Noc byla na prd. Když už se mi povedlo usnout, začalo v penzionu něco silně pískat (kolem půnoci) a když to slavnostně skončilo, začaly jezdit motorky. Asi nějaká dovážka jídla, které nestojí za to vypnout motor. Lahůdka. A i když jsem zavřela okna (a pustila klimatizaci), nijak to nepomohlo.
Ráno jsem byla nakonec dřív vzhůru, než včera. A tak jsem se nasnídala, a vyrazila jsem. Taky jsem zjistila, že nejen, že tu google nefunguje, ale to jediné, co ukazuje - tedy dopravu MHD, tu ukazuje úplně blbě. Tak jsem nakonec nějak přesvědčila miístní navigaci, aby mi ukázala jak jet a té se to povedlo. Prý autobus 1001 (oranžový, dálkový) a pak místní modrý 1-1. Ono totiž, aby bylo jasno - Busan je druhé největší korejské město. Jak už jsem zmínila, dlouhé jak Lovosice. Několik Lovosic. Ono do šířky růst moc nemůže, protože hory, tak se roztahuje podél pobřeží. A cíl mého výletu byl sice stále v Busanu, ale dost daleko. Hodinu jízdy expresním autobusem (tedy rychlým a s málo zastávkami). No ale dokodrcala jsem se. Se mnoiu ještě partička z Taivanu. To vím, protože v místním zastávkovém autobusu nás pán smrdící kouřem (a možná i soju) vítal v Koreji. Nejdřív mne, pak je.
No ale pak už jsme tam byli. Gamcheon Culture Village. Abych ukázhala tu velikost přikládám snímek mapy. Bydlím na modrém puntíku, červený kolečkou je oblast, kde jsem se pohybovala včera, kolečko zelené je dnešní den.
Já věděla, že v dnešní destinaci bude hrozně turistů, ale že to bude až tak hrozný, to jsem nečekala. Je to něco jako místní skanzen, původní drobné domečky ve stráni (které s oblibou říkají korejské Machu Picchu a asi to bude dost odpovídat, krpál je to obrovskej). A přestože tam (asi) bydlí lidi, pro turisty je vyhrazena jedna větší ulice. A tam nastává turistické peklo. Já to naštěstí nejdřív vzala obráceně. U vstupu jsem si nejdřív koupila typické plněné rybičky fazovou pastou a pak jsem vyrazila. A protože cesta vedla i nad turistickou vesnici, zkusila jsem se tam zajít podívat. Paráda. Žádný turista tam nebyl. Vyfotila jsem si nějaká panoramata a selfie a bylo to poměrně pohodové s pěkným výhledem. Pak šel okolo turista, který mi vysvětlil, že mi ukáže lepší místo. Cestou zpátky bylo sportovní centrum. Nikdy by mne asi nenapadlo tam vlézt. Tedy napadlo mne to už cestou nahoru, protože tam jsou i garáže a přemášlela jsem, jestli by z nich nebyl nějaký výhled. Ale jít na střechu by mne asi nenapadlo. A na střeše byl, krom trávníčku a chodníčku z oblázků, i měsíc, malý prin a liška. A to vše jen pro mne. Za celou dobu co jsem tam byla se tam objevili jen dva turisti. Nádhera. Zejéna když jsem pak sešla dolů a koukám, na další sochu malého prince se stojí dlouhá fronta, kterou ještě jeden zřízenec organizuje. A nešlo jen o tu jednu sochu. Celé je to jeden velký korejský instakoutek. Jeden velký příšerný instakoutek. Netrvalo tedy dlouho, a já začala přemýšlet o tom, že zmizím pryč. Jen tedy došlo k zajímavé situaci (už se mi to stalo loni v Soulu, takže to asi bude nějaké pravidlo). Na takovém příšerně turistickém místě, lze levně nakoupit. Fakt. Ne úplně všechno, ale něco jo. A tak se stalo, že jsem za výbornou cenu koupila pleťové masky od firmy, kterou s Wandou oblibujeme. Nicméně to znamenalo se s maskama tahat celý den :(
Při tom slavném útěku ze skanzenu jsem také pojala výborný nápad. Asi jako včera, ale tisíckát "výživnější". Na druhý bod zájmu normálně dojdu. Vždyť je to teď z kopce, a pak už tam skoro budu. No to bylo zase blbě! Teď to bylo z kopce, ale pak do příšerného krpálu. Navíc jsem mírně zabloudila a vylezla jsem někde asi 20 pater nad mořem. Fakt. Stálo tam sídliště a bylo možné to projít (vždy sejít čtyři patra po schodech nebo výtahem) a to celé několikrát. Nakonec jsem se ale na pláži ocitla.
A co bylo úplně nejhorší, bylo teplé moře. Jak já litovala, že nemám plavky. Byla jsem totiž po tom pochoďáku úplně uvařená. A tak jsem se procházela po pláži, když v tu chvíli přiběhl nějaký chlap a něco mi říkal. Vůbec jsem mu nerozumněla, ale jak se začal cvrnkat do krku, došlo mi to. Ne zbytečně máme známé v Lotyšsku. Takže jsem s díky frťana odmítla, nicméně mne to pobavilo, což byla opět chyba. Na dotaz odkud je, jsem se dozvěděla ne to, co jsem čekala, ale že je rus. No díky. Rychlý konec konverzace, a sunu se dál.
Původní plán byl jet lanovkou na poloostrov naproti, ale když jsem to viděla, vyhodnotila jsem, že to nepotřebuji. Mají tam být nějaké turistické cesty a salší skywalk, ale asi o to ani moc nestojím. Prošla jsem si chodníček vyhlídkový nad mořem, který začínal u pláže a zastavila jsem se v 7/11 pro led a čaj do něj. tedy od té doby, co jsem objevila tuhle vychytávku, tak ji miluju. V obchodě si koupíte led a nějakou náplň. Kafe (černé, s mlékem, s příchutí...) nebo čaj, limonádu, smoothie atd. To pak po zaplacení slijete dohromady. Tedy náplň nalejete na led. Paráda téměř zdarma.
Pak jsem se dopotácela na autobus a expresní linkou jsem bez přestupování dojela až domů. Vysprchovala jsem se a vyrazila na večeři. Tentokrát jsem neměla náladu na experimenty a tak jsem se vrátila do osvědčené restaurace s rýží a masem na ní.
Po večeři jsem si skočila do Daiso (místní levný obchoďáček) pro leťové masky na vyzkoušení, prošla jsem si pláž a poslechla nějaká vystoupení a šla domů.
Tady jsem ještě zafungovala jako překladatel, když paní, která práuvě přijela vysvětlovala pánovi, který to tu vlastní, že nechce uklízet, že chjce jen měnit ručníky. Ne, že bych jí rozuměla, ale tak zuřivě gestikulovala, že mi to došlo. Takže jsem to pánovi vysvětlila a všichni byli spokojení.
Žádné komentáře:
Okomentovat