Hong Kong - den 9 (chrám Chi Lin Nunnery a Nan Lian Garden)

Probudila jsem se dost brzy. Asi se už nemůžu dočkat odletu :). A tak jsem usoudila, že není čas ztrácet čas a naprosto nevídaně brzy jsem už před devátou vyrazila na snídani. Do své oblíbené restaurace s velkými porcemi. A dala jsem si zase kolínkovou polévku a dvě volská oka. 

Pak hrr na metro a dojet na Diamond Hill (to je zstávka metra). Odtud to bylo už jen kousek k buddhistickému chrámu Chi Lin Nunnery. To je ten, co jsem si ho spletl minule s tím chrámem s nafukovacími zvířátky. Nebe a dudy. Tohle je vážně moc pěkný chrám, ke kterému přiléhají stejně krásné zahrady. Doslova zenové.

A tak jsem se kochala ve velkém.

Krom toho, že je to krásné, se mi ještě líbí ten kontrast s mrakodrapy moderního města. To je snad jediná kombinace, kdy jsem schopná říct, že je ten beton hezký.

Asi to bude tím, že mne Hong Kong neoslovil. Jako je ž překvpivé kolik přírod tu je, kolik hezkých stezek a míst. Ale Hong Kong jako velkoměsto, to je ošklivé. Betonové. Neuchvátilo mne. Nemá vlastně nic svého. Je směskou různých asijských zvyklostí, chutí a vůní, ale sám za sebe nemá vlastně nic. Není to ani Asie, ani "západ". Nemá to ani tu krásu Japonska nebo Koreje a samozřejmě to není ani taková ta klasická asie kterou známe z Vietnamu nebo Indonésie. Není to tak, že by se mi tu nelíbilo, ale láska to není.

Konec rozjímání, blíží se odlet. Je čas nakoupit poslední krámy domů. V Uniqlo jsem se zstvila Wandě pro svetr, pak samoobsluha a nějaké ovodce (samozřejmě dovoz. V podstatě je jen dračí ovoce  jedno mango aby se neřeklo). Nějaká drobná kosmetika, ale fakt jen málo, protože jí tu moc nemají. Mají třeba cleansery, ale tonika nebo séra spíš ne. Ze značek jen třeba 4 nebo 5 známých a konec..

No a na pokoj, pobalit, asi si skočit ještě na jídlo a pak na letiště.

Balení bylo překvapivé. Jak jsem furt měla pocit, že v Hong Kongu není co nakupovat, najednou to vypadalo, že kufr zdatně atakuje povolených 30 kilo. Taky moje myšlenka, že koupené ovoce dám do kufříku stejně jako batoh, a tedy nebudu s sebou tahat tunu zavazadel se ukázala jako nesplnitelná. Kufřík totiž nešel zavřít. Tedy šel by, kdybych vyvinuje nějakou námahu. To bych ale domů dovezla ovocné pyré. Tak nic, potáhnu i batoh.

Poslední cesta ven vedla na večeři a za utracením posledních drobných. Jenže mi došlo, že nemám vlastně hlad. A takjsem si jen naprosti skočila pro Banh-mi bagetu. Ta byla bohužel o ždibec dražší, než byly mé drobné, takže nezbylo než ji zaplatit kartou. No a co s drobnými? Vypravila jsem se pro Thajský čaj, ale nakonec jsem usoudila, že mi stačí normální ledový ze 7/11. A tak jsem tam za drobnosti utratila i zbytek peněz. Nadvakrát nákup. Paní za kasou to hned došlo a trochu se mi smála, ale jinak to nejde.

Pak jsem se na pokoji vysprchovala, svalila do postele a chvilku odpočívala, než byl čas vyrazit na letiště. Autobusem to bylo docela rychle. Překvapivě žádné kolony a tak jsemm za hodinku byla (zase pomocí autobusu A21) na letišti. Akorát otevírali odbavení. 

