud jde turista v Hong Kongu jedinou tůru, jde tuhle. Nejdříve se vlastně jen stoupalo, než se dolezlo na nejvyšší bod. Od něj už to byla v podstatě hřebenová tůra, trochu nahoru, trochu dolů. Zase se ukázalo, že asiati neumí chodit na tůry,protože tady sice nešli v žabkách, ale kvalitně vybavení, ale stejně byly pomalí, furt svačili a vůbec vlastně otravovali :)

Cesta měla krásné výhledy na obě strany hřebenů dolů k moři a člověk se mohl kochat furt. Pak se cesta trochu stočila a vedla vlastně po vrstevnici ještě kus, kde byla volba buď jít k autobusové zastávce, nebo ještě asi 2,5 km do údolí. Tam jsem vyrazila, ale cesta se zdála zahýbat a nebylo úplně jasné, zda z údolí pojede autobus, Tak jsem nejdřív zabočila na druhou stranu s tím, že dojdu dolů přímo k metru, ale po chvíli se ukázala druhá šance - druhá odbočka k Big Wave Bay. A tak jsem si řekla, že tedy jo. Začal dlouhý sestup do údolí k hladině moře. V jednu chvíli jsem si sedla, že si sním tu rýži, ale tím že to nebylo dobré tak to šlo celé do koše. 

Zase se otevřely úžasné výhledy do údolí a já pomalu došla k moři. Plánovala jsem se tu původně koupat, ale dneska na koupání nebylo. Takže jsem si ani plavky nebrala. Nicméně na pláži bylo poměrně rušlo a byl tam také otevřený stánek. A měl pivo. Víc druhů místních speciálů, včetně ALE Dragons Back. To jsem musela. Takže jsem si sedla, koukala na moře a pozorovala ostatní, jak si taky sedí a dávají pivo. Evropani. Asiati si dávali kokos :)

Podle google měla celá trasa asi 9 km. Taková hezká procházka.

Pokud chce někdo doporučit pláž v Hong Kongu, doporučuju tuhle. Je milá, malá, sympatická. Ano, v létě tam asi bude hlava na hlavě, ale teď se mi na ní líbilo moc. A jezdí k ní autobus.

A taky od ní. Tím jsem dojela zase  domů, došla si na večeři (čínu), koupila si tradiční ledový čaj s želé na doma a můžu jít spát :)

Na zítra mám koupenou tour. Plánovala jsem ji na ošklivé počasí, ale nějak nebyla ze dne na den k mání. Takže se mi povedlo ji pořídit až na pátek.

Hong Kong - den 4 (Tian Tan Buddha)

Spalo se mi fakt blbě. A to kvůli klimatizaci. Začala hrozně smrdět. Tak moc, že to nešlo čuchat. A tak jsem ji vypnula, a otevřela okno. Ale to zas šel z venku děsný hluk. Takže spánek nic moc a tak nezbylo, než ráno zahájit reklamací. Paní recepční vypadala zmateně. Šla se mnou, začuchala (pro účely ukázky jsem smradovýrobnu zase zapla) a začala řešit, že to jde za záchoda. A tak jsem jí vysvětlovala, že fakt ne, protože když se klima vypne, tak dobrý. A tak to vyřešila po svém, přinesla přehlušovadlo smradu na záchod, vyvoněla mi pokoj a řekla, ať to nechám zapnuté až budu odcházet, že se na to někdo podívá.

A protože já už byla připravena k odchodu, rovnou jsem šla. Neměla jsem nijak chuť na posedávání na snídani, tak jsem si v jedné z pekáren okolo dala ke snídani croissant a kapučíno. No ale byla to smrt. Barista dost znuděný, řešil objednávky předemnou, pak když vyvolal moje kapučíno, tak nebylo moje a když už jsem se ke svému pročekala, měl obryndaný celý hrnek. Je tedy fakt, že si byl vědom. Počastovala jsem ho jen svým zkým výrazem číslo jedna a vzal si to zpátky... Takže asi dobrý. Mohla jsem vyrazit směr Lantau island. Tam se jede z centra pěkně pohodlně metrem s jedním přestupem. Dobrý. 

Ale pak jsem udělala chybu začátečníka. Myslela jsem si, že na lanovku nemusím řešit lístek, že si ho koupím na místě, jako to bylo na Victoria Peak. Fronta tomu i nasvědčovala. Jenže jsem netušila, že za rohem se začne klikatit a vinout a že jednak bude pozdě nakupovat on-line, neb už se nedostanu pryč a jednak že to bude na hodinu jen k pokladně. A u pokladny, když už jsem byla otrávená maximálně, přišla další radostná zpráva. Že když si koupím standard kabinu, budu znova čekat další hodinu, neb je tam plno lidí a jde to pomalu. Variantou byla o kus dražší "crystal" verze. Chápejte, kabina lanovky, kde je i prosklené dno. Nabídka jak šitá na můj strach z výšek a ato jsem ještě ani netušila, co mne čeká. A tak jsem vzala crystal, protože další hodinu už bych nedala a za cca deset minut jsem jela.

