Vietnam den 5 až 8 - Ha Giang Loop

Ha Giang Loop je pojem.

Ale. Nejdřív jsem se zkusila ptát Perly z delty Mekongu, jestli nezná někoho, kdo by se mnou jel. Odpověď přišla zajímavá. Perla sama jela Loop loni, měla todomluvené se známým, přičemž večer před jízdou přišlo, že známý nemůže jet a pošle kamaráda. A že to asi úplně nejde doporučit co do organizace a že asi by bylo lepší, kdyby ch si najala specializovanou agenturu. Tak jsemhledala tam, až jsem našla Road Kings. Asi nejlépe hodnocené ve městě s tím, že údajně hodně dbají na bezpečnost a navíc mají opakovaně použitelné oblečení do deště. Nebyli ani nejdražší, ani nejlevnější a nabízeli tour na 2, 3 nebo 4 dny. Tak proč nevzít hned čtyři dny. Součástí byla možnost jet i "private" tour. Což znamenalo jet v menší skupině a hlavně nespat v hromadných pokojích, ale každý hezky ve svém. Trocha klidu se na noc hodí. Takže jsem to objednala. Shodou okolností o dva dny dříve, než se musel začít platit další poplateček vstupu do oblasti v ceně 250 tisíc dongů, takže ty jsem ušetřila. Samotné povolení vstupu do oblasti (jde o pohraniční oblast s Čínou a evidují přesuny lidí) zařizuje také agentura.

Přesto tedy ve mně před cestou obavy sílily a nejhorší to asi bylo ten před startem, když mi nad hlavou řádila v hotelu strašidelná bouřka s děsným slejvákem a do toho mobil ukazoval předpověď 100% deště na následující 4 dny, občas i bouřka. To jsem fakt přemýšlela, jestli to nevzdat. Spolu s trochu organizačním failem, kdy mi den předem nepřišly žádné instrukce jsem fakt trochu měla obavy. Trochu dost. Takže jsem i psala do agentury, jestli je ta cesta v tomhle počasí v pořádku,a le přišla mi odpověď je fakt moc pěkný počasí, což mne dost překvapilo a musela jsem se i zeptat, jestli se teď koukli z okna, ale přišly mi fotky z jízdy na vorech, vše zalité sluncem a že OK. A teď dilema zda to tvrdí aby nepřišli o peníze, nebo jestli je to pravda. Po poradě s AI jsem si řekla, že počkám do rána, a když vykouklo sluníčko, usoudila jsem, že pojedu.

Nutno říct, že je to děsná fabrika. Denně na Loop odjíždí mraky lidí mnoha a mnoha agentur. Pokud se nejede soukromá tour, je to klidně 20 motorek jedna partička. Vypadalo to hrozivě už ráno v hotelu. Naše tour měla snídani, kterou se začínalo, v 8:30 ZDE. Postupně jsme se sešli, zaplatili (300 dolarů za 4 dny tour) vyplnili papíry, podepsali si batohy, notebooky (ty se ukladňují zvlášť), nasnídali se, dostali jsme nějaké instrukce na cestu, vzali malé batůžky do kterých jsme si zabalili potřebné na 4 dny dny a vydali se k motorkám. Zastavili jsme se ještě pro přilby (možnost výběru obyčejnějní zdarma nebo klasické,lepší a novější s tím, že pokud ji cestou dobijeme (mimo pád motorky) tak ji zaplatíme. To jsme všichnoi brali tu lepší. Další volba byla u ochranných pomůcek na kolena a holeně a lokty. To si nakonec vzali jen dva z nás. Vyfasovalo se i oblečení do deště a úplně nakonec každý dostal svého řidiče. Pak už následovala cesta k motorkám, zabalení batohů do igelitů a asi v půl dvanácté jsme konečně vyjeli směr Ha Giang Loop.

