Když se stalo, a dovolená v Thajsku byla kraťoučká, a navíc bylo jasné, že Wanda se mnou nikam znovu nepojede, začala jsem řešit kam vyrazím sama. Problém byl, že levné letenky moc nebyly. Respektive vůbec. Když tedy nechci letět s nějakou čínskou aerolinkou, které úplně ovládly letenkový trh. A to nechci. Jednak kvůli spolehlivosti, nízkému komfortu (ten už jsem si letos s Air India užila) a taky kvůli dlouhým přestupům. Takže když přišla aerolinka Qatar airwais se slevou, plus mi za nalétané míle odečetly skoro 100 euro, vcelku jsem se dostala na dobrou cenu. Ne výbornou, ale dobrou. Plus jsem si to vysvětlila matematicky, že letenka do Koreje megalevná a trochu dražší je v průměru furt dobrý deal. Druhou variantou byl Bangkok, ale ten jsem po jarním dobrodružství zavrhla, zatím na něj asi nejsem znovu připravená. A tak jsem došla k letenkám do Soulu. Zase.
Plán tentokrát je v Soulu úplně nepobýt. I když se mi dostal pod kůži a nemůžu ho vynechat. Trochu se bojím, že to dopadne jako s dalšími podobnými místy. Že si naplánuji nová místa, ale nakonec skončím chozením po těch známých. No, uvidíme.
V každém případě bych nikoho nezatěžovala cestou na druhý konec zeměkoule, kdyby. Kdyby nebyla plná útrap. A samozřejmě vím, že ty každého zajímají nejvíc.
Začalo to už doma. To jsem ještě před svítáním vzbudila Pepu, aby mne dovezl na nádraží do Prahy. To udělal, ale. Ale byli jsme na hlaváku skoro o hodinu dřív. Překvapení. Auto je prostě rychlejší jak autobus. No nic. Zašla jsem si koupit snídani, a už to pomalu jelo.
První zjištění přišlo hned ve vlaku. Proboha, jak jsem si koupila tu jízdenku, vždyť já budu ve Vídni hrozně brzy! No, pozdě tohle řešit. Když přišla Břeclav, začala jedna paní řešit, že v Břeclavi vystupuje, a že se bojí, že neotevře dveře. A jestli jí můžu pomoct. Můžu, to problém není. Problémem byla paní. Čtvrt hodiny před Břeclaví mi bez přestání říkala, že už tam budeme a ona se bojí a zda jí opravdu pomůžu. Furt dokola. Ve vlaku, kde je otevírání dveří zařízeno jedním zeleným tlačítkem. Takže když paní vystoupila, půlka vagónu si oddechla.
Dojedeme do Vídně, vezmu appku OBB, koupím lístek na vlak a koukám, nástupiště je psáno jako 1 a 2. Což ale směřuje na Sbahn a tím jet nechci, ten je pro mne naprosto neuchopitelně značený. Snažím se zeptat zřízence, ale ten mne vyfakuje, že je tam fronta lidí předemnou. Ano je, ale chtějí do prodejny lístků a chtějí něco koupit. Ne se zeptat. No nic, děkuji za ochotu a jdu na nástupiště 1. Ano, přesně podle očekávání jsem zmatena. Minule jsme to s Wandou daly, ale po milionech dotazů. Zkouším to taky, ale blbě si vybírám osobu. Slečna neví, něco loví v mobilu a nakonec mne posílá k tabulím vlaků. No díky. U tabule stojí pán a tak je chtě nechtě obětí číslo dvě. Položím dotaz, on začne odpovídat, ale pak si povzdechne. Takže hned chápu, že můžeme po našem. Je stejně bezradný jako já. Zatímco on zjišťuje, že můj vlak odjel (nevadí, jízdenka platí i potom), tak jeho vlak je zrušený a další jede za hodinu. Jiný vlak mezitím ale není. Informuji ho, že to jde metrem, ale je to očistec. Přesto to jdu zkusit. Po bloudění po peronu se už po několika minutách nikoho neptám. Vzdávám to a jdu na vlak. Na ten, co jede za hodinu. Připadám si jak debil, který jede prvně vlakem do Vídně. Vlak překvapivě na peronu už stojí. Takový malý, jak autobusík. Divná věc, ale fajn, alespoň nemusím tahat kufr do schodů. Když se vlak rozjede, zjišťuji, že den blbec nemám jenom já. Jedna rodina s kufrem, kočárkem a dítětem začne řešit, jestli je to vlak do Budapešti. Jako je mi jich ukrutně líto. Na druhou stranu, ten vlak už od pohledu není do Budapešti, nehledě na to, že na něm byla cílová stanice napsaná...
No nic, hurá jsem na letišti, už to bude dobrý.