Jako pááááni! Takovou maxilanovkou jsem snad ještě nejela. Jela nejen, že hrozně vysoko, přes asi tři kopce a moře a kolem letiště, ale ještě i hrozně dlouho.  Nahoře tedy přišlo to, co se dalo očekávat. Tedy ne obchoďák, ale jakože městečko s obchody. Taková turistická zoo typu "dáme turistům co chtěji a my víme nejlépe, co chtějí". Na druhou stranu, pár dobrých vychytávek tam měli, jako třeba stojany na telefony, aby se člověk mohl sám vyfotit a tak.

Každopádně po tomhle tyjátru se objevil klášter a velký buddha. Začala jsem klášterem. Pak jsem se vypravila k nějakému uměleckému dílu za klášterem. Na fotkách vypadal jak hodně obelisků vedle sebe. Jenže. To co vypadalo pěkně na fotce, se momentálně opravuje. Všude lešení a stavební ruch. Škoda. 

A hled u toho zařínala turistická stezka na "Sunset peak". Bratru 4,5 km jedním směrem a asi dalších 400 m stoupání po svých. To už bych s ohledem na lanovku která končí jízdu v šest nedala. A tak jsem se vypravila "jen" na vyhlídkový bod, ze kterého má být vidět klášter a velký buddha. Jako našla jsem ho. Ale byla to tedy dřina vysokorského šerpy. Tam jsem se otočila, a sešla zpátky dolů. Na velkého buddhu se mi už ani moc nechtělo, ale když už jsem tam byla, tak jsem tam vylezla taky.

Pak už jsem si pochodila ty obchůdky a jela zase dolů.

Pro případné zájemce o výlet - na místě je mnohem víc turistických stezek. Stojí to za to, když se odmyslí ta turistická část výletu. Speciálně ten "Sunset peak" má krásné výhledy. Viděla jsem fotky i ze západu slunce, jen mi moc není jasné, jak se lidé dostávají zpátky potmě, protože jse o klasickou přírodní stezku, nerovný povrch, kamenné různě vysoké schody.  Co taky stojí za to je lanovka. Ta je fakt pěkná. Nestojí za to prosklené dno, kterým jsou z 90% vidět jen koruny stromů. Kousíček se jede nad vodou, to je trochu zajímavé, zejména když pod vámi projíždí loď.  Pro info cestou nahoru je dobré sedět na straně vlevo (tedy dál od dveří), pro cestu dolů zas u dveří. Lze jet nahoru (či dolů) i jen autobusem - cesta má trvat asi hodinu a bude samozřejmě levnější.

Každopádně jsem se tedy nahoře dost zdržela. Měla jsem v plánu i výlet na další část ostrova, ale to nevyšlo. Měla jsem hlad, tak jsem zapadla do místního obchoďáku, ale nějak jsem nemohla nic normálního najít, takže jsem si jen koupila sendvič a pití a povedlo se mi to komplet vyřídit samopokladnou v čínštině. Jsem prostě dobrá.

Když jsem dojela metrem domů, byl jen čas koupit nějaké krémy. Konkrétně ve watsons jeden, který jsme s Wandou pořídily v Thajsku a tahy mají jeho bratříčka. Jenže po testu jsem si říkala, že možná by mohl být lepší ten druhý co mají, ale k němu nemají tester. Znamenalo to hledat prodavače. První mi řekla, že ano, já tady pracuju a pak, že se musím zeptat někoho jiného. OMG. Druhý zase že musím počkat a když přišel tam mi sdělil, že tester není a mám zkusit ten druhý krém. WTF. Jsem tu z Watsons docela zklamaná.

Tak nic, tak jsem zkusila druhou kosmetiku, Sasa obchod. To je velký obchod, jen má děsně zmateně rozmístěné věci po prodejní ploše. Už jsem věděla, že když si koupím tři balení masek, které chci, zaplatím jen dvě. To v celkovém součtu vyjde na cca na 25 korun za masku, přičemž v Praze ji mají za 99. Dobrej kauf! Vzala jsem ještě cleanser pro Wandu. I u něj byla nějaká cedulka  (čínsky) a tak jsem se z paní prodavačky snažila mámit, jestli i za to je nějaká sleva. A prý že ne, prý je to jenom cena pro VIP. Tak jsem se dožadovala toho být VIP a nějak mi to neprošlo :-D

Pak už byl nejvyšší čas na večeři a tak jsem se vypravila na čínu. Ale cestou jsem potkala Pho :). Já mám ty preference prostě trochu jinde. Musím říct, že tady je super, jak tu mají kuchyň snad všech koutů světa. Navíc to mám všechno hezky u nosu v "jídelní ulici (spíš čtvrti) kousek od hotelu. 

Pak už jen kupuju tradiční večerní bubble tea a jsem zvědavá, co dělá klimatizace. 

Zatím docela dobrý, tak uvidíme...

Hong Kong - den 3 (Monkey hill)

Dnes podle všeho mělo být nejhorší počasí. Nebo zítra. Nebo se uvidí. Každopádně jsem ted ještě odložila lanovky a vybrala výlet po zemi. 

