Povedlo se mi přemluvit Pepu, že se mnou po letech zase někam vyrazí. Původní (jeho) nápad jet do Košic jsem zarhla, protože letenka za 1000 korun mi na tuhle vzdálenost připadala drahá. Místo toho jsem objevila letenku do Marrakéše. Sice s negarantoaným přestupem přes Miláno, ale zato dost levně, ž Prahy za 2 tisíce na osobu.
A tak jsme vyrazili.
Vzhledem k tomu, že po dobu naší nepřítomnosti jsme našeho "Ostravaka" (chápej auto), předali na hlídání Zuzce (Zuzka, dcera Pepova) jsme vyrazili trochu dříve, abychom všechny předávky a ježdění po Praze stihli. To vedlo k tomu, že jsme nakonec, díky hladkým průjezdům v Praze, byli o hodinu dříve, než jsme vůbec měli být.
A tak jsme zašli na oběd. Do Runway, té opěvované "levné" letištní restaurace. No, není jakože levná, ale je levná oproti jiné letištní nabídce. Jinak dostanete oběd v samoobslužné restauraci za cenu roznášené hotovky v Praze. Ale dobré. Vybrali jsme si, byla jsem rychlejší a tak stojím frontu u pokladny a koukám, Jak Pepa s plným tácem s ledovým klidem prošel kolem mne, kolem fronty, kolem pokladní....a usadil se ke stolu. Pravdou je, že naprosto nikdo ani nemrkl. Nikoho to nezajímalo a kdybych zuřivě negestikulovala, že by se mohl vrátit a zaplatit, asi by ukradený oběd nikoho nezaujal. No ale zažehnali jsme velkou obědovou loupež, najedli se a přešli do tranzitního prostoru.
A v podstatě to začalo. Postupně začalo nabíhat zpoždění. Nejdřív 10 minut, ale postupně se protahovalo. Nakonec jsme nabrali krásnou hodinu na letu do Milána. A to byl problém. Na přestup jsme totiž měli mít jen cca 100 minut. Přišlo mi to dostačující do doby, než jsem zjistila, že budeme muset měnit terminály v Miláně a že to není jen přeběhnout, že to znamená přejet shuttle busem. To jsem zjistila den před odletem a trošiču mne to začalo stresovat. Trošičku dost natolik, abych začala mírně okukovat plány B pro případ, že v Milánu zůstaneme viset. Zkoušela jsem letenky jinam (moc možností nebylo), jiné letenky do Marrakéše (žádná přímá možnst s letem, který by měl volno) a nakonec jsem i hledala místa, kde chceme přebývat v Itálii (protože Miláno od nového roku zakázalo i kouření na veřejných prostranstvích, a to by Pepa nebyl moc spokojen).
Po příletu jsem si byla jistá, že to nestihneme. Nutno dodat, že si trochu myslím, že s Wandou bych přestup stihla. Asi bysme utíkaly. Na druhou stranu nevím, odmítla jsem na přestup mezi terminály brát taxi, protože mi to už přišlo zbytečný (a na shuttle jsem dobře 5 minut čekali). No, každopádně - na termínálu 1 jsme doběhli k bezpečnostní kontrole ve chvíli, kdy náš let do Marrakéše ukončil boarding. V tu chvíli ale už musíte tou kontrolou projít. Chtěli jsme doběhnout ke gate (kdyby náhodou), ale naše letadlo už na tabuli vůbec nebylo. A tak jsme probloudili tranzitní prostor a hledali, jak se z něj zase dostaneme ven. Nijak. Až paní v Duty free shopu nám poradila, že musíme projít až na konec terminálu, tam je Starbucks, naproti němu je schodiště a pod schodištěm dveře se zvonkem. A když zazvoníme, nekdo nás pustí. Tak se stalo, opravdu nám někdo ty dveře na dálku otevřel a my se dostali k výdeji zavazadel u příletů a mohli z terminálu odejít.
Normálně by to byl konec snažení a historky, ale pro nás to byl další začátek.
