Vietnam den 18 - Hanoi

Ráno klasicky plnění vajíčka a neklasicky vynucený small talk: Nejdřív se mi paní recepčí dařilo tak trochu asi neslušně odpálkovat během nabírání kávy a džusu,a le pak prostě natvrdo přiščla ke stolu. Sdělila mi, že mají i kapučíno nebo latté (to nemohli říct tři dny zpátky?) a že co bych řekla že by mhli vylepšit. "Neotravujte hosty" říct nešlo, zejména když s paní recepční všichni ráno švitořili. Kromě mě. Takže nic, všechno jer super. yplníte nám dotazník spokojenosti? Jasně. Pak už jsem byla propuštěna.

Poslední den plánoval relax a poslední nákupy. Těma jsem začala. Vzala jsem batoh a došla do supermarketu a nakoupila nějaké drobnosti. Zklamalo mne ale, že neměli můj oblíbený liči čaj. Koupila jsem i mango a maracuju. Víc ovoce neměli, což nebylo moc podle plánu. Vše jsem odnesla na pokoj a vyrazila ven hledat někoho, kdo mi umyje hlavu. Tedy o to ani úplně nejde, ale hodinové drbání hlavy, to je prostě "must have". Našla jsem, jen bylo dost brzy a paní myčka nebyla v práci. Ale kolegyně jí od rašplování hohou nějakého pána (asi dost namáhavého rašplování nohou) zavolala a paní dorazila. Nebyl to až tak vychytaný salon, takže neměl takounou tu spršku nad hlavu do oblouu, ale paní to zvláda i tak. Znejistěla až na konci, kdy jsem už přebrala věci do svých rukou, s pomocí překladače jí vysvětlila, že potřebuju nejdřív učesat a pak fénovat (chystala se dělat to naopak) a pak taky to potřebuju nevyfénovat úplně dosucha. V podstatě nechápala a zavolala si i kaarádku od rašplování nohou, aby se optaly, zda je všechno v pořádku. Bylo, jen jsem prostě divnej zákazník :). Takovej, kterej si ještě hned doběhne na pokoj si ty vlasy dopatlat vlastními serepetičkami :) Běhe toho běhu jsem objevila klenotnictví, kde měli fakt luxusní šperky. Myšleno jako moc pěkný. Drahý ovšem taky :(. Tak nic, no :)

Další cesta z hotelu nejprve do kavárny. Našla mi ji umělá inteligence a fakt je, že bez ní by mne nenapadlo, že v tom divném domě v prvním patře je kavárna. Opravdu mc pěkná. Zkusila jsem citronovou kávu, což v podstatě bylo kafe s citronovou zmrzlinou. Překvapivé, ale proč ne.

Pak jsem se zase vypravila do supermarketu. Zase jiného, protože jsem chtěla ten čaj , ale prostě nic, není. Ale zato byla otevřená Pho 10, michelinská restaurace s Pho. A tak jsem tedy došla do supermarketu (a nic nekoupila). Pak jsem se nechala zlákat ještě na masáž nohou, která byla sice fajn, ale pak to paní zabila předpřipraveným lístečkem " u nás se dává dýško 100 tisíc, 150 tíc atd...". A tak to jsem paní vysětlila, že tohle je fakt hodně divný a že se mi to takhle natvrdo fakt nelíbí. Paní se to taky nelíbilo, ale ...

Kousek od salonu jsem potkala babičku s kolem, na kterém bylo ovoce. Taková vietnamská klasika, ale zeptala jsem se na cenu, protože paní měla fakt pěkný rambutan i mangosteen. Paní chtěla za kilo rambutanu 100 tisíc. Hm. V obchodě stojí asi 70 tisíc (ale nebyl hezký a nevím jak dlouho tam ležel) a loni jsem ho (pravda, v deltě mekongu) kupovala za 35 tisíc. Takže jsem řekla, že za padesát tisíc ho vezmu. Paní nijak nereagovala, narvala tašku rambutanu a když jsem jí dávala padesát, začala, že chtěla stovku. A tak to ne, já říkala padesát. Tak kývla na padesát s tím, že odebere. No ale to není řešení. Takže jdu ryč. Za chvíli mne paní dožene, s tím že OK, OK a ta její poloviční odebraná taška najednou na váze ukazuje kilo :-D. No tak nic, no. Ale mrzelo mne to, chtěla jsem vzít i ten mangosteen, ale trochu soudnosti prostě.

Byly už tři dpoledne, což znanemalo, že není čas oběda a že se zmenšila fronta na ichelinské Pho. A vážně, do pěti minut jsem seděla u stolu a měla misku pod nosem. Michelinský oběd za 60 korun :). Ale jak už jsem říkala v Koreji, nechápu ten systém. Jako vím že jde o udržování stejné kvality jídla a tak, ale už jsem jedla lepší Pho, jen nemělo michelinské hvězdy. Ale zase propadák to nebyl. Takový slušný střed z mého pohledu.

Najedla jsem se a ještě jsem se zastavila v supermarketu u hotelu a koupila alespoň papáju ještě domů (jaké pak bylo moje překvapení doma, když jsem zjistila, že to není papája, ale ohromné mango). Na pokoji jsem si vše pobalila (pro větší pohodlí jsem si platila jseště noc navíc - právě abych mohla odejít z hotelu jak potřebuji, mohla se v klidu pobalit, osprchovat a tak. No a zaplatila jsem si sedačky v letadle. To jsem odkládala jak to šlo, ale letecká společnost prostě to moje středové místo pro mne držela. AI odhadovala vysokou naplněnost a já prostě vyměkla s tím, že nechci být na letišti vystavená dobrotě či nedobrotě personálu, jestli mi sedačku na požádání přehodí.. V Praze to udělali, ale co já vím tady. Vyměkla jsem a koupila.

A taky jsem odmítla jet na letiště autobusem s těžkým batohem a zavolala si Grab (většinou je levnější Green SM, ale aktuálně byl levnější Grab prostě. Říkal pan recepční, že začíná dopravní špička a že možná bude těžší něco sehnat. A pak se plně projevil můj pětihvězdičkový hotel, neb Grab přijel, dveřník vzal můj 20kg batoh, naložil ho do auta, rozloučil se a já na dámičku odjela. Nádhera. 

Už cestou ovšem začalo pršet. Co, pršet, příšerně lít. Občas to stěrače ani nepobíraly a chlapík, který v tom přecházel silnici fakt hodně riskoval svůj život - brzdili jsme na poslední chvíli a fakt vůbec nebyl vidět. Takže jsem nakonec byla ráda, že jsem si ten taxík vzala. Na letišti jsem jen batoh přeložila na vozík, odvezla k check-inu (a ano, byl tam milý kluk a nabízel jestli chci vytisknout palubní vstupenku nebo mi stačí elektronickyy - shodli jsme se, že ano, přeci jen co když dojde baterie v mobilu a tak). No a to bylo všechno. Tedy krom toho, že ze zkušenosti z loňska jsem neměla ani myšlenku na salonek (a stejně bych na něj neměla čas). Letiště v Hanoji se dost změnilo, ta stánková rozevlátost zmizela, ale stejně mají všechny ceny jen v dolarech, což je hroznej vopruz, když chcete utratit poslední peníze a nevíte, kolik to je. Ale nakonec se mi to povedlo za sušenou papáju (ano, vím že jsem jí výrazně přeplatila) a mohla jsem vesele odletět.

I když vesele moc ne - nasedli jsme do letadla a mojhe placené místo se ukázalo jako pěkná past. Seděla jsem vzadu na dvojmístě a cedle mne se posadil dost rozměrný pán. Blbý. A let fakt plnej. Naštěstí o dvě řady předemnou byla dvě volná sedadla a tak jsem vydolovala své zbytky milého přístupu a pořešila s letuškou, jestli se tam můžu přesunout. Mohla jsem. Tím jsem měla ůlku cesty dobře vyřešenou. Tedy kdyby nezuřila ta bouřka a kdyby jsme na ploše nestáli hodinu, než poleví. To už zařínalo vypadat, že nestihnu svůj přestup. Jinak byl let (až na turbulence)  docela OK. Zažila jsem jen dvě nečekané a až neuvěřitelné věci :). Zaprvé, hned po půlnosi se nasunulo asi šest stevardů k nějakému sedadlu a tiše, aby nerušili ostatní, zapěli pasažérovi "happy birthday". Tak to jsem ještě nikdy neviděla. A za druhé, před přistáním panika o přestupech vrcholila a lidé si začali brát své kufry a sunout se dopředu. Stevardům to nevadilo, ale jak se přistává na stojáka mi není úplně jasný :-D

Každopádně po přistání jsem vzala letiště průletem, žádné nákupy knížek pro prcky (to bylo v plánu, protože měli dětské knížky v angličtině) a žádné nákupy datlí. Jen jsem řeběhla a letělo se dál. Opět plný let, ale seděla jsem na svém místě v uličce a vedle mne dva vietnamci, takže spokojenost.

Po příletu už jsem jen předala část ovoce pro prcky a odjela domů. A stihla jít do práce. Jako už jsem do práce letěla třeba z Benátek, ale z Hanoje, to taky byla premiéra :-D

Vietnam den 17 - Hanoi

Na snídanijsem objevila úplně luxusní plněná vejce. Plus paní místní zaměstnankyni, která má v popisu práce small talk s hosty. To by mne zabilo. Jak se vám spalo? Co dnes budete dělat? Grrh.

Po snídani jsem si zavolala Green SM (vychází o trochu levněji než Grab) a nechala jsem se odvézt asi 7 km do obchodního domu Lotte. Bylo to trochu náročný, proplétat se mezi autama, když je to na centimetry... Trvalo to asi 20 minut a dost jsem litovala Wandu, že to absolvovala až na letiště. I když jí prý vadila výrazně víc ta anabáze potom (motrka nechtěla zajet na letiště a nakonec ji vysadila kus stranou a Wanda musela dojít).

V obchoďáku byla klimatizace :) a obchody. Koupila jsem si šaty a zubní pastu. S tou to bylo vtipné, protože u pokladny mi pokladní vstřícně vysvětlí, ať si vezmu ještě jednu, že ta třetí je zdarma. No jo, ale měli jen dvě (melounové Colgate) a tak se ptám, zda si můžu vzít jinou příchuť tedy. A to zas prý ne :-D. A tak holt mám jen dvě zubní pasty. Taky mne tam dost štvaly děti. Obecně mám za to, že umí jen Hallo a Jak se jmenuješ a zejména předpubertální chlapci ve skupině tím dokážou být hrozně otravní. Tady mijeden dokonce i šermoval rukama přímo před obličejem, když jsem jejich řádění ignorovala. Tak jsem mu zašermovala nazpátek, ale nemyslím, že by mu to vadilo, protože ta míra osobního prostoru prostě bude jinde. Ono mne tím štvou i mototaxikáři a kolotaxikáři kolem jezera. Člověk jde, nebudí dojem, že by potřeboval odvoz a slyší povykování "Hallo, hallo, hallo". U jednoho nikdy nezůstane. Řvou, dokud jim fakt neřekneš, že jet nechceš.

Po nákupech jsem si zase zavolala motorku a nechala se odvézt kus zpět k pagodě Tran Quoc. Nákupní centrum i pagoda leží u západního jezera, které je ale ohromné. Z nákupního střediska (mimochodem naprosto moderního) je to k pagodě asi 4 km. Když jsem sesedla z motorky, navěsily se na mne vietnamky, že si musím pořídit šátek, že bez něj mne do areálu nepustí. Zapomněly ovšem zmínit, že areál je zavřený a tevírá až skoro za dvě hodiny (no a já měla v batohu ty koupené šaty, který by problém uměly vyřešit, kdyby náhodou bylo otevřeno). Čekat se mi nechtělo. Obhlédla jsem areál a šla po svých. Proč se někam dostanete normálně letně oblečení a někam ne je mi záhadou. Zvlášť když AI tvrdí, že pravidla jsou všude vlastně stejná. Chrám literatury půjčuje šátky. Z Ho Chi Minhhova mauzolea nás minule vyrazili dost nevybíravě, tady tedy nejsou možné šortky, ale o kus dál ve Vé Tham Quan, což je jeden ze čtyř chrámů, které chránily starou Hanoj ze čtyř světových stran - tak tam moje šortky nevadily ničemu. Vstupné 10 tisíc (asi osm korun).

U jezera jsem ještě potkala tatínka s dcerou, bylo vidět že něco chtějí. A jo. Holčička začala klasicky "hallo, jak se jmenuješ", ale pak pokračovala konverzace odkud jsi, a tak. To mi přišlo hezký se takhle sanžit zlepšovat jazykovou vybavenost dcery konverzacemi v angličtině. Pán tedy moc netušil, kde je ČR, a ani hrubá pomoc "vedle Německa" moc nepomohla, ale fotbal mu trochu pomohl, nebo to alespoň zdatně předstíral.  Když jsem se rozloučili, už jsem nutně potřebovala kafe. U jezera byla firma Highlands. Takový místní Starbucks. Kafe velikosti L (a větší už neexistuje) v malém kelímku plném ledu. Takže problém žízně nevyřeší. Ale odfrkla jsem si pod klimou a koukala z okna na labutí lodičky na jezeře. Rozhodla jsem se, že na labuť potřebuju jít (hodina 60 tisíc),a le jak jsem vylezla ven a ofouklo mne teplo, odhodlání šlapat na sluníčku po jezeře mne opustilo. Vědět, že o kousek dál (asi o dva bloky) je jezírko se spadnutým bombardérem (zbytky) B52, vyrazím tam, ale to jsem bohužel nějak nevěděla a tak jsem vyrazila podíl jezera a mířila jsem ke Quang Chuong - poslední zbývající městská brána (poté, co Francouzizničili Hanoj v 17 století). Cestou ovšem lituju, že se mi nedaří plnit plán být venku dopoledne a během poledne se schovat v hotelu u bazénu. Potřebuju pití a nacházím paní. Tedy paní postává tak jako u budovy, ale válí se kolem ní cukrová třtina a stojí tam stroječek na její vymačkání. Standard všude je tak nějak 20 tisíc za kelímek, paní chce 12 (asi deset korun). Velký kelímek s ledem a šťávou z cukrové třtiny. Nádhera. Letos na ní ujíždím asi nejvíc. Ono obecně jedu (a to tedy jako vždy) dost na cukru, protože jak je horko, tak člověk nejí a cukr je okamžitá energie. Ale nějak tu štávu potkávám častěji než bubble tea. Zvláštní. Obecně dost pozoruji, jak se Hanoj mění. Hlavně dost zmizely malinké restaurace pro místňáky. Já vím, že člověk to asi při první návštěvě nepostřehne, ale je to tak. Bývaly malé vývařovny na ulici, kolem stolky a malé židličky. A ty už nejsou. Nebo jsou naprosto minimálně. Podle AI město zahájilo boj za vyčištění ulic (haha - asi aby měly motorky lépe kde parkovat) a tak jsou údajně za tyhle "restaurace" pokuty. A tak se přesunuly dovnitř budov, do průjezdů, nebo zmizely. To je tedy důvod i proč jsem nenašla svoji oblíbenou Pho restauraci. Něco, co dělalo Hanoj Hanojí je pryč. Stejně tak se objevují běžně možnosti platby kartou - ne ještě všude a ne vždycky, ale jsou tu. Dokonce někde i bez poplatečku. A co je asi nejdivnější - obchůdky uvádí ceny zboží. Včetně turistických suvenýrů. To prostě kazí kouzlo. A říkám to i já, která smlouvání nesnáší. Dost to tedy vysvětluje tu přemrštěnou cenu za ušití šatů a vůbec. Spontánně jsem si tedy koupila tašku na ulici a tam jsem cenu ze 100 tisíc usmlouva na 70 (a asi by to šlo i níž, paní cenu přijala dost rychle), ale běžné suvenýrárny často cenu uvádí. Hanoj za chvíli bude úplně jiné město.