Nejdřív jsem se ale vypravila na snídani. Poměrně dlouho jsem ji nemohl njít. V obchoďáku z rohem je řada hipsterských kaváren, ale se sladkým (i když třeba durianovým) pečivem mne neoslnili. S cenou taky ne. Až jsem našla podnik, no připadal mi hezký. Na první dobrou jsem viděla v nabídce vajíčka, tak jsem šla dobnitř. Usadila jsem se a začala číst menu. Ha, překvapení. Vajíčka jako jo, ale k tomu samé zvláštní čínské věci jako nudle a tak. Pak jsem našla dvě volská oka, ale mluvilo se u toho o mušlové polévce. Moc mi to nebylo jasný, ale proč se ptát, testnu to. Takže to byla polévka s makarony. Příchuť mušlí jsem necítila, ale byla moc dobrá. A k tomu klasicky houska a dvě volská oka. U hosky se musím zastavit, protože kulturní rozdíly se nevyhýbají ani toustíkům. Takže lekce etikety - toust (nebo žemla, toje fuk) se v Hong Kongu jí hůlkama! Jakože normálně uchopíte do hůlek, a ukusujete, jako kdybyste to drželi v ruce.

Po snídani jsem chvilku přemýšlela, zda se nevrátit pro bundu, ono tajfun počasí ovlivňuje, i když je daleko a dost se ochladilo. Dost jako na 23 stupňů. Ale nakonec jsem to zavrhla. Dojela jsem o pár stanic dál metrem a tam přestoupila na autobus. Autobus mne dovezl až skoro na začátek stezky na Monkey Hill. Tedy ta hora se tak nejmenuje. Ani ta stezka. Je to jen snaha místních zamotat turistům hlavu (což se později povedlo). Prostě se tomu kopci tak říká, protože tam žijou opice. Kvanta opic. Tak moc, že jim musí i kontrolovat porodnost. Fakt. Píšou to tam na tabuli a mají tam ohromné klece na odchyt právě za tímto účelem připravené. Každopádně průvodce říkal, že je dobré přijít ráno. No, chvíli před polednem furt ráno je? :)

Každopádně opice tam byly i tak. Trochu poskrovnu, jedna dole u přehrady, další sem - tam po cestě do kopce a nahoře jich bylo nejvíc. Co průvodce neřekl bylo to, že je dobré jít s klackem. Ono totiž občas některá opice má pocit, že na ni civíte dost dlouho a vycení zuby. Pak stačí zamávat klackem. Chodí tak i správcové parku, když třeba odváží odpadky. No ale tak jsem jen dělala, že moc necivím a ono tak nějak prošlo.

Vydrápala jsem se na kopec, až úplně nejvýš - kopec se jmenuje Piper´s Hill a vede k němu cesta Golden Hill road. Stačilo jít po ní, ale v okolí jsou různé trailové stezky. Jediné co, tak výhledů na město a do údolí místo moc nenabízí. Pár jo, ale moc ne. Spíš se člověk kouká do zeleně na další kopce. Lidí tam kromně mne bylo jenpár, takže měl člověk i pocit, že je uprostřed džungle sám a ne uprostřed velkoměsta. Co taky musím vyzdvihnout je fakt, že i nahoře byly kadibudky pro turisty, dokonce s toaletním papírem a desinfekcí!Překvapivé.

Když jsem se vrátila dolů k silnici, všimla jsem si že hned naproti je Lion rock. To by měla být skála, ve tvaru lvího obličeje. Taková Simba, co kouká na město. A tak jsem si řekla, že se na ni kouknu. Vypravila jsem se zase do kopce, ale - přesně - ke lví skále nevede lví stezka. A ono značení trailových stezek není úplně intuitivní. A tak jsem vylezla na kopec, ze kterého tedy byly úchvatné výhledy zase nad mrakodrapy, ale lví skála to nebyla. Abych na ni trefila, tak bych musela zase dolů a pak jinam na kopec, bratru 4 km jen ke skále. A do toho začaly padat dešťové kapky. A tak jsem to vzdala. Byla jsem plně spokojená tím, jak jsem zase stála nad domy a koukala na Hong Kong z výšky.

Vrátila jsem se autobusem k metru a nějak s emi nechtělo jet dál. A tak jsem vyměnila odpolední plán A za odpolední plán B a prohlédla si golden fish market a lady market. Golden fish market je ulice, kde se prodávají rybky (a větší ryby, a králící a akvarijní rostliny, a želvy...). Pro našince je to divný pohled, neb rybky jsou v igelitu a nevypadají šťastně. No ale není to divadlo pro turisty, ti si logicky rybky nekupují. Je to trh pro místní a obchody se jen točí, jak jsem koukala! Ty rybičky kupují pro štěstí, ale rybičkám toho štěstí obchod asi moc nepřináší. Plynule pak obchod se zlatýma rybkama přešel v normální tržiště čínských krámů. Něco jsem pokoupila (platí se jen hotově) a posmlouvala (prodejci vždycky nadhodili cenu 3x dražší, než za jakou to pak byli ochotni prodat...No tady se mi smlouvalo dobře, vědoma si cen na Temu a podobných obchodech :)

Pak jsem se vydala domů, usoudila jsem že jsou to tři stanice metrem a že to dojdu pěšky, ale ono se to nezdálo. Docela dálka to byla. Dala jsem věci z nákupu domů a vypravila se na večerní promenádu. To je tady u vody taková místní atrakce. Trochu Hollywoodský chodník slávy, ale s asijskými umělci, které u nás nikdo nezná. No ale taky je tam socha Bruce Lee. Toho tedy známe :)

Pak už byl čas na večeři a jak jsem zjistila, kousek od hotelu je taková šikovná jídelní ulice. Tak jsem tam zamířila a konečně našla správnou čínu! Plno mís s jídlem, člověk si jen pohledem vybere, ukáže, a dostane do misky. K tomu dostane ještě misku rýže a je to! Skvělé! Takže můžu vyvrátit mýtus, že čína v číně chutná jinak. Nechutná. Až tedy na ten detail, že u nás by do jídla nakrájeli kapie a tady se s tím nemazali a narvali tam tuny pekelně ostrých beraních rohů i s jádřinci :) Ale výborné to bylo, to zas jo.

No a po večeři klasicky ledový čas s sebou a domů :)

Hong Kong - den 2 (Sai Kung)

Do dvou do rána jsem se převalovala a nemohla jsem usnout. Jet leg pracuje usilovně. Je docela s podivem, že jsem se vzbudila v půl desáté. Pojala jsem myšlenku, že je děsně pozdě, ale zas až tak vážné to nebylo :)

Nicméně i tak bylo potřeba řešit, co dělat. Mám plán, ale ten je od toho, aby se průběžně měnil. Plus tedy taky je nutné uvažovat s ohledem na počasí. Jestli přijde tajfun, asi se moc k moři nepodívám, lanovky stejně a to je v podstatě většina mých plánů :)

A tak jsem zvolila cestu k moři. 

Někoho možná překvapí, že Hong Kong není jen město. Mne to vlastně na první dobrou překvapilo taky.  Je tu spousta přírodních zábaviček a jedna z nich je "geopark Sai Kung", zapsaný i v UNESCO.

Cesta tam trvala asi hodinu. Bylo nutné to vzít metrem, pak přestoupit na jinou linku a pak jet ještě autobusem. Naštěstí je tu všechno fakt dobře značené. Metro i autobusy. Nebyl problém. Před cestou jsem ještě posnídala, jen jsem si blbě vybrala. Co bych si dávala toust s vejcem a šunkou když si můžu dát něco, co se podivně jmenuje. A tak se z toho vyklubal toust sladký. Něco jako s máslem a medem nebo tak něco. Nebylo to špatné, ale ne úplně to, co jsem si představovala. Vtipné taky bylo, že to bylo v takové hi-tech restauraci, kde člověk má QR kód, na něm je menu a z něj si vybere, objedná a zaplatí. Hm. Pokud v posledním kroku nezjistí, že je to mimo provoz a "objednejte si u obsluhy" :-D. No ale zvládli jsme to.

Do geoparku jsem se doplácala tak nějak před polednem. Projdu nábřeží a překvápko. Podle všeho (i tripadvisor, klook atd.) vyjíždí od mola lodě a představují turistům geopark vzniklý kdysi za výbuchu supervulkánu. Docela drahá sranda, kolem 500 dolarů. No ale to úplně nepřeje plánům z hodiny na hodinu. Myslela jsem si naivně, že přijedu, odchytnu loď a oni mi rádi prodají lístek. Tak to ne :)

Ale na druhou stranu je na molu hafo drobných prodejců cestiček na ostrůvky okolo. Buď formou trajektu (tedy tam a pak zpátky) nebo "okružní" jízdy s přestávkou. A přesně takovou jízdu mi vnutil jeden prodejce. Taková ta klasická velká cedule s tím, kolem čeho se popluje. V čínštině. Nebo spíš kantonštině, ale jako kdyby to nebylo fuk. V angličtině měl jen nějaký článeček asi o manželce, že rozjela svůj malý byznys. Jakože "i ženy podnikatelky tu máme". Takže jo, budeme to podporovat. Jedu.

Jely jsme nakonec tři. Použité Y je správně. Řídila paní z článku, jela jsem já a dvě další asiatky za celou loď. To vše za 50 dolarů. Právě jsem ušetřila 450 dolarů! Já jsem TAK dobrá! :). Platit ale bylo nutné hotově. Nešla ani Octopus karta. Pán zmiňoval jen Alipay. A ten nemám :).

Nejdřív se objely nějaké ostrůvky, jeskyně a tak a pak se zakotvilo v přístavu. Tedy zkusilo se to v jednom, tam to nešlo (lidé chtěli nastoupit, ale smůla) a jeli jsme do druhého. Tam to šlo. Paní neuměla slovo anglicky (ono ani pán, co mi to prodával ), ale rukama nohama jsme si řekly, že  ve čtyři se jede zpátky.

Vystoupila jsem a zjistila, že jsem na "sharp" islandu a můžu se vydat stezkou na vyhlídku a pak na druhou pláž (tu, co tam nejde přistát). Tak jsem se vypravila na výlet. Stezka byla samozřejmě do kopce,protože vyhlídky prostě na úrovni moře nebývají. Ale nis hrozného, takový výstup na Oblík v Českém Středohoří, možná ani to ne. Stezka kus betonová s milionem schodů, kus klasicky přírodní.

