Vietnam - Ho Chi Minh II. série no. 2 a cesta domů

Ráno tedy v hotelu posnídám, tentokrát si dám výborné nudle a z ovoce je k dispozici i jackfruit, na pokoji beru prázdnýbatoh a vyrážím do Coopu na nákupy. Coop je asi 20 minut chůze a už takhle ráno je vedro k padnutí. V sámošce chce ochranka, abych batoh dala do skřínky, ale když zjišťuje, že je prázdný, neřžeší to a nechává mne být. Nakoupím pár drobností, ale s ovocem fakt nejsem spokojená. Jednak je drahé oproti deltě Mekongu, jednak od pohledu nic moc. Asi jsem udělala chybu. No co se dá dělat, něco nakoupím a budu doufat, že dovezu v nějakém slušném stavu.

Cestou domů dávám ledový čaj a před hotelem ještě potkávám paní s rambutanem, který je docela pěkný, tak beru ještě ten. Vhotelu vše dávám na podlahu, aby se to nezapařilo v pytlíkách, vypadá to tu jak v zelinářství :)

Ven se mi strašně nechce, ale donutím se. Venku volám Grab, aby mne dovezl do centra. Jeden mne přijme a pak ukrutně dlouho nejede. V appce má, žeještě jeden stop.Kdo se ho prosil? Je děsné vedro a tak to ruším a volám jiný Grab, ale opakuje se stejný scénář. Tak ruším i to a jdu pěšky. V centru jen tak pokoukám, koupím si hrnek ve Starbucks náhradou za rozbitý z Kuala Lumpur, dojdu si na obědovečeři a balím to. Mám vedra fakt plný zuby. Volám Grab, jedu k hotelu.

Beru si poslední ledový čaj a jdu se osprchovat (taky si umyju vlasy konečně po tom "super" mytí hlavy, po kterém tedy stály fakt za prd a zrovna začíná pršet. Ale nic velkého, pár kapek. 

Z deště nakonec nic nebylo. Pomalu jsem si sbalila věci a před sedmou večer (díky hotelu za koncept  ubytovávání na 24 hodin) jsem šla udělat check-in. Pro jistotu jsem si ještě od paní v recepci vyžádala účet, protože mám stále na účtu blokovanou cenu za hotelový pokoj a nemám žádný doklad o tom, že jsemplatila v hotovosti. Takže kdyby se náhodou chybka vloudila, bude jistější mít doklad. Paní nemá námitek, ještě si se mnoupovídá o tom, co by případně mohl hotel zlepšit. Zaskočilo mne to natolik, že mne nenapadly dvě věci - tedy že ubytovat bez rezervace a že mít v televizi netflix. Děsně hi-tech hotel má jen youtube. No ale pozdě, napadlo mne to až o dost později.

Slečna miještě přitáhla vozík na zavazadlo (ač můžu letadlem přepravit 30 kg, velikost mého zavazadla a mých sil, dovoluje "jen" 21. Škoda, kdyby to mohlo být ve dvou kufrech, táhla bych toho výrazně víc...). Já si zavolala Grab a za chvíli jela na letiště. Novinou je, že k ceně jízdného na letiště se přičte (asi) cena za vjezd. Vlastně se mi to nelíbí, ale nevím moc co s tím dělat, jednu platbu jsem zkusila reklamovat a Grab nic. Není to moc, ale mají to mít v ceně komplet...

No nic, na letišti podávám zavazadlo (zase díky udělanému check-in online předem nemusím stát frontu), procházím kontrolou a jsem v tranzitním prostoru. To vše výrazně rychleji, než jsem čekala. Nevadí, mám ještě pár drovných, zajdu se najíst. Jenže. Jenže mezinárodní terminál je úplně něco jiného, než termináldomácích letů. Na mezinárodním si hrajeme na víc "hoch" prostředí a tak máme stánky s předraženýma cetkama a k jídlu jen bagety. Já chtěla Pho. No, protože je víc času, najdu si salonek a jdu do něj. Jaké překvapení! Salonek nabízí kyselé víno, pivo a limonádičky a pak polévku a nějaké tousty. Plus pár teplých jídel, která úplně nevzbuzovala mou důvěru. Dala jsem si polévku a bagetku. Nic moc. Balím to a jde na letadlo. Nástup byl docela rychlý, letadlo tentokrát úplně plné. Vtipné bylo, že jsme sice dostali úvodem kartičku s menu, fakticky mi pak nikdo nakonec nedal vybrat (přestože vedle v uličce ano). Je tedy fakt, že jsem to moc neřešila, neb jsem dostala přidělenou svoji volbu. Nějak jsem z ní ale nebyla moc nadšená, a tak jsem ji jen ponimrala a vrátila. Snídani (opět bez výběru) jsem si už ani nebrala. Že je něco špatně, mi začalo docházet později. Bolest břicha, křeče v žaludku. Uááá! Celou dobu letu. V Istanbulu jsem se ani nesnažila o salonek, to nemělo v tom stavu vůbec smysl. Z Istanbulu je do Vídně už jen kousek, i tak byl v podstatě nekonečný. Jídlo jsem odmítla a jen jsem doufala, že nebudu zvracet, přestože je letadlo vybaveno pytlíky, nemyslím si, že umím zvracet tak způsobně, že by byl pytlík dostačujícícm zařízením.

Otravu jídlem bych v poslední den dovolené fakt nečekala. Podezřívám ten salonek, protože v letadle by z jídla bylo blbě půlce lidem, což nebylo. Ve Vídni se mi povedlo vecpat se na dřívější vlak, což bylo fajn, protože mi ubylo čekání a tedy i trpění a vyrazila domů. Do Prahy, do Podolí, do lékárny....znáte to.

Bude doplněno

Vietnam - Ho Chi minh II. série

Ráno po těch nabitých dnech se mi vlastně nechtělo z Can Tho odjíždět. No ale vstala jsem, zašla docela brzy (už kolem osmé) na snídani, načež jsem dostala zprávu od Perly, se kterou jsem řešila i nákup ovoce domů. Bylo mi doporučeno nechat to až na Saigon, ale ráno Perla psala, že jí došlo, ž něco v Saigonu nekoupím. A že sedne na motorku, zajede na ostrov a koupí mi to! To pro mne bylo až neuvěřitelné. Chvíli jsme se dohadovaly, zda to nenechat být, a já si říkala, že je fajn, že jsem vstala tak brzy, že ještě stihnu oběhnout rychle místní trh. Ale Perla byla rychlá a kolem deváté už psala, že je před hotelem i s balíčkem. Navíc ho ani nechtěla zaplatit :-o. Jak říkám, je to až neuvěřitelný přístup.

V deset mi pak ještě napsala, že mluvila s řidičem, a shuttle mne vyzvedne v 10:20 u hotelu. To znamenalo se v podstatě už jít odhlásit a počkat. Asi v 10:30 shuttle opravdu přijel, naložil mne a odvezl (i s dalšími lidmi) kamsina periferii za město. Už jsme tam kdysi s Wandou vystupovaly, ale teď je tam regulérní autobusové nádraží. Takový místní Florenc.

Tam jsme předali zavazadla k uložení a nacpali se každý na své lehátko. Dostali jsme taky lahvičku vody a jelo se. Když jsem kupovala lístek, bylo uvedeno, že cesta trvá čtyři hodiny. Byla jsem tedy překvapená, když za dvě už jsme byli v Saigonu. Nevím co ty uvedené čtyři hodiny znamenají. Zd je to starý údaj, je to pro případ zácpy nebo je to i se shuttle odvozem. Každopádně jsem se musela řidiče zeptat, jestli fakt mám vystoupit a rukama nohama jsem pochopila, že ano. Hned se na mne slétla tuna taxikářů a Grabařů, ale věděla jsem, že k ceně lístku jsou dva shuttle, takže jsem se poptávala po shuttle do "District 1". Byla jsem odvelena do klimatizované haly, kdy jsem asi deset minut počkala a pak jsem byla odtáhnuta do narvaného shuttle a jelo se. Přiblížili jsme se víc centru a vystupovalo se. Tak jsem našla Grab za dvacku a pokračovala v jízdě.

Jak jsem už říkala, konec dovolené jsem neměla moc ošéfovaný hotely. Na poslední noc (respektive dvě, abych mohla odejít z hotelu až večer,protože let mám v deset večer) jsem měla zamluvený hotel v centru, s hezkými pokoji a hodnocením 9,1. Jenže když jsem začala hledat cíl pro Grab, neexistoval. To bylo divné a tak jsem koukla do Google a tam hotel sice byl, ale s hodnocením 1,0. Ještě divnější. Takže jsem Grabu musela zadat místo poblíž (nějaké nehtové studio). Vystoupím, hledám hotel a tam stojí pokojská. Ukazuju jí tedy název hotelu z booking rezervace, a ona neví. Nic takového tam prý není. Udělám dva kroky a hele, stojím pod nápisem se jménem hotelu. A hele, ta pokojská pracuje přímo v tom hotelu. Další zajímavá věc. Zrovna se do hotelu nahrnulo ale víc hostů a tak chvíli čekám. Pak už jsem u recepce jen já a staří asiati, kteří asi čekají na dceru která šla na pokoj. Recepčí sse ptá, zda patříme k sobě (???). Pak tedy, že se omlouvá a že check-in. Vysvětluju jí, že je mi to líto, ale raději bych nejdřív viděla svůj pokoj. Jasné, není problém, hned mne tam zavede. A že mám objednaný pokoj bez okna. To vím a nemám s tím problém, v podstatě se mi v pokojích bez oken spí dobře. Ale... když tam vlezeme, koukám jak puk. Místo lampiček u postele jen trčí ze zdi dráty. Na první dobrou vidím fleky na povlečení a asi mi to stačí. Ptám se recepčí co se to vůbec s hotelem děje. A že prý změnili majitele. No sice dobrý, ale tak bych řekla, že je to takový klasický asijský podvod. Když hotel nasbírá fakt nechutná hodnocení, změní jméno a jedeme znovu. Něco se mírně upraví, připraví se pár pokojů pro spokojené hosty a když přijde někdo navíc, tak má smůlu...