Výlet zahrnuje vlastně všechno, co člověk potřebuje. Ubytování, velkou lahev vody, jídlo 3x denně a protože jde o privat premium verzi, tak k jídlu vždycky i pití plus jedno kafe denně. Je to detail, to pití nestojí moc a stejně jsme různě po cestě dokupovali něco studeného nebo další kafe, podle chutí, ale je to milé. Plus spolucestující bedlivým pozorováním zjistili, že máme i větší rozmanitost jídla, které navíc nebyl nikdy problém doplnit o něco, co jsme chtěli (obvykle jsme chtěli morning glory s česnekem :-D )

Den 1

Jeli jsme tedy v osmi. Tři ze Skotska, dva Kanaďani z Quebecu a dvě holky z Austrálie plus já tedy. Ano, všem kromě mě bylo do 25 let. A ano, na webu mají Road Kings, že s nimi jezdí skupiny tak průměrně věkově kolem 30 let. Nějak jsem to nepovažovala za podstatné, ale když jsem pak viděla i jiné skupiny, asi jsem měla štěstí :). Některé byly fakt mladičké a existuje i nějaká "Monkey" agentura pověstná svými pařbami. No nic, fakt jsem měla štěstí na super skupinu, takže dobrý. Viděla jsem někoho řekněme nad 40? Neviděla :). Umělá inteligence tvrdí, že buď jezdí sami nebo džípy, nebo se svým soukromým jezdcem. No nic :)

První kus jízdy byl takový trénovací, v podstatě jen rovinky, nic náročného. Jen jsem stihla hned na začátku zjistit, že oproti svým kolegům spolucestujícícm nedám nohu skoro až za krk, abych nastoupila na motorku přes svůj batoh a ještě lahev vody, ale to nakonec vyřešilo nastupování přes stupačku, ne přímo ze země. 

První zastávka na vyhlídce, další u vodopádu. Následoval oběd. Jídlo bylo servírované vždycky vietnamským stylem - tj hrnec rýže a pak spousta mističek s masem všeho druhu, zeleniny, tofu atd. a člověk si bral na co měl chuť. Obvykle se to nedalo sníst, někdy bylo ale něco tak dobré, že jsem si prosili té dané věci nášup :)

Cesta obvykle vedla různě náročnými serpentinami, stoupání, klesání, výhledy. Jsme v horách a bylo to úžasný. Obvykle byl vždy na jednu stranu výhled do různě hlubokého údolí. Zastávky na vyhlídkách. V jednu chvíli se cestou najednou můj řidič otočil a jel zpátky - fakt šikovný, všiml si že prvnímu jezdci vypadli během jízdy peníze. Takže jsme je zachránili :)

Večer přišel ale najednou slejvák a bouřka. Zastavili jsme nejdřív u krajnice, navlékli si nepromokavé oblečení a návleky na boty aby nebyly mokré a jeli kus dál (to člověk ocenil i to plexislové hledí na přilbě), ale protože pršelo víc a víc, zastavili jsme iznovu, u stánku u silnice a čekali. Déšť ale nepřestával a byl dost silný a takjsme nakonec nasedli a dojeli k našemu prvnímu ubytování. To už jsem byla fakt utahaná.

První ubytování bylo v homestay - to je vlastně dům na kůlech, obvykle je v patře hromadná místnost na spaní, my měli pokojíčky vedle. Docela hezké a co jsem ocenila nejvíc, byla měkká postel. Ta totiž není ve Vietnamu vůbec zvykem. Krátký odpočinek a asi za hodinu večeře. Po večeři zábava s karaoke a "happy water" (chápej rýžovou pálenkou). Taky jsme zahráli karty "Flip7" a není to špatná hra, zjistila jsem že se prodává i u nás a výhodou je, že může hrát fakt hodně hráčů dohromady a je to poměrně rychlé. Pokud jde o karaoke, tak jsem tedy odmítala zpívat, je to vietmaská zábava no. 1 a repráky s mikrofonem mají všude. Ten mikrofon zpěv trochu zlepší, ale zas ne tak moc. Přidali se k nám i hosté co tam byli soukromě, zejména paní byla dost družná. Ovšem když se mě zeptala, jestli jsem učitelou té skupiny, tak kámoškou být přestala :-D 

Pak jsem padla do postele urvaná jak mimino. Navíc, protože jsme nestihli celý plán dne, budíček byl dřív, v plánu výprava k vodopádu, pak snídaně a začátek dne.

Den 2

Jak se řeklo, tak se udělalo. Předčasný budíček a výprava k vodopádu. Jak bych do něj asi večer skočila, ráno se mi vůbec nechtělo. Ani plavky jsem si nevzala. Vodopád nebyl daleko a nebyl moc velký, kus se muselo po kamenech doskákat pěšky, ale dobrý. Stihli jsme ho mezi skupinami první, takže jsme ho měli sami pro sebe. Až když jsme končili, tak za začali trousit další skupiny.