Když jsem se tam doplácala, výhled fakt stál za to. Nicméně pak jsem se vrátila zpátky, protože ta druhá pláž mi vlastně nepřišla nijak úžasná.

Nevzala jsem si plavky, ale už vím, že by to šlo. Jsme v civilizaci, takže záchody i převlékárny. A přestože je pláž jakože zavřená a není na ní plavčík, ani protižraločí sítě, voda byla pro Evropana teplá a asi tři lidi se i koupali. Já jsem se poflakovala při pobřeží, cachtala si nohy. Pak jsem si i koupila zmrzlinu a colu (malinký stánek bez vaření - jen nápoje v plechovce, zmrzliny z mrazáku a brambůrky - placení hotově). No a pak když bylo půl čtvrté, došla jsem na molo a za chvíli přijela loď. Byla to jiná loď i jiný kapitán, ale naše lístky bral. Takže jsem nastoupila (já i ty dvě asiatky co jely v poledne se mnou a taky páre dalších lidí) a dojeli jsme zpátky.

Jinak na molu nebylo moc co k vidění - podél mola z malých loděk prodávali rybáři čerstvé ryby a na molu bylo pár restaurací s mořskými plody. A jednak jsem ještě neměla moc hlad, jednak měli menu koncipované pro dvě osoby, pro čtyři osoby... Tak nic. Sedla jsem na autobus a jela zpátky. Jak jsem říkala, MHD tu funguje skvěle. Jezdí malé autobusíky (pro 19 lidí). víc osob řidič nevezme, ale všichni jsou v klidu, neb za 3 minuty jede další autobusík. Taky je nutné být připoután. Jsou za to velké pokuty (píše se v autobusu). Až 5 tisíc dolarů a taky třeba tři měsíce ve vězení. A nejen že se to píše, viděla jsem i reels, jak lidi byli pokutovaní. No ale třeba cestou do geopraku ten busík funkční pásy neměl. Tak nevím, nevím. Cestou zpátky jsem tedy připoutaná byla.

A sice jsem se dostala do své čtvrti poměrně rychle, ale ...to jsemnatrefila na UNIQLO (obchod s oblečením), pak na drogerii...no a pak jsem se vypravila na večeři. Šla jsem původně na čínské nudle, ale cestou jsem potkala japonskou restauraci. A ta mne uchvátila. Včetně výborného hodnocení na google. Trochu dražší jídlo, ale naprosto luxusní. Hrozně jsem se přecpala a rozhodně tam půjdu ještě jednou. Dneska jsem měla vepřeové s rýží, k tomu drobné zavařené houby, zelenina a miso polévka. Vážně moc dobré. Mám poznačeno, zájemcům můžu dát odkaz :) Jídlo se objednává na velikosti. Moc jsem netušila, co si představit, tak jsem vzala zlatý střed (vel. L) a bylo toho strašně moc. Příště M bude normálně stačit.

Hned vedle dělají bubble tea, tak jsem si jeden koupila s sebou domů a při příchodu domů mne čekalo překvapení. U výtahu je uvedeno, že byl vyhlášen první stupeň tajfunového nebezpečí. No paráda. V podstatě to ještě nic neznamená. Je to v podstatě jen varování, že je tjfun blízko. ale chápejte. Blízko je 800 km. Tk uvidíme, co bude dál.

Ikdyž jsem byla zpátky z výletu relativně brzy, stejně jsem se domů dostala až před osmou. 

Teď jdu do postele a uvidím, kdy se mi povede usnout.

 

Hong Kong - den 1

Klasický jet-lag. Večer jsem někdy kolem 23 hodiny padla únavou, abych už ve dvě byla vzhůru. A pak ne a ne zabrat. Když se to povedlo, vzbudilo mne světlo, které zvládne prostoupit závěsy kolem půl osmé. A mně se silně nechtělo vstávat. Napsala jsem blog, ještě polehávala, ale pak jsem si řekla, že ani za hodinu se mi nebude chtít. A že to možná zlepší snídaně. Kolem desáté už jsem tedy byla venku v ulicích. 

Vyrazila jsem směr ferry, protože sice lze jet naHong Kong island metrem, ale trajekt se prý musí zkusit. A tak jsem to zkusila. Za 6,5 dolaru (cca 18 korun). Je to divné, průvodci tvrdí že 3 dolary...No nevím, účet mluví jasně. První cesta vedla k Mid-Levels escalator. Bylo důležité být tam dopoledne, protože jízda eskalátoru měni směr a dopoledne prý jede nahoru. To mi ale nezabránilo stavit se na snídani. Protože jsem měla už velkou potřebu kávy, nakonec jsem vpadla do mekáče. Já vím, chyba. Ale nemohla jsem tušit, že za druhým rohem začne být kavárna na kavárně. Takže mekáč. Ale znáte to, asijské mekáče jsou trochu jinde. Třeba nabízí matchu s boba kuličkami :)

Takže spokojenost. Snídaňový sendvič byla klasika, snad jen s více kořeněným masem.