Zrušila jsem rezervaci a sedím v lobby a řeším si co teď, když přijde místní zaměstnanec s tím, že by mi mohl doporučit jiný hotel, že má krásné pokoje. A ukazuje mi fotky. Jako chlapče dobrý, ale vy taky máte pěkné pokoje na bookingu... odmítám ho a říkám si, že holt vezmu něco jistějšího. Vyšší hotel. Ale ty jsou dražší a nechce se mi platit zbytečně tu druhou noc navíc. Ale! Ale v Can Tho jsem bydlela v pěkném hotelu a ten samý řetězec tu má hotel v Saigonu taky. A má výhodu své hotelové politiky. Nabízí pokoje na 24 hodin. Když si tedy jen odložím batohy a zajdu si do města, udělám check-in později, bude mis tačit jedna zaplacená noc. Hotel je sice trochu dál, ale co, Grab mne případně do centra zaveze za pár drobných. Chci si ho objednat, ale nejde to bez platby on-line. A já bych raději platila v hotovosti, abych se zbavila peněz. A tak si volám Grab a jedu do hotelu jen tak bez rezervace. V hotelu to řeším, jasně že to půjde, uloží mi batoh a já můžu jít trajdat.

Je horko k padnutí a do centra asi kilometr a půl. Nic děsného, cestou potkávám vojenské muzeum a pak obchoďák. Vlezu tam, díky za klimatizovaný prostor. Trochu to okukuju, kupuju co nám s Vandou chybí z kosmetiky (ceny korejské furt ujdou - krém co v ČR mají za 6-7 stovek tu mají za 350 korun. Takže bereme :)

Pak jdu zpátky,a v totelu se chci ubytovat. Trochu to komlikuje fakt, ktereý jsem tedy paní říkala, ale asi ho nechtěla pochopit, že přes webové stránky hotelu nemůžu udělat rezervaci bez zaplacení. Paní pak nabízí booking, kde by to šlo. Ale zas je to dražší. Paní zjevně neumí udělat rezervaci bez nějakého systému. No nic, vzdávám to a řeším rezervaci přes booking.  Samozřejmě musím i zadat kartu kvůli platbě, ale paní mne ujišťuje, že to problém nebude.  V 19:15 přebírám klíč od pokoje, čímž si zajišťuji pokoj až do zítřejšího večera. Ideál. Ještě si vydupávám svá práva člena řetězce na snídani, která není klasickou součástí nabídky pokoje a paní to uznává a tedy je vše zařízeno.

Horší je to s jídlem teď na večer. V blízkém okolí v podstatě nic není. Plno kavárem, vývařovna jedna plná, jedna podivná (a mekáč a ještě něco už za křižovatkou,kam se mi silně nechce). Nakonec končím v 7/11, kde si kupuju kimbap a toust a ledový čaj. Jsem už dost utahaná.

Den končím po desáté, když mi Turkish dovolí udělat check-in na zítra.

Vietnam - Can Tho no. 3

Ráno v pět na mne už Perla čekala. Bylo mi trochu divné, že jdeme pěšky (minule jsme jely skůtrem), ale pak se ukázalo, že nástupní bod je kousek od hotelu. Minule jsme holt bydlely dál. Perla to i komentovala stejně. Říkala jsem si, jak je dobrá, že si to pamatuje, ale holt tam nastupují všichni...

Nastoupily jsme na loď a vyrazilo se k plovoucímu marketu.

Už jsem to říkala minule. Plovoucí markety postupně mizí. Tady ještě i záleží na sezoně (jestli je co prodávat). Vláda se snaží do Can Tho soustředit i lodě z jiných marketů, aby market udržela v provozu, ale otázkou je, jak se to podaří. Teď moc sezona není, market je znatelně menší než minule. Také se začíná trochu orientovat na turisty, nabídkou občerstvení pro ně a tak, ale furt je to znatelně jiné, než na marketu v Thajsku. To jsme samozřejmě taky zdrbly. Mně osobně se tenhle v Can Tho líbí víc, než v Bangkoku. I když je větší a jiný. Každopádně jsme zahájili kávou (Perla ví, u koho koupit dobrou - zajímavé je, že oba prodejci, které jsme porovnávaly (tedy paní jsme odmítli a šli jsme za pánem) jsou příbuzní :) Proč švagrová nemá tak dobré kafe nevím :)

Po kafi jsme udělaly další, pro mne podivnou až nevídanou věc, vlezli jsme na obytnou loď. To je tak. Hodně lidí na trhu rovnou bydlí. Někdo i na lodi, na které prodává, někdo má loď prodejní a loď bytovou. My vlezly ke staré paní, která na trhu bydlí 30 let (no, možná že zas až tak moc stará paní nebude). Každopádně si vzala manžela a odešla za ním. Na lodi vychovali dvě děti, ty jsou teď na pevnině. Aktuálně je na pevnině i manžel, který má nemocnou nohu. Když se děti přesunuly na pevninu, rodiče odmítli jít s nimi a zůstali na trhu. Loď je malinká, ani paní se uvnitř nepostaví, Na výšku je prostor menší, než člověk. Uvnitř je všechno. Na pidiprostoru kuchyňka, postel, oltářík...všechno. Spát se dá i navrchu na palubě a když člověk chce trochu soukromí (třeba na ten záchod, který funguje tak, že na palubě se odklopí jedno prkno nad vodou), tak si prostě zatáhne závěs. Paní spokojená, že ona nemusí do světa, protože svět se točí kolem ní. To je fakt, ten ruch kolem lodi se furt mění. Lze to pochopit, ale je otázkou, zda by tak člověk uměl bydlet. I dvě noci by pro mne asi byly přespříliš.

Po návštěvě u paní jsme dali snídani (stejně jako minule, polévku), ještě chvíli podrbaly s paní od polévky (zrovna pomlouvala další lidi z marketu - stává se, že si někdo s lodí podobnou hausbotu, pronajme parkovací místo jen tak, z plezíru. Prostě honorace přijede kempovat na trh) a prošly jsme si trh na pevnině, který náleží kplovoucímumarketu. Tam jsme to okoukly, nakoupily nějaké drobné ovoce, přejely lodí na druhou stranu a tam na nás už čekal Perly syn se skůtrem. Na skůtr jsme sedly (syn zas odjel lodí) a vyrazily na dlouhou cestu, asi 30 km od Can Tho. Ta cesta byla asi na hodinu (pravda, Perla jela trochu pomaleji, než by musela). 

Zastávku jsme udělaly ve vesnici, kde se vyrábí košíky z bambusu. tady se vše vyrábí ve "vesnicích", protože prostě někdo začal, potřeboval pomoc okolí, ti se to naučili tedy také a začali to vyrábět taky. Košíky se pletou různých velikostí na všechno možné a ty největší unesou i několik tun!

Pak jsme jely kolem prodejců hadů (k jídlu, samozřejmě) a krys (taky k jídlu - jedí se ale krysy z farem, ne takové ty běžně venku pobíhající) až k přírodní rezervaci. Tam zrovna přišel déšť (pomalu začíná období dešťů), ale přečkaly jsme ho chvíli pod střechou a pak jsme lodí vypluly po kanále přírodní rezervací. Kanál je plný vodních hyacintů, takže člověk často nejede po vodě, ale po zeleni. Na konci cesty jsme vystoupily, prohlédly si místní "zahradu" či "instagramový koutek", daly další kafe a na chvíli daly oddech v houpací síti (to bylo hodně příjemný). Zpátky jsme došly krátkou procházkou, kdy jsem zrovna rozebírala schopnost asiatů chodit delší věci a Perlu vyděsila "tůrou" kterou jsme měla v horách ve středu Vietnamu na šest kilometrů :-D. potvrzeno, šest kilometrů asiaty opravdu děsí. Opět lze pochopit střední úroveň fyzické zdatnosti :-D

Když jsme se vrátily k výchozímu místu výletu, tedy startu loděk a malé restauraci, Perla mi ukazovala nabídku restaurace, na které byly krysy :-D. A že prý se musí umět udělat (takže zase - je dobré vědět, kde si je objednat a kde ne) a zeptala se, zda ji chci zkusit. Vlastně jo!

Tím jsem ale Perle trochu zpřeházela hračky, měla naplánovaný oběd jinde, ale i když se chvíli tvářila dost neuchopitelně, nakonec domluvila oběd na místě. Objednala krysu a taky "vaječný koláč". To byla v podstatě vaječná omeleta plněná zeleninou a krevetami a jí se to buď balené do rýžového papíru, nebo do salátu. Jak se ukázalo postupným vylučováním ingrediencí, něco mi tam silně nesedělo. Překvapivě jsme pak zjistily, že je to jeden z druhů zelených bylinek, se kterými se to balí. On chutná jak rybí omáčka a to tak silně, že jsem to nemohla. Zajímavé také je, že bez toho to bylo dobré, ale jak už jsem získala ten první impuls "nechci", tak jsme už tu omeletu moc jíst nechtěla. Zato krysa, to bylo jiné kafe! Byla skvělá. Vím, jak to zní, ale byla. Perla říkala, že se jí i s kostmi, což jsem dala třeba u hrudního koše a části nohy, ale páteř (ideální kus dle Perly) jsem nerozkousala. Takže zatímco já měla misku zbytků, Perla snědla krysu a nezbylo nic. Jedlo se to namáčené do směsi pepře a kumquatu. Výborné!

Pak už jsme jen nasedly na skůtr a jely domů. Trochu jinou cestou, během které jsme zastavili u výrobců dřevěného uhlí. Okoukly, jak skládají dřevo do pecí, jak to zahřívají, vyndavají už černé, nocí v koších a  připravují na váhu na prodej. Všude špína, prach, černo.

Pak už jsme dojely do města a vyřídily pár "obchůzek". Jednak mi Perla pomohla sehnat semínka okry (tvrdí, že vodní špenát není ze semínek, ale to jí moc nevěřím). Pak mne vzala opravit znovu můj řetízek (ten mi znovu praskl - na jiném místě včera). Oprava stála 40 tisíc, takže ta ta 100 tisíc z Hoi An byla silně předražená.

