Vietnam den 1 - Sa Pa

Vietnam nebyl první volbou. Ani druhou. Spíš až tak tou poslední.

Po stresující první polovině roku najednou přišlo okno, že bych mohla někam odletět a já udělala tu základní chybu, že jsem přemýšlela. A tak mi uniklo dost destinací, o které jsem vlastně měla zájem. A zůstával Vietnam zcela v duchu hesla "nelétám kam chci, létám tam, kam jsou levné letenky". Navíc tedy vykoupené cestou přes arabský poloostrov. Jo, přemýšlela jsem hodně. Dokonce když jsemzjistila, že na třeba Maledivy lze letět s cestovkou levněji než po vlastní ose, začala jsem přemýšlet o cestovce. A pak jsem viděla, že i ta letí přes arabský poloostrov. No nic, vypadalo to na nějaký mírný klid a tak jsem letenky koupila s tím, že přinejhorším neodletím.

No, odletěla jsem. Hezky na pohodu z Prahy. Dokonce jsem stihla zdarma letištní salonek, který od července přechází pod nové jméno a pravidla a zdarma už nebude. Tedy může být, ale nevím zda bych na něj chtěla plýtvat svými vstupy zdarma v rámci Lounge Key.

První let do Abu Dhabí byl na pohodu. Cca šest hodin, odlet byl v jedenáct, člověk čerstvý. Zkoukla jsem film, najedla se a také jsem ke svému překvapení zjistila, že Etihad není úplně aerolinka se kterou by měl člověk nadšeně létat. Nedostali jsme masku na oči a ty běžné spací propriety. OK, je to denní let a ne moc dlouhý. Ale proč jsme místo toho dostali nákupní taškuje mi záhadou. Zlaté bačkory od Turkish! Také po servírovaném obědě už nepřišlo nic, ani třeba blbá tyčinka. Pití existovalo jen k obědu (ano, v plné šíři s ginem a dokonce i mangovým džusem), ale pak jen průběžně roznášená voda. Hodinu před přistáním už ani ta voda. Asi by poskytli, když by si člověk došel, ale...

V Abu Dhabí to ovšem přišlo. Doník se probral a nám naskočilo zpoždění. Ač tedy internety o zastavení letiště nemluví, tak si myslím, že na chvíli zastavilo. Letadlo nejdřív zpoždění hodinu, a když jsme nastoupili, ještě hodinu jsme jen tak seděli v letadle a pak ještě dlouho čekali ve frontě na odlet. Ten druhý let už pak byl trochu náročný. Únava, plný let, nic moc pohodlí. Nabídka stejná jako na letu předtím. Tedy nic na oči, žádný kartáček na zuby (a to už to byl noční let), zato nákupní taška.No nic, ale vědět to, vybavím se svýmiprostředky. Na chvíli jsem usnula, ale nic moc.

Přistání ve Vietnamu tentokrát bylo "na pána". Vietnam nechce od loňského roku víza, takže s jen s pasem jsem byla za chvilinku venku. Tam jsem tedy ušetřený čas věnovala čekání na batoh, to trvalo věčnost, ale i tak jsem se dočkala. Venku jsem si koupila SIM (já vím, říká se nekupujte to na letišti a asi to bylo dražší než loni,a le mám neomezená data za nějaké tři stovky, to je asi za cenu pohodlí OK - 350 tisíc dongů). To jde platit kartou vždycky bez problémů. Horší byly bankomaty. Chtěly poplateček a hlavně nechtěly dát moc peněz a ta úplně nejlepší banka na moji Revolut rovnou celá zceřnala, obrazovka nic a vyřešeno. Takjsem to vzdala s tím, že nějaké drobné mám, autobus je zaplacený a vyberu si peníze až v Sa Pa.

Do toho jsem musela odhánět tuny vlezlých taxikářů, kterým nestačí říct, děkuji, odvoz nepotřebuju,a le ptají se kam jedu a informujíže jsou děsně levní... No nic moc. Dala jsem si ještě ledový čas a banh mi ke snídani a byl čas dojít na autobus. Tenjsem si objednala přímo z letiště. Vlastně bylo volbou dojet do Hanoje, ubytovat se za příplateček dřív, vyspat se a druhý den odjet a to mi nakonec přišlo zbytečný, když jezdí autobusy s lehátky.

A při čekání na autobus se to stalo. Podvod jako ze žurnálu, jen mi to prostě hned nedošlo. Jasně, to je cílem. Přijelo auto na smluvené místo s tím, že jestli chci do Sa Pa. Jasně, i podvodníci vědí kdy jede autobus do Sa Pa a odkud. No nic, jsem blbá. A tak jsem nastoupila k pánovi do auta, on udělal na letišti kroužek a dojel na původní místo k autobusům s tím že "tenhle to asi bude" a dej mi 13 tisíc dongů (asi deset korun). A to jsem se sekla a pánovi vysvětlila, že ani omylem. Asi byl překvapen tvrdým bojem o zhruba desetikorunu. Předpokládám, že dalším vývojem by začal lamentovat že nemá drobné a vrátil by mi méně než by měl. Každopádně až tam jsme se nedostali, protože jsem řekla ne. Stejně jako přišlo ne i na požadavek dolaru. A prostě všeho. Takže po nějaké (ne moc dlouhé) době to pán vyhodnotil jako marný boj a vzdal to. 