Protože jsem v mekáči nenašla záchod (divné), našla jsem ho po mírném hledání ve food kourtu nějakého obchoďáku. A pak už jsem mohla vyrazit k Mid.Levels ekalátoru. Dorazila jsem tam v 11:58, ale asi hned v poledne se to nepřepíná. Nebo ne v neděli. Každopádně jsem s ním vyjela kus. Ne úplně nahoru, ale kus jo. Jde o venkovní eskalátory, kdeté jsou řazeny nad sebou v ulici. Takže vyjedete ulici, normálně přejdete po přechodu silnici a jedete dál a výš. Jde o největší krytý (ano, má to stříšky) eskalátorový systém na světě. Údajně to měří vcelku asi 800 metrů. Rozhodně je to zábava.

Po vystoupení jsem byla už dost vysoko, abych v poklidu sešla k chrámu "Man Mo", to je chrám zasvěcený bohu literatury (Man) a bohu války (Mo). Zvláštní kombinace. Jde ojednu z nejstarších dochovaných svatyní na ostrově, ale z našeho pohledu to stáří je takové....takové. Chrám byl postaven roku 1846. Uvnitř to má ale atmosféru - plno dýmu z vonných tyčinek, obětiny atd. Chrám se krčí mezi mrakodrapy, takové zajímavé.

Pak jsem se vrátila dolů k metru a vzala to metrem k tzv. Monster building. Jde o snad nejznámější dům v Hong Kongu. Respektive souhrn domů. Originál zeshora vypadá jak písmeno E. Jd eo soustavu domů, které byly postaveny v 60. letech 20. století pro nízkopříjmové obyvatele. Domy mají až 18 pater. Navštívila jsem obě nádvoří a pak jsem to vzala místní ikonickou tramvají zpět. Tedy zpět - spletla jsem si směr. Takže jsem se projela tam, abych zase vystoupila a jela zpátky (jedna cesta tramvají bez ohledu na vzdálenost 3,30 dolaru - obecně ceny, které jsem našla na webu moc neodpovídají a jsou o chlup nižší, než je skutečnost).

Z tramvaje jsem došla k tramvaji na kopec. A začala nejzábavnější část dne. To je totiž tak. Na kopec (Victoria Peak) vede tramvaj. Nepatří do MHD a platí se zvlášť, jde jít ale podél kolejí nahoru i pěšky. A hned kousek od začátku pěší cesty je kavárna. Jako docela roztomilá kavárnička, kdyby. Kdyby nebyla na každém instagramovém záběru. A tak jsem si dala kafe a měla výhled na instragramové lovkyně záběrů z první ruky. Bylo to vyfotit se s kávaou a tramvají. Než pojede další, nahodit natáčku na ofinu, naaranžovat kávu a střihnout to znovu. A tak furt dokola. Zábava k popukání :), i když je mijasné, že mít s sebou Wandu, lovíme záběry taky. Tady se tedy vyplatilo mít moji velkou hlavu, neb se stačilo postavit, udělat selfie a milé lovkyně instafotek schovat za svoji hlavu. :-D

Pak jsem sešla dolů a vyjela nahoru :-D

Doporučuje se lístek mít koupený předem. Já neměla, neb jsem nevěděla jak mi to vyjde nebo nevyjde, ale i bez lístku to odsýpalo. Je možné si koupit lístek jen nahoru, nebo nahoru i dolů nebo kombo s vyhlídkovou terasou. Terasu nedoporučuji, je tam plno krásných vyhlídek i bez vstupného. Takže jsem jela nahoru za 108 dolarů.

Ano, nahoře jsem se trochu zděsila. Tramvaj zastaví regulérně v obchoďáku a mně chvíli trvalo, než jsem našla cestu ven. Pak jsem se zděsila znovu, protože hned naproti je další obchoďák. No ale dobrý, pak je tam taky stezka, která měší asi 3 km, je v podstatě po vrstevnici a nejsou na ní davy. A kvůli ní chci říct, že nebýt na Victoria peak, je jako nebýt v Hong Kongu. Krásné výhledy na všechny strany, ale totální úlet je výhled na město. To se totiž vyloupnete na vyhlídce a pod vámi dole jsou všechny ty ohromný mrakodrapy. Naprosto neopakovatelný pohled.  Victoria Peak je údajně 552 metrů nad mořem. Přijela jsem nahoru za světla, ale během procházky začalo zapadat slunce a město se podemnou rozsvěcet. Naprosto jedinečný pohled! A tuhle denní dobu jde jen doporučit. 

Pak už jen sjet dolů, dojít na metro a vyrazit domů. I s večeří jsem doma zakotvila kolem deváté večer. Večeři jsem našla tady kousek od domu a riskla jsem mleté maso s rýží v hořkém melounu. No tak hmmmm. Ten meloun byl překvapivě fakt hořký :-D. Ale maso z něj šlo vyloupat, tak nakonec spokojenost :) . Jen tedy nakonec placeno Octopus kartou, protože se ukázalo, že normální kartou to nepůjde. NIčemu to nevadí, krom toho dražšího dobíjení Octopusa.