No a na závěr mne Perla vysadila v salonu na mytí hlavy. Už minule tvrdila, že to musíme s Wandou zažít, ale nějak se nepovedlo. Tak teď na to došlo. Paní v salonu se trochu zdráhala při pohledu na mé vlasy, ale nakonec souhlasila s tím, že to nebude v závěru nijak upravovat do krásného účesu. A šlo se na to.  Převlékla jsem se do takové sukýnky natažené v podpaží, lehla jsem si na stůl a začala hodinová masáž hlavy, krku a zad. Nádhera. Tahle - nečekala jsem spokojenost se samotným výsledkem. Myju si hlavu jiným způsobem a samozřejmě paní nemá prostředky, které používám. Takže vlasy trochu trpěly. Vlastně jsem počítala s tím, že dojdu domů a umyju si je sama znovu. Šlo o tu masáž hlavy a zážitek z toho. A to bylo skvělé. Perla původně už chtěla odejít, ale nakonec zůstala, udělala mi pár fotek a během procedury mi i poslala videa fotky z výletu.

Nakonec mi paní vlasy usušila, já se převlékla a napadlo mne, že když už je šest večer (domluvený byl výlet do čtyř), mohly by být výsledky losování loterie. A tak mi ještě v salonu Perla ukázala, jak najít výsledky na internetu. A jak tak na to koukáme, náš los byl výherní! Perla měla neskutečnou radost. Že prý ještě nikdy nevyhrála! A teď 400 tisíc dongů. Chtěla jsem, ať si je nechá, ale ona že si je musíme rozdělit. A hned jsme sedly na motorku, dojely do kanceláře loterie a výhru jsme vybraly :) Taky jsme si hned ještě koupily po jednom losu na zítřejší slosování :)

Pak už mne jen Perla odvezla domů a rozloučily jsme se.

Já si na chvíli odpočinula a vyrazila jsem se projít do města s tím, že si koupím nějakou večeři a půjdu spát. Na molu mi ještě jedna paní prodejkyně vnutila jeden los navíc, dala jsem si na nočním trhu "pizzu" na rýžovém papíru (moc dobré -to mi taky poradila Perla) a šla do postele. Zítra odjíždím do Ho Chio minh city a ještě mi Perla ráno zajistí odvoz od hotelem na autobus...

Už podruhé musím říct, že služby Perly jsou ty nejlepší služby, které jsem kdy u průvodce ve Vietnamu viděla. 

Vietnam - Can Tho no.2

Jako správný člen přátel hotelového řetězce jsem dostala snídani zdarma (nebyla v původní objednávce pokoje, ale zaregistrováním jsem na ni získala nárok). Musím říct, že byla fajn, bufetová, plus výroba vajíčkových specialit (asi jen smažených, ale když jsem se zeptala na omeletu, pán dočel dozadu pro ingredience a bez řečí ji udělal.

Dopoledne jsem měla čas, tak jsem se vydala projít a našla trh. Na trh se ve Vietnamu vždycky hrozně dobře dívá a tak jsem se kochala. A prodávající z toho obvykle měli srandu.

Po nějaké době jsem ale zase byla vařená a tak jsem se rozhodla dát si ledový čaj a pak se vrátit do hotelu a přes poledne se upíchnout k bazénu.

Výlet jsem měla plánovaný až od tří.

To je totiž tak. Perlu (prý se tak vážně jmenuje, respektive ve Vietnamštině její jméno znamená Perla Merkongu) nám minule doporučil Jiří. Když byl ve Vietnamu on, využil její služby průvodce. No a když jsem byla ve Vietnamu s Wandou minule já, domluvily jsme se s ní také a byly nadmíru spokojené. A když jsem se rozhodla letět do Can Tho, napsala jsem jí, zda nemá náhodou volno, nebo nějakou skupinku, ke které by mne mohla přifařit. A ona měla volno. To tedy znamenalo, že to bylo dražší, ale zpětně mohu říct, že to stálo za to!

Tady odbočím, protože zcela slyším (opět) svého bratra. Nelze to bez průvodce? Jasněže lze. Ale. Dostaneš výrazně méně. Ano, na trh lze zajet i hromadným zájezdem, to není problém. Ale zrovna trh dost ukazuje rozdíl. Hromadný zájezd jede, na určeném místě vyklopí hordu turistů z lodi na plovoucí velkorestauraci, kde se nasnídají a jedou dál. Když se jede s malou lodí, můžeš se zastavit kdy chceš, dát si kafe kdy chceš a ještě víc, jak povím později (zítra). Stejně tak to bylo s výletem dnes. Dostala jsem se na místa, o kterých jen tak turista neví. Na místa,kam se turista bez znalosti vietnamštiny nedostane a i kdyby jo, tak na místa, kde by asi koukali divně, kdyby se objevil (ano, ta místa mám teď poznačená pro případ zájmu) ale myslím, že by tam turista moc nepořešil, protože s místními se nedomluví. Plus děsné kvantum informací o všem okolo. Na to je prostě průvodce fajn. Na druhou stranu, dobrého průvodce platit zlatem. To jako fakt, to není zas až tak úplná samozřejmost. No ale perla je prostě dokonalá, jak jsem se následující dva dny přesvědčila.

No nic, ve tři sedím v hale a čekám na Perlu. ta se objevuje a je trochu vykolejená. Asi pětkrát se mne ptá, zda opravdu chci jet na motorce. No ale pak to to dává. Sedáme na motorku a jedeme. V plánu je nejdříve dojet se podívat na výrobu skin tofu. To jsem vlastně ani nevěděla co je, myslela jsem, že klasické tofu. Ale ne. Každopádně opět sjíždíme ze silnice a jedeme někdy dost podivnou panelkou podél kanálu, až tam dojedeme. Velká "ruční výroba" spočívá v topení pod velkými pánvemi, ve kterých je sojové mléko. Cíleně se vlastně vyrábí škraloup, ten se sbírá a suší (pak se to jí jako třeba místo rýžového papíru na závitky, při slavnostních příležitostech kdy se nejí maso a podobně). Venku je 35 stupňů, v továrně si ještě přitápějí. Poprvé vidím asiaty zpocené od hlavy k patě. Já jsem tedy taky.

Dáváme čaj v "restauraci" na břehu řeky. Božský výhled, příšerná žízeň.

Jedeme dál, musíme ale přívozem. Levnější je, kdy na přívoz přejdu a platíme za motorku a jednoho jezdce a jednoho chodce. Každopádně na výletu s Perlou nic neplatím, všechno řeší ona, nedávám ani nikomu dýška (to už jsme taky zažily a nebylo to příjemné). 

Na lodi obchází pán a nabízí losy a tak říkám Perle, že tohle se za dva roky změnilo. Že minule nám tikety furt někdo nabízel a nyní už ne. A Perla že si tedy koupíme los. A kupuje. Slosování dneska už nestíháme, máme tiket na zítra (los stojí 10 tisíc).

Na ostrově chytáme malou loďku na další ostrov a jedeme na rybí farmu. Vidím různé ryby, různé velikosti a dokonce i velké zlaté rybky, které jsou nohoožírací, což zkouším, ale těm velkým potvorám se do mých nohou nechtělo. U měnších sestřiček to ale fungovalo :) 

Pomalu zapadá slunce a my máme v plánu okouknout zahrady, jak roste rambutan a další ovoce. Máme trochu skuz (zjevně), tak první zahradu zvládáme za skvělého západu slunce, další už ale s baterkou. Připadáme si trochu trhle - chodit po zahradě a svítit sina ovoce. Pro zrychlení cesty pak z jedné zahrady využíváme i tazv. opičí můstek. Tj. kládu přes vodu. Ne, zrovna moc stabilní a ještě udělanou pro vietnamce (tedy je zábradlí níž, než bych ho potřebovala ). No ale zvládám to.

Lezeme do domu dalších lidí, zrovna večeří. Já jsem z toho perplex, ale Perla nemá žádný problém. Odrhává od jídla jednu slečnu, ta nám ukazuje ruční výrobu oplatek, něco jako hořické trubičky. Jsou moc dobré, zkouším si to i sama. To nejlepší pak přichází, protože Perla mi začne ukazovat co měli k večeři a povídat, že je to typická večeře (rýže, zelenina, vajíčko).

Výlet končí večeří - měly jsme připravený sladkokyselý hotpot se vším možným masem (kromě škrábací ryby - to je ryba která se škrábe do takové hmoty, která se pak prodává na váhu), i chobotnici a krevety a samozřejmě spoustu zelených kusů "plevele". je to hrozně dobrá věc (minule jsme se to i s Wandou učily vařit, jenjsme to nikdy doma nezkusily).

Už je pozdě, takže nejdřív vytahujeme z postele paní, která převáží malou loďkou na ostrov. Přívoz už nejezdí, tak to musíme objet po mostě.

V plánu byl ještě noční market a drink na schované pláži, ale to odmítám. Ráno se na plovoucí trh vstává před pátou, takže bych už docela ráda byla v posteli :)

Vietnam - Can Tho

Nejdřív asi musím říct, co se stalo, že jsem se rozhodla zdrhnout ze středu Vietnamu. Ono jsem jaksi neměla dobře plán 😊. Tedy měla, ale byla tam volná místa. Teda nebyla, ale časem se objevila. Původně jsem totiž měla dvě noci strávit na ostrovech Cham. Skvělé místo na šnorchlování, prý. Ale nebyla jsem si úplně jistá. A když jsem se trochu nepohodla s paní ubytovávací (začala šroubovat ceny výš, a to se mi nelíbilo), zrušila jsem to úplně. S myšlenkou, že šnorchlovat je tam možné jet i jen jako výlet z pevniny. Takže tam dva dny falírovaly vlastně od začátku. Plus tedy to, že mne neoslovil (UNESCO promine) Hoi An (historické centrum, ano, to s lampionama, je zapsané v UNESCO světovém dědictví taky). Tím nechci říct, abyste nejezdili do střední části Vietnamu. To vůbec ne, Hue třeba mne nadchlo hodně. Ale obvykle se tady prostě projíždí. Dva dny a jet dál. Což je pro Hue z mého pohledu škoda, pro Danang a Hoi An ale dostačující. Občas se prostě plány zcela nepovedou a je potřeba je změnit.