Kufr měl překvapivých 30,5 kila. Paní mi ještě nabízela i odbavení mého kufříku, ale vysvětlila jsem jí, že to nepůjde, protože je uvnitř ovoce a pochopila. Pak už jen projít kontrolou (nemusela jsem vyndavat nic, ani tekutiny (ty jsem neměla) ani notebook). Na letišti sem si vzpomněla, že nemám parfém a tak jsem vlezla do Duty free se kouknout na nabídku. U Burberry neměli cenovky, tak jsem položila dotaz a hle, 1600 dolarů. Aha. Jasné. Poučila jsem pána, že to v Evropě je výrazně levnější a obchod nebude a vzala jsem plány na slídění po obchůdcích.  Poslídila jsem po salonku a vlezla tam. Vypadal hodně příjemně. Jídla bylo tak trochu, ale stejně jsem neměla hlad, tak jsem si nabrala trochu salátu (ale byly i těstoviny, knedlíčky a nějaké nudle) a protože se mi moc neosvědčil alkohol před letem, ustoupila jsem i z představy ginu s tonicem a požádala barmana jen o pivo. Předtím jsme si tedy ujasnili, že sice má tvamou etiketu, ale tmavé není (bylo točené, jen logo mi evokovalo tmavé pivo). Tak ok, bylo světlé, ale nic moc (něco japonského to prý bylo). Nicméně asi za 45 minut začal boarding.

Let tentokrát trval asi 11 hodin. Vedle mne seděla nějaká paní, která byla trochu divná. Bundou shozenou z ramen zasahovala do mé sedačky a neuměla ani slovo anglicky. Což by nevadilo, krom epizodky se záchodem. Cca v půlce letu jsem si odskočila. Jen si sednu a zapnu si pás (začaly právě turbulence) se paní hrnula na záchod přes moji stranu. OK, ale začřaly ty turbulence, posádka chodila ať sedíme a paní se hrne ven. Tak ukážu na světélko, řeknu že má sedět na zadku a paní nepochopila. Byla jsem za nánu, co ji žene ven druhous tranou. Tak přelezla manžela. Vrátit zpátky ji musela až posádka. To pak během letu ještě několikrát. Tak já nevím, já být posádkou, tak ty lidi asi biju :-D. Hlavně když prostě na první pokyn nepochopí, že svítí li pásy a letadlo se klepe, tak nemaj nikam courat...

No nic, let jsem docela prospala, přišlo mi to poměrně rychlé. V Istanbulu jsme tentokrát přes kontrolu procházeli (asi bude nějaká domluva s EU, že se nemusí?), což zabrala asi hodinu času, takže to pak bylo en projít letiště, dojít ke gate a nasednout na letadlo. Zase plné, i když klasické velikosti 3-3. Tentokrát neletěl žádný band, ale dívčí reprezentační gymnastické družstvo ze soutěže v aerobicu v Azerbajdžánu. Let 2,5 hodiny mi dlouhý už přišel, usnula jsem jen na start a pak už ne. Plus jim trvalo hrozně dlouho roznést jídlo a já navíc už měla hlad. Ale přežila jsem :-)

Hong Kong - den 8 (klášter 10 tisíc buddhů)

Ráno se mi nechtělo nic. Jako vždycky, už toho běhání bez přestávky mám docela dost, tady navíc okořeněné samými kopci. Tady je to totiž tak, a to mi vadí asi ze všeho nejvíc, že tu nejsou kavárny. Že prostě když vás bolí noh, tk nedobijete energii s kafem a třeba croissantem (ikdyž tady spíš třeba s portugalským dortíčkem). Ano, pekáren je tu plno. Ale vybereš si a jdi. Žádný stolek. ani kafe ti neuděláme. Když už trefíš na bubble tea, task taky hned jdi. Nikde si tu nesednete. Takže jste nuceni furt stát. Jasně, jsou tu restaurace, ale ty vypadají tak narvané, že se mi nezdá úplně ok tam jít na kafe. Prostě tady se na kafe nechodí. Jako místní asi znají pár míst, kde si lze s doneseným jídlem sednout, ale já? Navíc koupit, popojít 300 metrů pro čaj  pak 500 do parku? Není to divný?

No a tak jsem ráno vrzil n snídni  místo ní jsem našla Signal Hill. Je to kousek za mým hotýlkem a opět se tam leze do kopce. Je odtmtud pár výhledů na přístav a jinak nic. Tedy krom staré budovy Signal Tower, která se ale opravuje. V parku pár důchodců cvičilo tai-chi, jink nic zajímvého.

a já jsem se rozhodl, že se nsnídám až zase dojedu metrem tm, kam mířím! Taková chyba! Tam totiž nic není. Tedy v metru jsou vždck obcůdky, ale jk říkám, nesednete si. Ono se v metru navíc vůbec nesmí jíst ani pít. Před metrem autobusové nádraží s tím samým problémem. A vedle metra nákupní středisko zase se spoustou pekáren, ve kterých si nesednete. Už jsem začala propadat trudnomyslnosti, až jsem našla italskou pizzu. Beru už všechno. K snídani nabízeli hodně vtipných věcí jako třeba pravou anglickou snídani s panccetou a tak. Dala jsem si frittatu a kafe a překvapení! To kafe sice bylo malý, ale výborný! Tím si mne dost získali.

