Nevyspání si vybralo svou daň. Vzbudil mne ráno hrkot na ulici až v devět. Než jsem se posbírala, dala snídani (výjimečně je tu ubytování se snídaní - jen toust, marmeláda, nebo volská oka. Míchaná vejce jsou nedoporučena) tak bylo deset. Vyrazila jsem ven, na druhou stranu zálivu. Tam je totiž stanice turistické zajímavosti této oblasti. Buď pojízdných kapsulí, nebo vláčku. To totiž bylo tak - kdysi tu vedla trať, ta pak nějak skončila, ale později někoho napadlo trať obnovit a vést po pobřeží zajímavost pro turisty. Nad vláčkem ještě jezdí turisticky stejně zajímavé kapsule. Jsou výš a údajně tak mají lepší výhled. Taky jsou významně dražší. Zejména proto, že minimální obsazenost je dvě osoby a tedy by mne cesta kapsulí stála 5x tolik, co jízda vláčkem. Plus kapsule jsou hned vyprodané. Nejrychleji na čas západu slunce, ale i ostatní časy mizí rychle.
Ne, že bych to doma nezkoušela. Ale jak říkám. Bylo plno. Tak jsem usoudila, že vláček stačí. Doma mi ale nečel koupit. Počítač chtěl nainstalovat nějaký doplněk k platbě a to se mi moc nelíbilo. Tak jsem to nechala koňovi. Když jsem tedy dnes přišla na stanici vláčku, zjistila jsem, že kapsule nejsou, vláček ano. Ale až za hodinu. No, nedalo se nic dělat. Počkala jsem.
Panoramatický vláček má sedadla podél vklaku tak, že všichni vidí ven, na pobřeží. Výhoda toho, že jedu sama je ta, že když zůstane v první lajně prázdné místo, můžu ho rychle zabrat. A tak se stalo, že jsem seděla hned u okna. Ne, že by to mělo nějaké výhody...
Vláček jede asi půl hodiny. Má asi šest zastávek a překvapení, kapsule jezdí jen asi do půlky trasy. Koupit kapsuli, jsem dost překvapená. Paní ve vláčku povídá o zajímavostech okolí, včetně toho, že v jednu chvíli je vidět i Japonsko. Hodně v dálce, ale je tam :)
V poslední stanici, Songjeong, většina turistů končí a jede zase zpátky. Já ale nažhavila mapy, abych zjistila, že moc nefungují, a vypravila se někam směrem Haedong Yongungsa Temple. Cesta to byla zajímavá. Ve městě jsem potkala ukazatel, který mne překvapil informací, že k chrámu je to víc než tři kilometry. Po celou cestu jsem pak už jediný ukazatel neviděla. V nejhorším místě, kde se cesta dělila na normální a na cestu nedůvěryhodně štěrkvou stál foodtrack (vůbec nevím kdo se tam kdy může zastavit pro kafe) a paní v něm mne poslala tou nedůvěryhodnou cestou. Bylo to podivné, ztracené, bez lidí...ale správné. Nakonec jsem se k chrámu doplácala. Celá uřícená, protože bylo vedro k padnutí a já navíc pojala chytrý nápad vzít si delší šaty, protože co kdyby. přeci jen, je to chrám.Každopádně samozřejmě, že to není jediná cesta k chrámu. Ono například přímo od mého guesthousu jezdí přímý autobus. No ale proč dělat věci jednoduše, že.
Před chrámem ale, jako před každou správnou turistickou zajímavostí, stála spousta stánků. Tak jsem si dala ledové kafe a vyrazila na obhlídku údajně nejkrásnějšího chrámu v Koreji. Blbý jenje, že se nakonec ukázalo, že to o sobě říká sám. Velkým nápisem nad vchodem. No nic, hezký ale opravdu je, rozhodně jeho poloha u moře je nezvyklá a zajímavá. Bohužel se tedy kus chrámu opravuje. Dokonce prodávají i střešní krytinu a člověk si na ni může něco napsat. Křídou. Na vrch. Takže při prvním dešti bude po vzkazu. Nebo po přání. Každopádně jde o chrám, který byl vybudovaný už ve 14 století, ale pak během japonské invaze zničen a znovu obnoven až v roce 1930.