Od brány jsem si šla odfrknout na pokoj pod klimu. Ani jsem se nedokázala přimět jít k bazénu (hlavně, že jsem měla potřebu si ho vydupat). Večer jsem hledala kam na večeři a AI doporučilo restauraci kousek ode mne. Tak jsem tam vyrazila a překvapení - restaurace tam nebyla. Přitom i Google ji zná. No ale musela jsemzase hledat nazdařbůh. Ale našla. Dala jsem si Bun cha a trochu byla překvapená - byly to místo bůčku masové knedíčky. Už jsem o tom četla, že se to dává třeba půl napůl. Tady tedy byly jen masové knedlíčky, ale chutnaly mi.

Mírná procházka kolem jezera (doprava svedená jinam a lidé mají celý prostor pro víkendové korzování) a na podiu se zatím nic nedělo, na program se čekalo, včetně připravených míst k sezení pro místní pozvanou honoraci. Na ta místa dokonce byla namířena i přenosná klimatizace. Na volném prostoru. Venku. Ale nepřekvapuje mne to, už jsem to viděla a překvapivě to fakt dokáže fungovat.

Každopádně jsem asi nechtěla čekat, až se prostor zaplní a představení začne. Tak nějak jsem tušila, že v davu lidí by bylo vražedně. A tak jsem se pomalu doplácala domů (přes jeden obchod suvenýrů - pánzná Prahu, má tam známé). A spát. Zítra dám asi jen lehký program v okolí. 

Vietnam den 16 - Hanoi

Měla jsem pravdu. Snídaně jsou v mém hotelu super. Nejen evropský (moc dobrý) standard, ale i asijská část. K té jsem se tedy nedostala, nechala jsem si udělat omeletu a k ní jsem si vzala nějaký páreček a slaninu a moc jsem ocenila  rozpečené bagetky s česnekem. Trochu mámproblém s deckou na dřus a kafe,protože menší skleničky snad nenašli, ale co už se dá dělat. A nejlepší je výběr ovoce - passion fruit, několik druhů melounů, papája... Nádhera.

Po snídani jsem vyrazila ven. V noci asi trochu sprchlo, nevím (nemám to okno),a le vypadalo to tak. Taky se ochladilo, bylo 29 stupňů a bylo to znát, člověk se neoptil úplně hned jak vylezl, ale asi až za 15 minut :-D

První jsem došla do chrámu literatury. To je místní památka - chrám už z roku 1070 věnovaný Konfuciovi a později v areálu vznikla první univerzita ve Vietnamu. Pěkné místo. Vstupné 70 tisíc dongů (cca 60 korun).  Po prohlídce jsem pokračovala dál. Cílem bylo obchodní centrum. Myšlenka byla, že když je tam supermarket, nakoupím nějaké drobnosti na cestu domů. Proto jsem si s sebou vzala i batoh. 

První jsem vlezla do Uniqlo, něco drobně nakoupila (zajímavé je, že v každém Uniqlo mají slevy naněcojiného) a pak ještě do Muji, což je podobné jak Uniqlo. Tam jsem se zasekla zkoušením šatů. Nemohla jsem si vybrat, konzultovala jsem to i s Wandou a nějak to nešlo. Komplikoval mi to i pán v kabince, který moje šaty po zkoušení vzal, pečlivě vyžehlil a vrátil na místo. Po druhém kolečku už jsem třetí zopakovat nechtěla. Sedla jsem si do kavárny, dala si kávu s yuzu a přemýšlela, ale pak jsem se rozhodla, že asi si nic nekoupím. Když si nejsem jistá...

šla jsem hledat supermarket a nenašla :-D. V patře, kde měl být a všechny cedulky k němu odkazovaly byl jen vlastně velký hádelní koutek - KFC a podobně, nějaký obchod s delikatesami, ve kterém člověk nakupovat nechce a víc nic. 

A takjsem to vzdala a vyrazila zpátky.

Cestou jsem občas vlezla do nějakého obchůdku, v Miss Saigon jsem si koupila parfém - a co je zajímavé, za použití umělé inteligence. Tedy ne úplně. Ale když jsem kolem toho obchodu šla včera, ptala jsem se na ty parfémy. Jsou vietnamské, jak název napovídá a když jsem zadala do AI co mám za parfém doma, AI vyhodila, který z nabízených parfémů (v lahvičkách co vypadají jako vietnamka i s kloboukem) se mi bude líbit. A tak jsem dneska vlezla do obchodu, paní mi začaly nabízet vzorky, měly dokonce i kávu na neutralizaci vůně, a nakonec jsem usoudila, že mi nejvíc voní jedna z vůní. Když jsem se pak schválně ještě koukla co že mi to včera AI nabízela za nejlepší vůni - byla to tahle. Fakt. Zajímavé.

Ještě jsem znovu zkusila švadleny, ale opět s nulovým výsledkem. Už to vzdávám, Je to postup na dlouhé lokte. Člověk ukáže co chce, vybere si látku, paní ho změří - a tady měřila fakt jako každý detail. A pak se teprve dostane k ceně. A tady paní aninechtěla smlouvat. Její řešení bylo "tak si nech udělat jedny šaty a pak uvidíč, jestli chceš i druhé" což ale není řešení cenového problému. Jak jsme to pak s Wandou konzultovaly a řešily opět s AI, tak ty ceny jsou prostě moc, ale bohužel dost turistů to neřeší a zaplatí. A tak je lepší pro švadleny prostě neřešit reálnou cenu a počkat si na toho, kdo zaplatí. Protože pro západního turistu je i nastřelená cena prostě furt OK. Jenže já toplatit prostě nechci. Ale mrzí mě to tedy.

Pak už jsem si šla odfrknout na hotel. Chtěla jsem jít do bazénu, i plavky jsem si vzala, ale když jsem dojela nahoru, zase jsem slyšela blbnoucí děti. Ten bazén není velký, je u něj asi šest lehátek a jít do vody znamená prostě vopruz pro všechny - děti budou mít míň prostoru na hraní a já nebudu mít prostor anina dvě tempa. Tak jsem to vzdala.

Vyrazila jsem ven se cournout vo staré čtvrti. Mám to ráda, ono se tu běžně žije - takže někdo si opravuje na chodníku motorku, někdo si povídá se sousedy...je to docela zajímavé na pohled. U jezírka se chystá ranní běh na 3 a 5 km, rozdávali se startovní čísla a trénovalo vystoupení na večer, bylo dost živo. Mimochodem, podium stojí na místě bývalé budovy "jaws". Jako já nevím. Ta budova byla zbouraná ne proto, žeby byla v nějakém špatném stavu. Nebyla dokonce ani moc stará. Jen se údajně "nehodila" do prostoru a vietnam se rozhodl, že prostředí jezera chce mít volné a propojené s jezerem. Hmmm. Nevím. Ta budova byla dost ikonická, byly tam kavárny s výhledem na jezero a obecně měl ten kus plochy takovou svoji atmosféru. Teď tam není nic. To místo najednou není zajímavé. Jo, prý se tam knají koncerty a teď tam staví to podium, ale ... No, za mne to předtím bylo lepší. Kolem jezera přitom stojí různé typy domů, podle mne nešlo jeno tu jednu budovu, ale zase. Taková zvláštní vize to je.

Když nastal čas večeře, našla jsem podnik s Pho Bo. Poprvé. Jakože dobrý, ale úplně odvařená z Pho jsem nebyla. Pak jsem si ještě dala ledový čaj v průjezdu. Taková malinká kavárnička, stolky u zdi a ve zbytku místa občas projela mororka. Ale to místo se mi líbilo.

Pak už jsem, dost uondaná, došla zpátky do hotelu a nic víc nepodnikala.

Vietnam den 15 - Hanoi

Ráno byla snídaně klasicky špatná, ale o nudle lepší jak včera. Ty se jíst daly, i když furt žádný zázrak. Pobalila jsem se, odhlásila z pokoje a čekala na odvoz. Všechny tyhle objednané věci tu fungujou dobře. Obvykle se někdo ozve s nějakou instrukcí na WhatsApp. Buď napíše, nebo zavolá, nebo obojí. A tak jsem věděla kdy čekat a autobusová společnosti věděla i kde - včera se ukázalo, že mají pocit, že bydlím jinde, než bydlím. Ale to jsme si vyjasnili a tak netrvalo dlouho a přijela motorka. Trochu mne to překvapilo, ale vlastně to překvapivé vůbec nebylo. Proč posílat na druhou stranu ostrava celý autobus, když tu čekám jen já. Trochu jsem si říkala, co zavazadla, ale taky ne až tak moc, víme co všechno lze na motorkách vozit. A taky že jo. Můj velký batoh hodil pán před sebe, malý jsem si dala na záda, sedla na motorku a přejeli jsme kopec. Tam mne pán na podivném místě vysadil s tím, že za chvíli autobus přijede. Hmmm. Dobře. Přijel. Taková rozvrkaná herka s každým sedadlem jinak, přičemž upravit ta sedadla nešla. Ale OK, plní jsme zdaleka nebyli a trochu jsem doufala, že tím kostitřasem pojedeme jen do přístavu. A taky že jo. V přístavu jsme (trochu překvapivě) nenajeli na trajekt, ale vystoupili jsme, pobrali si své saky-paky a dostaly různobarevné cedulky na krk a přelezli na loď. Fakt přelezli, protože naše lod byla až třetí v pořadí. Nebylo to až tak dobrodružné přestupování z lodě na loď jako v Indonésii (Wanda pamatuje), tohle bylo prostě přejít přes dvě lodě v jedné úrovni na třetí. Za chvíli jsme pak byli na druhé straně. Ještě tedy na druho stranu jezdí lanovka, což je trochu zajímavá zábavička, ale tou bych si cestu zkomlikovala ještě o fous víc. Takže jsem ji  vynechala.

Na druhé straně už čekaly autobusy, do kterých nás podle barevných cedulek na krku roztřídili. A ano, ty autobusy už byly hezké a nové s funkčními opěrátky. Vyfasovali jsme každý lahev malé vody (ta se tady dává snad ke každé autobusové jízdě) a vyrazili. Celkem cesta do Hanoje i s přestupy trvala cca 3,5 hodiny. Po Hanoji se ještě různě zastavovalo s tím, že já a asi dva další, bydlíme v centru a že to od posdlední zastávky autobusu dojdu pěšky. Došla jsem, bylo to já nevím, max 200 metrů.

Domluva s "mým" objednaným hotelem bez bazénu byla, že nejdřív přijdu k nim. Takže jsem to udělala. Slečna recepční vyřešila papíry - původní cena bydlení minus záloha (jediný hotel, který si strhl zálohu) a nechala si odsouhlasit doplatek. To vyjela papírově, nechala mne si ho vyfotit a pak mne nechala stornovat nestornovatelnou rezervaci pokoje. Já vím, vypadá to divně. Ale když už to zažijete (a tohle konkrétně už jsme s Wandou taky absolvovaly) tak vám to nijak divný nepřijde. Takže jsem to vyplnila, vyplnila jsem že stornuju hotel, protože se mi měni cestovní plány. Za chvíli to hotel potvrdil a hotovo. Pak mne paní recepční odvedla do nového hotelu, který mi slíbili. Cestou se snažila chudinka konverzovat, ale vzhledem k tomu, že tyhle řeči o ničem já moc neumím, tak sice dostala odpovědi,a le ne moc rozvité, takže asi byla ráda, když jsme do hotelu došly. Tam mne předala místnímu recepčnímu a odešla. Místní recepční mne usadil, vzal si pas a začal vyplňovat papíry. Ale dostala jsem k tomu "welcome drink" chápej výborný čaj. Doplatila jsem nezaplacený rozdíl v ceně mezi zálohou a cenou minulého hotelu a dostala klíče od pokoje kam mne zavedla paní pokojská a kam mi i donesli batoh abych si ho nemusela tahat sama. Holt pětihvězda :). Pokoj je fajn. Nijak mne nepřekvapilo, že nemá okna, v podstatě jsem to čekala, protože přeci minebudou dávat to nejlepší, co mají. Dokonce si nejsem jistá, ale asi jsem měla mít pokoj bez oken i v minulém hotelu. Nevím kolikrát jste kdo spal v hotelovém pokoji bez oken, ale já to mám vlastně ráda. Jsou místa, kde výhled nemůžu moc čekat, nebo nemůžu moc čekat, že bude stát za to. Stará čtvrť v Hanoji mezi ně patří. A pak mít pokoj bez okna je vlastně fajn - drží si svoji vyklimatizovanou teplotu, a co hlavně - v noci se v něm krásně spí, protože je v něm úplná tma. Takže jsou místa, kde s tím nemám problém. A ano, naopak jsou místa kde si za výhled klidně připlatím. Tady jsem změnou hotelu sice nezískala výhled, ale naopak jsem získala snídaně. Lze očekávat, že v pětihvězdičkovém hotelu budou stát za to.

Po drobném zabydlení (součástí welcome nabídky jsou i čtyři mandarinky, to taky vidím poprvé) jsem se vydala do města. Plán byl nejdřív zařídit krejčovou. Jenže. Jenže Wanda zrovna obíhala s prckem doktory, takže jsem první došla okouknout nabídku v Uniqlo. Pak jsem si dala Banh Mi a ledový čaj a pak byla Wanda připravena řešit šití hadříků. Ale :(. Hanoj se dost mění. Staré centrum si jakž takž zachovává svoji tvář, ale i to je dost dočasné, protože modernizace výstsavby sem chtě-nechtě dorazit musí také. Co hůř promne, dost se proměnily snad všechny podniky co znám. A tak "naše" krejčová, se kterou Wanda komunikovala už před naším příjezdem, šla s recenzemi dost dolů. To by asi moc nevadilo, ale paní v reálu nebyla najednou úplně chápavá a když Wanda mluvila o hedvábí, ona o bavlně. Ukazovala látky, které nebyly úplně skvělé a celkově jsem z toho měla divný dojem. Dohodly jsme se s Wandou že se vymluvímna řvoucího prcka s tím, že přijdu za hodinku znovu až bude klid. V plánu to ale už nemám. Hledala jsem jiné podniky,a le výsledek byl také neuspokojivý. Jeden podnik, kam mne poslal Chat GPT byl taky divný (majitelka je vedle v obchodě, já vás za ni pošlu - a když dojdu ob obchod jinam, tam na mne kouká paní jak kdybych já spadla z višně a ona vůbec nerozumněla co chci). Další podnik měl na předpřipravených šatech rovnou cedulky a to s dost nehezkými sumami a třetí obchod vypadal dobře, dokud nedošla řeč na placení - tam paní nahodila cenu 8 milionů za dvoje šaty a dvě sukně a moc nechtěla slevovat, nehledě na to, že zrovna do debaty o cenu přišli další turisté, čímž mi docela zmařily mé snahy o debatu. Část debaty se pak ještě s paní vedla přes Whatsapp, protože Wanda poslala míry a já znovu zkusila cenu pořešit (fakt se mi líbily látky, které paní měla), ale paní trvala na 5,5 milionech a to mi přišlo dost, ač jsem vlastně se skřípěním zubů byla ochotná jít na 5 milionů, paní už z 5,5 nehodlala slevit.