Pak vrátit na ubytování, sbalit se, nasnídat (já kuřecí Pho, v nabídce byly ještě palačinky s banánem) a další den před námi. Opět zastávky na vyhlídkách. Já vím že je to furt stejné, ale jak můžu projíždět třeba Alpy a kochat se za každou zatáčkou, tak je to tady stejný. Plus samozřejmě zážitek z jízdy. Plus jsme také uhli ze silnici a jeli po místních betonových stezkách - opět tedy sráz na jedné straně. Bylo to zajímavé. Obvykle z těch nejhorších míst tedy videa nemám, protože jsem se pevně držela :), ale nemůžu říct, že bych se bála. Kluci obecně jezdili fakt hezky a bezpečně, i když někdy už mi ta rychlost trochu nedělala dobře. Můj řidič byl také specialista na brzdu/plyn, což s sebou neslo furt cukání, často za mne zbytečné. Ale jinak fakt dobrý. Měli asi i nějaká svá pravidla, vypozorovala jsem, že platil i zákaz předjíždění se. Protě jak se vyjelo, taková pozice se držela až do další zastávky.

Na jedné zastávce si i holky pustily opět karaoke, takže údolím zněla diskotéka, nebylo to úplně marné ke kávě :)

Obě, opět zastávky s vyhlídkami. Obecně byla zastávka každých cca 30-45 minut. Tento den jsme také měli v programu jízdu na bambusových vorech, ale včerejší déšť nám ji zkazil. Vedoucí skupiny, Lee, jako jediný mluvil plynně anglicky (ostatní řidiči vlastně vůbec). Takže Lee nám i ukázal videa, jak je voda rozbouřená a lodičky zaplavené. Takže jsme museli improvizovat. Na kaňon jsme se podívali jen z výšky (jako to mne mrzelo, to jsem fakt chtěla se projet tou lodičkou kaňonem vysokých skal) a vybrali si ze dvou možností jet do jeskyně. Ale hned další zastávku na "skywalk" jsme usoudili, že na to kašleme a jedem se ubytovat. Že jsme utahaní. Skywalk byla cesta podél skály, kam jsem nešla :). Nemusím mít všechno a tohle byla úzká cestička u srázu...brrr. Dole jsem si sedla, dala jsem si pití a promluvila si s Wandou raději :-D

Druhé bydlení bylo ve městečku a v hotelu. Byl moc pěkný. Za mne nejhezčí ubytování, ale neváhodou bylo, že hotel neměl svoji restauraci a tak jsme museli do jedné dojít na večeři a nebylo to tak komorní jako den předtím. Byl to velký sál pro víc skupin, dost hluk. Také jsme měli hot pot, takže v tom horku ještě dost páry z těch hrnců s polévkami. Pak byla v plánu ještě procházka po trhu, ale nějak chvíli stagnovala zábava a nakonec jsem se rozhodla to vzdát a jít si lehnout.

Den 3

Opět trochu dřívější start, snídaně tam, kde jsme včera večeřeli. Iris, jedné ze skupiny, nebylo fakt dobře, takže ještě šla s Dishou (další ze skupiny, obě Australanky) sehnat něco do lékárny. Nabízela jsem své aktivní uhlí, ale nakonec vzaly jen elektrolyty. První zastávka v jeskyni. Takové neoficiální. Člověk jede, jede a najednou jeskyně jak kráva. Dokonce měla i svůj vlastní obláček u vchodu. Vchod byl tedy za plotem, ale v plotu díra, tedy volně přístupná jeskyně :-D

Nešli jsme moc hluboko, jen v podstatě na začátek.

Pak zase cesty uzounkými cestičkami. Na vyhlídce přišel poměrně silný déšť, ale přestal, než jsme dopili kávu. Jen jsme byli zrovna nahoře a bylo nám oznámeno, že jet dolů je nebezpečné a tedy kus sejdeme pěšky. Řidiči vzali motorky a sjeli kus bez nás s tím, že to klouže. My to došli za nějakých 10 možná 15 minut. Pak se jelo dál. Další zastávka vesnice Hmongů, kteří vyrábí stříbrné prstýnky. Docela pěkné, ale úplně mne prstýnky ani náramky nezaujaly. 

