Cinque Terre - letíme domů

Ráno chtěl Pepa zajít na snídani. Takže jsme pobalili s tím, že vracet se už nebudeme a vyrazili jsme do Bakery. Bereme i odpadky, jak nám napsal náš pan domácí, máme si je vyhodit sami. Skáču ještě ke "Hvězdářům" koupit domů kozí sýr a pršut a když dojdeme k "Bakery" zjišťujeme, že je zavřeno. A tak se vracíme do městečka do jediného otevřeného baru, dáváme kafe a bereme předražený chemický croissant. Pak už jdeme k autu a vyrážíme na cestu do Milána. je nám jasné, že s předstihem, ale co kdyby cestou něco...

Jenže cestou nic.

A tak jsme v Milánu o dvě hodiny dříve, než je potřeba. Hodinu ještě zhltne další kafe u benzínky, benzín do auta a vrácení auta. Pak už jsme na liduprázdném letišti. Nic aktuálně z terminálu 2 neletí (terminál 2 je vlastně jen pro lety EasyJet). A protože není co dělat, jdeme do salonku. Chyba největší. Salonek odpovídá trgédii celého terminálu. Nikd enikdo. Ačkoli app píše o alkoholu, k dispozici je jen pivo. Když se ptám, je mi řečeno, že alkohol Easy Jet nechce z bezpečnostních důvodů (to považuju za blbost, protože nametené cestujícíc mohou vyloučit z přepravy při nástupu do letadla). Vědět to, tak asi salonek nevyužijeme, poměr cena/výkon dost tristní. Pár oschlých plněných bagetek. Opravdu pár, na první zátah Pepa vyjedl talíř těch se salámem :-D

No ale přežíváme, letadlo tentokrát letí na čas a tak jsme v Praze před devátou. Sláva nazdart výletu :-D

Cinque Terre - výprava na západ (Monterosso a Vernazza)

Ráno nefunduje sporák a nemůžeme uvařit kafe. A tak zajdeme ven na kafe a pak k "Hvězdářům" pro snídani (tentokrát bereme pršut a hermelín - výrazně lepší volba než včera). Vracíme se domů, posnídáme (sporák už funguje, takže další kafe), a pak znovu hurá na vlak. Kupujeme lístek do Vernazza a když nastoupíme, řešíme, že pán psal, že nejlepší je cesta pěšky z Vernazza k nám domů, do Corniglie. A že by tedy bylolepší začít dál, v Monterosso a pak dojet do Vernazza a jít pěšky domů. A tak necháváme uplynout zastávku ve Vernazza a jedeme dál. A v tu chvíli se objeví průvodčí. Zkontroluje lístky a suše nám oznámí, že jsme přejeli (jak jsem psala včera, na cenu je to jedno, tak to nijak nehrotí). Vystupujeme v Monterosso a překvapení - vystupujeme na plážové promenádě. Jak je nádraží natolik malé, že se k peronu nevejde vlak a musí být nastupiště už i v tunelu, tak hned pod nádražím dlouhá písečná pláž. 

A tak se jdeme podívat k moři. Já už dnes jela úplně bez zimní bundy, jen ve svetru, takže není problém svetr sundat. Trochu problém jsou silonky, které jsem si doma k šatům vzala, ale tady už chápu, že zbytečně. No ale i ty sundavám hned. A když už mi silonky nebrání, jdu testnout moře. Nejsem zdaleka jediná, po kotníku tu v moři broudá kde kdo. Nicméně ano, je únor. Moře je studené.

Pak si dáváme kafe a jdeme se podívat na druhu stranu od nádraží. A ta narážíme na směrovku na pěší cestu do Vernazza (4 km). Tak to asi zkusíme. Vyrážíme z městečka a cesta začíná stoupat. Až hodně pozdě (asi po kilometru, když už jsme vylezli za 3/4 výšky) mi doššlo, že jsem měla na hodinkách zapnout aktivitu hiking. Ne, že by to byly velké sportovní výkony, ale ta výška mne zajímala. Takže pozdě, ale přece, zapínám, a jdeme dál. Stezka vede po schdech i bez nich, mezi vinicemi a políčky, s výhledy i bez výhledů. "Jen" 4  km, ale náročné fakt dost. Že za to utrpení lidé v létě platí... :-D (ano, ve výběrčí budce na počátku stezky nikdo neseděl). Cesta do Vernazza trvala asi dvě hodiny, kdy jsem dost litovala, že s sebou nemám vodu.

Takže ve Vernazza prvně hledáme něco k pití. Potkáváme cukrárnu a bereme pití i zmrzlinu. Tady Pepa vykolejí nejen mne, ale i paní zmrzlinářku. Já s emu snažím vysvětlit systém zmrzlin v Itálii, sama beru nejmenší (2 kopečky), která vždy stačí. Ale Pepa ne. Objednává nejvěší kelímek zmrzliny (8 eur) na 4 "kopečky" gelata. Chce jen jeden druh a po nějaké době, kdy ypaní nadavá a nandavá ji stopne, že to stačí. To už kulí oči i paní. No co, zákazník náš pán. Chce velkou, bere malou, ale jeho volba... :-D

Po zmrzlině se do mne dává zima. Vernazza je postavená tak, že je tu všude stín. To už trochu zima je, i když si veru svetr. U přístavu vybíráme pizzerii a dáváme si pizzu (venku) a pivo. Až po nějaké době mne zima přechází (furt sedíme ve stínu). Bavíme se japonci, kteří vlastně nechápou systém objednávání. Chtějí piv a pizzu. ale pizzu malé velikosti :-D. No ale přitáhli si z vedlejší pizzerie jiného japonce, který jim vše přetlumočil, takže naknec dostali co chtěli, ale nutno říct, že jim to místní italský číšník vůbec neměl zájem ulehčit :-D. Jako scénka to bylo docela zábavné.

Pak už procházíme přístav, jdeme na vlak,a  jedeme domů. 

Doma už nemáme chuť lézt do kopce a tak jedema za 2,5 eura na osobu shuttlem ke "Hvězdářům" 100 výškových metrů "domů". Míříme k italksému "Karlovi" na pivo, ale nikdo nikdo. Pána barmana nacházíme až za rohem na terase (hospoda otevřená) a pán nám sděluje, že je zavřeno. Nakonec ale nabízí, že jestli si vezmeme pivo venku, tak nám ho dá. Točí dvě piva, zamyká bar a odchází pryč. A tak se stalo, že stojíme s točeným pivm před tmavým, zavřeným barem. Štamgastem snadno a rychle.

Pak už jdeme spát. 

Cinque Terre - výprava na východ (Manarola, Riomaggiore, La Specia)

Neděle už nás přivítala krásným počasím.

Posnídali jsme hezky z papíru včerejší nákup od "Hvězdářů", uvařili kávu z místních zbytků po jiných hostech a vcelku byli spokojení. Měli jsme šunku a kozí sýr. Šunka měla mírně jinou příchuť, ale kozí sýr byl naprosto úžasný (Pepa nesouhlasí).

Po snídani jsme se vypravili na vlak, ale objevili jsme, že "U Hvězdářů" mají otevřeno. A tak jsme udělali strategické zásoby (pivo a víno). Ono točené pivo za 7 eur je přeci jen trochu dost drahé :). Nákup jsme odnesli zpět do našeho domku (a tím jsme splnili nachozených asi milion schodů). Ono Cinque Terre je tak trochu styl Madeiry. Tady prostě nic není po rovině, všechno jde po spostě schodů, do kopce, z kopce atd...

Města v Cinque Terre jsou od sebe vždycky kousek, cca 5 km. Po celé délce jezdí vlak, povětšinou v tunelech. Jedna jízda, bez ohledu na vzdálenost stojí 2,40 eura. Ale. Ale prý v sezoně (říkal pán, u kterého bydlíme) klidně i 10 euro. Pak se vyplatí tzv. Cinque Terre pass asi za 13 euro na osobu a den, v rámci kterého jsou neomezeně jízdy vlakem a vstupy na turistické cesty. Ty jsou právě mezi městečky a vstupné je poměrně drahé (7,5 eura na osobu). Teď, když není sezona, toto vstupné nikdo nevybírá. Za mne je tohle období to nejlepší pro návštěvu oblasti. Vlastně si neumím představit, jak to tu vypadá v sezoně, když je to tu narvané turisty. A že to narvané je, je vidět - v každém městečku snad ani nebydlí místní, je to apartmán na apartmánu. Jedinou nevýhodou pobytu v mimo sezoně je nedostatek otevřených podniků. Z toho pohledu jsme zvolili nejhorší (chápej nejmenší) městečko, kde je vážně otevřený jen jeden obchod, dva bary a jeden (mne ne úplně milý) pokus o restauraci (ono Bakeray, kde jsme včera snídali).

Nový pokus dojít na nádraží se povedl, ale trochu času zabral nákup jízdenky. Automat nějak odmítal karty. Nakonec vedlejší automat zvládl bezkontaktní platbu, i když se douho tvářil, že ji taky nebere. Nebýt toh, že mi píply výrazně dřív hodinky, asi bych tam zkoušela rvát i další kartu...

Při čekání na vlak už odkládáme svršky. Je teplo. Zatímco já sundavám jen bundu, Pepa sundavá svetr a bundu. Bude mít velký balík na nošení...

Za chvíli už jede vlak. Proskočili jsme tunelem do Manaroly. 

Procházíme se městečkem, obdivujeme domky na útesu i moře, až dojdeme k malému přístavišti za útesem, kde Pepa zkouší pózy malého mořského víla. Jsem zvyklá, Wandu také fotím furt, tak přežiju i tohle fotografické okénko. Dáváme kafe (a hurá, tady mají pistáciový croissant) a Pepa se ptá po cigaretách. Zase stejná odpověď. Musíte do La Specia.

A tak jo. Sedáme na vlak, a jedeme. V La Specia je automat na cigarety hned na nádraží, ale. Ale je potřeba do něj strčit nějaký doklad a občanku to nechce schroupat. A tak vyrážíme do centra. La Specia už není tak malebná, je to už město víc na rovině. Město, ne barevná vesnička a vlastně se mi nelíbí. Nacházíme obchod s cigaretami, nutím Pepu udělt si větší zásoby než chtěl sám. Kousek dál v cukrárně (ano, tady to ve městě klasicky žije) dávám zmrzlinu (já) a kafe (Pepa). Pak se vracíme na nádraží a pryč zpátky z šedi do Cinque Terre.

Další zastávkou je Riomaggiore. Další z typicky barevných městeček na útesech. Všechny jsou stejné, ale každé jinak vystavěné. Stojí za to navštívit všechny. Dáváme si pivo (aperol já) a pizzu. Když se  městečkem dokocháme, jedeme zpět domů a z nádraží testujeme cestu po schodech nahoru. Překvapivě to docela jde.

Jíst už nechceme (doma nás čeká ještě foccacia od "Hvězdářů"), tak navštívíme "náš" zastrčený bar, který má i venku stolky u zdi na pivo a vůbec je to italská obdoba "Pepovy" hospody U Karla u nás doma. Dáváme jedno točené a pozorujeme místní mládež. Ta se sem nahrnul jak velká voda, postávala a nakonec zjišťujeme, že asi ukradla cigaretu marihuany panu barmanovi. Ten ji měl položenou v popelníku u dveří a pak najednou nebyla. Pan barman ji taky pak hledal a nic, nikam neodletěla, zmizela....

Po pivu jdeme domů, kde večer a západ slunce trávíme na balkonku s pivem a vínem od "Hvězdářů".

Cingue Terre - Corniglia

 Ráno, když jsme se trochu probrali, začali jsme řešit topení. Klimatizace pořád nechtěla fungovat a tak sjme psala pánovi. Dlouho trvalo se domluvit, nicméně pak se ukázalo, že ač má pán v domku popsané snad úplně všechno, tajný knoflík na klimatizaci popsaný nemá. Kdž jsme ho zapnuli, konečně klima začala na SUN mód topit. Pán se mi taky trochu vysmál, jestli už je mi jasné, proč nemohu parkovat u domu. No, je. Plus další věci. Třeba že je blbost do oblasti Cinque Terre vůbec jet autem. Nejlepší je vlak. Ale to prostě ukočírovat najednou nebylo úplně možné. Jinak do městeček (vystavěných s úzkými uličkami vždy na skále nad mořem) se obecně nedá vjíždět, a prý jsme si vybrali to, kde je parkoviště vlstně nejblíže ubytování. Tak jo.