Nevím, ještě to zkusím někde asi zítra ráno, ale je také dost možné, že odjedu bez šatiček. 

Každopádně mi to zabralo vlastně celé odpoledne. Potloukání po staré čtvrti a hledání tailora. Budu muset změnit plány a nejdřív pořešit nákupy a až případně pak i nějaká místa, kam se budu chtít podívat. 

Každopádně se proměnily i podniky na jídlo. A to mne mrzí dost. Obecně je to docela vtipné, jak každou svoji návštěvu Vietnamu jím něco jiného. Letos jsem se například ještě nedostala k Pho (hovězí). Zatím jsem měla jen kuřecí a to ještě nic moc. A tak jsem vyrazila do našeho oblíbeného pouličního podniku s Pho a co? Není tam" :( Je tam Pho kuřecí. A vedle, kde jsem si sedla, protože jsem si říkala, že možná to byl ten podnik - když jsem si objednala Pho, ukázalo se že není a je jen kuřecí. On, rvi to do mě. Ale to byla chyba. Fakt to nebylo dobré a ještě když jsem šla platit (45 tisíc) paní začala tvrdit, že jsem měla kachnu a ta je za 50. Jako fakt jsem byla otrávená a nebudu řešit 4 koruny, ale ...

Vedle v ulici je Michelinská Pho restaurace, ale ta se zrovna rekonstruuje, takže taky nic. Jako fakt docela smůla. No nic, jdu do hotelu (cestou mi pán nabízí čištění bot - což je také oblíbený vietnamský scam, ale dost mne pobavila myšlenka, jak chce moje brutálně špinavé tenisky končící svoji životnost čistit). A protože je asi půl osmé a hotelový bazén funguje do osmi, mám za to, že je čas to "zkusit". Beru plavky, jedu do 10 patra a - jsou tam děti. Trochu vopruz pro mne i pro ně, ale co už. Takže lezu do vody a áááááá" Ona je chladná! Nádhera. Z terasy bazénu vidím trochu jezera i kus katedrály.  Docela pěkný, i když - furt jsou to střechy. 

Koupání v bazénu za chvíli balím a jdu na pokoj, žádné plavání nebo tak z toho dnes nekouká.

Vietnam den 14 - Cat Ba

Vstávala jsem na budík. Podle WhatsApp debaty s firmou provozující lodní výlety mne měli vyzvednout v hotelu cca v 8:00 a předtím jsem potřebovala jseště stihnout snídani. Ta tedy nebyla nic moc. Párečky, vajíčka, ale takové...no nadšená jsem z toho nebyla. Pak přišla zpráva, že mne vyzvednou až asi v 8:20, takže jsem se odkýblovala zase na chvíli čekat na pokoj pod klimatizaci.

Pak už to bylo rychlé. Přijel autobus, já nastoupila a za chvilku jsme byli v přístavu. Tedy ne, že bych tam nedosšla bez autobusu. Je to tak 200 metrů. Ale bylo by složité hledat svoji skupinu, takhle to bylo snazší.

V přístavujsme zase všichni vyfasovali lístky a po nějaké době čekání v přeplněné čekárně (samozřejmě že odjíždí všechny lodě ve stejnou dobu) jsme se nalodili. A tady začala ta legrace. Vybírat jsem mohla ze dvou možností plavby. Buď nějaká "luxury" s vířivkou a návštěvou Viet Hai Village nebo "standard" bez vířivky a Viet Hai Village, zato s možností zůstat na palubě a mít dohromady i "sunset" odpolední plavbu. No ale asi málo lidí či co a tak plavby spojili. Ta "luxury" plavba okupovala přízemí lodě a my "standard" první patro. Rozdíl byl v tom, že "luxury" pasažérů byla většina a my "standard" okupovali to první patro asi v šesti lidech :-D. Takže soukromá plavba :-D

Nevýhodu to mělo v tom, že jsme jeli to Viet Hai Village. Jako nevím proč. Prý že původní vesnice v národním parku. Od lodi nás tam dovezly eletrovozítka. Tam nás vysadili v hospodě s bazénem, ve kterém byly rybičky na okusování nohou. Většina lidí tedy strčila nohy do bazénu. To byl celý program. Jinak vesnice se rovná jedna cesta se spoustou restaurací a stánky. Jinak nic. Zajímavé, to nemohu říct. Zbytečná zastávka.

Po návratu z vesnice byl oběd. Zatímco "luxury" měli raut, my dostali jen na talíře. Obědvala jsem tedy u stolu se dvěma Francouzi. My tři a jinak plná loď Vietnamců. Jídlo vlastně nic moc. Hovězí tuhé, polévka zvláštní. Jediné co bylo opravdu dobré byly mušle. Wanda si pamatuje - v zátoce Ha Long jsme měly také mušle. Asi místní specialita, protože byly jak v Ha Long, tak tady tepelně upravené. Neskutečně dobré a jinde jsem to nejedla.

Po obědě program kajaky a koupání. Nevím co se dělo, ale naprostou věčnost se nešlo do vody. Připluli jsme do zátoky, zakotvili u haldy kajaků a pak se na něco čekalo. Hrozně dlouho. Pak tedy milostivě všichni mohli do kajaků. S vestou samozřejmě. Docela jsem se bála, aby na ní netrvali i pro plavce, protože to bych se na koupání asi vybodla, ale směla jsem plavat bez vesty. Jako jediná tedy, jinak s ní plavali všichni. Ale užila jsem si to a vyráchala se dosyta.

Pak už tedy následoval konec plavby a návrat do přístavu.

Jelo se ještě přes rybářskou vesnici, tak jsem mírně zkoumala s AI situaci. Je to "vtipné". Zátoka Ha Long je zapsána v UNESCO a už minule nám říkali, jak se vláda snaží dostat rybáře ze zátoky. Vymlouvá se na špatnou hygienu a znečištění zátoky, jelikož rybářské domy nemají kanalizaci. No a jsme u toho, že pak ji nevadí zasypat kus zátoky a postavit tam baráčky. Dohromady to moc nejde.

Vrátili jsme se do přístavu asi ve tři a žádná nabídka zůstat na "sunset" plavbu už nepřišla. Místo koupených 7-9 hodin to bylo hodin 6. No, zas tolik to nepřekvapilo.

Došla jsem se už sama pěšky, bez autobusu, zchladit na pokoj. Najednou koukám, z klimatizace crčí proudem do pokoje voda. Ok, takže cestou na večeři ještě nechávám klíče u recepčního s tím, aby s tím něco udělal.

Na večeři jdu přes kopec do města, ryby nějak nechci. Hned za kopcem (kus nahoru, kus dolů) je cosi jako taverna. Původně tam mířím pro hummus, který mají v nabídce, ale nakonec si objednávám burger. Naprosto výborný.

Už se ve městě nezdržuju, zítra odjíždím do Hanoje.

Lístek jsem tentokrát koupila přes booking. Ne, že by byl levnější, ale nabízí i odvoz od hotelu, což se mi hodí. Tedy on to asi nabízí každý lístek (minule mi to v deltě Mekongu Perla vysvětlovala), ale tady se to zadávalo s adresou rovnou, tak jsem to využila. Jen jsme si pak (opět přes whatsapp doladily, o který hotel konkrétně jde, protože mne chtěli vyzvedávat jinde, než opravdu bydlím).

Souběžně mi také booking potvrdil upgrade hotelu v Hanoji, takže asi vážně jednou stížností získávám pětihvězdu. Dobré, nestěžuju si :-D. Poslední dobou je občas využiju a fungují, ale pravda, také jsem zažila, že problémy neřešili. Asi to bude tím statusem Genius 3, který má s sebou prioritní podporu? Asi.

Takže i zítra budu vstávat s budíkem, protože odjezd do Hanoje je také ráno.

Vietnam den 13 - Cat Ba

Dopoledne jsem se ještě plácala u hotelu. Check-out byl do jedné, check-in v novém hotelu od dvou a tedy nebylo kam spěchat. Jsem si myslela. Ale už na devátou se na náš plovoucí hotýlek nalodila najdnou děsná salakvarda vietnamců. Bylo jasné, že tam nebudou bydlet, protože by se nevešli. Bylo jich dobře 14 plus děti. Hned se tam usadili jako doma, děcka začala řádit na vodě a bylo po klidu. A tak jsem si sbalila a na dvanáctou jsem zaplatila a odjela. Systém platby za loď jsem nepochopila. Platilo se 300 tisíc plus 120 tisíc na cestu na hotel. Cestu zpátky jsem měla jejich vlastním motorovým člunem za 80 tisíc. Divné, ale nesnažím se to chápat.

Z přístavujsem přešla do hotelu a hned jsem dostala pokoj, takže paráda. Trochu jsem se pod klimatizací zase odpařila z vedra a pořešila některé důležité věci jako třeba nákup výletu, nákup jízdenky do Hanoje, výběr prádla co dám vyprat...

Ono totiž Cat Ba zase nebyla úplně destinace snů první volby. To byly ostrovy kus dál k čínským hranicím. Ale - nikde tam nebyl volný hotel. Prý začaly prázdniny a tak je všude plno. A tak jsem jela sem. O to víc nechápu prázdné pláže. No ale jak už jsem říkala, vydlím sice s krásným výhledem, ale blbě a dost daleko od města. 15 minut po rovině není to samé, jako 15 minut ve vražednémhorku a vlhku do kopce. A tak jsem to vyřešila nákupem lodního výletu. Lodě můžu, tak proč ne. Zejména když za jednu cenu nabízí i večerní plavbu. Takové 2 v jednom.

Poté, co jsemzařídila všechnopotřebné jsem se vypravila do města obdivovat stavební pokroky v zátoce. Ještě před rokem hned u silnice ve městě bylo moře. Teď už je zasypané a stojí na něm druhé město. Doslova. Ohromné, velké, město unifikovaných domů pro turisty. Čirá hrůza. Vlastně nevím jak je to možné, když je oblast pod ochranou UNESCO, ale kdo by se tím trápil. Naprosto obří prostor se tam zastavuje fakt megalomanským projektem s přístevem, umělou pláží a já nevím čím ještě. Hrozný.

Každopádně jsem došla k pláži číslo tři (jsou tu tři plážičky, vtipně označené jedna, dvě a tři) a vydala se po chodníčku nad útesy k další pláži. To je hezká cesta s mnoha výhledy na skály trčící ze zátoky, jen není moc dlouhá. Ale vlastně dobře, protože už jsem zase byla spařená a tak jsem zapadla do klimatizované kavárny. Otevřu mobil a nestačím se divit. Včera jsem totiž zjistila, že můj hotel v Hanoji trošičku kecá. Ono z minulých zkušeností s Wandou víme, že v Hanoji je dobré mít v hotelu bazén. A podle toho jsem hotel vybírala. Takže jsem nešla do "našeho" osvědčeného, ale vybrala jiný. A měla pocit, že cena odpovídá tomu bazéu. A včera zjistím z recenzí (ano, měla jsem je číst dřív,a le nějak nebyl čas), že bazén v hotelu není. Že je v jiném hotelu cca 300 metrů daleko. Ale naprosto nikde to v popisu u hotelu popsáno není a mezi fotkami se tak producírují fotky bazénu jakoby nic. A tak jsem se trochu naštvala a napsala na podporu bookingu, že to považuju za podvod. Že jsem filtrovala hotely s bazénem a že není komfortní mít bazén v jiném hotelu a že tak jsem to nechtěla. A co že s tím budou dělat, když mám rezervaci, kterou nelze stornovat. No a jak tak sedím v kavárně, vidím mail od booking, že se mi hotel ozve. A ozval. A že prý mi zajistí rezervaci v tom jiném hotelu. Takže jsem se ujistila, že za stejnou cenu. Zatímco já měla booklý hotel tříhvězdový, ten hotel s bazénem je pětihvězda. Pokud to klapne, budu asi spokojená :) i když je o trochu dál na trochu horším místě. 

Tak jsem ještě z kavárny zavolala Wandě abych jí to hned zatepla sdělila a nemusela to vypisovat do zprávy. A pak už jsem se pomalu vrátila do hotelu. 

Odpočinula si a večer vyrazila na večeři. Tady hned vedle vytáhli stoly a vypadalo to docela dobře, tak jsem tam hned zabočila, ale ouha. Sednu si ke stolu, paní přinese jídelníček, a apak že si mám přesednout. OK, s tím nemám problém, dokud nevidím, že tahá malinký stoleček. Tak jí říkám, že chci normální stůl, ale ona vrtí hlavou. Tak nic no. Prázdný podnik ale paní má problém (mmch podnik není nijak plný ani když se vracím). Tak šoupu hodnocení na google, protože to je tak jediné co můžu a jdu směrem k přístavu. Končím v restauraci na vodě. Trochu jsem nespokojená že jde o mořské plody,a le nakonec vybírám makrelu v rajčatové omáčce a výsledek mne tedy uchvátil. Byla naprosto výborná.

Už si jen kupuju vodu a jdu spát, na zítra si budu muset nařídit budík, protože vyjíždíme už v osm.

Vietnam den 12 - Cat Ba

Ráno jsem si objednala snídani (vajíčka a toust) a v klidu dlouze posnídala. Není kam spěchat, dnes jsem celý den na vodě vlastně bez programu.

Po snídani jsem si chvíli četla, ale horko bylo velké. A tak jsem nakonec do vody hupla. Teplá jak kafe. Doplavala jsem asi doprostřed zátoky a tam jsemzjistila, proč tu neplavou výletní lodě. Je tu mělko. Uprotřed jsem se klidně psotavila. Nechtěla jsem být ale ve vodě dlouho, přeci jen bakterie tu určitě jsou v dost velké míře a já mám otevřenou ránu. Doplavala jsem tedy zpátky a tady jsemzjistila, že vyhoupnout se na molo bude trochu složitější. Jsou tu sice schůdky, ale vlastně začínají až u hladiny. Není to problém, ale oprvní schod jsem se opřela kolenem a tím jsem si strhla ten pokus o strup, co tam byl. No nic, omyla jsem to čistou vodou, otřela krev a za nějakou dobu jsem zjistila, že jsem si asi pomohla, neb se koleno končně začalo normálně zatahovat. V tomhle ohledu je tedy škoda, že jsem si nestrhla větší kus strupu.

