Dnešní ráno nevypadalo moc povzbudivě. přestože podle předpovědi už pršet nemělo, ostrov nevypadal, že by předpověď viděl. Zataženo, mokro, nevlídno.
Tomi trochu kazilo plány. A tak jsem nejdřív pomalu posnídala, pobalila a odhlásila se z hotelu. Recepční naposledy vyndal moje auto z řady, já naložila kufr a vyrazila. Protože zrovna nepršelo, zkusila jsem toho využít a testnout další z vodopádů, kterými přímo disponuje město Seogwipo. Já vím, že jsem si už říkala, že na vodopády kašlu, ale neodolala jsem. A tak jsem dojela asi o dva kilometry dál, zaparkovala, zaplatila vstupné (40 korun) a vyrazila na cestu (asi 500 m od parkoviště). A ano. Tuny čínských turistů opět stály frontu na fotku z toho správného kamene, ze kterého je vidět vodopád asi nejlépe. Jako já vím, že si nemůžu úplně stěžovat na turisty, když sama jsem turista, ale...
Když jsem sedla do auta, furt počasí nevypadalo dobře. A tak jsem zadala cíl cesty - jeju stone park. Tedy ne, že bych potřebovala vidět množství sošek po korejsku z lávy, ale předpokládala jsem ji nějakou vnitřní variantu. Jako nejraději bych navštívila lávový tunel, ale ten je bohužel aktuálně zavřený :(
Vyrazila jsem k cíli. Samozřejmě, zase to trvalo půl dne. Místní předpisy jsou fakt tragický, plus se k rychlosti přidávají i další lahůdky. Údajně korejci neumí řídit ve smyslu znalosti pravidel. Proto je všechno jak pro blbý. Takže například semafory. Pokud jedete rovně, čekáte zelenou. Pokud odbočujete doleva, potřebujete zelenou šipku doleva. Jen zelená nestaří a jet na ni doleva nejde. Naopak doprava se může na červenou (pokud nic nejede). Do toho navíc semafoty občas problikávají oranžovou, která vám říká že "pozor, ze strany by mohlo něco přijet". No a tam, kde nejsou semafory, tam se jezdí tak nějak jak to vyjde. Experimentálně několikrát ověřeno, pravidlopravé ruky tu v podstatě nikdo nezná. Tyhle semaforový problémy vedolu k tomu, že hrozně dlouho trvá, než můžete jet. Plus to taky občas někdo zaspí a projede na červenou. To taky vede asi k tomu, že každý se na semaforu rozjíždí děsně pomalu. No jak říkám. Fakt jsem se snažila. Ale ruku do ohně za sebe nedám. To bude vědět časem půjčovna :-D. Ani nevím, kolik tu stojí pokuty... (A doufám, že to nezjistím).
V každém případě jsem původně plánovala jít na nejvyšší horu ostrova, horu Hallasan. Nicméně celý týden bylo jasné, že je to blbost. Hora je vidět snad odevšad a vždy měla vrchol v mracích, takže soukat se tam by bylo zbytečný.
Takže mířím na Stone park, ale projíždím serpentýnama kolem hory Hallasan. Sunu se padesátkou max, takže se tak kochám a lituji, že nejsou žádná panoramata. Ale najednou vidím odbočku na Jeolmul Natural Recreation Forest . A přeci když je hnusně a mlha, je nejlepší jít do lesa. Odbočuji tam a platím vstupné (20 korun osoba, 60 korun malé auto). Parkuji a vyrážím do lesa. Jsem poměrně zklamaná. Jít tady do lesa znamená jít do připraveném chodníčku s připraveným rozcestím a různýmisochami podél cesty. Hmmm, tady asi dlouho nevydržím. Jdu a trochu se divím, že mne ukazatele nedovedou tam, kam ukazují. Třeba k rybníčku. Nepřijde mi to divné. A tak se vypravím k nějakému prameni. Jsem ráda, že zmizely chodníčky a jde se "jen" upravenou cestičkou. Jde se přitom hodně do kopce. Hodně. Když vylezu nahoru, pramen nikde. Furt mi nic není divné a opět kouknu na rozcestí, které říká, že když se dám doleva a pak asi po 150 metrech znovu doleva, budu po dalších 200 metrech na parkovišti. Tak jo, to jako ukázka asi stačí. Nahoře je dostatek mlhy abych byla spokojená a nulový výhled kvůli mlze tak, jak jsem čekala. Balím to, jedu pryč. A tak se dám doleva, pak zase doleva....a jdu. Fotím si každou blbost a při tom se za mnou objeví nějaká paní. Něco mi říká. Nevím co, ale úplně si nechci povídat. Paní je ale urputná a vytahuje mobil, mluví do překladače. Nejde jí to, musí to opakovat a mne to moc nebaví. Její dotaz zní, kam jdu. No já nevím kam jdu. Jdu dolů. Nechci si povídat. Nicméně paní následně překvapuje. Prý jestli vím, že jdu po cestě, která je na několik hodin. Aha? No nevím, nahoře se psalo 200 metrů. Ona že to plánuje jít celé odpoledne. Ahááá?
No nakonec mi vysvětlila, že ať jdu za ní, že mi cestu ukáže. Ha, překvapení? V lesíku plném postavených cestiček lze zabloudit a umřít?
Paní mne dovedla na místo, kde se dvě cesty křížili, poslala mne na jednu stranu s tím, že do půl hodiny budu na parkovišti. Sama se vydala na stranu druhou. Hmmm. Zajímavé. Nebýt paní, bloudím tam dosud. By mne zajímalo, kdy by mne napadlo se vrátit...
No nic, do půl hodiny jsem byla na parkovišti, na Stone park jsem se vyprdla a jela jsem dál, směrem k Jeju city a mému bydlení. Pár kilometrů od lesa (a furt v lese) jsem objevila památník 3/4. Pamatujete na tu skálu, ze které shodili v Seogwipo zajatce? Tak to je přesně ono.
Jak jsem zjistila, jde o poměrně novou věc. Ne historicky, ale ochotou ji zkoumat a přiznat. Jde o to, že na Jeju začaly roku 1948 ohromné nepokoje, které byly hrozně brutálně potlačeny. Tomu je věnován památník. Musím se přiznat, že jsem to nedala. Nejde jen o těch asi 300 lidí shozených z útesu, ale o tisíce lidí, o hroznou brutalitu a tak. Prošla jsem první patro, a musela odejít.
Cestou jsem se ještě zastavila na kafe.
Pak už jsem dojela do Jeju city, do svéoho penzionu (bydlím jinde, než poprvé, ale stále blízko letiště). Vzala jsem benzín a zítra ráno budu doufat, že stihnu letadlo. Letí mi v 7:45 a autopůjčovna otevírá pro vrácení auta v 6:00. Ptala jsem se, zda to stihnu a pán se tvářila že asi "jen tak tak". Tak budu doufat...
V prodejně za rohem jsem si koupila od paní kimbap k večeři a víc se nehodlám pro dnešek už hnout z postele, cítím se nějak uštvaně :-D
Žádné komentáře:
Okomentovat