Další zastávka u scénického pohledu na další serpentýny v horách. Jak říkal Lee, je to "tik tok pass", protože se tam fotí každý a místní na tom dost vydělávají. Zastávka je obsypaná stánky a chodá tam holčiny s kytkami a věnečky a "pojď se vyfotit". Pakjsme si ten super výhled i reálně projeli :). Bylo to pekelné klesání a v jednu chvíli jsme i museli zastavit kvůli autobusu, který se v serpentýně prostě nevytočil a musel to brát asi natřikrát...

Další vyhlídky a káva a zastávka u hmongů, kteří vyrábí textil. Bylo to zajímavé. Už nahoře u výrobců stříbra nějaké textilní věci měli a jeden cizí kluk si zkoušek kalhoty/tepláky a vypadaly fakt dobře a jinak. Ale nákup ztroskotal na tom, že je nutné to prát ručně. Toje dost zásadní nedostatek tedy.

Tady na té zastávce jsme tedy viděli komplet výrobu i barvení a malování vzorů. Pak už jen poslední ubytování. Kousek od něj bylo bylinné spa - ale silně se mi nechtělo do horké vody. Byla jsem dost umlácená, navíc tento den dost vykukovalo sluníčko, což vlastně bylo ke škodě věci, mnohem příjemnější je jet pod mraky. Někteří šli, jiné ne. Opět homestay, ale tentokrát jsme byli ubytovaní ještě s jednou skupinou. My měli chatky,a le za mne to bylo to nejslabší, co jsme na tour k ubytování dostali. Jediné ubytko bez klimatizace, což znamenalo fakt blbé spaní, plus brouci a tvrdá postel. Byla jsem z toho nejméně nadšená. Večer jsme si zase zahráli karty. Ale byla bouřka, dost často se vypínal prous a tak jsme to poměrně brzy vzdali.

Také jsme potkali tento den nehodu a dost to v nás rezonovalo - asi tím, že jsme byli na místě chvíli poté, co se to stalo, Lee s Charlesem (z Kanady) u ná i zastavovali a zjistili tím, že šlo o jezdce, kterého jsme potkali na nějaké ze zastávek den předem. Srazil se s náklaďákem abyl dost potlučený. Dost jsme to probírali vlastně celý večer.

Den 4

Tentokrát byla snídaně až asi v půl deváté. Pobalili jsme věci a vyrazili. U snídaně jsme ještě probrali záchranu koček a koťat, kdy Chloe (Skotsko) zachránila kočku tím, že ji unesla k sobě do pokoje, před chováním majitele, který na ni byl fakt zlej, hlavně tedy na její kotě. Jako zachránila...zachránila na jednu noc.

První zastávka byla u další jeskyně. Cesta asi 2 km jedním směrem, stoupání cca 150 výškových metrů podle hodinek. Bylo to v té vlhkosti a v tom teplu dost vražedné. Jeskyně ovšem ohromná, Plno krápníků různých tvarů.Pak hned následoval oběc (ona ta cesta k jeskyni a zpátky trochu času vzala) a po obědě zastávka u vodopádu. Opět cesta s prudkým stoupáním (tedy ne moc dlouhá, ale stoupání opět cca 150 m napřímo. Vodopád plný vody opět kvůli včerejšímu dešti. Normálně by se v něm dalo koupat, teď vlastně nevím, jestli tam někdo vlezl. Opět vražedné stoupání nahoru k motorkám. Jak jsme se blížili k Ha Giang, koncetrace morek stoupala a nebylo to vlastně úplně příjemné. "Hidden" vodopád plný lidí. No nic...

Pár zastávek na vyhlídkách a poslední zastávka na kávu. Druhá nehoda, u které ale byla už policie, takže jsme nestavěli. Opět motorka a auto. Asi docela časté, už jsme o tom ani nemluvili tím, že to nebyl pro nás nikdo známý. Takže jsme si dali kafe a koukali do zeleně. Už včera včer jsme probírali dýško řidičům a dospěli k tomu, že by bylo ideál jim dát všem stejně, protože všichni odvedli stejnou práci. Stejně tak jsme se domluvili, že spropitné dostanou na poslední zastávce. Takže jsme jim všem poděkovali, dali peníze (dohodli jsme se na milionu dongů. Je to trochu víc, než jsem chtěla původně dát, ale ne o moc a je to údajně hlavní příjem těch kluků z tour) a pak už jsme jen dojeli zpátky.