Pak už jsem ale do vody raději nešla, Seděla jsem v křesle a četla si nebo pozorovala okolí. Dnes také odjeli hosté, takže jsem chvíli zůstala na molu sama. první se dovlekli nějací angličané, ale ti to okoukli a hned zase odjeli. Úplně jsem to nepochopila, najali si místní člun za 700 tisíc dongů a jeli na pevninu, aby se pak odpoledne znovu vrátili i s batohy.  Další se přikodrcala ještě nějaká vietnamská rodina a zase tu bylo lidí docela dost.

Dopsala jsem taky blog a po obědě jsem pokračovala v zajetém režimu čtení. V jednu chvíli jsem usoudila, že bych to mohla proložit nějakou akcí a sedla jsem si do kajaku s myšlenkou, že si projedu zátoku. Jenže. Jenže se nějak změnily proudy a já veslovala ve vodě plné bordelu. Komplet všeho bordelu. Já tedy nevím, AI se nechala slyšet, že by to mohly být i trsy planktonu, každopádně ne, že bych si dělala o rybářské vesnici tady nějaké iluze. Voda ze sprchy i umyvydla jde do zátoky přímo i u nás v hotelu a jak se nakládá se záchodem snad raději nechci vědět.

Takže jsem na kajaku vydržela tak možná tři minuty než jsem to vzdala, vrátila se zpátky k molu a vylezla zpátky do bezpečí místních prken. Pro jsitotu jsem si koleno zase umyla čistou vodou, ale začíná vypadat fakt lépe. Až překvapivě.

Večer jsem pak pozorovala, jak se stmívá a jak pán naproti v nějakém z místních domů zase ladí své karaoke a dopřává zátoce kulturní program. Zítra odjíždím. Ne daleko, jen tady na pevninu.

Je lepší jet na plavbu Ha Long Bay nebo využít ubytování jako je tohle? To je těžké. Plavby v zátoce Ha Long jsou těžce turistické, bývají narvané loděmi. My to minule s Wandou obešly volbou plavby vlastně tímto směrem. To jsme tu byly tři lodě. Je hezké plout mezi skalami,a le program je dost organizovaný a napěchovaný. Hotel takhle uprostřed zátoky je klidnější volbou, jen statickou a bez organizované činnosti. Možná by bylo fajn, pokud někdo na plavbě nebyl, pobyt doplnit alespoň denním výletem po zátoce, protože pohled na skály vystupující z moře je fakt jedinečný. Ale rozhodně je hotel tohoto typu zajímavým zážitkem. Žijete (skoro) jak místní. Jen máte klimatizaci, hezkou postel a sportovní vybavení. I to špinavé moře bylo za pár hodin zas v pohodě. Není to nadlouho, ono pobyt na pár metrech čtverečních začne být po něšjaké době otravný, ale výhledy jsou jednoznačně skvělé. Myslím že to za to stálo.

Vietnam den 11 - Cat Ba

Brzský příjezd na ostrov vlastně nebyl moc komfortní. Co tady tak ráno asi můžu dělat? Z hotelu mi už dřív psali, že pro brzský chek-in bych si musela připlatit noc, nebo prostě přijet, nasnídat se tu a počkat. To znělo docela dobře, ale jet v sedm ráno bylo brzy. A tak jsem nejdřív došla do hotelu Cat Ba Xanh Spring Garden. Instrukce nebyly zcela jasné, ale vypadalo to,že je to nějaký pevninský spřátelený hotel. Dojít tam skoro znamenalo vypustit duši, neb překvapivě jde o město postavené do docela prudkého kopce. To je poměrně důležitá informace, která mi unikla. A tedy i další hotel tu mám objednaný bez znalosti této informace. A ona je rozdíl jít 1,5 km po rovině nebo do kopce a z kopce. No nic. Vyplazila jsem se tedy s batohem do kopce s tím, že si v hotelu nechám batoh a půjdu se někam nasnídat. Hezká myšlenka, ale takhle ráno ještě nebyla v hotelu ani recepční :-D. Nakonec mi někdo z obsluhy recepční zavolal, já se s ní domluvila, že tam batoh nechám. Recepční to přetlumočila obsluze a ta mi ukázala židli, kam můžu batoh složit. Trochu jsem váhala nad batůžkem, protože v něm mám notebook, ale pak jsem usoudila, že vem to čert, ntahat to s sebou nechci.

Z hotelu jsem se bohužel vydala směrem dál, než zpátky a tak jsem udělala turistické kolečko, než jsem našla odpovídající vývařovnu. Ano, otevřenou, protože i místní snídají. A narvanou. Ideální místo se tam vrtnout. Shodou okolností už tam snídal kluk (australan), který se mnou cestoval z Ha Giang a jediná volná židlička byla u něj. A tak jsme posnídali, klasicky pokonverzovali stylem odkud jsi? Kde jsi byl? Kam pak pojedeš? A já zjistila, že to má asi zorganizované lépe, neb si objednal tour. Tedy hodil batoh na hotel, najedl se a běžel do přístavu. A až se vrátí, bude mít svůj pokoj. No jo, mám mezírky :)

Taky zrovna psala Chloe z naší motorkové tour, že potkala v Danangu zdravotníka, který očetřoval toho zraněného z pádu na motorce (první pád co jsme viděli) a že je ten kluk OK, jen s pár zlomeninama. Občas je neuvěřitelné, jak je svět malý :)

Po snídani (kuřecí Pho) jsem začala hledat kafe a udělal tu chybu, že jsem se chytila na klimatizaci. A tak jsem vlezla do podniku a objednala si kafe. Paní byla neuvěřitelně pomalá. Vzala kafe, salko, našlehala, a odešla někam dozadu kde byla ukrutně dlouho. Pak se vrátila, měla cosi v kelímku, co znovu slouze šlehala a pak jsem dostala kelímek, v něm tak deci tekutiny včetně ledu a "tady to je". Hmm?? Sedla jsem si s tím a ta podivná věc na kafi byla cukrem křupající divnost. A tak jsem se šla zeptat co to jako je. Prý jsem chtěla egg kafe. nechtěla. Když tedy vynechám, že to ani nebylo vajíčko tedy. OK. Paní, že blbě slyšela, a udělá mi kafe nové. Pominula jsem i rozdíl v ceně a těšila se na nové kafe. Opět jsem tam obětovala spoustu času a opět jsem dostala tak decku kafe. I to bych asi přežila, kdyby bylo dobré. Ale fakt nebylo. A tak jsem vzdala svých třicet korunza kafe, a šla jinam. Jinde jsem kafe dostala, takže spokojenost, ale času moc neuteklo. Po deváté jsem zase byla v hotelu. To už tam byla i recepční. Vzala jsem batoh a vyrazila do přístavu (15 minut chůze, nicméně zase na zdechnutí). Poprosila jsem paní recepční, aby mi zajistila loď. Cestou jsem komunikovala i se svým hotelem. Prý zda nafotím pas. Jako já proti tomu v zásadě nejsem. Ale ve chvíli, kdy nesu batoh, batůžek a kabelku a je mi vedro, tak fakt nic fotit nebudu. A že OK, ale že to potřebuje pro přístav. Dobře, ukážu v přístavu. To by prošlo, ale chtěla ještě fotku, aby mne v přístavu kapitán lodi poznal. Hmmm. Nejlepší spařená fotka Marcely v historii :)

Přitom se ukázalo, že poznat mne v přístavu zas tak moc složité není, neb tam nikdo nebyl :-D. Všechny výletní lodě odjely. Přišla za mnou paní papírová organizátorka, nechala mne vyplnit papíry se jménem a národností (pas ani vidět nechtěla) a za chvíli mi přinesla vstupenku s QR kódem, kterým se prochází přes turniket (nebo pak kus vedle normálně otevřenou bránou :-D

Nastoupila jsem na loď (300 tisíc plus 120 tisíc za vstup - úplně nechápu za co se to dělí, teorii mám, ale uvidím až pojedu zpátky) a za cca 10 minut jsme přijeli k hotelu. Složila jsem si batoh a počkala na pokoj (byl připravený rozhodně dost rychle, už asi v 11 jsem ho měla). A od té chvíle začal klid na pár metrech čtverečních. Jako zábavy je tu dost - jsou tu kajaky, paddle boardy, skákací trampolna na vodě...má tojen jeden háček. Nezahojilo se mi furt koleno. 

Je vedro k padnutí a já asi raději nechci do vody.  Rybářská vesnice na dohled. A i u nás jde třeba voda ze sprchy rovnou do vody pod námi. Z místně žijících domečků půjde asi víc než jen šampon a krém s SPF faktorem...Chat GPT mi to vcelku potvrzuje. Zkouším sice voděodoloné náplasti ale vlivem potu prostě nedrží.

Den trávím s knížkou. Dostala jsem jídelní lístek v pdf zprávou a můžu si objednávat. Na večeři jsem si tedy objednala krevety, protože můžu snad někdy mít čerstvější?  K obědu jsem si dala jen nudle a odpoledne ještě nějaké smoothie. Je tu rodina australanů (plný Vietnam australanů :)) a dva francouzi. Celkem jsou tu jen čtyři pokoje. Naprostý klid. 

Vietnam den 10 - Ha Giang

Už včera bylo jasné, že jsem tu zbytečně o den déle. Jenže to jsou ty plánovací potíže. Původně jsem chtěla jet z Ha Giang na vodopády Ban Gioc. Jenže ono se tam jede z Ha Giang vlastně velý den a to fakt přes den, noční autobusy neexistují, protože cesta vede fakt serpentýnami v horách a je to v noci nebezpečné. A další dlouhý přesun by pak byl ještě z Ban Gioc někam. A to jsem usoudila, že asi fakt už nechci. A tak jsem přemýšlela co by a furt mi to nějak nevycházelo - buď dny chyběly nebo přebývaly. A tak jsem nakonec vzala tady v hotelu na zotavenou dvě noci s tím, že prostě budu den na lehátku pod slunečníkem u bazénu. Kdo měl tušit, že místní bazén lehátka nemá a že budu mít tak dobité koleno, že ani po deseti dnech nebude zahojené. Tedy ono není moc dobité. Ale prostě vlhko, pohyb, prach - každá sprcha ránu znovu otevře.

Dopoledne pršelo, ale když pomalu déšťpřestával, vypravila jsem se podívat na vodopád, podle nákresu, který mi tady nakreslila paní z hotelu. Jenže cesta nevypadala moc hezky. Vedla džunglí, žádné výhledy, úplně dobře jsem se necítila. No a pak mi taky došlo, že na konci je nutnost uhnout z betonové cesty na blátivou klouzavou. Takže jsem se skoro na místě u vodopádu zase hezky otočila a šla zpátky.

Zbytek dne jsem poměrně nudně koukala z okna na rýžová pole. Tedy ještě jsem skočila požádat, jestli by nebylo něco k jídlo (byla omeleta a banh mi) a pak jsem si pomalu sbalila a začala se chystat na odjezd nočním autobusem.

Z toho přesunu jsem taky nebyla moc spokojená. Noční autobus odjížděl v 19 hodin, na ostrově Cat Ba měl být v osm ráno a check-in do hotelu měl být ve 14 hodin. Takové neuspořádané.

Když byl čas omalu na odjezd, šla jsem zaplatit hotel. V hotelu mne naštěstí nechali dlouho (aby ne, když neměli žádné hosty), jen chtěli za pozdní check-out 15 dolarů. OK, to přežiju.

Paní začala počítat účet, já lovila Grab nebo Green SM, aby mne odvezl k autobusu. Do toho mi ještě od autobusu zrovna volali, že abych přjela dřív, takže pomalu stres z toho, že nikde žádné auto. Paní mi k tomu začala spiklenecky vyprávět, že mi poplatek za pozdní check-out počítat nebude. Nová doba, hoteliéři uplácejí hosty :). Všechno jsem jí odkývala a také chytla auto. To ale zahlo špatnou cestou, takže ještě ukázat paní co se děje a ta to s řidičem vybavila. Auto přijelo zrovna do parádního slejváku.

Nandám batohy, sedám do auta a jedeme k autobusu. A až v autě mi došlo, že mi paní dala slevu za pozdní check out a taky mi nazepočítala ten oběd v podobě omelety a Banh mi. No co už, nezchudnou. Zrovna tohle byl poměrně drahý hotel, který jsem brala zejména kvůli tomu bazénu, který ale ke koupání moc nelákal.

Ve městě jsem vešla do čekárny autobusu v podobě prodeje potravin. Za stolem seděla paní s papíry a tak jsem myslela, že řeší cestující. A ne. Pokynula mi k pokladní. A ta mi zas pokynula po schodech nahoru. Paráda. Tam tedy nějací dispčeři. Paní mi hlásí, že se mnou teď mluvila. Dovedla mne zase k paní s papíry, posadila mne vedle ní na lavičku - a odešla domů :)

Nejdřív přijel jeden autobus, pak zase odjel - ale druhý autobus už byl můj. Zalezla jsem si do své kóje, ale nebyla úplně vodorovná (jako měl autobus z letiště do SaPa), ale mírně zvednuté. Dalo se v podstatě ležet jen na zádech. Vyjeli jsme a asi za dvě hodiny byla zastávka na záchod. Už jsem skoro spala a tak jsem si řekla, že půjdu až příště. Ha! Chyba. Pak už se vůbec nestavělo. Tedy stavělo - naložit lidi nebo zavazadla. Ne čůrat.

Co bylo ještě veselejší, asi ve čtyři ráno pobíhá řidič po autobusu, burcuje lidi. Mně ne. Tak dobrý, spím dál. Ale pak mi vletí do kóje, že honem honem, když jedu do Cat Ba, tak vystupovat. Ideální situace na to něco v autobuse zapomenout. Naštěstí dobrý, popadla jsem všechno. Řidič sune mne a další do taxiků, taxik nás veze přes město a tam na nějaké pusté křižovatce stojí další autobus. Do něj nastupujeme, ale jde o autobus, který má tři řady lehátek místo předchozích dvou. Takže jsou dost úzké a hlavně krátké - člověk se tam blbě vejde. Jedeme dál. Když jsme najeli na trajekt (a bezpečnosti navzdory všichni zůstali v autobusech), chytila jsem příležitost za pačesy a vypálila na záchod. Ufff tedy, to bylo docela náročné.

V Cat ba jsme nakonec byli už v šest místo v osm. Pravda, ještě nás chvíli vezly taxi zase od autobusu do centra - takže jsme v centru byli asi v půl sedmé. Naštěstí to byl poslední dlouhý přesun. Nemám proti těm lůžkovým autobusům (VIP verze se širokým lehátkem) vlastně nic, ale úplně moje hobby nejsou.