Hong Kong - přesun do Asie

Pátek byl dnem, ve kterém se nic nedařilo. Ráno jsem si došla do sklepa pro kufr - lautr nový, který dali Turkish Airlines Wandě za ten, který jí zničili cestou do New Yorku. A začala jsem balit. To šlo docela snadno. Ale pak Wolala Wanda, že si zabouchla dveře, když jen tak vyběhla pro kočárek. Takže jsem měla plnou hlavu toho, tak podupává venku s kočárkem. Do toho jsem si šla dobarvit odrosty, aniž bych si všimla, že jsem koupila zásoby úplně špatné barvy, takže jsem si odrosty nabarvila krásně dooranžova. A čas se krátil. Asi bych se na to vyprdla a letěla oranžová, kdyby Wanda nepronesla "tak si holt musíš vyběhnout do drogerie". No, nechtělo se mi. Ani trochu. Ale. Oranžová hlava by mne spokojenou úplně neudělala. A takjsem vyběhla a znovu barvila. Výsledkem byla lepší barva na hlavě, ruku v ruce s horší hlavou obecně, neb dvojí barvení se vlasům moc nelíbilo. No, to už nespravím. A taky si před letem ještě nelehnu, neb to už nestihnu.

A tak poslední drobnosti, zavřít kufr a hrr na letiště.

A tak ne. Jak jsem zmínila, že jde o nový kufr, mělo to svůj důvod. Konkrétně ten, že nebyl nastaven zámek na zip (tedy číselný kód zámku). A tak to nastavím, co by se tak mohlo pokazit, že. No, pokazit by se mohlo úplně blbě. Zadala jsem totiž úplně jiný kód, než mají všechny naše kufry. To mi došlo dost rychle, ale už ve chvíli, kdy bylo nastaveno. Ale neva, nastavený kód si pamatuju. Já jo. Kufr ne. A odmítá zámek povolit, ani na kombinace okolo (kdybych se při přestavování zámku přetočila o číslíčko). A nic a nic a nic. A taky si všímám, že Turkish dodali sice kufr, ale bez TSA zámku. Tedy ne, že bych ho teď úplně potřebovala, ale sakra. Nevšimly jsme si ani jedna. Pozdě to řešit. Pozdě i pomalu řešit zámek na kufru. Už mám jet na letiště. 

A tak znovu do sklepa a vytáhnout ten kufr zničený cestou do USA. Ten TSA zámek má. Nemá ale klíč. Kde klíč leží netuším a nemám na jeho hledání čas. Na obvyklém místě se nepovaluje. Tak poslední kufr, ten co je zničený už déle (tedy nejde mu vytáhnout madlo). Ten funkční zámek má, ale bez toho madla je to vopruz. Mnohokrát ověřeno. 

Výborný stav, čas tlačí. Házím všechno zpátky do nového kufru s nefunkčním zámkem (díky Marcelo), stahuju zip páskem (takovým tím, na který pak budu potřebovat nůžkynebo nůž, ale nač stahovat kahloty, když Hong Kong je ještě daleko) a se slovy "já bych snad radši měla zůstat doma", jedu na letiště.

Tam jsem odevzdala kufr a prošla do tranzitu než bys řekl švec, a tak jsem zaplula do salonku (poprvé jsem mohla využít ten Pražský a ano, kam se hrabe na Vídeň...). Dala si gin s tonicem a koukala na letištní plochu. Taky jsem si vyslechla telefonát pána vedle mne, který se potřeboval zjevně rozloučit s milenkou, než odletí s manželkou někam na dovolenou a během 45 minut hlásili, že bychměla jít, protože začíná nástup do letadla. Cože? Tak brzy? Ale jo. Na T1 je bezpečnostní kontrola až u gate a tak začli skenovat brzy. Šlo to ale jak po másle, tedy krom toho, že bylo nutné vyndat všechny věci z batohu, protože technologie T2 sem ještě nedorazily. Paní u rentgenu ale říkala, že na to časem dojde :-D.

Letadlo naprosto plné, ale utěšovala jsem se tím, že tohle bude let na dvě hodiny, tak to snesu, že let do HG pak bude lepší. 

V Istanbulu jsme byli poměrně rychle. Zajímavé také bylo, že jsem se vyloupla na letišti tak, že jsem neprošla žádnou další bezpečnostní kontrolou (minule jsem kontrolou procházela, proto mne to zaujalo). No ale rychlý přestup, na salonek čas nebyl (k čemu mi tedy ty vstupy jsou...) a rovnou jsem šla k letadlu na gate a netrvalo dlouho a hned se nastupovalo na další let. Ten nástup byl hezky po turecku chaotický. než aby na obrazovce zveřejnili která část letadla má zrovna nastupovat, přišel pán, chumlu okolo sebe něco řekl a pak začal zmatek, kdy nikdo nevěděl nic a všichni chodili za pánem s letenkou aby je někam poslal. No ale i tak se nějak nastoupilo a moje představy klidného letu vzaly za své. Opět úplně plné letadlo, letěla s námi i basa a několik houslí, protože jistá škola se vracela do Hong Kongu. Už byly dvě ráno a já hrozně ospalá.