Pak už to šlo ráz na ráz. Vzít si věci z motorky, vzít si batohy narvané v úchovně batohů na mnoha  amnoha policích. Vzít si svůj notebook. Mezitím některým už jel autobus jinam atd, takže jsme se vlastně ani nerozloučili, to jsme pak vlastně dělali dodatečně přes whatsapp, kde jsme měli hromadně skupinu.

Najednou z děsnýho chaosu do úplného klidu. Zajímavé. Popadla jsem batoh a chtěla si zavolat Grab do svého nového ubytování, ale Grab neznal jeho polohu, Vůbec nešla zadat. Ubytko moc nepomohlo, protože poslalo adresu na google maps, kde ji samozřejmě znám taky. No nic, vyřešila to appka Green SM. To je asi nová(?) asijská app pro elektromobily. Ta ubytování poznala a za chvíli přijel řidič a dovezl mne. Trochu zklamání, že tu bydlím sama. To většinou zanší problémy ve službách, protože je zbytečné se namáhat pro jednoho... Chtěla jsem něco, kde je klid a kde si budu moct odpočinout po jízdě, ale trochu zklamání. I když jsem si připlatila za hezké bydlení s bazénem, jaksi bazén nemá lehátka a vůbec je to takové hezké s mnoha "ale". Třeba personál nemluví anglicky, což ani tak nevadí, ale inzeruje koupele a masáže a pak zjistíte, že to vlastně nenabízí (aby pak ráno z paní vypadlo, že vlastně může masírovat ona, že to studovala v Hanoji).

Objednala jsem si dost drahou večeři (tady v okolí nic není, takže nebylo zbytí) a trochu jsme se opět nemohly dohodnout ohledně toho, co chci. Vybrala jsem si kuře, ale paní furt rvala salát, rolky, já odpovídala že jsem jedna, chci jednu večeři a to vše přes translator. Nakonec jsem v reálu zjistila, že je to prostě místní typ sdílené večeře, který by bohatě stačil dvoum lidem a tedy ta drahota je jen pro mne (chápej - cena obědu v Praze) a že jídelní lístek označení 1)..2)...3) atd. nejsou chody k výběru, ale je to to všech mi dají.

K večeři ještě přišla paní domácí opět s frťanem "happy water" a snažila se povídat, což bylo vlastně hrozně milé, jen to šlo fakt blbě přes překladač. Plus jsem taky byla dost mrtvá a těšila se do postele. Snídani jsem si objednala na devátou a padla do (měkké) postele hned,jak jsem se dostala na pokoj.

Co dodat k tour? Vybíral jsem ze dvou druhů možných cest a vybrala jsem si cestu kolem vodopádů. V pokynech je, že program cesty se může měnit s ohledem na počasí atd. K tomu došlo. Vodopády jsme tedy viděli asi tři. I tak to celé bylo naprosto epické.  Jde to projet bez easy ridera? Jde. Určitě. Asi je potřeba držet se na silnici nebo na cestě a nezabrušovat na ty fakt uzounké cesty místňáků. Souběžně je potřeba mít fakt řidičák na motorku a nejezdit rychle i když to vypadá, že to jde.Mít nějaké zkušenosti s asijsou dopravou. A čekat nečekané. Občas prostě kus silnice chybí (sesuv do údolí) a to třeba hned za zatáčkou. Všechny nehody které jsme viděli byl střet s autem. Plus některé cesty byly v dešti pod vodou a ty cesty nejsou v úplně dobrém stavu. Bála bych se, že vjedu do nějaké díry. V každém případě doporučuji zastávky spíš až dál, kde těch motorek už není tolik.

Co se tour týká, malá skupina byla mnohem lepší než velká. To bez pochyb. Mít svůj osobní pokoj bylo k nezaplacení bych řekla. Jen fakt doporučuji projet recenze těch firem, které to nabízejí. Já osobně si myslím, že jsem si vybrala dobře. Pokud jde o počet dní, pak třeba třídenní tour je prý z 80% stejná jako čtyřdenní. To znamená méně zastávek, víc najetých kilometrů. Víc bude člověk ubitej.

Jediné, co mne na mojí agentuře štvalo, byla platba. Přijímají jen dolary ve stovkách (žádná jiná alternativa) nebo dongy v hotovosti. Za mne je to prostě vopruz, který mi vadí. Jinak na cestě samotné člověk moc neutratí, protože si kupuje max za 40 tisíc pití a to ještě třeba 2x za den plus neco večer.