Vietnam den 9 - Ha Giang

Po výletě jsem si objednala snídani až na devátou a dost to bodlo. Spala jsem dost dlouho. Ke snídani byla "sticky rice". Když mi ji paní nabízela včera večer, tak jsemto odkývala, s představou thajského manga sticky rice. Tak skutečnost byla úplně jiná. Dvě barvy lepkavé rýže balené v banánovém listua k tomu v misce nadrcené oříšky, sůl a ještě něco dalšího. Nechci říct, že to nebylo dobrý. Bylo to ale na hony vzdálené představě, kterou jsem si vytvořila a navíc poměrně suché jídlo. Není to můj favorit. Na druhou stranu, je údajně pátý den pátého lunárního měsíce. To je období, které se označuje také jako svátek dračích lodí. Jde ve Vietnamu o svátek "zabíjení červů" :). Což znamená, že lidi jedí ovoce, lepkavou rýži nebo fermentované pokrmy, které mají právě vyhnat "škůdce a nemoci". Je to spíš rodinný svátek, než velký společenský, ale zjevně ho lidé berou vážně, jak jsem se pozdějipřesvědčila.

Po snídani jsem podpisovala blog, což zabralo dost času a až nějak před polednem jsem se vykýblovala ven s tím, že si najdu ve městě masáž. Ono totiž když jsem objednávala hotel, ve městě nic moc v zajímavém prostředí a v klidu nebylo. Bydlím asi 6 km za městem v rýžových polích, ale bydlení jsem vybrala s ohledem na to, že si užiju pohodlí. Jako ubytování je moc pěkné, ale pár drobností tomu chybí. Jako třeba lehátka, ideálně i zastíněná, u bazénu. Nebo hotel nabízel i masáže a koupele, ale v reálu jsem se včera dozvěděla, že můžu dostat jen koupel nohou bez masáže. Ráno mi pak paní majitelka (asi) řekla, že někdy masáže dělá, že to studovala v Hanoji. Ale to už jsem měla myšlenku, že tedy objednám odvoz do města a podívám se i po nějakém suvenýru.

Včera jsem byla ochotná si i koupit tričko u mé agentury, ale jaksi zrovna neměli naskladněné. Hm.

Takže první myšlenkou bylo, že si objednám jen motorku. Grab nabízel cestu za 60 tisíc, takže asi OK cena. Ale žádný motorkářský taxik se nehlásil. Došla jsem pomalu od domu na hlavní silnici (asi 300 metrů), cena klesla na 58 tisíc, ale furt nic. A bylo pekelné dusno. Tak jsem se rozhodla na to vybodnout a použila jsem aplikaci Green SM. Elektroauta tu zjevně frčí víc, než Grab. Za chvíli přijelo auto...a odvezlo mne jinam, než jsem chtěla :-D. Já nevím, co tady mají s těma navigacema. Obecně mi aplikace Green SM poměrně zamrzá a nepřijde mi tak uživatelsky komfortní jako Grab, ale jinak mi nevadí. Jen jsem si myslela, že jsem odškrtla platbu kartou a ono pán chtěl peníze. Trochu mne vyvedl z míry, dokonce jsem si ho s penězma a účtenkou vyfotila, kdyby náhodou něco (a naštěstí s tím neměl vůbec problém a ještě mi ochotně zapózoval), ale nakonec se ukázalo, že tam fakt byla nastavená jako hlavní platba platba cash.

Ani mi nevadilo, že mne vysadil jinde, protože jsem stejně moc nevěděla, kam jdu. Takže jsem se vypravila městem nazdařbůh k nějakému salonu. Město úplně vymetené. Jednak tedy bylo poledne, asi nejhorší čas vyrazit do města, jednak horko, jednak všichni turisté odjeli na motorkách pryč. Potkala jsem prodej ledových čajů a ač jsem chtěla passion fruit, paní mi vnutila mangosteen a passion fruit :). Tak dobře. Nebyl špatný.

Pak už lovím masážní salon. Vlezu do prvního, masérky spí na lehátkách. A že prý jsou jen kosmetický salon. OK. Jdu dál. Další salon, tam vůbec nikdo není. Volám, lomozím, a nic. Až jsem si začala říkat, že to musí dělat schválně, abych je nechala spát a šla pryč. Tak jsem při odchodu jen pro případ že by fakt neslyšeli, položila ceník na klávesnici a nechala otevřené dveře. Ať se diví :-D

Naproti salonu bylo obchodní centrum. Tak jsem nakoukla a nic moc, i když trochu živo tam bylo - dokonce hala pro kolečkové prusle, hernička pro děti. Samozřejmě pár obchodů. V jednom s dětskými hadříky mne něco upoutalo a nakonec jsem koupila šatičky. Nešlo odolat :)

Naproti byl další salon, ale zavřený. Takže tak bloumám mestem dál, až potkám bankomat. A rozhodla jsem se vybrat. Šlo o bankomat Agribank. Maximum 5 milionů, za polateček, za který jsem dostala ve Vietcombank stejný ( i tady byl limit 5 milionů na výběr).

Další masážní salon mi řekl, ať se vrátím za 30 minut a tak jsem zašla do pětihvězdičkového hotelu. Recepční mne poslala do čtvrtého patra. I tam nevěřitelně prázdno. Prošla jsem celý salon, volán, halasím a nic. Pak jsem v jedné z místnostní našla spát paní. Volám, nic. Vzdácám to, ale v tu chvíli potkávám dva pracovníky. Těm se podařilo domněle mrtvou paní vzbudit a jasně, můžete si dát masáž. Berete karty? Ne. Prosím? Pětihvězdičkový hotel nebere karty ani s poplatečkem? To už mne trochu nebavilo. Odcházím a dávám špatné hodnocení na Google.

Už se smiřuju s tím, že masáž nebude.

Potkávám památník nultého kilometru. Pomyslný oficiální start Ha Giang Loop jízd. Tady je trochu turisticky rušno. Nicméně suvenýry nula. Jen nanuk, ve tvaru památníku. Za 30 tisíc dongů (asi 24 korun). Jdu do toho. Ale spíš pro tu zábavu, chuťově není nanuk nic moc. Myslela jsem, že si koupím hrnek, magnetku, nebo i tričko, ale nemám šanci. Nic takového se tu nevede.

Ale o kus dál konečně masážní salon s nespící masérkou. Probereme nabídku, samozřejmě pomocí překladače. Nabídka má 120 minut masáže za 320 korun. To asi chci. Trochu jsem nespokojená s tím, že žádná sprcha, což po docela dlouhém bloumání ulicema je divný a vadí to i mně, ale paní s tím zjevně nemá problém. OK. Masáž je příjemná a poměrně akceptuju i to, že paní sem tam přijde zpráva a vezme mobil aby odpověděla. Občas někdo potichu otevře dveře a něco pořeší. Taky OK. Pak ale začnu mít pocit, že ne něco divně, okem vidím pod stolem světlo a tak zvednu hlavu. A tam stojí další paní, svítí mobilem a nevím co dělá. Tak to kouknu dost divně a přemýšlím, co jako teď. Paní mi zase přes translator vysvětluje, že má přenosný větráček, protože vypnuli proud a tak aby mi bylo pohodlně, tak chladí. OK, zní to logicky. Dokážu i dovodit, že se neobtěžovaly mi to hlásit, když je tam jazyková bariéra. I když mi to tedy přijde divný. Ptám se tedy co to světlo. Tak mi ještě ukazuje galerii fotek, abych viděla, že nic netočila nebo nefotila. No, budiž, možná...ale prostě se tím připravila slečna o dýško, protože tohle byl fakt dost divnej moment a ač dokážu dovodit, že asi dobrý úmysl, tak provedení se nepovedlo. Proud vážně nešel (a zažila jsem to víckrát, takže vím, že se to stává), ale stačilo mi to říct.

Po masáži mi ještě paní nalily čaj a nabídly ovoce, protože je svátek dračích lodí. Ze slušnosti jsem si vzala švestku, ale pak jsem dostala kolaček zongzi (vařeno v banánovém listu až rýže dostane konzistecni spíš třeba jako želé), který se máčí do medu. Ten byl překvapivě dobrý. Na odchod jsem ještě do taštičky dostala broskev a nějaké švestky. Takže kámošky.

Jenže venku slejvák. A tak akorát kupuju vedle v obchodě nějaké pití a volám zase Green SM a jedu domů.

Téměř čas k večeři. Ta je tentokrát o rybě. Opět o hrozně dobré rybě plus spoustě dalších dobrých věcí. Výborná je omáčka Nuoc cham, až se ptám na recept, ale předem je mi jasné, že je hlavní bonus v surovinách, ne v receptu. Protože recept je klasický: česnek, citron, rybí omáčka a trochu cukru. Škoda. Tohle prostě napodobit jde, ale dosáhnout této kvality nepůjde.

Pro odpočinek po jízdě jsem tady zamluvila dvě noci ale s tím, že odjíždím až zítra večer nočním autobusem. Možná to bylo zbytečné a jedna noc by stačila. No ale s tím teď už nic neudělám, uvidím co počasí zítra dovolí podnikat.

Vietnam den 5 až 8 - Ha Giang Loop

Ha Giang Loop je pojem.

Ale. Nejdřív jsem se zkusila ptát Perly z delty Mekongu, jestli nezná někoho, kdo by se mnou jel. Odpověď přišla zajímavá. Perla sama jela Loop loni, měla todomluvené se známým, přičemž večer před jízdou přišlo, že známý nemůže jet a pošle kamaráda. A že to asi úplně nejde doporučit co do organizace a že asi by bylo lepší, kdyby ch si najala specializovanou agenturu. Tak jsemhledala tam, až jsem našla Road Kings. Asi nejlépe hodnocené ve městě s tím, že údajně hodně dbají na bezpečnost a navíc mají opakovaně použitelné oblečení do deště. Nebyli ani nejdražší, ani nejlevnější a nabízeli tour na 2, 3 nebo 4 dny. Tak proč nevzít hned čtyři dny. Součástí byla možnost jet i "private" tour. Což znamenalo jet v menší skupině a hlavně nespat v hromadných pokojích, ale každý hezky ve svém. Trocha klidu se na noc hodí. Takže jsem to objednala. Shodou okolností o dva dny dříve, než se musel začít platit další poplateček vstupu do oblasti v ceně 250 tisíc dongů, takže ty jsem ušetřila. Samotné povolení vstupu do oblasti (jde o pohraniční oblast s Čínou a evidují přesuny lidí) zařizuje také agentura.

Přesto tedy ve mně před cestou obavy sílily a nejhorší to asi bylo ten před startem, když mi nad hlavou řádila v hotelu strašidelná bouřka s děsným slejvákem a do toho mobil ukazoval předpověď 100% deště na následující 4 dny, občas i bouřka. To jsem fakt přemýšlela, jestli to nevzdat. Spolu s trochu organizačním failem, kdy mi den předem nepřišly žádné instrukce jsem fakt trochu měla obavy. Trochu dost. Takže jsem i psala do agentury, jestli je ta cesta v tomhle počasí v pořádku,a le přišla mi odpověď je fakt moc pěkný počasí, což mne dost překvapilo a musela jsem se i zeptat, jestli se teď koukli z okna, ale přišly mi fotky z jízdy na vorech, vše zalité sluncem a že OK. A teď dilema zda to tvrdí aby nepřišli o peníze, nebo jestli je to pravda. Po poradě s AI jsem si řekla, že počkám do rána, a když vykouklo sluníčko, usoudila jsem, že pojedu.

Nutno říct, že je to děsná fabrika. Denně na Loop odjíždí mraky lidí mnoha a mnoha agentur. Pokud se nejede soukromá tour, je to klidně 20 motorek jedna partička. Vypadalo to hrozivě už ráno v hotelu. Naše tour měla snídani, kterou se začínalo, v 8:30 ZDE. Postupně jsme se sešli, zaplatili (300 dolarů za 4 dny tour) vyplnili papíry, podepsali si batohy, notebooky (ty se ukladňují zvlášť), nasnídali se, dostali jsme nějaké instrukce na cestu, vzali malé batůžky do kterých jsme si zabalili potřebné na 4 dny dny a vydali se k motorkám. Zastavili jsme se ještě pro přilby (možnost výběru obyčejnějní zdarma nebo klasické,lepší a novější s tím, že pokud ji cestou dobijeme (mimo pád motorky) tak ji zaplatíme. To jsme všichnoi brali tu lepší. Další volba byla u ochranných pomůcek na kolena a holeně a lokty. To si nakonec vzali jen dva z nás. Vyfasovalo se i oblečení do deště a úplně nakonec každý dostal svého řidiče. Pak už následovala cesta k motorkám, zabalení batohů do igelitů a asi v půl dvanácté jsme konečně vyjeli směr Ha Giang Loop.

Výlet zahrnuje vlastně všechno, co člověk potřebuje. Ubytování, velkou lahev vody, jídlo 3x denně a protože jde o privat premium verzi, tak k jídlu vždycky i pití plus jedno kafe denně. Je to detail, to pití nestojí moc a stejně jsme různě po cestě dokupovali něco studeného nebo další kafe, podle chutí, ale je to milé. Plus spolucestující bedlivým pozorováním zjistili, že máme i větší rozmanitost jídla, které navíc nebyl nikdy problém doplnit o něco, co jsme chtěli (obvykle jsme chtěli morning glory s česnekem :-D )

Den 1

Jeli jsme tedy v osmi. Tři ze Skotska, dva Kanaďani z Quebecu a dvě holky z Austrálie plus já tedy. Ano, všem kromě mě bylo do 25 let. A ano, na webu mají Road Kings, že s nimi jezdí skupiny tak průměrně věkově kolem 30 let. Nějak jsem to nepovažovala za podstatné, ale když jsem pak viděla i jiné skupiny, asi jsem měla štěstí :). Některé byly fakt mladičké a existuje i nějaká "Monkey" agentura pověstná svými pařbami. No nic, fakt jsem měla štěstí na super skupinu, takže dobrý. Viděla jsem někoho řekněme nad 40? Neviděla :). Umělá inteligence tvrdí, že buď jezdí sami nebo džípy, nebo se svým soukromým jezdcem. No nic :)

První kus jízdy byl takový trénovací, v podstatě jen rovinky, nic náročného. Jen jsem stihla hned na začátku zjistit, že oproti svým kolegům spolucestujícícm nedám nohu skoro až za krk, abych nastoupila na motorku přes svůj batoh a ještě lahev vody, ale to nakonec vyřešilo nastupování přes stupačku, ne přímo ze země. 

První zastávka na vyhlídce, další u vodopádu. Následoval oběd. Jídlo bylo servírované vždycky vietnamským stylem - tj hrnec rýže a pak spousta mističek s masem všeho druhu, zeleniny, tofu atd. a člověk si bral na co měl chuť. Obvykle se to nedalo sníst, někdy bylo ale něco tak dobré, že jsem si prosili té dané věci nášup :)

Cesta obvykle vedla různě náročnými serpentinami, stoupání, klesání, výhledy. Jsme v horách a bylo to úžasný. Obvykle byl vždy na jednu stranu výhled do různě hlubokého údolí. Zastávky na vyhlídkách. V jednu chvíli se cestou najednou můj řidič otočil a jel zpátky - fakt šikovný, všiml si že prvnímu jezdci vypadli během jízdy peníze. Takže jsme je zachránili :)

Večer přišel ale najednou slejvák a bouřka. Zastavili jsme nejdřív u krajnice, navlékli si nepromokavé oblečení a návleky na boty aby nebyly mokré a jeli kus dál (to člověk ocenil i to plexislové hledí na přilbě), ale protože pršelo víc a víc, zastavili jsme iznovu, u stánku u silnice a čekali. Déšť ale nepřestával a byl dost silný a takjsme nakonec nasedli a dojeli k našemu prvnímu ubytování. To už jsem byla fakt utahaná.