Start, večeře (ne, nedávejte si v letadle ceasar salát, je to past a chutná hnusně) a pak už jsem spala. Což zas bylo fajn, že jsem let na 9,5 hodiny tak nějak proklimbala.

Pak už jen snídaně, několikrát přeměřit teplotu nemocnému za školního zájezdu (chudák fakt trpěl od pohledu a i když byly učitelky fakt vybavené - teploměr, léky, roušky), tak to pro něj musela být cesta hrůzy. A přistávali sjem v Hong Kongu.

I tam to šlo ráz na ráz, kontrola pasu, vyzvednout kufr (to tedy trvalo věčnost než přijel) a vyrazit do víru velkoměsta.

Tedy - ještě zařídit základní věci jako je Octopus karta a peníze. Octopus karta tady slouží na placení dopravy a vlastně i všeho dalšího. Jde koupit i kartou, ale dobíjí se jen v hotovosti, říká paní u stánku. Jenže já ještě nemám hotovost. A tak mi paní říká, že když mám iPhone, můžu si stáhnout appku a používat tu, že se mi karta přidá rovnou do peněženky a budu tomít jednoduché.

Hezká rada.

Jenže.

Jenže já si tu appku stáhla už doma. 

A zjistila jsem, že jednakje hák v přidávání peněz (nabízí to spoustu měn, včetně české koruny - ale nenabízí to hongkongský dolar. A tedy se nevyhnu směně, která je navíc fakt drahá a nemůžu s tím nic dělat).

Druhý hák je v tom, že o nefunkčnosti appky na octopus čtu dlouho. A někdy dobiotí nefunguje hned, jindy až později, ale prostě funkčnost není to, co bych si představovala. A tak odcházím od paní a zkouším znovu Appku Octopus nabít. Tiše trpím při kurzu, za jaký to dobíjím, ale i tak to nejde. Kartu to odmítá.

Jdu ven, koukám po bankomatu, ale taky nic nevidím a tak Octopus zkouším dobít z Revolut karty. Nemám tam koruny, tak dobíjím eury. Taky příšerný kurz, ale mám dobito. OK, do centra se dostanu.

A pak, pak se z hlubin letiště vynoří bankomat HBSC (už přímo v koridoru k autobusům). A tak vybírám i nějakou drobnou hotovost.

Pak už jdu k autobusu, to mám předem vybráno, kterým pojedu.

A21.

Ono totiž možností dopravy je moc. První je nějaký expresní autobus do centra za turistickou cenu cca 115 dolarů (cca 300 korun). A pak další pro nás socky, co nechtějí platit předražené jízdné. Buď autobus S1 na první stanici metra a pak metrem (pro mne s přestupem) - to je absolutně nejlevnější varianta, nebo autobus přímý do centra A21, což je varianta jen o trochu dražší. V zájmu jednoduchosti beru tu, ale asi by bylo nakonec jednodušší to metro. Autobus totiž hlásí zastávky, ale stylem chrrr-chrrr- grrrh, takže vím prd. Orientuju se tak nějak podle google maps a vystupuju ve chvíli, kdy si myslím, že už tak nějak jsem na místě. Díky bohu za techniku a google maps.

Hledám hotel a naštěstí už předem vím, že vlez je podivný. A tak vstupuju do budovy přes nějakou šicí dílnu. Vlezu tam jen proto, že vidím výtah a tak si tak říkám, že to by mohlo být. A nějaký pán na mne ukazuje, posílá mne za rok a ukazuje mi pět prstů. Geniální pán. Tedy spíš zkušený. Vydí vytřeštěného turistu s kufrem, je mu jasné, co chci. A ukazuje správně. Je tam druhý výtah a v pátém patře je můj hostel.

Ono totiž ubytování v Hong Kongu je speciální kapitola. Drahé jek pes. Hostel je fajn volba (hostel chápejte jako způsob ubytování, které má krom klasických společných místností i samostatné pokoje), jen je nutné vychytat ten správný, protože na jedno hodnocení (a to ani to z booking) nejde úplně dát. A tak při hledání kombinuju hodnocení na booking i na google a nakonec vybírám. Vybrala jsem dobře. Jako jasně, pokoj v HongKongském stylu na pár metrů,a le je šikovně udělaný a mám velkou koupelnu. A je čistý, takže asi OK.

Beru od recepční nůžky, dobývám se do kufru a pak už mi nic nebrání v tom se osprchovat a vyrazit ven.

Únava ze mne spadla, tak ještě krátce dojdu k promenádě, okouknu cvrkot, ale pak už mám hlad. Zaplouvám do prvního foof courtu na který narazím a objendnávám - thajské jídlo :-D. Já vím, je to vtipný. Plus navíc já thajské jídlo moc nemusím, ale mám hlad a nechci už nic hledat. A překvapivě dobrá volba, bylo to naprosto výborné.

Pak už si jen v 7/11 kupuju vodu a jdu si lehnout. Stejně už je pomalu 11 večer, než se dostanu do postele... 

Doplnění: přímá linka z letiště by měla údajně stát cca 115 dolarů, autobus A21 mne stál 34,60 a kombinace bus S1/metro byměla být ještě cca o pět dolarů (zhruba) levnější.