Ráno tedy v hotelu posnídám, tentokrát si dám výborné nudle a z ovoce je k dispozici i jackfruit, na pokoji beru prázdnýbatoh a vyrážím do Coopu na nákupy. Coop je asi 20 minut chůze a už takhle ráno je vedro k padnutí. V sámošce chce ochranka, abych batoh dala do skřínky, ale když zjišťuje, že je prázdný, neřžeší to a nechává mne být. Nakoupím pár drobností, ale s ovocem fakt nejsem spokojená. Jednak je drahé oproti deltě Mekongu, jednak od pohledu nic moc. Asi jsem udělala chybu. No co se dá dělat, něco nakoupím a budu doufat, že dovezu v nějakém slušném stavu.
Cestou domů dávám ledový čaj a před hotelem ještě potkávám paní s rambutanem, který je docela pěkný, tak beru ještě ten. Vhotelu vše dávám na podlahu, aby se to nezapařilo v pytlíkách, vypadá to tu jak v zelinářství :)
Ven se mi strašně nechce, ale donutím se. Venku volám Grab, aby mne dovezl do centra. Jeden mne přijme a pak ukrutně dlouho nejede. V appce má, žeještě jeden stop.Kdo se ho prosil? Je děsné vedro a tak to ruším a volám jiný Grab, ale opakuje se stejný scénář. Tak ruším i to a jdu pěšky. V centru jen tak pokoukám, koupím si hrnek ve Starbucks náhradou za rozbitý z Kuala Lumpur, dojdu si na obědovečeři a balím to. Mám vedra fakt plný zuby. Volám Grab, jedu k hotelu.
Beru si poslední ledový čaj a jdu se osprchovat (taky si umyju vlasy konečně po tom "super" mytí hlavy, po kterém tedy stály fakt za prd a zrovna začíná pršet. Ale nic velkého, pár kapek.
Z deště nakonec nic nebylo. Pomalu jsem si sbalila věci a před sedmou večer (díky hotelu za koncept ubytovávání na 24 hodin) jsem šla udělat check-in. Pro jistotu jsem si ještě od paní v recepci vyžádala účet, protože mám stále na účtu blokovanou cenu za hotelový pokoj a nemám žádný doklad o tom, že jsemplatila v hotovosti. Takže kdyby se náhodou chybka vloudila, bude jistější mít doklad. Paní nemá námitek, ještě si se mnoupovídá o tom, co by případně mohl hotel zlepšit. Zaskočilo mne to natolik, že mne nenapadly dvě věci - tedy že ubytovat bez rezervace a že mít v televizi netflix. Děsně hi-tech hotel má jen youtube. No ale pozdě, napadlo mne to až o dost později.
Slečna miještě přitáhla vozík na zavazadlo (ač můžu letadlem přepravit 30 kg, velikost mého zavazadla a mých sil, dovoluje "jen" 21. Škoda, kdyby to mohlo být ve dvou kufrech, táhla bych toho výrazně víc...). Já si zavolala Grab a za chvíli jela na letiště. Novinou je, že k ceně jízdného na letiště se přičte (asi) cena za vjezd. Vlastně se mi to nelíbí, ale nevím moc co s tím dělat, jednu platbu jsem zkusila reklamovat a Grab nic. Není to moc, ale mají to mít v ceně komplet...
No nic, na letišti podávám zavazadlo (zase díky udělanému check-in online předem nemusím stát frontu), procházím kontrolou a jsem v tranzitním prostoru. To vše výrazně rychleji, než jsem čekala. Nevadí, mám ještě pár drovných, zajdu se najíst. Jenže. Jenže mezinárodní terminál je úplně něco jiného, než termináldomácích letů. Na mezinárodním si hrajeme na víc "hoch" prostředí a tak máme stánky s předraženýma cetkama a k jídlu jen bagety. Já chtěla Pho. No, protože je víc času, najdu si salonek a jdu do něj. Jaké překvapení! Salonek nabízí kyselé víno, pivo a limonádičky a pak polévku a nějaké tousty. Plus pár teplých jídel, která úplně nevzbuzovala mou důvěru. Dala jsem si polévku a bagetku. Nic moc. Balím to a jde na letadlo. Nástup byl docela rychlý, letadlo tentokrát úplně plné. Vtipné bylo, že jsme sice dostali úvodem kartičku s menu, fakticky mi pak nikdo nakonec nedal vybrat (přestože vedle v uličce ano). Je tedy fakt, že jsem to moc neřešila, neb jsem dostala přidělenou svoji volbu. Nějak jsem z ní ale nebyla moc nadšená, a tak jsem ji jen ponimrala a vrátila. Snídani (opět bez výběru) jsem si už ani nebrala. Že je něco špatně, mi začalo docházet později. Bolest břicha, křeče v žaludku. Uááá! Celou dobu letu. V Istanbulu jsem se ani nesnažila o salonek, to nemělo v tom stavu vůbec smysl. Z Istanbulu je do Vídně už jen kousek, i tak byl v podstatě nekonečný. Jídlo jsem odmítla a jen jsem doufala, že nebudu zvracet, přestože je letadlo vybaveno pytlíky, nemyslím si, že umím zvracet tak způsobně, že by byl pytlík dostačujícícm zařízením.
Otravu jídlem bych v poslední den dovolené fakt nečekala. Podezřívám ten salonek, protože v letadle by z jídla bylo blbě půlce lidem, což nebylo. Ve Vídni se mi povedlo vecpat se na dřívější vlak, což bylo fajn, protože mi ubylo čekání a tedy i trpění a vyrazila domů. Do Prahy, do Podolí, do lékárny....znáte to.
Bude doplněno
Žádné komentáře:
Okomentovat