Každopádně jsem chrám prolezla a po exkurzi byl čas něco drobně sezobnout. I objednala jsem si (zase u stánků u vchodu) párkovo-sýrový hotdog. A pán se mne zeptal, jestli na něj chci cukr. Vytřeštila jsem oči a ptám se, jestli je opravdu párkovo-sýrový corn dog sladký. Prý trošku. A aby mé zděšení došrouboval, poptal se znovu, jestli má navrch tedy dát kečup. Cože?!? Cukr a kečup? Nakonec jsem do věci kousla a chutnalo to, jak mělo. Podezírám pána, že pod cukrem myslel něco jiného ve smyslu holinky jak hodinky, ale tedy nenapadá mne nic, co by to mohlo být.
Každopádně když jsem došla k chrámu uřícená od horka, docela jsem začala pochybovat, o tom, že plán na dnešní den je reálný. Tři kilometry k chrámu mne překvapily (dál byl plán dojít podél trati domů po vycházkové stezce, ale ta měla být osm kilometrů) a trochu jsem se bála, že v tom horku je to nerealizovatelný. Ale posilněna corndogem jsem se vypravila k trati s tím, že uvidím (přinejhorším to vezmu zase vláčkem). Od dopoledne jsem navíc měla u konečné vláčku vybranou kavárnu :), takže nezbývalo než se tam vypravit a dát si tam kávu s výhledem na moře a spoustu surfařů v něm. A taky, co si buden, užít si tamní japonský záchod s vyhřívaným prkýnkem. To nikdy nelze odmítnout :-D
Posilněna kávou jsem se nakonec rozhodla, že vyrazím podél trati, protože času nakonec bylo dost. A tak jsem procházkou, po pobřeží šla domů. Cesta se navíc různě oddělovala na vyhlídky, nebo na možnost sejít až k moři, takže zábavy až až. Cestou jsem navíc míjela dva skywolky. Zdarma. U prvního bylo nutné navléknout na boty návleky, u druhého už ne. Přitom skleněnou podlahu měly oba. Nevím v čem byl rozdíl. Na druhém skywalku jsem potkala podivnou číňanku, která se mi začala na drzovku montovat do selfie tyčky. Nemám nijak zvláštní, naopak je v jistém ohledu poměrně nepraktická, ale ji zajímala jak nejnovější výkřik techniky. Přizvala i manžela, aby se juknul. Vlastně měla paní ukrutné štěstí, protože tohle bych běžně neakceptovala. Ale udeřila v době mé skvělé nálady, tak jsem to holt strpěla.
Ono totiž kdybych to celé tak naplánovala, tak to nevyjde. Ale na posledním skywolku jsem se objevila přesně ve chvíli, když začalo zapadat slunce. A, jak už říkala paní ve vláčku, západy slunce jsou tam úchvatné. Takže jsem se kochalal ve velkém.
Když jsem došla k naší pláži, už se stmívalo dost. Přemýšlela jsem, kam zajít na večeři a vybrala jednu nudlárnu. Dobré hodnocení, dobré ceny. Ale. Přijdu, sednu si, koukám co si objednám...a v nabídce něco s názvem studené nudle. OK, tak to zkusím. Ještě před mísou polévky mi na stole přistály nůžky. Divné. Pak přišla polévka a bylo to ještě divnější. Normální vývar, ale zmrzlý tak, že na vrchu byla krusta ledu. V něm studené nudle. Jako překvapivě to bylo dobré. Jen jsem na to nebyla nějak připravená psychicky. Polévka s ledem. S kousky masa, okurky a další zeleniny. Vše v ledu. Přitom naprosto dokonalé, bez tuku, který by se tam srážel. Nechutnalo to vůbec špatně. Hodně lidí si to tam objednávalo, nebyla jsem zdaleka jediná a divná. Ale.
Ale bojovala jsem chvíli sama se sebou - přeci si nebudu objednávat dvě porce jídla. No ale budu. Objednala jsem si cosi jako gyoza knedlíčky. Teplé. Pak už tedy spokojenost, polévku jsem holt s díky vrátila.
Kdo by měl zájem o recept, není problém: Speciality korejské kuchyně: Nudle nängmjon a kimchi – iReceptář.cz (ireceptar.cz)
Žádné komentáře:
Okomentovat