Jenže já souběžně jsem už měla letenku na cestu zpátky z Danangu, což znamenalo potloukat se někde poblíž (což zrovna nic dalšího okolo v rozumné dojezdové vzdálenosti není). Jet jinam znamenalo třeba jet vlakem celou noc, přesednout na autobus, dát tomu pět hodin…a to pro tři noci…Spíš dvě, abych stihla dojet do Ho Chi Minh. A tak jsem spíš hmatala po řešení „nějak si tu zábavu najdu“. Jenže jsem z toho nakonec byla nespokojená. Znáte to, jak se vám někde ne zcela líbí, je to mor. A říkáte si, chci takhle trávit poslední dny dovolené? Nechci. A poslední kapkou byl hotel naproti hotelu duchů, zcela mimo civilizaci, s ne úplně hezkou pláží. Abych ji nějak popsala, tak byla dost podobná pláži u Říma, kde jsme se cachtaly s Wandou loni, jen bez těch slunečníků.

A  tak jsem v hotelu, co je naproti hotelu duchů, začala hledat letenky. A našla. Takové ty, po kterých rozumný člověk nesáhne. Nalezené přes Skyscanner. Doporučení prodejci Trip, Booking a podobně. Ale to je fuk, v Asii člověk té ochrany spotřebitele stejně moc nemá. Ale letecká společnost VietJet taky nemá dobré jméno. Minulý týden zrovna nechala celé letadlo lidí v Saigonu a neletěla. No ale mluvíme o letence za tisícovku, ze dne na den. Takže jsem ji koupila. Překvapivě na Booking přímo, bez prokliku ze Skyscanner) stála o dva tisíce víc. Některé věci nechápu.

K tomu chci navíc udělat odbočku a vychválit do nebes Vietnam Airlines. Tedy Vietnamského národního dopravce. Ceny má (když nekupujete ze dne na den) podobné jako VietJet, protože v ceně má už i odbavené zavazadlo. Ale ty služby! Když jsem měla letenku na staré jméno, stačilo požádat o změnu, a bylo to. A teď se podržte, když jsem koupila letenku s VietJet do Can Tho, napsala jsem VietnamAirlines, že letenku s nimi do Ho Chi Minh za tři dny ruším a chci refund a ráno jsem měla v mailu zprávu, že OK, strhneme drobný manipulační poplatek a peníze vracíme! Já zírám s otevřenou pusou. Dopravce snů tohleto!

A tak se stalo, že jsem ráno vstala v pět, odhlásila se  v šest z hotelu, popadla Grab na letiště (byl drahý na to, že bylo brzy ráno a navíc mne chtěl pumpnout o 10 tisíc navíc za vjezd na letiště, taková taxikářská klasika) a překvapivě téměř na čas jsem odletěla do Can Tho. Tady doplním, že odlet z Danangu znamenal oblet celého města a tedy nádherný vyhlídkový let v ceně letenky. Doporučuji si pro tento zážitek vybrat pravou stranu letadla (tedy sedadlo F).

Za hodinu jsem byla v Can Tho, za další asi půl hodinu v hotelu a nastala sranda. Recepční u mne stáli čtyři. Stejně mne nutili udělat check-in on-line. Samozřejmě to nešlo a vyhazovalo to chybu. I tak jsemto musela bušit. Pak mne ještě donutili zaregistrovat se na jejich stránky (výměnou za snídaně zdarma, plus jeden drink – takže to se asi hodí). Hotel je to nový a děsně hi-tech, takže se nemusí ani dávat karta do zdířky, aby se rozsvítilo, pokoj sám ví, že jsem vevnitř. Hustýýý.

Na chvíli jsem si odfrkla a pak se šla projít. Bylo chvíli po poledni, 35 ve stínu a tedy město liduprázdné. Vyměnila jsem si peníze v bance (nic se nezměnilo, furt vyplňují milion papírů a já se milionkrát podepisuju), koupila si ledový čaj na místě, které jsme měly s Wandou rády, dala jsem si o kus dál Banh Mi, a vzdala to.

Je moc horko, do západu slunce nehnu prstem. Vracím se na hotel, beru plavky a jdu využít střešní bazén. A tam to přišlo. Bazén je v 19 patře. Tím člověk získává nerušený rozhled po kraji! Ten výhled je naprosto úchvatný! Kochám se jak malé dítě. Dokud nepřijdou asiati. Ti se kochají taky, ale děsně hlasitě, plus je děsná sranda je pozorovat, protože se všichni zcela vážně rozcvičují před vstupem do hotelového bazénu, aby pak třeba sešli tři schody a na čtvrtý si sedli, nebo (jeden muž) dal tři tempa rádoby kraula bez nádechu, než se dostal na konec bazénu. Hlavně, že byla rozcvička. Takže to po nějaké době vzdávám a jdu na pokoj. Pomalu se ale už stmívá, a tak jdu hledat večeři.

Plán byl jít na oblíbené místo, ale to mezitím zavřeli. A tak se procházím, až dojdu k jezírku, kde jsmes Wandou  bydlely minule (poblíž jezírka, ne v něm). Koukám, že jezírko nějak vylepšili. Potkávám paní, která prodává rambutan a má u něj cenovku a za 35 tisíc si kilo kupuju. To asi ani nezvládnu sníst 😊. Nevím kam jít ale na večeři a tak to řeším klasickou volbou. Jdu tam, kde jedí místní. Nojo, problém ale je, že se vůbec nevyznám v jídelníčku. Snaživý syn majitelů to zkouší hodit do translatoru, ale to samozřejmě nefunguje. Tak říkám, v dobrém rozmaru, že je to jedno. Ať mi vybere to, co je nejlepší. Ujišťuje se, že to může být sladko kyselé a zda jím mořské plody. Na tom se tedy trochu zasekáváme, ale když řekl, že jsou to krevety a krab, tak to odkývávám. To bylo skvělý! Jmenuje se to Thit Ghe a objednala jsem si to TADY. Konečně zase jídlo za normální cenu (50 tisíc). Pak už si jen kupuji s sebou o kus dál ledový čaj s ovocem (25 tisíc a jdu na hotel). Na hotelu tedy nemohu chytit na notebook wifi, takže si píšu blog do šuplíčku a publikovat budu později. Příčině problému nerozumím.

 

Vietnam - Hoi An no. 4

Ráno bylo dlouhé. Jednak jsem potřebovala dopsat blog, druhak si sbalit, dát snídani plus vyřídit záležitosti, které se ukázaly jako nutné.

Hlavně šaty. K těm vyzvednutým jsem nedostala pásek, takže bylo nutné ho vyzvednout. Plus, a to je hlavní, se mi nelíbí materiál šatů. Jako je hezký, ale mám za to, že hedvábí to rozhodně není. Ten názor jsem měla už u prvních šatů, jen jsem ho nějak potlačila. Jenže teď druhé šaty, jaksi ukázaly naléhavost situace. Přijdou mi i víc umělé, než první. A tak jsem vzala nitku z šatů na snídani, že provedu test ohněm. Paní domácí u snídaně to nejdřív nepochopila, ale když se do toho vložila další paní turistka z Asie, pochopily jsme se po vietnamsku, že potřebuju zapalovač. A když jsem ho použila, světe div se, krásný jasný oheň, potvrzení skutečnosti, že hedvábí to není. Pan domácí tedy tvrdil, že jsem to měla testovat hned, ale. Ale já to půjdu řešit holt až ráno.

První dostávám hned pásek, to není problém. Když ale začnu o šatech a materiálu, paní začne s tím, že je to hedvábí, ale ve směsi. Tak kontruju tím, že jsem ale chtěla hedvábí čisté a zaplatila za něj. Tak paní zaměstnankyně volá šéfku. Ta ještě nedorazila do práce, ale za chvíli se ukáže. Hned s tím, že je to její chyba, že chce abych byla spokojená a jak že to uděláme. A že jí mám věřit, laťku má z Indie a je to 80% hedvábí, 10% polyester a 10% bavlna. Nevěřím, ale to je fuk. Navrhuju dvě možnosti, že buď dostanu nové, hedvábné šaty, nebo to vyřeší peníze. Takže peníze. A kolik že by bylo OK, když za dvoje šaty jsem platila 2 miliony. Tak se domlouváme na milionu zpátky. Paní je vysolila ani nemrkla a za chvilku říká, že vidí, že nejsem spokojená. Tak odpovídám, že mne to mrzí nemít šaty co jsem chtěla, přestože ty co mám, jsou pěkné. Takže to vyřešilo dalších 500 tisíc. Ve výsledku mám tedy čtvery šaty a bundičku za 3,5 milionu. To je asi dobrý i bez hedvábí, i když…

Beru taxi a jedu k moři do nového hotelu. Paní recepční, že ještě nejsou dvě odpoledne a musím počkat na hotel, a tak se jdu projít. Jenže zjišťuji, že prostě vietnamské pláže. Už jen to, že přímo naproti hotelu je jiný, vybydlený hotel v možná rekonstrukci, obehnaný plotem. Vedle něj, cestička k malé pláži, kde asi má můj hotel slunečníky (naprosto neoznačené) a na druhé straně hotelu duchů to samé, akorát jen asi cizího hotelu. Jinak kolem nic, jen asi dvě restaurace zaměřené na mořské plody. Hmmm. Žádné terno.

A tak řeším s paní recepční po návratu storno dvou nocí a objednání jen jedné noci. A rozhoduju se, že nechci zbytečně mrhat dny dovolené na něco, kde být nechci. Wanda mi to ostatně doporučovala už dva dny zpátky. 

Souběžně asi chápu, že jsou lidi, kteří tu jsou nadšení (viz Italové z výletu do Bach Ma). To je pocitová záležitost a tak to prostě je. Mně se tu nelíbí. Tím nechci říct, že Hoi An za to nestojí. Jen stačí tak jedna nic. A já tu teď už dál vlastně nechci být. A tak na zítra ráno kupuju (s Viet Jet airlines - společnost před kterou každý varuje) letenku do Can Tho. Delta Mekongu je to, co mám ráda. Kontaktuji i "Perlu", místní průvodkyni, která je naprosto super a ptám se jí, zda nemá náhodou nějakou tour, kam mne přifařit. nemá, ale zařídí. 