První ubytování bylo v homestay - to je vlastně dům na kůlech, obvykle je v patře hromadná místnost na spaní, my měli pokojíčky vedle. Docela hezké a co jsem ocenila nejvíc, byla měkká postel. Ta totiž není ve Vietnamu vůbec zvykem. Krátký odpočinek a asi za hodinu večeře. Po večeři zábava s karaoke a "happy water" (chápej rýžovou pálenkou). Taky jsme zahráli karty "Flip7" a není to špatná hra, zjistila jsem že se prodává i u nás a výhodou je, že může hrát fakt hodně hráčů dohromady a je to poměrně rychlé. Pokud jde o karaoke, tak jsem tedy odmítala zpívat, je to vietmaská zábava no. 1 a repráky s mikrofonem mají všude. Ten mikrofon zpěv trochu zlepší, ale zas ne tak moc. Přidali se k nám i hosté co tam byli soukromě, zejména paní byla dost družná. Ovšem když se mě zeptala, jestli jsem učitelou té skupiny, tak kámoškou být přestala :-D 

Pak jsem padla do postele urvaná jak mimino. Navíc, protože jsme nestihli celý plán dne, budíček byl dřív, v plánu výprava k vodopádu, pak snídaně a začátek dne.

Den 2

Jak se řeklo, tak se udělalo. Předčasný budíček a výprava k vodopádu. Jak bych do něj asi večer skočila, ráno se mi vůbec nechtělo. Ani plavky jsem si nevzala. Vodopád nebyl daleko a nebyl moc velký, kus se muselo po kamenech doskákat pěšky, ale dobrý. Stihli jsme ho mezi skupinami první, takže jsme ho měli sami pro sebe. Až když jsme končili, tak za začali trousit další skupiny.

Pak vrátit na ubytování, sbalit se, nasnídat (já kuřecí Pho, v nabídce byly ještě palačinky s banánem) a další den před námi. Opět zastávky na vyhlídkách. Já vím že je to furt stejné, ale jak můžu projíždět třeba Alpy a kochat se za každou zatáčkou, tak je to tady stejný. Plus samozřejmě zážitek z jízdy. Plus jsme také uhli ze silnici a jeli po místních betonových stezkách - opět tedy sráz na jedné straně. Bylo to zajímavé. Obvykle z těch nejhorších míst tedy videa nemám, protože jsem se pevně držela :), ale nemůžu říct, že bych se bála. Kluci obecně jezdili fakt hezky a bezpečně, i když někdy už mi ta rychlost trochu nedělala dobře. Můj řidič byl také specialista na brzdu/plyn, což s sebou neslo furt cukání, často za mne zbytečné. Ale jinak fakt dobrý. Měli asi i nějaká svá pravidla, vypozorovala jsem, že platil i zákaz předjíždění se. Protě jak se vyjelo, taková pozice se držela až do další zastávky.

Na jedné zastávce si i holky pustily opět karaoke, takže údolím zněla diskotéka, nebylo to úplně marné ke kávě :)

Obě, opět zastávky s vyhlídkami. Obecně byla zastávka každých cca 30-45 minut. Tento den jsme také měli v programu jízdu na bambusových vorech, ale včerejší déšť nám ji zkazil. Vedoucí skupiny, Lee, jako jediný mluvil plynně anglicky (ostatní řidiči vlastně vůbec). Takže Lee nám i ukázal videa, jak je voda rozbouřená a lodičky zaplavené. Takže jsme museli improvizovat. Na kaňon jsme se podívali jen z výšky (jako to mne mrzelo, to jsem fakt chtěla se projet tou lodičkou kaňonem vysokých skal) a vybrali si ze dvou možností jet do jeskyně. Ale hned další zastávku na "skywalk" jsme usoudili, že na to kašleme a jedem se ubytovat. Že jsme utahaní. Skywalk byla cesta podél skály, kam jsem nešla :). Nemusím mít všechno a tohle byla úzká cestička u srázu...brrr. Dole jsem si sedla, dala jsem si pití a promluvila si s Wandou raději :-D

Druhé bydlení bylo ve městečku a v hotelu. Byl moc pěkný. Za mne nejhezčí ubytování, ale neváhodou bylo, že hotel neměl svoji restauraci a tak jsme museli do jedné dojít na večeři a nebylo to tak komorní jako den předtím. Byl to velký sál pro víc skupin, dost hluk. Také jsme měli hot pot, takže v tom horku ještě dost páry z těch hrnců s polévkami. Pak byla v plánu ještě procházka po trhu, ale nějak chvíli stagnovala zábava a nakonec jsem se rozhodla to vzdát a jít si lehnout.

Den 3

Opět trochu dřívější start, snídaně tam, kde jsme včera večeřeli. Iris, jedné ze skupiny, nebylo fakt dobře, takže ještě šla s Dishou (další ze skupiny, obě Australanky) sehnat něco do lékárny. Nabízela jsem své aktivní uhlí, ale nakonec vzaly jen elektrolyty. První zastávka v jeskyni. Takové neoficiální. Člověk jede, jede a najednou jeskyně jak kráva. Dokonce měla i svůj vlastní obláček u vchodu. Vchod byl tedy za plotem, ale v plotu díra, tedy volně přístupná jeskyně :-D

Nešli jsme moc hluboko, jen v podstatě na začátek.

Pak zase cesty uzounkými cestičkami. Na vyhlídce přišel poměrně silný déšť, ale přestal, než jsme dopili kávu. Jen jsme byli zrovna nahoře a bylo nám oznámeno, že jet dolů je nebezpečné a tedy kus sejdeme pěšky. Řidiči vzali motorky a sjeli kus bez nás s tím, že to klouže. My to došli za nějakých 10 možná 15 minut. Pak se jelo dál. Další zastávka vesnice Hmongů, kteří vyrábí stříbrné prstýnky. Docela pěkné, ale úplně mne prstýnky ani náramky nezaujaly. 

Další zastávka u scénického pohledu na další serpentýny v horách. Jak říkal Lee, je to "tik tok pass", protože se tam fotí každý a místní na tom dost vydělávají. Zastávka je obsypaná stánky a chodá tam holčiny s kytkami a věnečky a "pojď se vyfotit". Pakjsme si ten super výhled i reálně projeli :). Bylo to pekelné klesání a v jednu chvíli jsme i museli zastavit kvůli autobusu, který se v serpentýně prostě nevytočil a musel to brát asi natřikrát...

Další vyhlídky a káva a zastávka u hmongů, kteří vyrábí textil. Bylo to zajímavé. Už nahoře u výrobců stříbra nějaké textilní věci měli a jeden cizí kluk si zkoušek kalhoty/tepláky a vypadaly fakt dobře a jinak. Ale nákup ztroskotal na tom, že je nutné to prát ručně. Toje dost zásadní nedostatek tedy.

Tady na té zastávce jsme tedy viděli komplet výrobu i barvení a malování vzorů. Pak už jen poslední ubytování. Kousek od něj bylo bylinné spa - ale silně se mi nechtělo do horké vody. Byla jsem dost umlácená, navíc tento den dost vykukovalo sluníčko, což vlastně bylo ke škodě věci, mnohem příjemnější je jet pod mraky. Někteří šli, jiné ne. Opět homestay, ale tentokrát jsme byli ubytovaní ještě s jednou skupinou. My měli chatky,a le za mne to bylo to nejslabší, co jsme na tour k ubytování dostali. Jediné ubytko bez klimatizace, což znamenalo fakt blbé spaní, plus brouci a tvrdá postel. Byla jsem z toho nejméně nadšená. Večer jsme si zase zahráli karty. Ale byla bouřka, dost často se vypínal prous a tak jsme to poměrně brzy vzdali.

Také jsme potkali tento den nehodu a dost to v nás rezonovalo - asi tím, že jsme byli na místě chvíli poté, co se to stalo, Lee s Charlesem (z Kanady) u ná i zastavovali a zjistili tím, že šlo o jezdce, kterého jsme potkali na nějaké ze zastávek den předem. Srazil se s náklaďákem abyl dost potlučený. Dost jsme to probírali vlastně celý večer.

Den 4

Tentokrát byla snídaně až asi v půl deváté. Pobalili jsme věci a vyrazili. U snídaně jsme ještě probrali záchranu koček a koťat, kdy Chloe (Skotsko) zachránila kočku tím, že ji unesla k sobě do pokoje, před chováním majitele, který na ni byl fakt zlej, hlavně tedy na její kotě. Jako zachránila...zachránila na jednu noc.

První zastávka byla u další jeskyně. Cesta asi 2 km jedním směrem, stoupání cca 150 výškových metrů podle hodinek. Bylo to v té vlhkosti a v tom teplu dost vražedné. Jeskyně ovšem ohromná, Plno krápníků různých tvarů.Pak hned následoval oběc (ona ta cesta k jeskyni a zpátky trochu času vzala) a po obědě zastávka u vodopádu. Opět cesta s prudkým stoupáním (tedy ne moc dlouhá, ale stoupání opět cca 150 m napřímo. Vodopád plný vody opět kvůli včerejšímu dešti. Normálně by se v něm dalo koupat, teď vlastně nevím, jestli tam někdo vlezl. Opět vražedné stoupání nahoru k motorkám. Jak jsme se blížili k Ha Giang, koncetrace morek stoupala a nebylo to vlastně úplně příjemné. "Hidden" vodopád plný lidí. No nic...

Pár zastávek na vyhlídkách a poslední zastávka na kávu. Druhá nehoda, u které ale byla už policie, takže jsme nestavěli. Opět motorka a auto. Asi docela časté, už jsme o tom ani nemluvili tím, že to nebyl pro nás nikdo známý. Takže jsme si dali kafe a koukali do zeleně. Už včera včer jsme probírali dýško řidičům a dospěli k tomu, že by bylo ideál jim dát všem stejně, protože všichni odvedli stejnou práci. Stejně tak jsme se domluvili, že spropitné dostanou na poslední zastávce. Takže jsme jim všem poděkovali, dali peníze (dohodli jsme se na milionu dongů. Je to trochu víc, než jsem chtěla původně dát, ale ne o moc a je to údajně hlavní příjem těch kluků z tour) a pak už jsme jen dojeli zpátky.

Pak už to šlo ráz na ráz. Vzít si věci z motorky, vzít si batohy narvané v úchovně batohů na mnoha  amnoha policích. Vzít si svůj notebook. Mezitím některým už jel autobus jinam atd, takže jsme se vlastně ani nerozloučili, to jsme pak vlastně dělali dodatečně přes whatsapp, kde jsme měli hromadně skupinu.

Najednou z děsnýho chaosu do úplného klidu. Zajímavé. Popadla jsem batoh a chtěla si zavolat Grab do svého nového ubytování, ale Grab neznal jeho polohu, Vůbec nešla zadat. Ubytko moc nepomohlo, protože poslalo adresu na google maps, kde ji samozřejmě znám taky. No nic, vyřešila to appka Green SM. To je asi nová(?) asijská app pro elektromobily. Ta ubytování poznala a za chvíli přijel řidič a dovezl mne. Trochu zklamání, že tu bydlím sama. To většinou zanší problémy ve službách, protože je zbytečné se namáhat pro jednoho... Chtěla jsem něco, kde je klid a kde si budu moct odpočinout po jízdě, ale trochu zklamání. I když jsem si připlatila za hezké bydlení s bazénem, jaksi bazén nemá lehátka a vůbec je to takové hezké s mnoha "ale". Třeba personál nemluví anglicky, což ani tak nevadí, ale inzeruje koupele a masáže a pak zjistíte, že to vlastně nenabízí (aby pak ráno z paní vypadlo, že vlastně může masírovat ona, že to studovala v Hanoji).

Objednala jsem si dost drahou večeři (tady v okolí nic není, takže nebylo zbytí) a trochu jsme se opět nemohly dohodnout ohledně toho, co chci. Vybrala jsem si kuře, ale paní furt rvala salát, rolky, já odpovídala že jsem jedna, chci jednu večeři a to vše přes translator. Nakonec jsem v reálu zjistila, že je to prostě místní typ sdílené večeře, který by bohatě stačil dvoum lidem a tedy ta drahota je jen pro mne (chápej - cena obědu v Praze) a že jídelní lístek označení 1)..2)...3) atd. nejsou chody k výběru, ale je to to všech mi dají.

K večeři ještě přišla paní domácí opět s frťanem "happy water" a snažila se povídat, což bylo vlastně hrozně milé, jen to šlo fakt blbě přes překladač. Plus jsem taky byla dost mrtvá a těšila se do postele. Snídani jsem si objednala na devátou a padla do (měkké) postele hned,jak jsem se dostala na pokoj.

Co dodat k tour? Vybíral jsem ze dvou druhů možných cest a vybrala jsem si cestu kolem vodopádů. V pokynech je, že program cesty se může měnit s ohledem na počasí atd. K tomu došlo. Vodopády jsme tedy viděli asi tři. I tak to celé bylo naprosto epické.  Jde to projet bez easy ridera? Jde. Určitě. Asi je potřeba držet se na silnici nebo na cestě a nezabrušovat na ty fakt uzounké cesty místňáků. Souběžně je potřeba mít fakt řidičák na motorku a nejezdit rychle i když to vypadá, že to jde.Mít nějaké zkušenosti s asijsou dopravou. A čekat nečekané. Občas prostě kus silnice chybí (sesuv do údolí) a to třeba hned za zatáčkou. Všechny nehody které jsme viděli byl střet s autem. Plus některé cesty byly v dešti pod vodou a ty cesty nejsou v úplně dobrém stavu. Bála bych se, že vjedu do nějaké díry. V každém případě doporučuji zastávky spíš až dál, kde těch motorek už není tolik.

Co se tour týká, malá skupina byla mnohem lepší než velká. To bez pochyb. Mít svůj osobní pokoj bylo k nezaplacení bych řekla. Jen fakt doporučuji projet recenze těch firem, které to nabízejí. Já osobně si myslím, že jsem si vybrala dobře. Pokud jde o počet dní, pak třeba třídenní tour je prý z 80% stejná jako čtyřdenní. To znamená méně zastávek, víc najetých kilometrů. Víc bude člověk ubitej.

Jediné, co mne na mojí agentuře štvalo, byla platba. Přijímají jen dolary ve stovkách (žádná jiná alternativa) nebo dongy v hotovosti. Za mne je to prostě vopruz, který mi vadí. Jinak na cestě samotné člověk moc neutratí, protože si kupuje max za 40 tisíc pití a to ještě třeba 2x za den plus neco večer.