Pak jsem vyrazila ke klášteru 10 tisíc buddhů. Jdu, se mnou i dost lidí, kolem prodávají takové divné tašky a nahoru do kopce jezdí jezdící schody. Trochu se divím, až takhle to vypadat nemělo. Až si mne všiml jeden místní, který přesně identifikoval co hledám a poslal mne o ulici vedle. Tohle byl hřbitov. Kytky a tašky s neznámám obsahem (taška ale vypadala jsko když doma kupuju kočkolit) začaly dávat smysl.

Vypoklonkovala jsem se ze hřbitova a vyrazila ke klášteru. Samozřejmě dol kopce. Bez eskalátorů. Víra bolí. Podél cesty do kopce sochy buddhy. Každá jiná.  navzdory názvu kláštera 10 tisíc buddhů je tm prý těch soch asi 13 tisíc. Vyplácala jsem se nahoru, prohlédla si klášter a tím jsem měl pro dnešek splněno. Zítra letím domů, tak si musím koupit něco s sebou.

Zamířila jsem do nákupního centra, ale spíš jsem tm trpěla. Jen v Uniqlo jsem objevila nějakou pěknou dětskou zimní bundu, ale protože ČR ještě spala, žádné nákupy mi odsouhlaseny nebyly.

A tak jsem dorazila domů a trochu si odfrkla.

Asi po hodině jsem si vzala batoh a vyrazila nakupovat, žádné velké nákupy z toho ale nakonec nekáply. Jen jsem došla do Uniqlo pro tu dětskou bundičku a nějaké kalhoty a sobě vzala svetr. Až když jsem vyšla ven a hledala večeři, zjistila i Wanda, že by se jí jeden hodil :) a tak tam budu muset zítra znovu.

Večeře se minějak těžko hledala, a tak jsem skončila zase na číně.

A pak hrr do přístavu, abych si nenechala ujít "symphony in lights". Ohmmm. Taková chyba. Úplně nemyslím, že to za to stojí. Každý den v osm začne desetiminutová show v přístavu. Bliká snad každý mrakodrap, ale že by to byl nezapomenutelný zážitek? To zas úplně ne. No nevadí, viděla jsem a mohla jsem domů.

Ještě nevím, zd zítr něco stihnu, nebo zda je lepší se potloukat v okolí a jen pořešit poslední suvenýry...

PS: jo, kdybyste měli pocit, že mi občas chybí písmenka, tak to bude tím, že klávesnice blbne. Asi fakt ten nový notebook budu potřebovat...

Hong Kong - den 7 (Lantau island)

Ráno jsem se rozhodla neponechat snídani náhodě, a vypravila jsem se do podniku, který mi minule připravil vajíčka i s polévkou. Dnes jsem si vybrala vajíčka s kusem ryby a byl to spíš brunch než snídaně.

Po snídani jsem se napucnutá vypravila na Lantau island. Ano, už podruhé. Poprvé jsem tam byla, když jsem jela lanovkou na velkého buddhu, teď jsem se rozhodla doplnit původní plán a podívat se do vesnice Tai O. Vlastně nevím, jk si mohl chat gpt myslet, že to stihnu za jeden den. Jako šlo by to, průletem. Ale normálně asi moc ne. Na konečnou metra se jede hodinu a pak se ještě další hodinu musí autobusem. Autobus byl ze začátku plný, ale postupně lidé vystupovali různě na turistických stezkách, až nás na konečnou dojelo doslaova jen pár. To asi i bude důvod, proč je tu člověk na turistické stezce skoro opuštěný. Je jich prostě plno a davy se na nich rozptýlí.

No ale mým cílem byla vesnice Tai O. Jde o původní rybářkou vesnici, která plně drží svůj kolorit  těží z něj, protože ho ukazuje turistům. Co si budem. Postupně sem přijíždí utobus, turisté to prolítnou, projedou se loďkou a jedou dál. Hmmm.