Do 20 minut posílá itinerář cesty tak, aby byl jiný, oproti minule. Nádhera. Začínám se těšit.

Spokojeně se sunu na pláž, kde nikdo není, a za dozoru velkých pracovních lodí, které něco kutají na dně, si sedám do moře s pivem od paní, která má stánek na liduprázdné pláži. S pivem a mořem trávím odpoledne. Když začne slunce zapadat, jdu do hotelu, kde se rovnou i najím. Mám fakt hlad, tak objednávám závitky a Pho. Dělám fibře, dostávám pidiporci obojího. 

Zítra ráno asi snídani nestihnu, protože musím na letiště dost brzy. Let je už v 9.20 z Da Nangu.

Vietnam - Hoi An no. 3 (My Son)

Ke snídani jsem si tentokrát objednala Banh Mi a byla spokojená jak želva. Po snídani jsem se vypravila do města, okouknout línou tichou atmosféru, která je výrazně lepší, než ta večerní hektická. Courala jsem se po městě, koupila si magnet (no jo, pořídili jsme si domů magnetickou tabuli, potřebujeme magnety). Zacourala jsem až na trh, kde mne napadlo se poptat po semínkách. Doma se nám prý nedostává okry a vodního špenátu (i když něčeho jsme měli celý pytel, pokud vím). Ptám se, paní něží někam jinam a vrací se s pytlíčky semínek okry, vodního špenátu i pak chui, koriandru a dalších, kdybych chtěla. A začíná to :-D. Ptám se na cenu, paní chce za čtyři pytlíčky semínek (2x okra, 2x špenát) celkem 190 tisíc. OMG, se úplně zbláznila. Opakuju, že jsou to semínka, ne návod na jadernou bombu (je úplně jedno, co říkám, paní stejně nerozumí) a nabízím 20 tisíc. Paní jde na 180, totálně rozlišné vnímání situace. Já si furt stojím na dvaceti, znovu opakuju, že jsou to jenom semínka. Paní chce 160 a mne to nebaví. Ano, kvalit Wandy silně nedosahuju. Tohle bývá ta chvíle, kdy Wanda dosahuje svého, protože já to balím a odcházím. Já svého nedosahuju, protože to balím a odcházím :). Paní pak tedy něco povídala o 40 tisících, ale už nevíém, zda za všechno, nebo za jeden pytlík. Každopádně letmá kontrola na google pak ukázala, že 10 tisíc za pytlík by mohlo být víc než OK. Ale prostě Hoi An je v centru na turisty zvyklý, ceny podle toho vypadají a nemá smysl to řešit. Třeba nakoupím jinde.

Vracím se k hotelu, ale ještě se zastavuji naproti u zlatníka. Tedy stříbrníka. Mám svůjřetízek s perlou z Ha Long bay a je přetržený. Zkusila jsem koupit nový, ale neprojde dirkou v perle a zkusila jsem si sama opravit starý, ale neuměle a stejně to padalo. Takže jsem se potpala na opravu a prý že za 100 tisíc to opraví. Ať si přijdu ve dvanáct. OK.

Na hotel jsem klasicky přišla uvařená, ono 35 stupňů je 35 stupňů.

Sprcha, relax pod klimatizací a opětovné odmítnutí úklidu, protože místní paní chce uklízet ve chvíli, kdy mě je horko :) Jako ano, mohla by to tu pobrat, ale nechci asi. Stejně jedu zítra pryč. Takže ještě objednávám hotel (a obdivuji svého bratra. Já obvykle hledání toho správného místa, kde chci bydlet, věnuju dost času a potřebuji ho mít. Dělat tona místě s myšlenkou kde asi budu zítra spát minejde. Jako vždycky se něco najde, ale abych z toho byla spokojená... Prostě to neumím. Tady jsem to na konec dovolené nechala otevřené podle toho, kde se mi bude líbit, ale příště bych to dělat neměla :).

Před jednou jsem si převzala spravený (a vyčištěný) řetízek. Čištění bylo vcelku z bytrečné, já ho nesundavám a tak stačí pár natření krémem na opalování, bazén, moře - a bude zase jak dřív. Hlavní je, že drží a chvíli bude :). Zajímavé také je, že tu nemají mořské perly. Sladkovodní ano, mořské ne. A to jsem si chtěla koupit do setu stejné náušnice a Wanda měla také přání k narozeninám. No nic, bude si muset vybrat něco jiného.

Z obchodu jsem se vrátila do hotelu a čekala. Měla jsem totiž objednanou tour. A rovnou přiznávám, že zatímco předchozí měly svůj smysl finanční i technický (nemám řidičák na motorku), tady význam byl minimální. Cena odpovídala ceně Grabu na místo a zpátky, ale kdybych si půjčila skůtr (rozlišujeme skůtr a motorku), dokážu náklady stáhnout níž. To bez problému. Jen už z výletu na kole vím, že bez Wandy za zády, které naviguje, se řídá blbě. Vlastně to znamená zastavit, nastudovat kus cesty, pak zase zastavit, zkontrolovat, nastudovat další kus a jet. Plus jsem čekala,že dostanu zdarma historický výklad. Ono se místo kam jedu, My Son, dost srovnává s Angor Wat v Kambodži, a tak jsem měla pocit, že průvodce potřebuji.

No. Každopádně dobrá volba byl odpolední výlet. Ráno jsou prý na místě davy (říkal průvodce), odpoledne nás tam bylo pár a to většina končila ve chvíli, kdy my začínali. Cesta trvala asi hodinu a půl a u My Son jsme vyli ve tři. Zaparkuje se na parkovišti, zaplatí vstupné (to nebylo v ceně tour) a dálk se kus jede elektrickým golfovým vozíkem až k vykopávkám. Tam jsem nejdřív shlédli povinně taneční vystoupení, ale nebylo dlouhé a nebylo úplně špatné. A pak hurá na vykopávky. Těch je několik. Jsou označeny písmeny a jde mezi nimi přecházet. Zatímco Angor Wat je ze 12 století, My Son je ze století čtvrtého. Je na kraji džungle,pod horami (protože čím výš, tím blíž bohu) a vypadá to epesně. Není to až tak rozlehlé jako Agor Wat (tam jsem tedy nebyla, ale podle toho, co vím). 

Bylo ale vražedné horko. V autobusíku (jelo nás tentokrát víc, asi 12) jsme dostali vodu, ale na vietnamce je spoleh, všude po areálu jsou možnosti nákupu vody. V jednu chvíli i začalo bouřit, že to vypadalo, že se něco přihrne. Proto asi to speciální dusno k padnutí. Po začátku bouření se ale i ochladilo, takže k návratu do busíku jsme pak už měli příjemně. 

Průvodce nás provedl hlavní částí areálu, povídal o dostavbě a symbolech na zdech (ono jak to celé je indočína, tak se motají do ruin i indické motivy kršny a dalších (část areálu i opravují indové přímo)). Dostavba je také zajímavá věc, protože jsou na místě velké tabule s tím, v jakém stavu se místo našlo a jak vypadá teď. někde je dostavováno klasicky do výšky, podle odhadů, jak to mohlo vypadat, jinde je dostavováno vespod a zvedána hlavní část nalezené stavby. V části i poláci ještě s někým dostavěli plastovou střechu aby zabránili devastaci nálezů uvnitř (a tím způsobili nedýchatelno pro turisty). Zajímavé to bylo, prohlídka areálu asi na dvě hodiny. Dostali jsme pak i rozchod po areálu a časově to bylo dostačující. Končili jsme ve chvíli, kdy už jsme byli v areálu úplně sami, občerstvení zavřela, a nás nakonec vozík odvezl celou cestu až na parkoviště. 

V busíku jsme se domluvili kdo chce jakou Banh Mi bagetu, pan průvodce je cestou vyzvedl a někde před Hoi An jsme se nalodili na loď (to bylo součástí výletu) a bagetu jsme si snědli na lodi při plavbě. Tady musím poznamenat, že mne výlet mile překvapil. Nebyla jsme spokojená s lodním výletem, ale neexistují tady tour bez něj. Prostě ka každé tour, ať se to hodí nebo ne, dostanete výlet lodí. Nevím proč, asi mají lodě přes den prostoje. Ale třeba se tu často pořádají vařící lekce, a i ty mají v programu jízdu na lodi. No nic, v každém případě jsme pluli z periferie města do něj, tedy mimo přeplněnou trasu, a skončili jsme na jednom z ostrůvků u centra. Tím jsme se vyhnuli milionu osvětlených lodí a přeplněné řece. Takže za mne vlastně dobrý.

Loď, nás vysadila na ostrově u nočního marketu (možnost byla i se nechat odvézt do hotelu, ale nikdo nechtěl) a do centra to je max 200 metrů. Prošla jsem si market tedy, až u centra, na dohled mostu jsem objevila restauraci s Pho za 49 tisíc. Zrovna jsem měla na Pho chuť a cena byla docela na Hoi An překvapivá. Sednu si, objednám (že pivo vypadalo jako točené, ač reálně nebylo - samozřejmě - to pominu. Ale dostala jsem Pho v pidimističce, bez limetky (kumquatu), chilli i bylinek a chuťově nic moc. Překvapení! :)

Požádala jsem o bylinky a dostala je, ale chuťově to furt bylo dost blbě. Jako vracet ve Vietnamu vietnamské jídlo, to se mi stalo poprvé. Tedy vracet. Zkažené to nebylo, jen to nebylo dobré. Pozdě si ověřovat hodnocení restaurace na google. 3,6 mluví za vše,a le tohle má člověk dělat dřív, než si objedná.

No nic, vypila jsem tedy své předražené pivo (chtěli tady za něj 35 tisíc, což je fakt dost, běžně je v rastauracích pivo za 20 až 25 tisíc), zaplatila nesnězenou polévku, sdělila obsluze, že je hnusná (ne, že by to obsluhu zajímalo) a šla.