Pepa vyrazil před Terminál kouřit a donutil mne tím postávat, držet batoh, bundu, kabelku a telefon, ze kterého jsem řešila storna v Marrakéši a objednávky v Itálii. Nebla jsem z toho nadšená, potřebovala jsem si sednout a soustředit se na to, co dělám, ale moc jsem prostor nedostala. Zrušení ubytování v Marrakéši naštěstí šlo, za cenu první noci. To vcelku chápu a nijak nerozporuju, bylo už asi šest večer, to volný pokoj není Marakéšskému ubytovateli k ničemu. přesto byla možnost požádat o odpuštění této částky, což jsem udělala. No ale bez výsledku, samozřejmě. Takže jsem přišli asi o 70 euro. Jo, já vím, že by to člověk do ceny ubytování v Maroku neřekl, ale zkuste si v Marrakéši v centru najít něco, kde vám v každé recenzi nepíšou o štěnicích... Nicméně tím výdaje za zbytečný let vcelku skončily. Plus tedy ty propadlé letenky (cca 100 euro za dvě letenky Milano-Marrakesh a zpět). Zaplacený výlet do pohoří Atlas šel stornovat s plnou náhradou peněz zpět.
První jsem tedy bookla auto. V tomto případě jsem měla štěstí na své straně a půjčovné auta v Milanu na letišti (Malpensa) vyšlo na 4 dny na asi 300 Kč komplet. Plus jsem tedy neměla moc prostoru na přemýšlení o tom, že případnou škodu pokryje moje cestovní pojistka, a koupila jsem full pojištění od Rentalcars za 900 Kč rovnou s půjčením auta. No ale. Autopůjčovna nebyla přímo u terminálu (některé jako Sixt tam pobočku mají). Museli jsme dojet shuttlem zase zpátky, kolem Terminálu 2 k autopůjčovně. Byla tma a lilo jako z konve.
V autopůjčovně pán zrovna řešil něčí autonehodu, takže jsme museli počkat. A pak to začalo. Druhý řidič jasně, pán všechno sepsal, a a začal. že je to tedy naše zodpovědnost, ale že nemáme pojištění a že budeme v případě nehody platit 1000 eur, když auto ukradnou, tak 1500 eur a že za pouhých 90 eur nabízí pojistku. Na moje tvrzení, že pojištění mám, naprosto nereagoval s tím, že nemám, a jel dál. Tím Pepa začal zvažovat, že zaplatíme tu další pojistku za 90 euro. Za normálních okolností bych ho asi utnula rychle, ale po stresu s letem, hledání bydlení, stornu všeho v Maroku a tak, jsem nebyla zcela ve své kůži, takže debata probíhala dost dlouho. To mne ale stresovalo o to víc, protože nás čekala do destinace B ještě poměrně dlouhá cesta. Když pak ale pán začal o tom, že druhý řidič bude za dalších 38 euro, už jsem ho stopla. Pepa to chtěl zaplatit, ale platit druhého řidiče za částku trojnásobnou toho, co stojí půjčovné auta jsem odmítla i za tu cenu, že těch cca 300 km odřídím sama. Pak proběhla ještě scénka se zadáním PIN ke kartě, kdy jsem 2x zvládla naťukat špatný PIN, ale nakonec jsem záludnostmi půjčení auta prošla.
A tak už jsme nic nedopláceli, vzali jsme auto a vyrazili.
Pořád lilo a cesta mi vlastně vůbec neutíkala, měla jsem pocit, že kilometry stojí. Když jsem se vymotala od Milána, zastavili jsme se na večeři, a já zjistila, že stres neopadá, ale dále trochu graduje. Na letišti jsem ještě bookla ubytování. Jako bylo fajn, že pan majitel reagoval, ale chodily divné zprávy o tom, jak musím vyplnit formulář k ubytování (on-line) a kde zaparkovat a kudy pak jít (ještě asi 10 minut) k domu. Byly to dlouhé zprávy, které jsem neměla čas číst a kterým jsem moc nerozuměla (proč nemůžu parkovat u domu). Plus jsem si říkala, jak bude vypadat závěrečný kus cesty, protože z dálnice pak bylo asi 30 km cestou plnou serpentýn, která se jela asi hodinu, naž se sestoupalo k pobřeží, kde jsme měli bydlet. Neměla jsem čas nic dlouze studovat, takže jsem prostě vybrala byt, ale žádné technické podmínky jak to v poblasti chodí jsem už nezaznamenala. No nakonec jsme do místa dojeli, našli (překvapivě) i bezplatné místo na parkování (díky tomu, že není sezona) a začali jsme bloudit městečkem a podle naprosto příšerného popisu hledat dům. Nakonec, už hodně po půlnoci, jsme ho našli.
Zapli jsme vypínač na teplou vodu (prý bude až ráno) a hledali, jak zapnout topení. Byla zima, pršelo a klimatizace odmítala topit nebo vůbec jen reagovat na ovladač. A tak jsme zapnuli přenosné elektrické topení, zalezli cca ve 2:30 ráno do postele a klepali až do rána kosu i pod peřinou.
Žádné komentáře:
Okomentovat