Vietnam den 4 - přesun do Ha Giang

Ráno jsem se probudila pod vymetené nebe a výhledem na hory v plné viditelnosti. Zákon schválnosti, když odjíždím.

Ke snídani jsem dostala polévku, zaplatila jsem bydlení a dostala jako dárek náremek. Ten co chodí děti všzde nabízet. Představte si kus stužky, na kterou je jehlou navlíknutá bavlnka na zavázání. Jako proč? Fakt nemohou tedy vyrábět něco, co by lidi chtěli?  Třeba včera jsem myslela, že mají popruhy na mobil. To bych si i koupila (pak jsem zjistila, že je to čelenka). Co s tím vším dělají by mne zajímalo, protože každá ženská tam ve volném čase šije jako najatá :-D

No nic, pobrala jsem svých pět švestek a vyrazila k autobusu. Dojela jsem asi v 10:10. Instrukce zněly, že mám být na místě v 10:30. Zašla jsem si tedy vyzvednout peníze a koupit kafe a když jsem se vrátila, vlastně se zjistilo, že už jsem měla být v autobuse. Navíc mi pán ukázal "jdi támhle" a tak se ptám jestli do toho růžového. Prý ano. Tak nakonec ne, byl to ten žlutý! 

No konec dobrý všechno dobré. Ono bus zařizovala agentura, která v Ha Giang organizuje tour, takže jsem měla jen sporadické instrukce.

Ale jelo se docela dobře. Ty ležící autobusy bych brala na dojíždění do práce. Hlavně ráno, ale bodly by i odpoledne :-D. Občas byly trochu překvapivé záchody, ale OK.

Dorazili jsme na autobusové nádraží, tam nás vyhodili z autobusu takovou rychlostí, že jsem si strhla svůj strup na koleni. Jupí. Nahnali nás do čekárny a čekalo se. V Sa Pa bylo příjemných 23 stupňů a Ha Giang nabízel nepříjemných 33 a déšť a obecně počasí na další dny nabízí jen setrvalý déšť. Mám z toho trochu obavy už dvě noci, řešila jsem jestli to neodpískat a kdybych věděla, co mne tu čeká, asi sem fakt nejedu.

To nás totiž přijel odvézt menší autobusík. OK. Zastavoval různě po cestě, mně se nikdo na nic neptal. Super. Kolem kanceláře, kde jsem myslela, že má firma sídlo a poblíž které jsem si objednala hotel, jsme jen prosvištěli. A dojeli o víc než kilometr dál. Ani mi nikdoneřekl, do jakého patra jet výtahem. To jsem tak ohadla podle nejčastější zasávky. Tam zmatek nad zmatek, kdosi mi naskenoval pas, pak mne odvedl do společné ložnice a až tam jsem měla možnost mu říct, že ne, že tam spát nechci a že mne fakt štve, že neposlali žádné instrukce. Co mi to bylo platné. 

Že mám přijít ráno na snídani.

Grrh. Tak jsem alespoň napsala rozčarovanou zprávičku přes whatsapp, ale co už. Zrušila jsem původní hotel, ale nejbližsí volný byl 500 metrů. To by šlo, kdyby zrovna nezačalo pršet. A tak volám taxi. Grab. 500 metrů za 12 tisíc dongů (možná 9 korun), tojde. Objednávám, přijímá a když je poblíž, pípne zpráva že Grab změnil cenu na 35 tisíc dongů. A že pokud souhlasím, tak přijede. Nesouhlasím a nutím ho to zrušit. Nejsem včerejší, vím že to není jen tak. Takže přijíždí. 

Dávám batoh do kufru a trochu přemýšlím, zda to udělat, ale jo. Otevírám zadní dveře a tam sedí dvě holky a nenechají se rušit a dál si tam něco šmodrhají. A že prý počítají peníze. Vůbec nechápu, jak s ním mohly přijet a co se děje, ale poklonkuju je ven.

Sedám do auta a jedeme. Jinudy, než mi ukazuje aplikace, ale to nevadí, třeba je to lepší cesta. Pak ale začne blbě zatáčet, až zastaví v divné uličce s tím, že jsme tam. Říkám mu že ne, ukazuju to na mobilu. Furt si ho chce brát,a le sorry, to bys nemohl být divnej. Nedám. Tak chci ukázat ceduli hotelu. Ta tam logicky není. Tak popjede kus dál, zase znova to samé, že jsme na místě. Ptám se ho, co je za taxikáře, že nezná své město a naviguju ho podle mapy. Dojedeme k hotelu, vystupuju a dost posměšně mu říkám, že nemá zač :). Kdo sleduje korejské filmy ví, jakým tónem říkají něco, co se překládá jako "ty malej zmetku!". Tak přesně to mi zaznělo za zády. Hm, asi chlapík blbě nese, že jsem v tom městě poprvé a ještě mám ve všem pravdu. Blbý. Tak dostal i blbý hodnocení.

Ubytuju se a jen hodím věci na pokoj a jdu se najíst a koupit repelent. Ten jsem nakonec sehnala v lékárně, tak jsem si rovnou koupila větší náplast na koleno.

Pak jsem potkala klimatizovanou burgrárnu, tak jsem si zase za pražskou cenu dala burger. A že prý za dobré hodnocení pití zdarma. OK. Bylo to dobré, proč ne. Ukazuju hodnocení, dostávám pití zdarma a hle - při placení se pán "spletl" a vrátil mi o 100 tisíc méně. Taková hloupá chyba! Tak holt bude hodnocení změněno, no.

Následující dny s sebou neberu notebook, takže blog bude nějak hromadně až potom. Pokud odjedu, čekám že tam zítra bude hroznej chaos a těžko říct, zda ho vydržím.

Vietnam den 3 - Sa Pa

Tentokrát byly ke snídani palačinky. Z rýřové mouky, se sirupem a banánem. Hm, tentokrát jsem nebyla moc nadšená, ale co už. Paní dokonce i donesla kafe v konvici . Bohužel až poté, co jsem si udělala čaj. No nic, někde se na kafe zastavím.

Plán byl jít do vedlejší vesnice. Tedy ona se furt jmenuje stejně, jako místo, kde bydlím. Ale je to cca 3 km a na druhé straně řeky.

Já vím, že tu máme Fansipan. Nejvyšší horu indočíny. Ale. Neměla jsem ji v plánu. Protože jak je Sa Pa jeden velký lunapark, Fansipan je zlatým hřebem toho lunaparku. Drahá lanovka. Jakože fakt i na naše poměry. Celé snad tisíc korun (to je hrubý odhad, úplně jsem to nezkoumala). K tomubych musela připočíst taxi nebo motorku do Sa Pa. A nahoře? V tomhle počasí asi žádný výhled, ale zato plno turistů a plno zábaviček pro ně. Takové ty obrázky jak lidé chodí na takovém lanovém mostě zavěšeném někde nad propastí s dřevěnými špřiclemi, jak jezdí na obřích nafukovacích kruzích z kopce - to všechno najdeš na Fansipanu. Hurá. 

Takže ne. Ale pokud bych tam chtěla, asi bych si rozmyslela, zda nerozdělit pobyt na noc (dvě) v SaPa a noc (dvě) jinde poblíž SaPa jen v přírodě a bez davů. Asi by to dávalo větší smysl.

Plán byl trek ze Sa Pa k mému bydlení (ze Sa Pa se jde z kopce, opačně to vede do velkého kopce před Sa Pa), ale děkuji pěkně, kvůli těm cca 8 kilometrům si kupovat holinky nebudu.

A tak jsem vyrazila vedle do vsi. Po silnici. Kus cesty bylo i po chodníku (!). A kus cesty jsem potkávala i nabízečky s nůší a co víc - malé dětičky co udělají oči, nabídnou něco (fakt netuším co má ten kapesník být - prostě obdélník látky) a využívají toho, že jsou prostě děti. Jedna holčička to cosi nabízela za 10 tisíc (nevím, osm korun třeba). Jako to nemá řešení. Koupím od holčičky, sesypou se na mne další děti, protože jsou samozřejmě ve skupince. Plus co s tím hadříkem pak mám dělat? Někdo má ještě něco jako náramky, to dejme tomu, ale že by to byly předměty, které by člověk třeba mohl chtít, to ani náhodou. Každopádně ano, děti se odmítají blbě,

Ve vsi jsem si dala ledové kokosové kafe (objednávku slečna nedokázala přijmout ani když jsem píchla prstem do jídelního lístku - a tak přišla maminka a tam už to šlo) a pak jsem došla ke SPA. Výhoda toho, že není sezona byla, že měli volno. I když jim vozí zájezdové autobusy, stejně nebyl problém. Ano, byli drazí. V Sa Pa bych měla vše asi levněji. Za tedy to prostředí měli vymazlené a zase - musela bych připočíst cenu taxi, takže asi OK. Objednala jsem si místní bylinnou koupel 30 minut (směs bylinek dobrá na relaxaci atd, kterou je SaPa dost známá) plus hodinovou vietnamskou masáž. Komplet za cca 800 tisíc (650 korun). Jak říkám, ano, šlo by to koupit levněji, ale.

Dokonce šlo platit kartou. Tady trochu odbořím, protože jsem to řešila už doma. Jak s penězma. Potřebovala jsem na další aktivity případně dolary. Jen dolary a jen stovky. Blbej požadavek. A kurz koruna dolar a koruna - dong vedl k tomu, že platit dongy vyjde levněji asi o 400 korun a to jsem nepočítala kurz směnárny na dolar, ale ten z Revolutu. Peníze lze vybrat z bankomatu za poplateček. Ten bývá různý, ale jsem furt pod cenou za dolar. Plus platit kartou je za poplateček, obvykle 3 %, což je tak nějak někdy i míň, než bankovní poplateček za bankomat. Takže je to vlastně OK zaplatit kartou, když to jde. Asi nejlepší by bylo mít eura a směnit je někde (taky asi za poplateček), ale pak by se vyplatilo eura vybrat někde před cestou buď z bankomatu za hranicemi nebo v ČR bez poplatečku. To mi přijde už jako nepřiměřeně složitá operace a kašlu na to. Transkakční poplatky prostě ať děláte co děláte vždycky nějaké budou a budou dost podobné. Takže jsem zaplatila kartou.

Dovedli mne do místnosti s kádí, kde byla už koupel připravená a bylinky vylouhované, tedy tam neplavaly (občas fotky koupelí bylinky na hladině ukazují, ale asi pro efekt). Naložila jsem se do teplé vody s možností dopouštění jak horké, tak studené (namícháno bylo přesně jak jsem uvítala) a platí, že čím víc horká je koupel, tím vyšší má mít účinky. No a po třiceti minutách s výhledem do rýžových polí přišla masáž. Óóó. Spokojenost. Velká. Chtěla jsem paní dát dýško, ale paní vydělala na tom, že jsem neměla drobné, takže dostala celých sto tisíc dongů, což je moc, vím, ale prostě jsem míň neměla a něco si rozhodně zasloužila.

Spokojeně jsem se vypravila na zpáteční cestu se zastávkou na kafe a nakonec i pozdní oběd, protože ve spa vytráví :). Což byla chyba, protože pak už jsem neměla moc hlad na večeři. Ale dala jsem si u mostu přes řeku jarní závitky. Cesta domů by nebyla nijak zajímavá (krom tedy milionu výhledů na hory a rýžová pole), ale narazila jsem na prodejce psů. Bohužel. Já jako nemám asi problém s tím, že jedí psy. Ani s prodejem psího masa, když už to vypadá jako maso. Taky si uvědomuju, že i u nás se třeba chovají králíčci jako mazlíčci a králíčci na oběd v králíkárně. Ale problém mám s tím přístupem. Mít v malé kleci namačkané tři psy, jako fakt bez možnosti pohybu, jak sardinky, kteří čekají jen na to, až si je někdo koupí na oběd...to mi prostě vadilo.

V obchodu, který mám u domu téměř jsem si pak dokoupila antiperspirant, který jsem zapomněla doma (divné, měli hned několik druhů) a chtěla jsem sprej na komáry, ale ten jsem nenašla. No nic, zkusím zítra.

Došla jsem domů, osprchovala se, odpočinula si a i když se mi nechtělo a neměla jsem hlad, vyrazila jsem na večeři. Tentokrát jsem zvolila další podnik v okolí a nejdřív mne fakt překvapily ceny. Jako fakt vysoké. Ale už se mi nikam nechtělo a objednala jsem si salát a mojito, protože to za to fakt stálo. Nádherný výhled do údolí. Salátu bylo tolik, že se ani nedal sníst /salát s banánovými květy) navíc k němu byla nečekaně i miska rýže. Jen mojito jsem nakonec šla vyreklamovat - podle jídelního lístku mělo být s passion fruit a nebylo a celé to chutnalo jako neoslazená sodovka s mátou. Divné, protože ve Vietnamu mívám opačný problém - sladí většinou moc. No ale přijali reklamaci, dostala jsem nové mojito, takže spokojenost. Také v tu chvíli, těsně před západem slunce, slunce vykouklo a ozářilo údolí, což bylo moc hezké. A taky se vyrojily tuny mušek a všeho a i když jsem dostala ke stolu spirálu na jejich odehnání, cestou domů jsem ji neměla a už se cítím dost pokousaně :)

Vietnam den 2 - Sa Pa

Snídani jsem dostala uvnitř domu majitelů. Jsem tu jediný host, takže tu je takový asi poloviční režim. Ke snídani byla čaj/instantní káva (trochu zklamání na Vietnam) a výborná polévka plus nějaké ovoce.Jednoduché, ale v pohodě.

Po snídani jsem se vydala ven. V plánu byl vodopád (a pak drobný okruh okolím), ale věci dopadly jinak. Já jako vím, že cesty tu za mokra kloužou. Jenže když si to přečtete na internetu, pojem "cesta klouže" může mít různá vysvětlení. A ano. Vím, že nemám dobré boty. Ale pokud řešíte co vzít a nevzít, někdy prostě něco obětujete. Já obětovala lepší boty, ve kterých ale docela nerada chodím v běžném terénu. A upřímně, nejsem si jistá, že by to s nimi bylo výrazně lepší. No každopádně moje boty, které klouzaly už na mokré dlažbě u jezera v Sa Pa prostě nebyly dobrou volbou. Projít po betonovém chodníčku k vodě nebyl problém. Za řekou se ale všechno změnilo. Tedy ne moc. Betonový chodníček i zůstal, jen měl takový kvalitní sklon, že se po něm nedalo jít. Je asi jen pro motorky, všichni chodí vedle něj. Taky se tam dole ke mně hned přidala paní s nůší v holinkách. Prohodila pár slov, čekala jsem nejdřív, že půjde dál, ale ne. Ani omylem a to ani když jsem jí posílala, ať jde. To je místní folklor - k turistovi se přidá babka, kus cesty s ním jde, popovídá si a pak chce peníze. Babka se ke mně přidala v tom prudkém kopci, kdy to už i podél chodníčku dost klouzalo a já měla dost starostí jak to vyjít. A ano, měla jsem to vzdát. Ale já ne. Vyškrábala jsem se nahoru. A tam to nebylo o nic lepší. Vždycky cesta chvíli relativně dobré, chvili prudké a jezdící jak na tobogánu. Tomu jílu nešlo většinou uhnout. Někdy byla trochu záchrana tráva nebo kameny, ale nic moc. Po kuse babka na rozcestí začala vysvětlovat, že mám jít jinudy, že ta odbočka kam chci jít "není cesta". Ok, zahnula jsem. I tak šla bába se mnou. Tak to už jsem se do ní pustila, že proč jde někam, kde není žádná cesta - to usela s pravdou ven, že jde se mnou. Takže jsme si vyjasnili, že ne, se mnou rozhodně nejde. Tak zkusila, jestli nechci "šopink". Jakože co? Uprostřed blátivé cesty, uprostřed kopce, to chce každej nakupovat. Na dotaz "a proboha proč"? to vzdala a šla, A tak jsem se plácala dál na kopec, až jsem se vyplácala.

