Ráno se mi nechtělo nic. Jako vždycky, už toho běhání bez přestávky mám docela dost, tady navíc okořeněné samými kopci. Tady je to totiž tak, a to mi vadí asi ze všeho nejvíc, že tu nejsou kavárny. Že prostě když vás bolí noh, tk nedobijete energii s kafem a třeba croissantem (ikdyž tady spíš třeba s portugalským dortíčkem). Ano, pekáren je tu plno. Ale vybereš si a jdi. Žádný stolek. ani kafe ti neuděláme. Když už trefíš na bubble tea, task taky hned jdi. Nikde si tu nesednete. Takže jste nuceni furt stát. Jasně, jsou tu restaurace, ale ty vypadají tak narvané, že se mi nezdá úplně ok tam jít na kafe. Prostě tady se na kafe nechodí. Jako místní asi znají pár míst, kde si lze s doneseným jídlem sednout, ale já? Navíc koupit, popojít 300 metrů pro čaj pak 500 do parku? Není to divný?
No a tak jsem ráno vrzil n snídni místo ní jsem našla Signal Hill. Je to kousek za mým hotýlkem a opět se tam leze do kopce. Je odtmtud pár výhledů na přístav a jinak nic. Tedy krom staré budovy Signal Tower, která se ale opravuje. V parku pár důchodců cvičilo tai-chi, jink nic zajímvého.
a já jsem se rozhodl, že se nsnídám až zase dojedu metrem tm, kam mířím! Taková chyba! Tam totiž nic není. Tedy v metru jsou vždck obcůdky, ale jk říkám, nesednete si. Ono se v metru navíc vůbec nesmí jíst ani pít. Před metrem autobusové nádraží s tím samým problémem. A vedle metra nákupní středisko zase se spoustou pekáren, ve kterých si nesednete. Už jsem začala propadat trudnomyslnosti, až jsem našla italskou pizzu. Beru už všechno. K snídani nabízeli hodně vtipných věcí jako třeba pravou anglickou snídani s panccetou a tak. Dala jsem si frittatu a kafe a překvapení! To kafe sice bylo malý, ale výborný! Tím si mne dost získali.
Pak jsem vyrazila ke klášteru 10 tisíc buddhů. Jdu, se mnou i dost lidí, kolem prodávají takové divné tašky a nahoru do kopce jezdí jezdící schody. Trochu se divím, až takhle to vypadat nemělo. Až si mne všiml jeden místní, který přesně identifikoval co hledám a poslal mne o ulici vedle. Tohle byl hřbitov. Kytky a tašky s neznámám obsahem (taška ale vypadala jsko když doma kupuju kočkolit) začaly dávat smysl.
Vypoklonkovala jsem se ze hřbitova a vyrazila ke klášteru. Samozřejmě dol kopce. Bez eskalátorů. Víra bolí. Podél cesty do kopce sochy buddhy. Každá jiná. navzdory názvu kláštera 10 tisíc buddhů je tm prý těch soch asi 13 tisíc. Vyplácala jsem se nahoru, prohlédla si klášter a tím jsem měl pro dnešek splněno. Zítra letím domů, tak si musím koupit něco s sebou.
Zamířila jsem do nákupního centra, ale spíš jsem tm trpěla. Jen v Uniqlo jsem objevila nějakou pěknou dětskou zimní bundu, ale protože ČR ještě spala, žádné nákupy mi odsouhlaseny nebyly.
A tak jsem dorazila domů a trochu si odfrkla.
Asi po hodině jsem si vzala batoh a vyrazila nakupovat, žádné velké nákupy z toho ale nakonec nekáply. Jen jsem došla do Uniqlo pro tu dětskou bundičku a nějaké kalhoty a sobě vzala svetr. Až když jsem vyšla ven a hledala večeři, zjistila i Wanda, že by se jí jeden hodil :) a tak tam budu muset zítra znovu.
Večeře se minějak těžko hledala, a tak jsem skončila zase na číně.
A pak hrr do přístavu, abych si nenechala ujít "symphony in lights". Ohmmm. Taková chyba. Úplně nemyslím, že to za to stojí. Každý den v osm začne desetiminutová show v přístavu. Bliká snad každý mrakodrap, ale že by to byl nezapomenutelný zážitek? To zas úplně ne. No nevadí, viděla jsem a mohla jsem domů.
Ještě nevím, zd zítr něco stihnu, nebo zda je lepší se potloukat v okolí a jen pořešit poslední suvenýry...
PS: jo, kdybyste měli pocit, že mi občas chybí písmenka, tak to bude tím, že klávesnice blbne. Asi fakt ten nový notebook budu potřebovat...
Žádné komentáře:
Okomentovat