Jižní Korea - Busan

Ráno jsem vstala za kuropění. Ono jsem vůbec dost blbě spala a pořád jsem se budila. Buď kvůli vědomí, že v šest už musím vyjet na letiště, nebo kvůli časovému posunu, těžko říct. Každopádně ale tedy nebyl problém včas vstát, odejít na metro a dojet na letiště. 

Tam jsem zvládla v kiosku odbavit kufr, vytisknout si palubní vstupenku, projít bezpečnostní kontrolou a koupit si snídani. K té jsem si dala kimbap (taková korejská verze sushi, ale s tepelně opracovanou náplní - masem i restovanou zeleninou a vajíčkem). A pak kávu. Nakonec jsem si koupila kelímek s ledem a v pytlíku náplň do kelímku. Trochu nechápu ty hacky z instagramu, že do kávy lijí místní ochucené mléko, když lze koupit už kávu s mlékem namíchanou rovnou.

Sedla jsem si u brány, snědla kimbap mezitím nám bránu změnili, a tak jsem se přesunula kus vedle. Než jsem dopila kávu, už se nastupovalo. Letadlo bylo plné, ale vyfasovala jsem sedadlo u okna. A stálo to za to! Hned po startu bylo jasné, že letíme nad Soulem. A tak byl čas a prostor pro kochání se.

Asi za hodinku jsme byli v Busanu. Počkala jsem si na kufr, tentokrát přijel poměrně rychle a vyrazila na metro. Stačila jsem cestou v hale odmítnout jen jednoho taxikáře a jednu charitu nevím s čím. Cesta byla dlouhá. Dobře hodinu, možná víc. Ale bavilo mě to. Při každém zavírání dveří metra se ozvalo z reproduktoru "čuri muri (h)ačimdá", což mi přišlo dětinsky úsměvné". No ale pak už jsem dorazila k ubytování. Pán byl milý, ale zaneprázdněný. Uložil mi kufr a že se mám jít projít, pokoj bude kolem třetí. 

A tak jsem vyrazila. Kam jinam, než na pláž. Bydlím od ní kousek. Nejhezčí pláž v Busanu. Údajně. Sedla jsem si, pozorovala pláž a vlny a najednou se objevila korejka. A hned začala odkud jsem. Českou republiku nedávala, ale s Evropou se chytla. A že prý žila 10 let ve státech. A že teď už je stará (76 let) a tak jsme vedly řeči. tedy spíš ona, já nejsem žádný přeborník ve small talku, ale je fajn tu mít kámošku :-D

Pak se rozloučila a odskotačila k moři. Já ještě chvíli seděla, a pak jsem se šla také cournout po pláži, zjistit jaké je moře (studené, ale pár dobrodruhů se koupalo) a vůbec objevit místní zajímavosti. Třeba jsouz pláže viditelné dvě sochy v moři. Mají funkci majáku a upozorňují na skály pod vodou, ale také jsou uměleckým dílem a navíc i funkční. Jsou sestrojeny jako vlnolam a navíc mají bránit tomu, aby byl písek z pláže odnášený pryč.

Z pláže jsou také viditelné ostrůvky. Těm se říká "pět/šest ostrovů" protože v závislosti na přílivu a odlivu je těch ostrovů pět nebo šest - podle toho, jak vysoko je voda a zda jeden ostrov rozdělí na dva nebo ne.

Došla jsem až k majáku a budově APEC. Tady se musím ignoranstky přiznat, že netuším, o co jde, ačkoli je to architektonicky zajímavá budova. Uvnitř je cosi jako muzeum, ukazuje se jednací sál nějakého summitu atd, ale to jsem vzhledem ke své totální neznalosti, vynechala. Zkoušela jsem to googlit, ale moc moudrá z výsledků nejsem.

Cestou zpátky jsem si chtěla sednout na kafe, ale nějak jsem žádné, co by mne ohromilo, neobjevila. A tak jsem došla domů, ubytovala se, a na chvíli si klimbla.

Pak jsem vstala, vyrazila jsem okouknout pár shopů (ano, klasicky kosmetiku, ale i místní obchod s levnými krámy - tam jsem zjistila, že mám ukrutně malý kufr, protože by se mi hodilo všechno) a také na večeři. Objednala jsem si výběrem z obrazovky masovou směs s rýží a byla jsem v sedmém nebi. Vypadalo to nádherně, chutnalo to výborně. Co víc si přát. 

Prošla jsem se na pláž a zažila takovou tu klasickou línou přímořskou noční atmosféru, kdy je teplo, všude lidi, hudba na ulici...

V jídelní ulici jsem si chtěla dát grilovaný marshmeloun plněný zmrzlinou, ale měli už jen jahodovou a to nějak nebylo dle mého gusta. Nakonec jsem skončila u knedlíčku mochi, který byl plněný jahodou a fazolovou pastou. Výborné, že jsem jim odpustila i tu předraženost, která tyhle ulice provází.

No a to je vše. Došla jsem domů, dopsala blog a jdu si lehnout.