Tak ne. Podcenila jsem zásadní věc. Neudělal jsem check-in. Koho by to napadlo. Fronta bez check-inu je ale dlouhá jak Lovosice. A tak rychle dělám check-in ve frontě a na konci jsou na mne mdloby. Let z Doha do Soulu vykazuje jen tři volná místa, všechna středová. Nemám možnost výběru. Umřu! Na nejdelší části letu se budu tísnit na středním sedadle? Přesunuji se do rychlé řady borců s hotovým check-inem a snažím se zapůsobit na letušku. Ta ale skoro pláče se mnou. Let do Doha plný není (ale tam mám sedadlo v uličce), ale let do Soulu je plný úplně. Prý se mám zkusit zeptat v Doha, ale moc tomu nedává.
No nic. Mám furt čas (jen ta velká rezerva, která mne děsila ve vlaku, někam zmizela). A tak se sunu do salonku. A co? Ano! Dělám tu samou chybu, jako minule s Wandou. Letíme z T3, z místa, kde je jednak horší salonek a jednak je před pasovou kontrolou. No, a já samozřejmě projdu. Plakala bych. A tak nezbývá než proběhnout letištěm, vylézt ven, jít se znovu bezpečnostně zkontrolovat a zkusit to znovu. Celník na výstupu z letiště se ani nediví. Asi se mu to stává furt.
Zopakuju kolečko podruhé a hurá, salonek. Přeplněný. Ale místo jsem našla, dala si oběd, gin s tonicem a kdyby mi někdo nabídl teleport domů, vezmu to všemi deseti. Jsem umlácená zážitky, aniž bych vůbec vystartovala.
Let do Doha proběhl nakonec dobře. Seděla jsem sice na trojce se dvěma dalšíma lidma, ale po ukončení nástupu jsem si vyhlédla volné sedadlo a přesunula se na středovou trojku, kde jsme seděly jen dvě, s volným křeslem uprostřed. To bylo fajn. Trochu problém byl pán za mnou. Když jsem si po jídle chtěla sklopit sedadlo, řval, že tam má kelímek. OK, počkala jsem, ale když se zhaslo, tsak jsem si došla na záchod a ptám se chlapa, zda už můžu sedadlo sklopit. Jako chápu, že asi sluchátka, ale vidí, že na něj někdo mluví. A tak když nereagoval, sklopila jsem sedadlo. No nic, tak řval znovu, že má červené víno na bundě. Co nadělám.
V Doha jsem zapadla do salonku, ale ani jsem neměla hlad. Dala jsem si jen hummus a čaj a čekala na další let. Ten přišel, a ano, žádná spása nepřišla. Středové sedadlo bylo moje. Není divu. Letěl s námi Korea Air Force Band. Nevím kolik to bylo lidí, ale moc. Třeba 70. Prostě by sami naplnili letadlo bez problému. No nic. Takže moje řada byla já, jedna čupr korejka asi sedmdesátiletá, která celý let dala v elegantním pepito baretu a jedna asi Španělka, která odmítala komunikovat a to jak s letuškou, tak se mnou. Když jsem se jí snažila informovat, že má v kapse sedadla zdravotní kartu k vyplnění, totálně to ignorovala. No nic, ona přežila jistě i bez toho, ty samé papíry pak rozdávali i na zemi, tak holt si je vyplní tam.
Kufr mi dlouho nejel. Fakt dlouho. Až jsem začínala být nervózní. Trochu to vylepšil Korea Air Force Band, který pro kufry připochodoval, vzorně se ve špalíru postavil ke zdi, vyfotografoval se, pak si zatleskal a nakonec se rozprchnul. Zajímavá podívaná. Pak už se kufr ukázal a já mohla vyrazit do víru velkoměsta. Skoro tedy.
Opět jsem totiž nemohla najít bankomat. Jako loni. Ono když jedete metrem, kde nelze koupit lístky kartou, je jen logické, že bankomat je na druhé straně letiště. Věděla jsem to, ale stejně jsem tam bloudila a musela se ptát na cestu. Nakonec jsem ale našla, vybrala, koupila si Tmoney card (tu jsem minule neměla, ale letos ji potřebuji, protože s ní mohu platit veškerou dopravu v Koreji) a vyrazila k hotelu.
Ten ani nebyl v Soulu, ale hned o dvě stanice dál, ještě pořád v Incheonu. Zítra ráno letím dál a tak nemá smys zajíždět do města, jen ráno změním letiště a poletím dál. V hotelu jsem se ubytovala, zavrhla jsem myšlenku, že bych se mohla jít někam najíst, a rovnou jsem padla do postele. Kdo by se divil...
Žádné komentáře:
Okomentovat