Ráno bylo dlouhé. Jednak jsem potřebovala dopsat blog, druhak si sbalit, dát snídani plus vyřídit záležitosti, které se ukázaly jako nutné.
Hlavně šaty. K těm vyzvednutým jsem nedostala pásek, takže bylo nutné ho vyzvednout. Plus, a to je hlavní, se mi nelíbí materiál šatů. Jako je hezký, ale mám za to, že hedvábí to rozhodně není. Ten názor jsem měla už u prvních šatů, jen jsem ho nějak potlačila. Jenže teď druhé šaty, jaksi ukázaly naléhavost situace. Přijdou mi i víc umělé, než první. A tak jsem vzala nitku z šatů na snídani, že provedu test ohněm. Paní domácí u snídaně to nejdřív nepochopila, ale když se do toho vložila další paní turistka z Asie, pochopily jsme se po vietnamsku, že potřebuju zapalovač. A když jsem ho použila, světe div se, krásný jasný oheň, potvrzení skutečnosti, že hedvábí to není. Pan domácí tedy tvrdil, že jsem to měla testovat hned, ale. Ale já to půjdu řešit holt až ráno.
První dostávám hned pásek, to není problém. Když ale začnu o šatech a materiálu, paní začne s tím, že je to hedvábí, ale ve směsi. Tak kontruju tím, že jsem ale chtěla hedvábí čisté a zaplatila za něj. Tak paní zaměstnankyně volá šéfku. Ta ještě nedorazila do práce, ale za chvíli se ukáže. Hned s tím, že je to její chyba, že chce abych byla spokojená a jak že to uděláme. A že jí mám věřit, laťku má z Indie a je to 80% hedvábí, 10% polyester a 10% bavlna. Nevěřím, ale to je fuk. Navrhuju dvě možnosti, že buď dostanu nové, hedvábné šaty, nebo to vyřeší peníze. Takže peníze. A kolik že by bylo OK, když za dvoje šaty jsem platila 2 miliony. Tak se domlouváme na milionu zpátky. Paní je vysolila ani nemrkla a za chvilku říká, že vidí, že nejsem spokojená. Tak odpovídám, že mne to mrzí nemít šaty co jsem chtěla, přestože ty co mám, jsou pěkné. Takže to vyřešilo dalších 500 tisíc. Ve výsledku mám tedy čtvery šaty a bundičku za 3,5 milionu. To je asi dobrý i bez hedvábí, i když…
Beru taxi a jedu k moři do nového hotelu. Paní recepční, že ještě nejsou dvě odpoledne a musím počkat na hotel, a tak se jdu projít. Jenže zjišťuji, že prostě vietnamské pláže. Už jen to, že přímo naproti hotelu je jiný, vybydlený hotel v možná rekonstrukci, obehnaný plotem. Vedle něj, cestička k malé pláži, kde asi má můj hotel slunečníky (naprosto neoznačené) a na druhé straně hotelu duchů to samé, akorát jen asi cizího hotelu. Jinak kolem nic, jen asi dvě restaurace zaměřené na mořské plody. Hmmm. Žádné terno.
A tak řeším s paní recepční po návratu storno dvou nocí a objednání jen jedné noci. A rozhoduju se, že nechci zbytečně mrhat dny dovolené na něco, kde být nechci. Wanda mi to ostatně doporučovala už dva dny zpátky.
Souběžně asi chápu, že jsou lidi, kteří tu jsou nadšení (viz Italové z výletu do Bach Ma). To je pocitová záležitost a tak to prostě je. Mně se tu nelíbí. Tím nechci říct, že Hoi An za to nestojí. Jen stačí tak jedna nic. A já tu teď už dál vlastně nechci být. A tak na zítra ráno kupuju (s Viet Jet airlines - společnost před kterou každý varuje) letenku do Can Tho. Delta Mekongu je to, co mám ráda. Kontaktuji i "Perlu", místní průvodkyni, která je naprosto super a ptám se jí, zda nemá náhodou nějakou tour, kam mne přifařit. nemá, ale zařídí.
Do 20 minut posílá itinerář cesty tak, aby byl jiný, oproti minule. Nádhera. Začínám se těšit.
Spokojeně se sunu na pláž, kde nikdo není, a za dozoru velkých pracovních lodí, které něco kutají na dně, si sedám do moře s pivem od paní, která má stánek na liduprázdné pláži. S pivem a mořem trávím odpoledne. Když začne slunce zapadat, jdu do hotelu, kde se rovnou i najím. Mám fakt hlad, tak objednávám závitky a Pho. Dělám fibře, dostávám pidiporci obojího.
Zítra ráno asi snídani nestihnu, protože musím na letiště dost brzy. Let je už v 9.20 z Da Nangu.
Žádné komentáře:
Okomentovat