Prošla jsem si město, ale už jsem měla vcelku zpruzelou náladu a nutnost prodírat se davy tomu moc nepřidala :)

Takže jsem procházku vzdala, zamířila k hotelu s tím, že si ještě stihnu vyzvednout poslední objednané šaty. To jsem stihla, ale unavená, splavená, takže jsem si je ani pořádně neprohlédla. Jen jsem je zkusila, paní opravila díru ve švu u kapsy, a já šla.

Dokonce už jsme ani na novou Pho nezašla, protože jsem měla dost.

Pohovořila jsem přes net s Wandou a Lilly (Lilly byly zrovna 4 měsíce) a odpadla. Už ani blog jsem nestihla napsat, ale nevadí. Zítra je check-out z hotelu do 12 a check in v novém ve 14:00, mám dost času blog napsat...

Vietnam - Hoi An no. 2

Včera večer ještě po napsání blogu došlo k vtipné historce, kdy jsem se najednou nemohla dostat do koupelny. Nezbylo než se obléct a vyrazit na recepci. Tam pán popadl svoji záchrannou krabičku a šel se se mnou podívat, načež mi sdělil, že je zevnitř zavřeno.Jakože zmáčnout knoflík a zavřít. Teoreticky snadné, prakticky proč bych to asi dělala... 

No, otevřel a bylo.

Já ještě chvíli kontrolovala Wandiny typy na to, kam se přesunout, ale přestože byly krásný, znamenaloby to dlouhé přesuny a tak jsem to vzdala s tím, že se budu držet plánu. Zkrácený Hoi An o noc bude stačit a pak se přesunu někam k moři a dám dva dny veget u moře, než se vrátím do Saigonu.

Ráno jsem posnídala (snídani dělá paní domácí a vybírá se den předem) a půjčila si kolo s tím, že vyrazím do rýžových polí. Jako dobrý nápad, kdyby. Kdyby kolo nebyla děsná plečka. Snažila jsem se dát sedlo výš, ale zjistila jsem, že to nejde, neb chybí patřičně dlohá sedlová tyč. Takže jsem jela s koleny pod bradou. Rýžová pole jsou navíc bez špetky stínu, takže v 35 stupmních to bylo labůžo. Po třech, čtyřech kilometrech jsem měla dost. Nicméně i uprostřed polí lze najít kavárnu, a to moc pěknou. Narazila jsem tedy na problém zamykání kola a ano, říkala jsem si i, proč se s tím hmoždím, když takový krám by jistě nikdo ukrást nechtěl, ale nakonec se mi zamknout kolo podařilo.

Po kávě jsem vyrazila domů, protože level schvácenosti ze slunka byl asi milion. Souběžně jsem si od ráma psala asi se dvěma kavárnami, které tu nabízí výuku přípravy kávy. Jedna nabízí výuku zdarma (zaplatíš jen to kafe), druhá za 250 tisíc a v ceně je všechno. Plus minus vlastně cena stejná. Takže jsem si vybrala Faifo caffee a musím říct, že jsem byla spokojená. Nejdřív to vypadalo na soukromou lekci., ale asi po deseti minutách se připojila jedna francouzka s kamarádkou, která kafe nerada a tedy jenseděla a koukala. Dozvěděli jsme se dost o kávě o přípravě a tak, dali si soutěž v třídění zrn arabiky a robusty a pak i začaly připravovat kávu. Nejdřív klasickou, pak se salkem, pak moji oblíbenou slanou a pak i oblíbenou francouzky, vaječnou. na závěr přišla kokosová káva a byl konec. Bylo to fajn. 

Vrátila jsem se do hotelu,vyzvedla vyprané prádlo, odfrkla si a vyrazila jsem pro šaty, které už měly být hotové. A byly. Jsem vlastně spokojená. Z některých až nadšená :) 

Pak už jsem jen procourala město a trochu nespokojeně vybírala něco k jídlu. Protože prostě místní v centru nejedí, tak není problém se dostat na pražské ceny. Spíš je problém najít alespoň trochu vietnamské. No, ale nakonec jsem našla, dala jsem si kuře ve sladkokyselé omáčce a den zdárně ukončila :)

Vietnam - Hoi An

Čekal mne den plný nepříjemností, ale ráno to tak ještě nevypadalo :)

Dala jsem snídani a objevila, že v okénku, kde nalévají Pho, umí udělat i volská oka, takže jsem měla docela slušnou snídani (když tedy pomineme, že k melounu nebylo ani dračí ovoce, ani passion fruit). Sbalila jsem si batoh,odhlásila se, a musela počkat na kontrolu pokoje, jestli jsem náhodou fakt neukradla matraci. Přišlo mi to fakt trapný ze strany hotelu a rozhodně to do recenze dostanou. Když už si hrají na solidní hotel, měli by se podle toho chovat.

A protože jsem nechtěla se táhnout někam na autobus, tam čekat a pak se zase táhnout od autobusu, abych ušertřila stovku, zavolala jsem si rozmažile taxi, aby mne odvezlo do Hoi An. Prý je tam krásně, říkali Italové v Bach Ma parku.

Teď musím odbočit. Už doma jsem měla s výběrem bydlení v Hoi An problém. Nějak jsem nebyla schopná vybrat. Původní požadavek bydlet někde poblíž centra s výhledem na řeku (po které by měly jezdit loděs lucerničkami) se ukázal jako nereálný požadavek, ale ani požadavek dobrého bydlení mi nějak nešel splnit. Všude bylo něco. A tak jsem dost tápala, rezervovala a rušila, a furt nebyla spokojená. A tak se stalo, co se stát muselo. Vybírala jsem, až jsem přebrala.

Takže taxi mne dovezl k hotelu (mmch dobré hodnocení na booking 9,0). Tam mi paní řekla, že pokoj je už volný (bylo asi půl dvanácté a ubytovat jsem se měla až od dvou, takže paráda) a odvedla mne do něj. Tady zase nejdřív odbočím - k dispozici byly dva druhy pokojů - jeden s výhledem na bazén, ale podle všeho v úrovni bazénu a to poslední co bych chtěla je poslouchat děti u bazénu a druhý s výhledem do zahrady. Dražší. Vzala jsem ten. Takže výhled do zahrady mne pobavil víceméně hned, protože to byl výhled na cizí mozemek plný bordelu. Výhled na bazén (který to mělo mít taky) bych měla, kdybych vylezla na chodbu a koukla přes zábradlí. No ale OK. Jenže zapnu klimatizaci, ona fouká nastavená na 17 stupňů a nic moc. OK, vybalím si, ono se to rozjede. A tak si bvybalím, a koukám že se nic moc neděje a furt horko. No a pak ještě objevím nějaké skvrny na povlečení a jsem dost nespokojená. Až natolik, že jdu za recepční, že chci jiný pokoj. Ta moc nechápe, ale bare jiný klíč a jdeme o patro výš. Stejný výholed "do zahrady", testne klimatizaci, a stejný problém. Kouká na to bez další reakce. Vzdávám to. Sděluji, že si jdu zabalit a najdu si jiný hotel. Kýve, ale když se pak v recepci ukážu s batohem, trochu se diví. Vysvětluju jí, že mne to mrzí, ale já s tím mám snad ještě větší problém než ona a že to nejde. A chci po ní, aby odsouhlasila storno přes booking. To udělá bez řečí a já jsem zase na ulici. Hlavně, že jsem to chtěla mít s tím taxi jednodušší.

A tak se táhnu městem s batohem a hledám kavárnu, protože v takové chvíli je nejlepší někam zapadnout, zklidnit a ideálně si dát kafe. To se povedlo, salted coffee řeší vše.

Hledám nové bydlení a nic moc řešení to nemá. Až nacházím opět skvěle hodnocenou vilu, označenou i jako čtyři hvězdičky. Beru to, zmatená situací dopíjím kafe a nenapadne mne vzít si grab, takže se táhnu asi kilometr a půl v poledním vedru s batohem na zádech. 

Vilu jsem našla, prosím recepční, aby mi nejdřív ukázala pokoj a vysvětluju jí proč. Ta mne celkem lituje, na pokoj mne odvede a po kilometru a půl chůze vedrem mne přesvědčuje funkční klimatizace. Takže dál nic moc neřeším. Ubytuji se, a až pak zjišťuji, že čtyři hvězdy jsou silně nadnesené, jde o hodně špatnou tříhvězdu. Spokojená vlastně nejsem. Jakjsem viděla i město, čtyři noci byla přehnaná očekávání. A tak znova paní v recepci vysvětluji, že tři noci budou stačit, měníme rezervaci, a zařízeno.

Prostě tady nelze dát ani na hodnocení, to už je pak těžko podle čeho vybírat...

Osprchuji se, rvu do igelitek špinavé oblečení a nesu ho do prádelny hned naproti vile. 50 tisíc za kilo mi přijde dost, ale to bude tím, že Hoi An. Tady je drahé všechno. Oblečení bude zítra odpoledne. To je fajn, ale mám vyprat všechny šortky, takže to teď 24 hodin musím přežít bez nich.

Také si měním peníze z eur, jak zjišťuju, všude tu mají stejný kurz, tak není třeba běhat od čerta k ďáblu. Navíc je překvapivě o trošek lepší, než má Revolut. 

Vyrážím do města, přičemž hned za rohem potkávám krejčího. Chci se jen juknout, ale paní mi šermuje před nosem pěti hvězdičkami na google a tím, že budu spokojená. Tak to zkusíme, Domlouváme se, co bych chtěla, vybíráme látky, paní měří....až dojdeme k ceně. Za dvoje šaty (len a hedvábí) chce 2,5 milionu. Jsem odhodlaná dát maximálně 1 milion za jedny šaty, tak začínám na 1.800.000. Paní ale sleví na 2.400.000 a pak už jde po podesátikoruně, takže to se jí moc nechce. OK, říkám, že tedy vezmu troje šaty za 3 miliony. To bere hned. Udělala trochu chybu, že nekoukla pořádně na obrázek, protože pak trochu začala držkovat, že to má kapsy a nařasenou sukni, ale to už jsem dělala, že neslyším :). Paní trochu překvapila, že to chtěla zaplatit celé hned (paní v Hanoji vzala jen zálohu), ale rozhodla jsem se to tedy zaplatit kartou,, aby případně při problémech šel řešit chargeback. Za to byl poplateček 3%, takže asi 90 korun, ale alespoň si trochu kryju záda. Prý mám přijít zítra večer.

