Na ráno jsem si vymyslela, že posnídám opět v nedalekém Hanoku a že si vystojím frontu na ty (asi) úžasné tousty. Vzala jsem si šaty (původní plán byl si po příletu do Soulu ještě jednou vyprat, ale nějak jsem netušila, kde bych věci sušila a šaty které mám s sebou úplně jesou sousto pro sušičku - tak jsem plán zrušila a zavedla striktní oděvní plán. Ten tedy zahrnoval i nějaké drobné přeprání věcí v ruce, ale každopádně nedával moc prostor pro změny počasí). A tak jsem se vypravila ven. Šaty a džínová bundička. Paní domácí mne radostně ráno pozdravila plus se mi jala vysvětlovat cosi, co můj mozek bez kávy dešifroval jako nějaku větu o záclonách. Je to trochu nepochopitelné, vím. Ale v prachsprosté větě, že je venku zima (jak jsem to dešifrovala až venklu na ulici) s korejským přízvukem na poslední slabiku a mírným šišláním lze asi vzdáleně i záclony najít. Problém je, že normální člověk to zavrhne jako hru mozku a šálení smyslů. Já ne. Já se upnula na myšlenku záclon a ani když mi paní větu zopakovala, jsem moc nepochopila o co jde. No nevadí. Venku mui to došlo. Je ale potřeba říct, že včera byla větší zima. To totiž foukal i studený vítr. Dnes mi to nepřišlo tak strašné.
Když jsem ale došla do hanoku a zjistila jsem, že se i tousty ztratily v překladu a ve skutečnosti jde o croissanty, byla jsem trochu zklamaná. Tedy ono se trochu projevil můj vztah ke croissantům. Já vím že jsou úžasné. Pokud jsou čerstvé a to tyhle rozhodně byly. Ale nevím proč, dobrovolně do nich nikdy nejdu. A nic na tom nemění skutečnost, že když se k nim pak dostanu trochu nedobrovolně, tak jsem nadšena.
Tak jsem opustila frontu a hledala něco jiného. A našla. Pekárnu, kde pekli bagely a k nim bylo možné si vybrat pomazánku dle vlastní chuti (anebo jít do předpřipravených bagelů i s polévkou v podobě menu). Vybrala jsem si olivový bagel se sýrem a k tomu bazalkovou pomazánku a zázvorový čaj, který byl naprosto luxusní. Tak dobrý čaj už jsem dlouho neměla.
Po snídani jsem vyrazila k paláci Čongmjo paláci. Cestou jsem potkala budhistický chrám, který jsem také letmo okoukla, ale pak už jsem dorazila k paláci. Vstupné opět symbolických asi 20 korun. Jenže jsou prý možné jen prohlídky s průvodcem. Ale měla jsem štěstí, zrovna v deset hodin startovala anglicky vedená prohlídka. A bylo 10:06 a já mohla skupinu dohonit. Paráda. A tak jsem o trochu chytřejší. Tedy ne o moc. O korejské historii víím v podstatě tužku a ne že by to prohlídka vylepšila. Vlastně si z ní pamatuji dvě věci. Jednak jezírka v areálu nebyla určena primárně pro okrasu, ale plnila funkci požárních nádrží - stejně tak velké mísy postavené na rozích paláců. Druhak, potomci králů dané dynastie nesou příjmení Lee (těch dynastií bylo více), ale co se týká lidí s příjmením Lee, jde o potomka této královské rodiny (a mezi nimi byl například jeden z králů, který přišel s korejsou abecedou). Nikdo jiný než potomci toto jméno neností. A je jich mrtě. Prý asi 2 miliony.
Každopádně největší královský palác byl zrovna v rekonstrukci, takže jsme z něj viděli jen modré plachty. Což je docela zajímavé, třeba když rekonstruovali v Japonsku nějaký chrám, obtáhli ho plachtou alespoň s obrázkem. A vlastně i v Koreji jsem to viděla. Tady ne. Naférovku přiznaná rekonstrukce (prý hrozilo propadení střechy kvůli sloupům ve špatném stavu, které ji nesou. Po prohlídce jsem pak už vyrazila do centra. Shodou náhod je palác hned naproti obchodnímu centru Suwon - tam jsem se zastavovala posledně, když jsem hledala místo z mého jediného známého Kdrama Vincenzo :). Dnes jsem tudy jen prošla a zamířila do Myeodongu. V mé oblíbené provozovně s bubble tea jsem si dala čaj a pak jsem oběhla pár prodejen s kosmetikou a pokoupila, co mi ještě chybělo. Chtěla jsem i hrnek ze Starbucks - Ne s označením Seoul, ale Jeju (na Jeju ho neměli) a ačkoli vím, kde jsem ho konkrétně viděla, až tam mimo centrum se mi pro něj nechtělo. A v centru jsem viděla několik prodejen Starbucks, ale v žádné ten hrnek neměli.
Odnesla jsem zakoupené na hotel, trochu si odpočinula, a za chvíli vyrazila k Myeodongu znovu. Teď už jsem koupila jen pár oříšků HBAF a šla na večeři. Samozřejmě jsem si musela dát sýrové galbi. Taky jsem použila osvědčenou metodu jak se zbavit posledních peněz v hotovosti - při placení jsem vysvětlila, že odjíždím a potřebuju se zbavit peněz. Také to tu nebyl problém, takže část útraty za jídlo jsem zaplatila v hotovosti, zbytek doplatila kartou.
Po večeři jsem už jen došla na pokoj a dala se do balení.