Za chvíli přijel pravý bus a taky to bylo divný. Řidič si vyžádal lístek, koukal do něj, tvářil se divně, někam telefonoval aby mi pak telefonoval někdo přes WhatsApp a chtěl fotku...do toho mne řidič vedl k autobusu a že si tam mám dát batoh, tak se ptám, jestli si je jisný, když teď mluvím s někým na telefonu - takže ukázal tu fotku co jsem poslala tomu jinému číslu, takže asi OK. Proč nestačil lístek těžko říct, Klasicky jsem si sundala boty, řidič mávnul do autobusu, sednul za volant a vyjel. OK, takže jsem se někam práskla a v podstatě hned usnula. Jenže asi za hodinu byla čurací přestávka. Ok, nevadí, spím dál. Dokonce mi i řidič přišel říct, že je přestávka. OK. Byla asi půl hodiny a pak nastala zvláštní věc. Řidič přišel znovu s tím, že jsem špatně. Že podle rozpisu mám být v horním budniku. To jsem byla trochu rozladěná, protože autobus je poloprázdný, nikdo se o mou kóji nedrncá, tak proč proboha se musím přesunovat? No ale musela jsem. Takže jsem se přesunula nahoru a tam to hází trochu víc, což tedy na spaní moc nevadilo. Další čurací zastávka asi za dvě hodiny.

To jsem tedy vylezla, vzala jsem si erární papuče a vyrazila na záchod. Mezi prvními. Což vedlo k tomu, že paní záchodová bába ještě nestála na místě a tudíž ode mne nevybrala mrzké tři tisíce (nevím, asi dvě koruny dvacet?) za záchod. Pak už jsem nespala a autobus vyrazil serpentýnama do hor. A taky začalo pršet.

Příjezd do Sa Pa byl neuvěřitelný. U vchodu do autobusu stál člověk s deštníkem, aby cestující doprovodil do čekárny, kde byly vyložené kufry. Všechno suchou nohou.

Trošku problém byl, že to bylo docela daleko od centra. A já potřebovala ten bankomat. A tak jsem vytáhla pončo z Malagy, nahodila ho na sebe i s batohala a vypravila se do centra. Docela to šlo, cesta byla z kopce. Jenkdyž jsem se dostala na chodník, nevěřila jsem vlastním očím. Jak byl namoklej, klouzal jak rychlobruslařská dráha. Takže jsem se doklouzala k bankomatu, vybrala peníze, v samošce jsem si koupila něco na dlohé mokré večery u rýžových polí a zavolala si Grab.

Jak jsem dlouho váhala, jestli v Sa Pa chci vůbec dělat zastávku, tak jsem nakonec zvolila vesnici kus za městem. Asi jsem dobře udělala. To bydlení s výhledem přímo v Sa Pa, které jsem měla vybrané, by asi nebylo úplně ok (chápej, cesta by pravděpodobně vedla do děsného krpálu). Když už, tak je asi nejlepší bydlet někde u jezera a vzdát výhledy. Jinak je to příšerný městečko s bující zástavbou všude. Uvnitř i v okolí. Musí se sem zjevně vejít hrozné množství lidí, přičemž každý takový chce krásný výhled. Jela jsem asi 7 km za město a trvalo to dost dlouho, protože serpentýny. I ta cena tomu času asi odpovídala. Původně se mi to zdálo za 180 tisíc dongů drahé (cca 150 korun), ale OK.

Dovezl mne až k ubytování, já si hodila věci na pokoj (asi tu zrovna bydlím sama - inu období dešťů) a zjistila, že na jídlo musím jinam, že vaří jen když se jim řekne předem. Ale naštěstí i tady na vystrkově je jeden podnik vedle druhého a tak jsem ušla jen kousek vedle do těžce instagramové restaurace s teraou v rýžových polích a objednala si za téměř pražskou cenu turistickou večeři (závitky a mangové smoothie) a spokojeně se navečeřela.

Hned nad restaurací je i obchod, kde jsem koupila vodu a jen co jsem se dostala do postele, tak jsem usnula jak špalek.

Co budu dělat následující dny, kdy leje jak z konve, což dost vylučuje túry které jsem měla v plánu, to nevím. Trochu si teť tedy připadám jako pražák, který vyrazil na sněžku v pantoflích. Mám sice tenisky, ale rozhodně nejsou protiskluzové a trekové a ani nepromokavé. S touhle superhorskou výbavou se zabiju na prvním kopci z hlíny.