Nahoře u vodopádu je to zařízené moc pěkně. Zjevně je tam v lepším období menší bar, je tam vyhlídková plošina a dokonce je tam i bazén na teplé dny. Ty ale teď úplně nejsou. A dojít z cesty k vodopádu znamenalo sejít cestičkou dolů. Hodně prudkou, blátivou cestičkou. Zkusila jsem to a vzdala, Už tam mi to uklouzlo natolik, že jsem šla na všechny čtyři a docela trvalo se ustabilizovat i na čtyřech. 

OK, půjdu zpátky. Ale jak? Nahoru to šlo lépe, než dolů. A jak to tak zkouším, najednou sedím. Super. Jsem celá od toho hnusného jílovitého bláta a koleno se netváří celistvě. OK, Nějak se vydrápu na nohy a lezu dolů. Něco mezi chůzí a lyžařským sjezdem. Najednou se odnikud vynoří chlapeček. A zase klasické jak se mám a odkud jsem a jestli nechci shopping. Je to divné, ale nechci. Tak pronese "možná později?". Ne, ani později ne, ale chápu je to taková odmítací fráze.

Chvíli jsem zvažovala, zda nezkusím tu cestu, na kterou mne posílala první nabízecí paní. I jsem to zkusila, ale narazila jsem na krávy a taky jsem viděla, že cesta furt stoupá nahoru, což asi nemělo být, tak jsem to po nějaké době otočila.

Sem-tam jsem potkala nějakého turistu. Měli lepší boty a chodilo se jim líp :). Jak překvapivé. Každopádně jsem se nějak dopravila ke konci té brutální cesty, zrovna mne míjeli nějací důchodci s průvodkyní a ta měla potřebu řešit, že je vážně důležité si průvodce najímat, protože to pak lidé nějak dojdou a nevědí kudy zpátky. No. Asi ne. Já věděla kudy jdu a že mi někdo ukáže pojď tudy není úplně služba k záchraně života, protože to prostě vidím kam šlápnout. Jen jsou místa, kdy je volba mezi špatnou cestou a ještě horší cestou. Ano, hlavním mým problémem byly boty. na Sněžku bych v nich došla, tady ale není Sněžka. No nic. Vlastně jsem ráda, že jsem si průvodce nenajala. 

Ono před cestou jsem kontaktovala Perlu z delty Mekongu a chtěla doporučení na Ha Giang. A ona poslala i průvodce pro Sa Pa. Nicméně mne nějak neuchvátil styl konverzace s ním, navíc i to, co navrhl označila AI jako cestu, kterou lze jít bez problémů i sám. Takže ne, děkuji, rozhodnu se na místě. Výborné rozhodnutí, I když na druhou stranu, možná by věděl, kde pořídit epesní holinky. V těch tu místní běhají po jílu jak kamzíci.

No nic, nějak jsem se doplácala dolů, kde se mezitím soustředilo plno babek-nabízeček a koukali na mne, jak to slezu. Jen jsem dole neměla sílu dělat pukrle a obejít přihlížející s kloboukem na peníze. 

Domů jsem se už dopajdala snadno. Nejdřív jsem umyla sebe, pak jsem ve sprše podupala i šortky (předpokládám ale, že neuschnou). Očistila jsem od jílu mobil i boty a začala zas vypadat jako člověk. Jen furt v koleni něco bylo, vypadalo to jako kamínek a nešlo to ven. Zkusila jsem to vzít mezizubním kartáčkem (jediná věc co šla použít a mám ji k dispozici), nakonec jsem ale začla do domu. Paní zrovna šila, takže jsem jí ukázala koleno a vysvětlila, že jehla by byla fajn. Tu jsem dostala i se židličkou a začala šťourat. Šlo to fakt blbě. Nakonec jsem zjistila, že je to kus dřeva. Docela velkej a šel ven blbě. Nakonec se to povedlo a mohla jsem odpajdat na pokoj.

nejdřív jsem posvačila včera koupený jackfruit a po nějaké době jsemho ještě zapila pivem s výhledem na rýžová pole. Super. Co odpoledne? Mají tu speciální bylinné koupele jako SPA, ale s otevřenou ránou to není dobrý nápad. Nakonec jsem zjistila, že asi moc nevymyslím. Zašla jsem na brzkou večeři. U stanoviště místních taxikářů na motorkách mi bylo jasné, že můj pád je veřejnou zábavou. Jak mne viděli, ožili, začali debatovat a jen se drželi, aby neukazovali prstem. No nic, rád se stalo.

Vietnam den 1 - Sa Pa

Vietnam nebyl první volbou. Ani druhou. Spíš až tak tou poslední.

Po stresující první polovině roku najednou přišlo okno, že bych mohla někam odletět a já udělala tu základní chybu, že jsem přemýšlela. A tak mi uniklo dost destinací, o které jsem vlastně měla zájem. A zůstával Vietnam zcela v duchu hesla "nelétám kam chci, létám tam, kam jsou levné letenky". Navíc tedy vykoupené cestou přes arabský poloostrov. Jo, přemýšlela jsem hodně. Dokonce když jsemzjistila, že na třeba Maledivy lze letět s cestovkou levněji než po vlastní ose, začala jsem přemýšlet o cestovce. A pak jsem viděla, že i ta letí přes arabský poloostrov. No nic, vypadalo to na nějaký mírný klid a tak jsem letenky koupila s tím, že přinejhorším neodletím.

No, odletěla jsem. Hezky na pohodu z Prahy. Dokonce jsem stihla zdarma letištní salonek, který od července přechází pod nové jméno a pravidla a zdarma už nebude. Tedy může být, ale nevím zda bych na něj chtěla plýtvat svými vstupy zdarma v rámci Lounge Key.

První let do Abu Dhabí byl na pohodu. Cca šest hodin, odlet byl v jedenáct, člověk čerstvý. Zkoukla jsem film, najedla se a také jsem ke svému překvapení zjistila, že Etihad není úplně aerolinka se kterou by měl člověk nadšeně létat. Nedostali jsme masku na oči a ty běžné spací propriety. OK, je to denní let a ne moc dlouhý. Ale proč jsme místo toho dostali nákupní taškuje mi záhadou. Zlaté bačkory od Turkish! Také po servírovaném obědě už nepřišlo nic, ani třeba blbá tyčinka. Pití existovalo jen k obědu (ano, v plné šíři s ginem a dokonce i mangovým džusem), ale pak jen průběžně roznášená voda. Hodinu před přistáním už ani ta voda. Asi by poskytli, když by si člověk došel, ale...

V Abu Dhabí to ovšem přišlo. Doník se probral a nám naskočilo zpoždění. Ač tedy internety o zastavení letiště nemluví, tak si myslím, že na chvíli zastavilo. Letadlo nejdřív zpoždění hodinu, a když jsme nastoupili, ještě hodinu jsme jen tak seděli v letadle a pak ještě dlouho čekali ve frontě na odlet. Ten druhý let už pak byl trochu náročný. Únava, plný let, nic moc pohodlí. Nabídka stejná jako na letu předtím. Tedy nic na oči, žádný kartáček na zuby (a to už to byl noční let), zato nákupní taška.No nic, ale vědět to, vybavím se svýmiprostředky. Na chvíli jsem usnula, ale nic moc.

Přistání ve Vietnamu tentokrát bylo "na pána". Vietnam nechce od loňského roku víza, takže s jen s pasem jsem byla za chvilinku venku. Tam jsem tedy ušetřený čas věnovala čekání na batoh, to trvalo věčnost, ale i tak jsem se dočkala. Venku jsem si koupila SIM (já vím, říká se nekupujte to na letišti a asi to bylo dražší než loni,a le mám neomezená data za nějaké tři stovky, to je asi za cenu pohodlí OK - 350 tisíc dongů). To jde platit kartou vždycky bez problémů. Horší byly bankomaty. Chtěly poplateček a hlavně nechtěly dát moc peněz a ta úplně nejlepší banka na moji Revolut rovnou celá zceřnala, obrazovka nic a vyřešeno. Takjsem to vzdala s tím, že nějaké drobné mám, autobus je zaplacený a vyberu si peníze až v Sa Pa.

Do toho jsem musela odhánět tuny vlezlých taxikářů, kterým nestačí říct, děkuji, odvoz nepotřebuju,a le ptají se kam jedu a informujíže jsou děsně levní... No nic moc. Dala jsem si ještě ledový čas a banh mi ke snídani a byl čas dojít na autobus. Tenjsem si objednala přímo z letiště. Vlastně bylo volbou dojet do Hanoje, ubytovat se za příplateček dřív, vyspat se a druhý den odjet a to mi nakonec přišlo zbytečný, když jezdí autobusy s lehátky.

A při čekání na autobus se to stalo. Podvod jako ze žurnálu, jen mi to prostě hned nedošlo. Jasně, to je cílem. Přijelo auto na smluvené místo s tím, že jestli chci do Sa Pa. Jasně, i podvodníci vědí kdy jede autobus do Sa Pa a odkud. No nic, jsem blbá. A tak jsem nastoupila k pánovi do auta, on udělal na letišti kroužek a dojel na původní místo k autobusům s tím že "tenhle to asi bude" a dej mi 13 tisíc dongů (asi deset korun). A to jsem se sekla a pánovi vysvětlila, že ani omylem. Asi byl překvapen tvrdým bojem o zhruba desetikorunu. Předpokládám, že dalším vývojem by začal lamentovat že nemá drobné a vrátil by mi méně než by měl. Každopádně až tam jsme se nedostali, protože jsem řekla ne. Stejně jako přišlo ne i na požadavek dolaru. A prostě všeho. Takže po nějaké (ne moc dlouhé) době to pán vyhodnotil jako marný boj a vzdal to. 

Za chvíli přijel pravý bus a taky to bylo divný. Řidič si vyžádal lístek, koukal do něj, tvářil se divně, někam telefonoval aby mi pak telefonoval někdo přes WhatsApp a chtěl fotku...do toho mne řidič vedl k autobusu a že si tam mám dát batoh, tak se ptám, jestli si je jisný, když teď mluvím s někým na telefonu - takže ukázal tu fotku co jsem poslala tomu jinému číslu, takže asi OK. Proč nestačil lístek těžko říct, Klasicky jsem si sundala boty, řidič mávnul do autobusu, sednul za volant a vyjel. OK, takže jsem se někam práskla a v podstatě hned usnula. Jenže asi za hodinu byla čurací přestávka. Ok, nevadí, spím dál. Dokonce mi i řidič přišel říct, že je přestávka. OK. Byla asi půl hodiny a pak nastala zvláštní věc. Řidič přišel znovu s tím, že jsem špatně. Že podle rozpisu mám být v horním budniku. To jsem byla trochu rozladěná, protože autobus je poloprázdný, nikdo se o mou kóji nedrncá, tak proč proboha se musím přesunovat? No ale musela jsem. Takže jsem se přesunula nahoru a tam to hází trochu víc, což tedy na spaní moc nevadilo. Další čurací zastávka asi za dvě hodiny.

To jsem tedy vylezla, vzala jsem si erární papuče a vyrazila na záchod. Mezi prvními. Což vedlo k tomu, že paní záchodová bába ještě nestála na místě a tudíž ode mne nevybrala mrzké tři tisíce (nevím, asi dvě koruny dvacet?) za záchod. Pak už jsem nespala a autobus vyrazil serpentýnama do hor. A taky začalo pršet.

Příjezd do Sa Pa byl neuvěřitelný. U vchodu do autobusu stál člověk s deštníkem, aby cestující doprovodil do čekárny, kde byly vyložené kufry. Všechno suchou nohou.

Trošku problém byl, že to bylo docela daleko od centra. A já potřebovala ten bankomat. A tak jsem vytáhla pončo z Malagy, nahodila ho na sebe i s batohala a vypravila se do centra. Docela to šlo, cesta byla z kopce. Jenkdyž jsem se dostala na chodník, nevěřila jsem vlastním očím. Jak byl namoklej, klouzal jak rychlobruslařská dráha. Takže jsem se doklouzala k bankomatu, vybrala peníze, v samošce jsem si koupila něco na dlohé mokré večery u rýžových polí a zavolala si Grab.

Jak jsem dlouho váhala, jestli v Sa Pa chci vůbec dělat zastávku, tak jsem nakonec zvolila vesnici kus za městem. Asi jsem dobře udělala. To bydlení s výhledem přímo v Sa Pa, které jsem měla vybrané, by asi nebylo úplně ok (chápej, cesta by pravděpodobně vedla do děsného krpálu). Když už, tak je asi nejlepší bydlet někde u jezera a vzdát výhledy. Jinak je to příšerný městečko s bující zástavbou všude. Uvnitř i v okolí. Musí se sem zjevně vejít hrozné množství lidí, přičemž každý takový chce krásný výhled. Jela jsem asi 7 km za město a trvalo to dost dlouho, protože serpentýny. I ta cena tomu času asi odpovídala. Původně se mi to zdálo za 180 tisíc dongů drahé (cca 150 korun), ale OK.

Dovezl mne až k ubytování, já si hodila věci na pokoj (asi tu zrovna bydlím sama - inu období dešťů) a zjistila, že na jídlo musím jinam, že vaří jen když se jim řekne předem. Ale naštěstí i tady na vystrkově je jeden podnik vedle druhého a tak jsem ušla jen kousek vedle do těžce instagramové restaurace s teraou v rýžových polích a objednala si za téměř pražskou cenu turistickou večeři (závitky a mangové smoothie) a spokojeně se navečeřela.

Hned nad restaurací je i obchod, kde jsem koupila vodu a jen co jsem se dostala do postele, tak jsem usnula jak špalek.

Co budu dělat následující dny, kdy leje jak z konve, což dost vylučuje túry které jsem měla v plánu, to nevím. Trochu si teť tedy připadám jako pražák, který vyrazil na sněžku v pantoflích. Mám sice tenisky, ale rozhodně nejsou protiskluzové a trekové a ani nepromokavé. S touhle superhorskou výbavou se zabiju na prvním kopci z hlíny.