Nicméně venku furt bylo deštivo a zataženo. A tak jsme vyrazili na snídani. Podnik "Bakery" jsem si představovala spíš jako pekárnu než něco jiného, ale ve skutečnosti to je spíš něco jiného než pekárna. Těšila jsem se na italský croissant a kávu, ale ... nic moc. Vybrala jsem si nějaký citronový šáteček, co nebyl špatný, ale nenaplnil očekávání. Pepa si dal toast a kávu. No. Najedli jsme se. Co ta restaurace 100% má je krásný výhled na moře. Takže jsem se pokochali výhledem, který ale úplně stejný máme z našeho balkonu :)

Naproti restauraci je malinký obchod, kde jsme nakoupili šunku, sýr a housky na zítřejší snídani (bude neděle a to možná bude všude zavřeno) a na poslední chvíli jsme přihodila dvě placky foccacia. Ty byly naprosto luxusní, daly se jíst samotné a lepší jsem snad nikdy nejedla.

Nákup jsme odnesli domů a protože lilo stále jak z konve, vrátili jsme se zase domů do postele. Nedalo se nic dělat, byli bychom za chvilku totálně durch. Podle předpovědi stejně ve tři přestane pršet, tak to celé obhlédneme pak.

Když odpoledne pršet přestalo, vyrzili jsme na procházku. Opět kolem obchůdku s potravinami. ten jsme pojmenovali "U hvězdářů" (originál je Lisa market). Jenže vedle obchůdku je zastávka shuttle busu, který vozí lidi po kopcích, takže třeba na vlakové nádraží. A na té zastávce to žije. Postávají tam pánové s lahváči (tedy hvězdáři) plus i další obyvatelé městečka. Kulturní centrum.

A tak jsem se vydali po cca 350 schodech (100 výškových metrů) dolů k nádraží a kolem nádraží dozadu dál, po stezce kolem moře. Ta ale poměrně rychle skončila. Nejdřív vedla podél opuštěných podivných červených domků ze 70. let (ty byly potřeba pro stavbu železnice). Pak končila plotem, který oznamuje probíhající opravy cesty (od roku 2017). Pepa vlezl i za plot, a tam se objevila další bezdomovecká budka a ještě opuštěnější místo, které ale končilo dalším plotem a sesuvem svahu. Škoda. projít se po stezce podél pobřeží do vedlejšího městečka by bylo fajn. (Projít se do vedlejšího meštečka jde, ale trochu jinak, o tom později).

A tak jsme se vrátili k nádraží, kde v jímce vody ze svahu žijí zlaté rybky (těm Pepa rozboural a znovu vystavěl domeček, protože se na ně chtěl podívat), a po silnici jsme se pomalým krokem vrátili do městečka. Objevili jsme jeden bar, dali si v něm pivo a večeři (asi ohřívanou nějakou hotovku) já lasagně a Pepa těstoviny. Tím jsme den vlastně chtěli ukončit, ale ještě jsme prolezli pár uliček v centru a našlo dlší otevřený bar s lepším pivem. Pepa i začal poptávat, kde koupí cigarety. A ke svému překvapení se dozvěděl, že nikde. Že všude po Cinque Terre jsou prodejny s tabákem zavřené a že musí až na okraj, do La Specia. 

K tomu drobná vsuvka - už doma jsem mu říkala, ať si s sebou vezme dostatek cigaret. Nejedu s ním poprvé, vím jak k tomu přistupuje. Odpověď ale byla, že si koupí v Maroku. I když jsem argumentovala tím, že pak budu poslouchat milion řečí o tom, že to chutná jinak, nedbal. A tak jsme nyní začali shánět cigarety, které (kvůli tomu, že aktuálně není sezona) nikde nejsou. Jupí!

Cesta do Marrakéše, která brzy skončila

 Povedlo se mi přemluvit Pepu, že se mnou po letech zase někam vyrazí. Původní (jeho) nápad jet do Košic jsem zarhla, protože letenka za 1000 korun mi na tuhle vzdálenost připadala drahá. Místo toho jsem objevila letenku do Marrakéše. Sice s negarantoaným přestupem přes Miláno, ale zato dost levně, ž Prahy za 2 tisíce na osobu.

A tak jsme vyrazili.

Vzhledem k tomu, že po dobu naší nepřítomnosti jsme našeho "Ostravaka" (chápej auto), předali na hlídání Zuzce (Zuzka, dcera Pepova) jsme vyrazili trochu dříve, abychom všechny předávky a ježdění po Praze stihli. To vedlo k tomu, že jsme nakonec, díky hladkým průjezdům v Praze, byli o hodinu dříve, než jsme vůbec měli být.

A tak jsme zašli na oběd. Do Runway, té opěvované "levné" letištní restaurace. No, není jakože levná, ale je levná oproti jiné letištní nabídce. Jinak dostanete oběd v samoobslužné restauraci za cenu roznášené hotovky v Praze. Ale dobré. Vybrali jsme si, byla jsem rychlejší a tak stojím frontu u pokladny a koukám, Jak Pepa s plným tácem s ledovým klidem prošel kolem mne, kolem fronty, kolem pokladní....a usadil se ke stolu. Pravdou je, že naprosto nikdo ani nemrkl. Nikoho to nezajímalo a kdybych zuřivě negestikulovala, že by se mohl vrátit a zaplatit, asi by ukradený oběd nikoho nezaujal. No ale zažehnali jsme velkou obědovou loupež, najedli se a přešli do tranzitního prostoru.

A v podstatě to začalo. Postupně začalo nabíhat zpoždění. Nejdřív 10 minut, ale postupně se protahovalo. Nakonec jsme nabrali krásnou hodinu na letu do Milána. A to byl problém. Na přestup jsme totiž měli mít jen cca 100 minut. Přišlo mi to dostačující do doby, než jsem zjistila, že budeme muset měnit terminály v Miláně a že to není jen přeběhnout, že to znamená přejet shuttle busem. To jsem zjistila den před odletem a trošiču mne to začalo stresovat. Trošičku dost natolik, abych začala mírně okukovat plány B pro případ, že v Milánu zůstaneme viset. Zkoušela jsem letenky jinam (moc možností nebylo), jiné letenky do Marrakéše (žádná přímá možnst s letem, který by měl volno) a nakonec jsem i hledala místa, kde chceme přebývat v Itálii (protože Miláno od nového roku zakázalo i kouření na veřejných prostranstvích, a to by Pepa nebyl moc spokojen). 

Po příletu jsem si byla jistá, že to nestihneme.  Nutno dodat, že si trochu myslím, že s Wandou bych přestup stihla. Asi bysme utíkaly. Na druhou stranu nevím, odmítla jsem na přestup mezi terminály brát taxi, protože mi to už přišlo zbytečný (a na shuttle jsem dobře 5 minut čekali). No, každopádně - na termínálu 1 jsme doběhli k bezpečnostní kontrole ve chvíli, kdy náš let do Marrakéše ukončil boarding. V tu chvíli ale už musíte tou kontrolou projít. Chtěli jsme doběhnout ke gate (kdyby náhodou), ale naše letadlo už na tabuli vůbec nebylo. A tak jsme probloudili tranzitní prostor a hledali, jak se z něj zase dostaneme ven. Nijak. Až paní v Duty free shopu nám poradila, že musíme projít až na konec terminálu, tam je Starbucks, naproti němu je schodiště a pod schodištěm dveře se zvonkem. A když zazvoníme, nekdo nás pustí. Tak se stalo, opravdu nám někdo ty dveře na dálku otevřel a my se dostali k výdeji zavazadel u příletů a mohli z terminálu odejít. 

Normálně by to byl konec snažení a historky, ale pro nás to byl další začátek.

Pepa vyrazil před Terminál kouřit a donutil mne tím postávat, držet batoh, bundu, kabelku a telefon, ze kterého jsem řešila storna v Marrakéši a objednávky v Itálii. Nebla jsem z toho nadšená, potřebovala jsem si sednout a soustředit se na to, co dělám, ale moc jsem prostor nedostala. Zrušení ubytování v Marrakéši naštěstí šlo, za cenu první noci. To vcelku chápu a nijak nerozporuju, bylo už asi šest večer, to volný pokoj není Marakéšskému ubytovateli k ničemu. přesto byla možnost požádat o odpuštění této částky, což jsem udělala. No ale bez výsledku, samozřejmě. Takže jsem přišli asi o 70 euro. Jo, já vím, že by to člověk do ceny ubytování v Maroku neřekl, ale zkuste si v Marrakéši v centru najít něco, kde vám v každé recenzi nepíšou o štěnicích... Nicméně tím výdaje za zbytečný let vcelku skončily. Plus tedy ty propadlé letenky (cca 100 euro za dvě letenky Milano-Marrakesh a zpět). Zaplacený výlet do pohoří Atlas šel stornovat s plnou náhradou peněz zpět.

První jsem tedy bookla auto. V tomto případě jsem měla štěstí na své straně a půjčovné auta v Milanu na letišti (Malpensa) vyšlo na 4 dny na asi 300 Kč komplet. Plus jsem tedy neměla moc prostoru na přemýšlení o tom, že případnou škodu pokryje moje cestovní pojistka, a koupila jsem full pojištění od Rentalcars za 900 Kč rovnou s půjčením auta. No ale. Autopůjčovna nebyla přímo u terminálu (některé jako Sixt tam pobočku mají). Museli jsme dojet shuttlem zase zpátky, kolem Terminálu 2 k autopůjčovně. Byla tma a lilo jako z konve.

V autopůjčovně pán zrovna řešil něčí autonehodu, takže jsme museli počkat. A pak to začalo. Druhý řidič jasně, pán všechno sepsal, a a začal. že je to tedy naše zodpovědnost, ale že nemáme pojištění a že budeme v případě nehody platit 1000 eur, když auto ukradnou, tak 1500 eur a že za pouhých 90 eur nabízí pojistku. Na moje tvrzení, že pojištění mám, naprosto nereagoval s tím, že nemám, a jel dál. Tím Pepa začal zvažovat, že zaplatíme tu další pojistku za 90 euro. Za normálních okolností bych ho asi utnula rychle, ale po stresu s letem, hledání bydlení, stornu všeho v Maroku a tak, jsem nebyla zcela ve své kůži, takže debata probíhala dost dlouho. To mne ale stresovalo o to víc, protože nás čekala do destinace B ještě poměrně dlouhá cesta. Když pak ale pán začal o tom, že druhý řidič bude za dalších 38 euro, už jsem ho stopla. Pepa to chtěl zaplatit, ale platit druhého řidiče za částku trojnásobnou toho, co stojí půjčovné auta jsem odmítla i za tu cenu, že těch cca 300 km odřídím sama. Pak proběhla ještě scénka se zadáním PIN ke kartě, kdy jsem 2x zvládla naťukat špatný PIN, ale nakonec jsem záludnostmi půjčení auta prošla.

A tak už jsme nic nedopláceli, vzali jsme auto a vyrazili.

Pořád lilo a cesta mi vlastně vůbec neutíkala, měla jsem pocit, že kilometry stojí. Když jsem se vymotala od Milána, zastavili jsme se na večeři, a já zjistila, že stres neopadá, ale dále trochu graduje. Na letišti jsem ještě bookla ubytování. Jako bylo fajn, že pan majitel reagoval, ale chodily divné zprávy o tom, jak musím vyplnit formulář k ubytování (on-line) a kde zaparkovat a kudy pak jít (ještě asi 10 minut) k domu. Byly to dlouhé zprávy, které jsem neměla čas číst a kterým jsem moc nerozuměla (proč nemůžu parkovat u domu). Plus jsem si říkala, jak bude vypadat závěrečný kus cesty, protože z dálnice pak bylo asi 30 km cestou plnou serpentýn, která se jela asi hodinu, naž se sestoupalo k pobřeží, kde jsme měli bydlet. Neměla jsem čas nic dlouze studovat, takže jsem prostě vybrala byt, ale žádné technické podmínky jak to v poblasti chodí jsem už nezaznamenala. No nakonec jsme do místa dojeli, našli (překvapivě) i bezplatné místo na parkování (díky tomu, že není sezona) a začali jsme bloudit městečkem a podle naprosto příšerného popisu hledat dům. Nakonec, už hodně po půlnoci, jsme ho našli.

Zapli jsme vypínač na teplou vodu (prý bude až ráno) a hledali, jak zapnout topení. Byla zima, pršelo a klimatizace odmítala topit nebo vůbec jen reagovat na ovladač. A tak jsme zapnuli přenosné elektrické topení, zalezli cca ve 2:30 ráno do postele a klepali až do rána kosu i pod peřinou.