D|ůležité vyřešeno, jdu se cournout po městě. To je roztomile ospalé a bez lidí, všechno se ale mění s přicházejícím soumrakem. Lidé se rojí v ulicích.

Instagramový kýč na miliontou. Wanda kdysi chtěla na "zlatý most". Je to tady kousek, od Da Nangu, a naštěstí jsme tudy neměly cestu. Je to vietnamský Disneyland. Tak Hoi An je takový trochu podDisneyland. Jako na fotkách to vypadá krásně. Já ale zjišťuju, že spokojená vlastně moc nejsem. Přemýšlím proč a dochází mi, že minulá návštěva Vietnamu, kdy nás tak uchvátil, byla hlavně o přírodě. Tady jsem taky byla nejvíc spokojená v přírodě. A ne ve městě. Jen si teď tak trochu připadám v pasti. Mám ještě pár dní a můžu plány změnit, nevím ale jak. Letenku mám z Da Nangu. Taky tu musím zústat minimálně ještě jednu noc, abych si vyzvedla šaty a vyprané prádlo. Je to trochu komplikované prostě. Nevím, jestli něco vymyslím...

Vietnam - Da Nang

Původně jsem sem ani nechtěla. Ale když to vyšlo na víkend, kdy soptí dračí most (pátky, soboty a svátky ve 21:00), řekla jsem si proč ne. Udělám si plážový den.

Snídaně tentokrát byla v hotelu. Což ale znamená vstávat v určitý čas. Nevím co je lepší. Ale vyrazila jsem do druhého patra to obhlédnout. Malá místnůstka, ale zjevně dostačuje. Jídla docela dost, ale oproti původním řečem, že snídaně i evropská - nic moc. Vtipné tedy bylo, že měli sýr. Ten je tady snad vzácnost. A i teď byl pečlivě vyskládaný na kostičky na talíři. Asi deset kostiček na talíř. Patřičně nazdobeno. Luxusní zboží. Je ti blbý stáhnout toho eidamu celý ten talíř a ještě si říct o druhý. Salámy vietnamské výroby. K tomu bohužel fakt důvěru nemám a to jsem ochotna vyzkoušet kde co. Vajíčka nebyly. Tak jen pidipárečky a při troše improvizace, kdy jsem nabrala od pultu s polévkami nakrájené vejce natvrdo se tomu i dalo říkat evropská snídaně. Měla jsem na ni chuť. Zítra si ji asi nechám zajít. Vietnamských jídel je výrazně víc. Jenže co si tak vybrat, když vietnamci snídají, obědvají i večeří to samé? No nic, alespoň bylo dost ovoce, včetně jedn oho, které neumim dešifrovat. Jestli bude i zítra, tak se zeptám, protože mi to leží v hlavě. Je to malé, tvrdé, zelené, nechutná to a má to pecku :-D

Po snídanijsem se dost dlouhou chvíli ještě poflakovala na pokoji. Dopisovala jsem blog a řešila následující dny. Ty totiž nenám moc ošéfovaný a asi nebyl nejlepší nápad tu strávit tak dlouhou dobu (Da Nang mne nějak vyvedl z míry). Ale i když letenky do Can Tho (delta mekongu) zas není tak drahá, rozhodla jsem se nakonec jen asi po milionté vyměnit hotel v Hoi An a nechat to být.

Pak jsem vyrazila na střechu hotelu k bazénu, ale nějak tam nebyl klid. Začali se trousit lidi a rusáci, hrála vtíravá hudba a já si nemohla číst, tak jsem to zabalila taky a přesunula se na pláž. To je taky zajímavá věc. Pláž kde se nacházím se jmenuje My Khe. Údajně nejlepší pláž ve městě. Pravda, jsem už trochu stranou hlavního dění ale. Vím, že do Vietnamu seza plážeminejezdí. Nic úchvatného to není. Ale tady tak nějak rezignovali na plážový život. Žádné slunečníky (pokud si nepřineseš svůj). Koupat jen na pár vyznačených metrech (a někde je přímo koupání zakázáno). Takže široký kus vlastně neobyvatelné pláže. Na chvíli jsem si tam lehla, respektive položila ručník a šla do vody, ale i když tam kromne mne nikdo nebyl (davy se nahrnou za soumraku), bylo to ne úplně idylické. Ale alespoň jsem mohla vyzkoušet vychytávku, kterou jsem před odletem koupila. Nejsem úplně nadšená z tohonechávat věci na pláži (i když tady na liduprázdné by to asi zas tolik nevadilo) a pořídila jsem sei vodě nepropustnou brašničku. Vejde se tam mobil, pár drobných, klíče od hotelového pokoje a můžu s tím do moře plavat. Zapíná se to jako pásek, nikde to nepřekáží a vše je pak dokonale suché. Funguje to skvěle.

Pak jsem se šla kousek projít a znobu hupla do moře, ale nakonec jsem šla zpátky do hotelu se umýt a vyrazit na něco k jídlu. U vody vytráví :)

Našla jsem si stánek s Banh mi. Cena 23 tisíc, paní má 5 hvězdičekna google. Beru, objednávám, paní něco zadrmolila a tři tisíce mi vrátila. Tak jo. Banh mi byla výborná (jak jinak). Jak se tak sunu dál, potkám masážní salon (těch je tu milion na každém kroku - chci zkusit i umytí vlasů, ale teď zrovna jsem je myla, proč to dělat znovu). Koukám zkusmo na ceny a paní hned přiběhne, a že mají happy hour a drmolila, až jsem hodinovou masáž za 280 tisíc bez smlouvání vzala. Dostala jsem na ujvítanou čaj, uvedli mne k masážnímu lehátku, dali mi věci na převlečení a masáž mohla začít. Paní byla vážně úchvatná. Zajímavé tedy bylo, že asi v půlce dorazila kolegyně se zeptat, jestli je všechno v pořádku (ale asi znají některé své hosty). Hodinu jsem si lebedila a nakonec jsem znovu dostala čaj a meloun.

Vylezla jsem ven a tam hned stál stánek se smoothie (za 30 tisíc, docela láce) a tak jsem si dala mangové. Bylo dobré, s Thajskou bídou se to srovnat nedá, ale něco tam bylo navíc. Tipla bych banán, ale to nemá za 30 korun smysl rozporovat. Jenže se do mne u pití dala nějak zima. Tedy ono se ochladilo, to jako fakt. Výrazně :-D je nějakých 32 stupňů, to už sami uznáte, na koupání moc není :-D

No zase jsem se vydala do hotelu. Trochu tu pobyla, pak se zase sebrala, a šla na večeři. Nemá smysl to tu nějak výrazně prozkoumávat, takže tam, co jsembyla včera. Dnešní Pho ale nenadchla. Dobrá byla, výborná úplně ne.

Nevadí. Koupila jsem si ještě jako dezert na pokoj mango a rozcouraný den považuji za ukončený.

Zítra  se zase přesunuji a trochu se sebou bojuji. Autobus stojí skoro jako taxi. Existuje nějaký echt levný, ale asi jen jeden. A asi mi úspora stovky moc nestojí za to kodrcání se na zastávku a pak zní. Tak si asi zhýčkaně objednám auto. Uvidím jak budu ráno v ráži :)  

Výsledek? Vlastně nemám na Da Nang názor. Někoho možná uchvátí. Mne asi spíš ne. Pláž nic moc, noční život daleko, musela bych asi Grabem na nábřeží k drakovi, což není drahé, ale je to vopruz. Já bych tu už asi podruhé zůstávat nechtěla.

Vietnam - přesun do Da Nang

Pobalila jsem si věci, tentokrát jsem všechno narvala do batohu tak, abych neměla jiné velké zavazadlo. Vlastně jsem moc nevěděla, co čekat a tak jsem měla pocit, že jedno zavazadlo bude nejlepší. Ukázalo se že to fajn, ale klidně bych mohla mít i batůžek.

Objednala jsem si snídani. Místní specialitu (s názvem Mi op la) raději ne, i když mi to bylo trochu líto. Ale jistota je jistota :). Odhlásila jsem se z hotelu, zaplatila a poměrně hned se na místě objevil i můj řidič. To bylo totiž tak. Jeden ze známých průsmyků ve Vietnamu je poblíž Da Nang. Jenže. Podle informací z internetu tam nesmí skůtry s automatickým řazením. Těžko říct, je fakt, že doprava tam teď nebyla velká (oproti hrůzám, co jsem četla na internetu). Ono vede silnice tunelem, která je samozřejmě pohodlnější a rychlejší a tak možná průsmyk zůstane nadšencům a hordě turistů. Ale občas i náklaďáky jezdily, to zas jo. No ale když hledáte, jak se do průsmyku dostat, najdete několik možností. Autobusovou tour. Výlet džípem. Výlet na motorce a pak taky, výlety jednosměrné. A říkáte si, jak to asi dělají. Na první dotaz přes Tripadvisor mi nikdo neodpověděl. A pak jsem našla tour "s mister T." :-D Tam bylo jasně napsané, že vám vezme batoh, byly tam fotky, na kterých bylo jasně vidět, že batoh je vzadu na motorce a hlavně - měl pětihvězdičková hodnocení. K dispozici byly asi dvě cesty, jedna s koupáním "sloní zátoka" vypadala sice hezky, ale já tyhle kombinace neumím, pokud si je neorganizuju sama. Na povel se vykoupej a teď se převleč a jedeme dál mne vlastně nebaví. A tak jsem si našla TOUR kde tohle odpadalo a objednala. Taky cenově to nebylo zlé už od pohledu, ač to bylo dražší. Asi jako dvojnásobek přímého odvozu autem (samozřejmně, vlak by vyšel levněji a také je hodně doporučovaný, vlastně se železnice táhne po pobřeží tak nějak trasou, jako jsme jeli pak my). Tour ZDE, každopádně mám na pána přímý kontakt, kdyby byl někdy od někoho zájem.

