Vietnam - Hoi An

Čekal mne den plný nepříjemností, ale ráno to tak ještě nevypadalo :)

Dala jsem snídani a objevila, že v okénku, kde nalévají Pho, umí udělat i volská oka, takže jsem měla docela slušnou snídani (když tedy pomineme, že k melounu nebylo ani dračí ovoce, ani passion fruit). Sbalila jsem si batoh,odhlásila se, a musela počkat na kontrolu pokoje, jestli jsem náhodou fakt neukradla matraci. Přišlo mi to fakt trapný ze strany hotelu a rozhodně to do recenze dostanou. Když už si hrají na solidní hotel, měli by se podle toho chovat.

A protože jsem nechtěla se táhnout někam na autobus, tam čekat a pak se zase táhnout od autobusu, abych ušertřila stovku, zavolala jsem si rozmažile taxi, aby mne odvezlo do Hoi An. Prý je tam krásně, říkali Italové v Bach Ma parku.

Teď musím odbočit. Už doma jsem měla s výběrem bydlení v Hoi An problém. Nějak jsem nebyla schopná vybrat. Původní požadavek bydlet někde poblíž centra s výhledem na řeku (po které by měly jezdit loděs lucerničkami) se ukázal jako nereálný požadavek, ale ani požadavek dobrého bydlení mi nějak nešel splnit. Všude bylo něco. A tak jsem dost tápala, rezervovala a rušila, a furt nebyla spokojená. A tak se stalo, co se stát muselo. Vybírala jsem, až jsem přebrala.

Takže taxi mne dovezl k hotelu (mmch dobré hodnocení na booking 9,0). Tam mi paní řekla, že pokoj je už volný (bylo asi půl dvanácté a ubytovat jsem se měla až od dvou, takže paráda) a odvedla mne do něj. Tady zase nejdřív odbočím - k dispozici byly dva druhy pokojů - jeden s výhledem na bazén, ale podle všeho v úrovni bazénu a to poslední co bych chtěla je poslouchat děti u bazénu a druhý s výhledem do zahrady. Dražší. Vzala jsem ten. Takže výhled do zahrady mne pobavil víceméně hned, protože to byl výhled na cizí mozemek plný bordelu. Výhled na bazén (který to mělo mít taky) bych měla, kdybych vylezla na chodbu a koukla přes zábradlí. No ale OK. Jenže zapnu klimatizaci, ona fouká nastavená na 17 stupňů a nic moc. OK, vybalím si, ono se to rozjede. A tak si bvybalím, a koukám že se nic moc neděje a furt horko. No a pak ještě objevím nějaké skvrny na povlečení a jsem dost nespokojená. Až natolik, že jdu za recepční, že chci jiný pokoj. Ta moc nechápe, ale bare jiný klíč a jdeme o patro výš. Stejný výholed "do zahrady", testne klimatizaci, a stejný problém. Kouká na to bez další reakce. Vzdávám to. Sděluji, že si jdu zabalit a najdu si jiný hotel. Kýve, ale když se pak v recepci ukážu s batohem, trochu se diví. Vysvětluju jí, že mne to mrzí, ale já s tím mám snad ještě větší problém než ona a že to nejde. A chci po ní, aby odsouhlasila storno přes booking. To udělá bez řečí a já jsem zase na ulici. Hlavně, že jsem to chtěla mít s tím taxi jednodušší.

A tak se táhnu městem s batohem a hledám kavárnu, protože v takové chvíli je nejlepší někam zapadnout, zklidnit a ideálně si dát kafe. To se povedlo, salted coffee řeší vše.

Hledám nové bydlení a nic moc řešení to nemá. Až nacházím opět skvěle hodnocenou vilu, označenou i jako čtyři hvězdičky. Beru to, zmatená situací dopíjím kafe a nenapadne mne vzít si grab, takže se táhnu asi kilometr a půl v poledním vedru s batohem na zádech. 

Vilu jsem našla, prosím recepční, aby mi nejdřív ukázala pokoj a vysvětluju jí proč. Ta mne celkem lituje, na pokoj mne odvede a po kilometru a půl chůze vedrem mne přesvědčuje funkční klimatizace. Takže dál nic moc neřeším. Ubytuji se, a až pak zjišťuji, že čtyři hvězdy jsou silně nadnesené, jde o hodně špatnou tříhvězdu. Spokojená vlastně nejsem. Jakjsem viděla i město, čtyři noci byla přehnaná očekávání. A tak znova paní v recepci vysvětluji, že tři noci budou stačit, měníme rezervaci, a zařízeno.

Prostě tady nelze dát ani na hodnocení, to už je pak těžko podle čeho vybírat...

Osprchuji se, rvu do igelitek špinavé oblečení a nesu ho do prádelny hned naproti vile. 50 tisíc za kilo mi přijde dost, ale to bude tím, že Hoi An. Tady je drahé všechno. Oblečení bude zítra odpoledne. To je fajn, ale mám vyprat všechny šortky, takže to teď 24 hodin musím přežít bez nich.

Také si měním peníze z eur, jak zjišťuju, všude tu mají stejný kurz, tak není třeba běhat od čerta k ďáblu. Navíc je překvapivě o trošek lepší, než má Revolut. 

Vyrážím do města, přičemž hned za rohem potkávám krejčího. Chci se jen juknout, ale paní mi šermuje před nosem pěti hvězdičkami na google a tím, že budu spokojená. Tak to zkusíme, Domlouváme se, co bych chtěla, vybíráme látky, paní měří....až dojdeme k ceně. Za dvoje šaty (len a hedvábí) chce 2,5 milionu. Jsem odhodlaná dát maximálně 1 milion za jedny šaty, tak začínám na 1.800.000. Paní ale sleví na 2.400.000 a pak už jde po podesátikoruně, takže to se jí moc nechce. OK, říkám, že tedy vezmu troje šaty za 3 miliony. To bere hned. Udělala trochu chybu, že nekoukla pořádně na obrázek, protože pak trochu začala držkovat, že to má kapsy a nařasenou sukni, ale to už jsem dělala, že neslyším :). Paní trochu překvapila, že to chtěla zaplatit celé hned (paní v Hanoji vzala jen zálohu), ale rozhodla jsem se to tedy zaplatit kartou,, aby případně při problémech šel řešit chargeback. Za to byl poplateček 3%, takže asi 90 korun, ale alespoň si trochu kryju záda. Prý mám přijít zítra večer.

D|ůležité vyřešeno, jdu se cournout po městě. To je roztomile ospalé a bez lidí, všechno se ale mění s přicházejícím soumrakem. Lidé se rojí v ulicích.

Instagramový kýč na miliontou. Wanda kdysi chtěla na "zlatý most". Je to tady kousek, od Da Nangu, a naštěstí jsme tudy neměly cestu. Je to vietnamský Disneyland. Tak Hoi An je takový trochu podDisneyland. Jako na fotkách to vypadá krásně. Já ale zjišťuju, že spokojená vlastně moc nejsem. Přemýšlím proč a dochází mi, že minulá návštěva Vietnamu, kdy nás tak uchvátil, byla hlavně o přírodě. Tady jsem taky byla nejvíc spokojená v přírodě. A ne ve městě. Jen si teď tak trochu připadám v pasti. Mám ještě pár dní a můžu plány změnit, nevím ale jak. Letenku mám z Da Nangu. Taky tu musím zústat minimálně ještě jednu noc, abych si vyzvedla šaty a vyprané prádlo. Je to trochu komplikované prostě. Nevím, jestli něco vymyslím...