A co se nestalo. Měla jsem příšerně moc těžká zavazadla :). Dovolený kufr 25 kilo k odbavení a příruční zavazadlo 7kg. A já měla tak o 4-5 kilo víc. Prekérka. Navíc vím jistě, že mi budou vážit i příruční zavazadlo (minule to tak bylo a čekala jsem naprosto stejný postup). Přemýšlela jsem co s tím. Snažila jsem se vyházet co nejvíc zbytečného obalového materiálu, ale zas tak moc to nedalo. Nechala jsem na místě i skoro dopatlaný krém ve skle a skoro vypotřebovaný parfém taky ve skle (to jsem tedy plánovala už od začátku a proto jsem s sebou tyhle zbytky brala). Ale furt nic moc situace. Kufr měl cca 26,5 kila a nebylo už kde ubírat.No a kufřík měl asi 10 kilo. Blbé, blbé, blbé. Doplatit váhu zavazadla by vyšlo na 75 eur. Tak jsem googlila a zjistila, že k příručnímu zavazadlu se počítá i malá taška na laptop. A tak jsem z kufříku vytáhla batoh, dala do něj laptop, knížku, svetr a ještě pár těžších věcí (kabely k notebooku a tak) a považovala jsem to za tašku na laptop. Tím jsem příruční kufr dostala do správného limitu. Dál se děj vůle boží.
Osprchovala jsem se ještě a vyrazila na cestu. Původně jsem zvažovala letišní bus, ale nakonec - metrem je to jen jeden přestup a mám na něj na t-money kartičce peníze, tak to vezmu metrem. No, nadávala jsem si už ve startovní stanici. Ten kufr byl fakt těžkej, zejména když mi nefunguje madlo ke kufru (to tedy nefunguje už dlohodobě). No ale na letiště jsem se doplácala. Protože jsem nic neponechala náhodě, už jsem si rovnou stoupla do kraší fronty pro ty, kteří udělali on-line check-in (vybrala jsem si hezky sedadlo v uličce pro let ze Soulu a pak sedadlo u okna pro let z Doha. Paní u přepážky kufr zvážila (ano, měl 26,5 kila), nehla ani brvou a nalepila na něj tag a poslala do letištních útrob. Ještě mi převážila příruční kufřík, ten byl OK a zeptala se, zda je to jediné zavazadlo, tak jsem přiznala ještě tašku na laptop a tu už nevážila, jen na ni také nalepila tag a mohla jsem jít. Tedy ne tak úplně. Ještě jsem musela 5 minut počkat, jestli můj kufr projde. To není nic nového. Už při přeletech jsem zjistila, že to tak tady na letištích chodí. někde jsou dokonce i obrazovky pásu, které si hlídáte, dokud na nich nevidíte svůj kufr. Jde o to, že pak prošel kontrolou a je to OK a nemusíte (asi) s nikým řešit obsah nebo z něj vytahovat baterie. No, každopádně se mi trochu levilo. Plán tedy byl, že v případě, že váha neprojde, tak prostě s těžkým srdcem vytáhnu z kufru sklenici čaje Yuzu, ale silně se mi do toho nechtělo. Tak dobrý. Jsem spokojená.
Prošla jsem kontrolou a byl ještě chvíli čas. Normálně bych se na salonek asi vybodla, protože jsem vážně moc času neměla, ale měla jsem žízeň (ono dojet na letiště a vyřídit to s kufrem vzalo asi 3 hodiny). A pak je taky konec roku, já už žádnou cestu neplánuji, ale volný salonek ještě mám, tak proč ho nechávat propadnout. A tak jsem vstoupila. Nevím, jestli to bylo tím, že je noc,a le pořádně žádné jídlo k dispozici nebylo. Korejský bramborový salát, nějaké kolínka s kečupem a "čínské" polévky k zalití. K pití džus, voda a pivo. No nevadí, dala jsem chybějící tekutiny, zkusila bramborový salát (nic moc) a vyrazila k letadlu.
V letadle jsem měla hodně velké štěstí, protože sedadlo uprostřed (vedle mne) zůstalo prázdné. Nebyl to zdaleka standard,ale pár míst volných bylo. Takže cesta proběhla docela na pohodu, ač to bylo přes 10,5 hodiny letu. V Doha jsem pak jen stihla koupit datle, vystát frontu na salonek, kde se mne pán recepční snažil odlifrovat kamsi naproti do jiného salonku s tím, že mají plno a ten druhý salonek nabízí stejné služby. Skončil ale u sprchy, protože když jsem se ptala na tu, tak tou druhý salonek nedisponuje. A tak mne pustil ke sprše :). Šla jsem tam rovnou, ale bylo plno. Tak jsem prohlásila, že počkám, ale trvalo to víc, než 20 minut. Už jsem z toho byla trochu nervózní (taky jsem neměla úplně mrtě času), ale nakonec jsem se ke sprše probojovala. Takže jsem se osprchovala, převlékla do teplejšího evropského oblečení, stihla dát snídani (bohužel neměli hummus, který tam mívají skvělý) a šla jsem opět na let. Ten byl vysloveně prázdný, takže jsem měla celou sedačku jen pro sebe. Paráda.
Ve Vídni už to šlo ráz na ráz, vzít kufr, dojet na hlavní nádraží (upgradovali vlaky a jezdí nízkopodlažní, což jsem s těžkým kufrem fakt uvítala) a ve Vídni jsem se vyprdla na svoji jízdenku do Prahy a koupila si novou na nejbližší vlak, což byl Regiojet. To mělo tu výhodu, že mi steward vytáhnul do vlaku kufr :) (no a pak jsem taky byla asi o dvě hodiny v Praze dřív).
Žádné komentáře:
Okomentovat