Výlet byl úžasný. Mám sice k pánovi drobné výhrady, ale nejsou nijak významné. Sám si tohle člověk nezorganizuje, protože ty cesty nezná. Hodně času jsme projížděli drobnými místními cestami, jen betonovou cestou mezi rýžovými poli, mimo dopravu. Taky jsme občas projížděli jen tak místy na ukázku - například hřbitovem hned v Hue. To byl (chce se mi říct klasický, ale úplně by to nesedělo) hřbitov velikosti města. Ohromný rozlohou. Ale jak se ukázalo později, je to běžné. Kremace se prý dělají snad jen v Ho Chi Minh a v Hanoji, všude jinde se pohřbívá do země. Ale to nejsou klasické hroby, to jsou hrobky. Ohromné, jen na tom "běžném" hřbitově nejsou barevně zdobené. Když jsme pak dojeli ke hřbitovu botatých (příklad byl rodina v USA, s devíti dětmi, do Vietnamu posílají peníze a nechali tu postavit hrobku za 150 tisíc dolarů. Dva z nich se pak vrátili dožít do Vietnamu a jsou tam pochovaní, dalším místa teprve drží...) tak to je palác. Vlastně se v tomhle porovnání není co divit hrobkám císařů v Hue z počátku 20 století. To je stejné megalomanství. Bych řekla, že hrobky jsou často výrazně hezčí a větší, než domy pro živé. Ostatně u domů se prý poznají peníze podle toho, že má dům velkou pergolu. Ideálně přes celý pozemek zastínění. Ale nepředstavujte si dřevěnou hezkou pergolu. Představte si plechovou střechu vedle domu, jak u nás u výrobní haly...

No každopádně jsme jeli (po asi druhé zastávce mne napadlo zapnout hodinky a zaznamenat trasu) skoro pořád někde podél pobřeží. První zastávka byla u krytého mostu (prý je stejný v Hoi An), který poskytuje stín a chládek nad vodou a tak po stranách dost lidí prostě spí. Prohlédli jsme si tržnici(taková klasika - ovoce, zelenina, maso...a jeli dál. Zrovna zlátne rýže a viděli jsme tedy ji i sklízet (a ohně, které pak pálí nepotřebné uschlé zbytky). Projeli jsme kolem neskutečně rozkošné kachní farmy, kolem domku rybáře, a zastavili se na kafe kdesi u silnice. To bylo vtipné, jelikož sotva jsme dosedli, se mne paní místní ptala, kolik že mi je. A tak ostych stranou, paní bylo šedesát :-D. Mému průvodci je 46 a má doma 4 dětio, což je prý echt drahé na provoz a školy. Každopádně jsem povýšila znalostí vietnamštiny, když jsem si objednala café sua da (to nás minule naučila "Perla" z delty Mekongu a je to to jediné, co vietnamsky umím) a platil mr. T (prý se jmenuje Win, ale na dotaz, zda je to pravé jméno nebo jméno pro turisty už neodpověděl). Docela by mne ta cena pro místní fakt zajímala. No nic, jelo se dál právě k maxi zdobným hrobkám. Když mezi nimi stál chrám, nepoznáte, že nejde o hrobku a naopak. 

Dojeli jsme k veliké laguně, kolem které jsme projeli až k moři, kde stála veliká restaurace na kůlech s mořskými plody. Jako mořské plody nejsou můj favorit, plus ceny byly vyšší, ale což. Ani jsem neměla hlad, obvykle tu neobědvám. No ale, když už jsem tu... Původně jsem si chtěla objednat kraba, ale prý nebyl. Tak holt krevety v česnekové omáčce. Jako dobré to bylo. Ale já neumím svlékat krevety bez vidličky (kdysi jsem na to viděla nějaký hack a s vidličkou to fakt jde dobře) a druhak jak říkám, není to můj best of. No ale co už. Tady se zastavím u těch chybiček mého průvodce. Vždycky se vzdálil. Jako chápu, že si třeba chtěl odpočinout. Nebo jíst za místní cenu. Nebo cokoli, ale stačilo buď říct, že "odpočinek půl hodiny" nebo tak něco. Takhle já nevěděla, co se děje, protože najednou zmizel. A vědět, že odpočívá, tak zajdu třeba k moři, než abych seděla u stolu. Samozřejmě to byl skvělý výhled i tak, ale... Plus jsem měla otázky, které během jízdy položit nemůžu a při zastávce jsme mluvili o místě, kde jsme byli. A tak jsem se některé věci prostě nedozvěděla. Jako třeba jak často to jezdí, kolik z té ceny dostane atd.  Takové drby :)

Po obědě přišel čas na Hai Van pass. Nejdřív se vystoupalo až do oblak (a to jako vážně, vršek hory byl v oblacích) a pak se zase sjíždělo dolů. Silnice byla plná serpentýn a někteří dobrodruzi to jeli dokonce na kole - jak říkám, hlavní část dopravy už jezdí tunelem. 

Při stoupání byla zastávka u vodopádu, takový čůrek tekl, ale jsou pod vodopádem asi tři nádržky na koupání a lidé toho dost využívají. Samozřejmě s piknikem a tak, klasicky po Vietnamsku. Já se koupat nechtěla, tak jen fotka a jelo se dál.

V místě, kde se stoupání začíná měnit v klesání je malá pevnost s kryty opět z vietnamské války a je z toho místa krásný výhled do zátoky, kde je Da Nang. Da Nang je čtvrté největší Vienamské město a podle toho to vypadá. Celá zátoka je Da Nang, ale město vede ještě dál, než je vidět. Kousek jsme sjeli a podél cesty byla spousta kaváren s výhledem na zátoku. Jako s naprosto Luxusním výhledem. Takže další káva, nějaké focení na kamenech u kavárny, a opět zmizelý pan T. Tam mne ale po nějaké době vlastně nebyvilo na něj čekat, takže jsem si ho našla u vchodu (asi nebyl úplně rád, ale nedal to nijak najevo :)). A tak se jelo dál. Projeli jsme Da Nangem, až k opičí hoře. Stojí tam velký buddha a kolem by mělo být hodně zvířat. Projeli jsme na parkoviště (zajímavé že bez placení, zatímco všichni platí - každopádně můj řidič fakt všechny po cestě znal, takže zjevně probíhá nějaké vyrovnání za zády turisty. Nicméně chci říct, že to se mi líbilo i u výletu po deltě Mekongu - že "Perla" platila a nezatěžovala nás věcmi typu - tomu dej "tip" a tomu taky - to dělal jiný průvodce v My Tho a je to otravné plus člověk nemusí mít dost drobných).

Opět Mr. T mne poslal prohlédnout si chrám a sám zůstal u motorky. Nicméně jak už byl večer, tak mi najednou došlo, že toho mám jak buchet. Prošla jsem si areál (nikde ani jedna opice, ale prostor krásný, i s buddhistickým chrámem) a vrátila se s tím, že už mám dost a že hotel mám poblíž :). Zase nedošlo na všechny místa podle plánu. To je až vtioný, jak mají naddimenzováno, co se dá stihnout. Protože já se nekoupala u vodopádu atd. Takže jsme spíš čas šponovali a stejně jsme to nestihli.

Řidič mne dovezl k hotelu (celou cestu jel bez mapy a i hotel že zná a dovezl mne napřímo k němu), batoh mi odnesl až k recepci, rozločil se a chtěl jít. Fakt milý, protože často je vidět, jak čekají na tip a tehle ani omylem. Dostal ho, protože si to fakt zasloužil (200 tisíc). S těmi tipy je to těžká věc. Pán v Bach Ma parku nedostal nic. Tam jsem fakt měla pocit, že neudělal nic, čím by si to zasloužil. Ale tady jsem prostě spokojená byla a ještě spokojenější, že sám tip nechtěl a ještě se pak divil, že ho dostal. Nebo "divil", to nevím, ale každopádně byl přesvědčivý.

Ubytovala jsem se, osprchovala a padla do postele. Plán byl si odpočinout a kolem osmé se vydat k dračímu mostu na show. Jenže.

Jenže jsem dost przy zjistila, že mám ukrutný hlad. A tak nebylo zbytí, oblékla jsem se a vyrazila na lov jídla. V okolí u pláže je hodně restaurací,a le spíš s mořskými plody. Ale v jedné uličce po straně jsem objevila restauraci zaměřenou na hanojskou kuchyni a dala Bun cha. Výborné! A protože bylo asi osm, když jsem dojedla, rozhodla jsem se k dračímu mostu zajet. Už jsem to chtěla vzdát, ale když tol tak časově vyšlo...

Zavolala jsem Grab, a za 18 korun dojela k dračímu mostu. To byla jízda hrůzy po té (pro mne) bezpečnější a jistější jízdě velkou motorkou. No ale dojeli jsme (mám to tři kilometry od hotelu), chtěla jsem si koupit smoothie, ale nenašla, zato jsem si našla místečko u řeky s výhledem na draka. Pan T. zrovinka psal, zda mu nedám rewiew pod tour, takže jsem to během čekání na show udělala a pak už to mohlo vypuknout.

To vám bylo zklamání! Během čekání most občas měnil barvy. To bylo docela zajímavé. Vždy od hlavy k ocasu postupně. Ale show? Nic! Drak párkrát zachrlil oheň, pak vodu, která dopadla až na nás pod mostem a bylo hotovo. Podle internetu to má trvat asi 15 minut, trvalo to tak deset s ukrutnými přestávkami a bylo to. Pak samozřejmě se davy rozpustily a byl přetlak na Grab, takže za cestu zpátky jsem zaplatila 40 korun, ale čekat na klid se mi nechtělo, už jsem fakt byla utahaná. Grab řidič byl ještě horší než ten první, až jsem se bála, ale dojeli jsme. Jen jsem mu musela říct, že už jsme na místě, on by jel klidně dál. I jsem chtěla vystoupit na druhé straně silnice, ale nedal jinak, než že se otočí. Takže jsem přetrpěla ještě otáčku a už jsem mohla padnout do postele. Funguje tu Netflix, takže jsem si pustila asi čtvrtku filmu (a to se vyplatí :-D) a zalomila to.