Večer jsem díky rannímu vstávání a nabitému programu odpadla dost brzy a tak jsem opět byla brzy vzhůru. A tak jsem už před osmou šla na snídani. Ta se podává v 11 patře s krásným výhledem. Asi takovým, jako mám z pokoje, ale protože tu ne všechny pokoje asi mají výhled, tak někoho to ohromit může. Za mrzkých asi 140 korun za snídani jsem dostala bufet (vajíčka, párečky v zelenině, zeleninu, rýžovou kaši, marmeládu a především místní vyhlášené mandarinky) no a samozřejmě kávu a džus. Ty mandarinky jsou naprosto famózní a právem jsou vyhlášené. Ne, že by mne úplně napadlo tahat je domů (nejsem Wanda a taky domů neletím hned z Jeju), ale jsou moc dobré. Obal přitom úplně hitparáda není, ta kůra ani není často úplně oranžová, ale uvnitř – výborná chuť, plno šťávy a žádné pecky.
Po snídani jsem požádala recepčního o auto. Tady je to totiž
tak, že parkování u hotelu je zajištěno. Ale je tu málo místa, a tak auta stojí
v řadách za sebou. A proto při ubytování host nechá klíče v recepci a
recepční si pak hrají takové automobilové puzzle. Takže abych mohla odjet,
muselo odjet nejprve jiné auto, pak to moje – a když jsem odjela, šlo zase to
jiné auto na mé místo.
Bohužel i na dnešek byl hlášený déšť. No ale co se dá dělat.
Vyjela jsem, a jela jsem asi hodinu (40 km – já říkám, že to tempo je tu
vražedný) na východní konec ostrova. Až na výběžek Seongsan . Tady jsem
zaparkovala a neznalá věci, si koupila lístek. Tedy, koupila bych si ho stejně,
ale jsou tu dvě trasy. Jedna vede doleva k drobné vyhlídce a pak dolů
k pláži, kde se konají projížďky člunem na moři (za cca 200 korun), ale
spíš jsou na efekt ve smyslu „to s vámi hezky házím a vy hezky ječíte“,
než aby si mohl člověk sopku prohlédnout v klidu. Tahle cesta je zdarma.
Platí se cesta vpravo (asi 100 Kč – zatím zde nejdražší vstupné) a jde se až
nahoru, do kaldery. Cestou jsou různé zastávky s popisy jak vznikla
kaldera, jaké jsou další útvary vidět atd. No a pak se jde zase dolů. Nevím
kolik je to nahoru schodů, nepočítala jsem je, ale dost jsem záviděla Asiatům,
kteří nahoře sice funí, ale nejsou zarudlí a zpocení. To je dost nespravedlivá
věc, tohleto. Taky proto se můžou saunovat oblečení.
Dole jsem nasedla zase do auta, a projela si ještě pár
místních zastávek. Ale zrovna se to začalo honit a přišel ten slibovaný déšť.
Spíš slejvák.
A tak jsem přemýšlela co by a našla jsem dobře hodnocenou
kavárnu. Pražírnu. Tak tam dojedu a ohromný zklamání. Nabídka kávy je kapučíno,
latté, vanilkové latté a to je skoro všechno – přitom za zády má paní vystavené
tuny kávy různého původu. Kafe dává do papírového kelímku. Vydupat si porcelán
bylo mé vrcholné umění.
Kafe nebylo dobrý a nedalo se pít, protože v místnosti
naprosto příšerně čpěl eukalyptus. No nic. Ne pokaždé se věci povedou. A tak
jsem nedopité kafe vrátila a jela dál. Sem tedy doporučuji nechodit.
Další zastávka byla naprosto nepodstatná. Kdo kdy viděl
Kdrama „Vzpomínky na Samdal-ri“, jakože já studijně ano, jde o místo, kde se
natáčelo. A z tabulí u místa se tam zjevně natáčelo ještě něco,
jen už si nepamatuji co :-D V každém případě v širokém okolí jinak
nic není, ale je to místo, kde byly hodně velké vlny.
Pak už jsem to vzala ještě okružní vyhlídkovou trasou kolem
pobřeží domů. Cestou jsem ocenila korejsou pečlivost, protože mne po tom
„skvělém“ kafi přepadl nějaký břichabol. Naštěstí bylo jasné, že kde je pláž je
i záchod. Že na místě zrovna byla písečná pláž, byla jen zajímavost navíc.
Pak už jsem závodní rychlostí průměrných 40 km/h dorazila
domů, nechala zaparkovat auto, a po krátkém oddechu vyrazila na večeři a na lov
dalších testovacích masek. To je totiž tak – koupím masku a testuji, zda za to
stojí. O některých už to víme, ale nebráníme se novým 😊
Žádné komentáře:
Okomentovat