Snídani jsem dostala uvnitř domu majitelů. Jsem tu jediný host, takže tu je takový asi poloviční režim. Ke snídani byla čaj/instantní káva (trochu zklamání na Vietnam) a výborná polévka plus nějaké ovoce.Jednoduché, ale v pohodě.
Po snídani jsem se vydala ven. V plánu byl vodopád (a pak drobný okruh okolím), ale věci dopadly jinak. Já jako vím, že cesty tu za mokra kloužou. Jenže když si to přečtete na internetu, pojem "cesta klouže" může mít různá vysvětlení. A ano. Vím, že nemám dobré boty. Ale pokud řešíte co vzít a nevzít, někdy prostě něco obětujete. Já obětovala lepší boty, ve kterých ale docela nerada chodím v běžném terénu. A upřímně, nejsem si jistá, že by to s nimi bylo výrazně lepší. No každopádně moje boty, které klouzaly už na mokré dlažbě u jezera v Sa Pa prostě nebyly dobrou volbou. Projít po betonovém chodníčku k vodě nebyl problém. Za řekou se ale všechno změnilo. Tedy ne moc. Betonový chodníček i zůstal, jen měl takový kvalitní sklon, že se po něm nedalo jít. Je asi jen pro motorky, všichni chodí vedle něj. Taky se tam dole ke mně hned přidala paní s nůší v holinkách. Prohodila pár slov, čekala jsem nejdřív, že půjde dál, ale ne. Ani omylem a to ani když jsem jí posílala, ať jde. To je místní folklor - k turistovi se přidá babka, kus cesty s ním jde, popovídá si a pak chce peníze. Babka se ke mně přidala v tom prudkém kopci, kdy to už i podél chodníčku dost klouzalo a já měla dost starostí jak to vyjít. A ano, měla jsem to vzdát. Ale já ne. Vyškrábala jsem se nahoru. A tam to nebylo o nic lepší. Vždycky cesta chvíli relativně dobré, chvili prudké a jezdící jak na tobogánu. Tomu jílu nešlo většinou uhnout. Někdy byla trochu záchrana tráva nebo kameny, ale nic moc. Po kuse babka na rozcestí začala vysvětlovat, že mám jít jinudy, že ta odbočka kam chci jít "není cesta". Ok, zahnula jsem. I tak šla bába se mnou. Tak to už jsem se do ní pustila, že proč jde někam, kde není žádná cesta - to usela s pravdou ven, že jde se mnou. Takže jsme si vyjasnili, že ne, se mnou rozhodně nejde. Tak zkusila, jestli nechci "šopink". Jakože co? Uprostřed blátivé cesty, uprostřed kopce, to chce každej nakupovat. Na dotaz "a proboha proč"? to vzdala a šla, A tak jsem se plácala dál na kopec, až jsem se vyplácala.
Nahoře u vodopádu je to zařízené moc pěkně. Zjevně je tam v lepším období menší bar, je tam vyhlídková plošina a dokonce je tam i bazén na teplé dny. Ty ale teď úplně nejsou. A dojít z cesty k vodopádu znamenalo sejít cestičkou dolů. Hodně prudkou, blátivou cestičkou. Zkusila jsem to a vzdala, Už tam mi to uklouzlo natolik, že jsem šla na všechny čtyři a docela trvalo se ustabilizovat i na čtyřech.
OK, půjdu zpátky. Ale jak? Nahoru to šlo lépe, než dolů. A jak to tak zkouším, najednou sedím. Super. Jsem celá od toho hnusného jílovitého bláta a koleno se netváří celistvě. OK, Nějak se vydrápu na nohy a lezu dolů. Něco mezi chůzí a lyžařským sjezdem. Najednou se odnikud vynoří chlapeček. A zase klasické jak se mám a odkud jsem a jestli nechci shopping. Je to divné, ale nechci. Tak pronese "možná později?". Ne, ani později ne, ale chápu je to taková odmítací fráze.
Chvíli jsem zvažovala, zda nezkusím tu cestu, na kterou mne posílala první nabízecí paní. I jsem to zkusila, ale narazila jsem na krávy a taky jsem viděla, že cesta furt stoupá nahoru, což asi nemělo být, tak jsem to po nějaké době otočila.
Sem-tam jsem potkala nějakého turistu. Měli lepší boty a chodilo se jim líp :). Jak překvapivé. Každopádně jsem se nějak dopravila ke konci té brutální cesty, zrovna mne míjeli nějací důchodci s průvodkyní a ta měla potřebu řešit, že je vážně důležité si průvodce najímat, protože to pak lidé nějak dojdou a nevědí kudy zpátky. No. Asi ne. Já věděla kudy jdu a že mi někdo ukáže pojď tudy není úplně služba k záchraně života, protože to prostě vidím kam šlápnout. Jen jsou místa, kdy je volba mezi špatnou cestou a ještě horší cestou. Ano, hlavním mým problémem byly boty. na Sněžku bych v nich došla, tady ale není Sněžka. No nic. Vlastně jsem ráda, že jsem si průvodce nenajala.
Ono před cestou jsem kontaktovala Perlu z delty Mekongu a chtěla doporučení na Ha Giang. A ona poslala i průvodce pro Sa Pa. Nicméně mne nějak neuchvátil styl konverzace s ním, navíc i to, co navrhl označila AI jako cestu, kterou lze jít bez problémů i sám. Takže ne, děkuji, rozhodnu se na místě. Výborné rozhodnutí, I když na druhou stranu, možná by věděl, kde pořídit epesní holinky. V těch tu místní běhají po jílu jak kamzíci.
No nic, nějak jsem se doplácala dolů, kde se mezitím soustředilo plno babek-nabízeček a koukali na mne, jak to slezu. Jen jsem dole neměla sílu dělat pukrle a obejít přihlížející s kloboukem na peníze.
Domů jsem se už dopajdala snadno. Nejdřív jsem umyla sebe, pak jsem ve sprše podupala i šortky (předpokládám ale, že neuschnou). Očistila jsem od jílu mobil i boty a začala zas vypadat jako člověk. Jen furt v koleni něco bylo, vypadalo to jako kamínek a nešlo to ven. Zkusila jsem to vzít mezizubním kartáčkem (jediná věc co šla použít a mám ji k dispozici), nakonec jsem ale začla do domu. Paní zrovna šila, takže jsem jí ukázala koleno a vysvětlila, že jehla by byla fajn. Tu jsem dostala i se židličkou a začala šťourat. Šlo to fakt blbě. Nakonec jsem zjistila, že je to kus dřeva. Docela velkej a šel ven blbě. Nakonec se to povedlo a mohla jsem odpajdat na pokoj.
nejdřív jsem posvačila včera koupený jackfruit a po nějaké době jsemho ještě zapila pivem s výhledem na rýžová pole. Super. Co odpoledne? Mají tu speciální bylinné koupele jako SPA, ale s otevřenou ránou to není dobrý nápad. Nakonec jsem zjistila, že asi moc nevymyslím. Zašla jsem na brzkou večeři. U stanoviště místních taxikářů na motorkách mi bylo jasné, že můj pád je veřejnou zábavou. Jak mne viděli, ožili, začali debatovat a jen se drželi, aby neukazovali prstem. No nic, rád se stalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat