Jižní Korea - Jeju Island (den 6)

 Dnes byl dlouhý den! To jsem se totiž vzbudila dost brzy a přemýšlela co dál, protože předpověď počasí nebyla optimistická. Tvrdila, že bude pršet a že to bude horší a horší. A tak jsem raději vstala, pobalila, a protože stejně v hotelu nemám snídani, vrátila jsem klíče a vyrazila na cestu.

Nejdřív jen tak kus od hotelu na Rainbow road, na které není nic zvláštního. Je to jen cesta s barevně natřeným betonem okolo. Jak levně vytvořit turistickou atrakci 😊. Už drobně mžilo. Když jsem dojela o dva kilometry dál k červenému a bílému majáku ve tvaru koně, už v podstatě lilo. Udělala jsem tedy rychlé foto a přemýšlela kam dál, aby to bylo kompatibilní s počasím. Napadlo mne Osulloc tea muzeum. Tedy ne, že by čajovníkové plantáže nebyly volně v přírodě, ale očekávala jsem u toho i nějaký ten domeček. A taky že jo. Když jsem zaparkovala, pomalu pršet přestávalo. Nakoukla jsem na čajovníkovou plantáž (jako hezký, ale ty Srí Lanské mají víc do sebe). Tady jsou sice velké plantáže, míjela jsem je už dlouho cestou, než jsem dojela, ale jak jsou strojově česané a upravované, jsou tak nějak unifikované. No nevadí. Kavárnu měli, ale to by byla svatokrádež dávat si kafe místo čaje, že. Tak jsem posnídala  čaj a dortík s výhledem na čajovníkové plantáže. Pak jsem si prošla obchůdek, tedy spíš obchod. Nabídka všeho možného čajovníkového, zejména kosmetiky. Pak i samozřejmě ochutnávka čajů a prodejna čajů. Tohle je vtipná část – já čaj skoro nepiju. Ale strašně ráda ho nakupuju. No a tak jsem neodolala a taky si koupila :)

Protože se začínalo vyjasňovat, řekla jsem si, že zkusím stezku po pobřeží Sinchang Windmill Coastal Road. Když jsem tam dojela, moc se mi líbila. Stezka nejen po pobřeží, ale i kousek nad lávovými kameny a přílivovými jezírky byla sice monotónně černě lávová, ale moc pěkná. No a taky se tu stala taková jedna čistě česká věc :-D. Na konci stezky byla zavřená vrátka. Ale stezka zjevně pokračovala. Asi by mne nenapadlo být za zlobivého turistu, kdyby předemnou nešel otec s dcerkou. Ti vrátka přelezli a pokračovali dál. No a tak hezky po česku „k čemu jsou nesmyslné zákazy“, udělal jsem to stejně. Jak jsem pochopila, na uzavřené části stezky občas chyběl kousek zábradlí. Děsně nebezpečná věc. No nic, na druhé straně jsem přelezla znovu a bylo. Nutno ovšem podotknout, že jsme to tak udělali jen my dva (a dítě). Jinak se všichni způsobně otáčeli.

Pak jsem si ještě odskočila na pánský záchod (dámský byl zavřený a když už jsem rebel, tak komplet, opět tedy potřebuji dodat, že mne k tomu mohutně pobízela jedna turistka co stála opodál. Ale vlastně měla pravdu).

A pak už jsem vyrazila k hotelu. Budu teď bydlet pár dní na jižní části ostrova. Jednak to průvodci doporučují, jednak to bude blíž k některým zajímavostem a jednak mne Jeju City moc neuchvátilo. Nicméně on ostrov není veliký, co je ale příšerné, jsou dopravní limity a vůbec způsob dopravy. Musím přiznat, že ho nechápu. Už včera jsem pozorovala (a pak s Wandou googlila) jak je to taky s křižovatkou. Ona totiž není často značená. Rozum velí pravidlo pravé ruky, ale na to tu zjevně moc nehrají. Takže nevím. Jedu a doufám, někde raději čekám.

Další příšerná věc jsou rychlostní limity. Obec 50, ale to je málokdy. Většinou je to nějaká obydlená zóna, škola, nebo stříbrná zóna důchodců, a tam je limit 30 km/h. Což uznáte, je vražedný, podle mne to musí generovat spoustu chyb plus nevím vůbec jak to funguje. Všude jsou kamery (doufám, že se k pokutě nedopracuji), ale místní na to často nedbají a jedou víc. Já jsemzjevně za debila, na druhou stranu, nevím jak to chodí a když se řekne třicet, jedu třicet. Bohatě stačí ty chyby, o kterých nevím. Každopádně je to děs a není divu, že 40 km trvá víc než hodinu jízdy.

No nakonec jsem k hotelu dojela, jen jsem ho napoprvé přejela, takže jsemho jen obkoužila a podruhé to vyšlo. Ubytovala jsem se, koupila si i snídaně (v ceně kimbapu a kafe v 7/11 což je fajn cena – booking vyhrožoval mnohem vyšší cenou snídaní), uklidila jsem si kufr na pokoj a vyrazila obhlédnout městečko. Jmenuje se to tu Seogwipo a je to naprosto bombastické město na útesu nad mořem s mnoha vodopády, pobřežní vyhlídkovou cestou a i temnou historií – býval tu zajatecký tábor, a 3.dubna (ovšem nevím kolikátého roku, to jaksi informační tabule zamlčela (poznámka: vrátím se k tomu později za pár dní :)) bylo 248 vězňů svrženo z útesu nad mořem.

Stezka byla boží.

Dokud jsem se nedostala k prvnímu vodopádu (je jich tu víc, ale tady konkrétně jsou dva za sebou). Vstupné mne neodradilo, za 40 korun by přeci chtěl vidět vodopád každý. A to je právě ten problém. Nejhezčí výhled byl hned za pokladnou :-D, když se sešlo dolů, byla tam hlava na hlavě. Nejvíce čínské. Ale stačilo počkat, výprava se dofotila a na místě za dalo lépe dýchat, nicméně nějak mne to odradilo od cesty na druhý vodopád.

A tak jsem se otočila, vrátila se k hotelu a začala hledat něco k jídlu. Nejvíce lidí bylo v místní tržnici, ale jednak jsem neměla na fast food (i když korejský) moc chuť, jednak už jsem měla lidí dost. Ale našla jsem malou provozovnu s řízky na sto způsobů, tak jsem si jeden dala (s rýží a pálivou směsí s bůčkem). Než jsem dojedla, začalo zase pršet. Nejvyšší čas vypravit se zpátky do hotelu.