Taky jsem se plánovla projet loďkou. Google tvrdí, že jízd je z 30 dolarů, ale svět podržil a teď už se platí 50. Za dvacet minut. No ale všude, takže je jedno, kde si to člověk vybere. A já vzala hned první loďku, čím jsme získli skoro soukromou prohlídku ve čtřech lidech. Nejdřív se jede do nitr vesnice. Ta drží svůj původní vzhled, takže je plná domů na kůlech. No a pak se vyrazí na moře, že tam jsou jaako delfíni. Růžoví. No tk nebyl ani normální. Ne, že bych to nečekala.

Pak jsem si prošla vesnici, koupila si mražené mango - někdo zase kopíruje mé know-how. Jak mám ráda mražené švestky, tak tady zamrazí mango nebo meloun  prodávají to místo nanuků. Dobré to bylo, ale trvám na tom, že švestka je lepší :)

Jinak jak jde o rybářskou vesnici, všude se hlavně nabízí výrobky z ryb. To jim chválím, že tm nenatahali cetky, ale zas to dost smrdí :)

No a na konci vesnice došla klasicky na tůru :). Prostě ukazatel na vyhlídkový bod pozorování delfínů. Už nepsali, že je to do kopce. Ale bylo. No tak jsem se tam vyšplhala. Delfína jsem neviděla ani jednoho (i když nahoře je dalekohled pro pozorování). Zato u vyhlídkového bodu je hřbitov - to jsou hrobky jak kráva s výhledem na moře. Člověk si tak říká, že ve městě žijí lidé v kleci, a  tady je jedna  hrobka větší, než osm klecí dohromady...

No a na druhou stranu jsem viděla tunel do Číny :). Tedy asi do Číny. Prostě most, který se najednou ztrácí v moři. Už jsem ho viděla z lanovky a pán co jel se mnou říkal dětem, že to je dálnice. Tak vím :) (kdybych po něm neviděla jezdit auta a potřebovala bych to vysvětlit). Každopádně bylo ale dneska horko. A než jsem se sesoukala z vyhlídky, byla jsem uvařená. Prošla jsem městem zpátky k autobusu, koupila si ledový čaj, kopla ho do sebe a v autobuse to zalomila. Každopádně to nestačilo a po dojetí k metru jsem se furt cítila mrtvolně. Spravil to až druhů půllitr čaje. Pak už dobrý, prošla jsem si po návratu do Kowloonu místní park s galerií komiksových hrdinů, pár obchodů, jukla jsem odkud mi jezdí autobus na letiště a zašla si na večeři. Tentokrát jsem dala indii. Bylo to dobré, ale naan nebyl tak křupavý jak ho mám ráda. Chtělo se mi pánovi vysvětlit, že ve Vsetíně ho mají lepší :-D. ale nechala jsem to tak :)

No a v půl osmé jsem bla domna "jak na koni". Chvíli jsem přemýšlel,jestli ještě nezajdu do přístavu na symfonii světel, ale usoudila jsem, že se na to můžu vyprdnout :)

Plus musím vymyslet, co chci dělat zítra. Původní plány jít se podívt na koaly a nebo jet do Macaa mne nelákají. No nevadí, něco vymyslím.

Hong Kong - den 6 (temná strana Hong Kongu)

Ráno jsem byla poměrně brzy vzhůru. Na dnešek jsem si sice řídila budík, ale ani jsem ho nepotřebovala. Tak jsem se zvedla s tím, že si pomalu najdu něco k snídani, než budu muset být na srazu výletu, který jsem si objednala.

Nebylo to jen tak. Sice jsem včera v obchoďáku naproti zahlédla restauraci, co vypadala snídaňově dobře, ale ukázalo se, že zdání klamalo. Naskenovala jsem si klasicky kód, ale všechno bylo čínsky. Menu na stole mělo asi šest položek a naproti mne na plakátu se smála houska s míchanými vajíčky. I zeptala jsem se paní, zda si mohu objednat tu. Tak prý ne. Jsem z toho zmatená a ptám se znovu, jestli to není houska k snídani. Není. Dá přeci rozum :-D

No tak jsem píchla prstem a vybrala si míchaná vajíčka se sýrem a toust. Kdomohl čekat, že ta vajíčka budou na tom toustu. Hotovo. Jako bylo to moc dobrý. Ale jeden toustík? No nic, budu mít šanci vyrovnat to obědem si říkám. Kafe ovšem bylo utrpení. Jako kdyby v něm bylo zkažený mlíko. Přitom to mlíko jsem ochutnala a nezdálo se že mu něco je. No ale pít se to nedalo. Nebudu riskovat. Reklamovat to taky nemá smysl. Kafe je ke snídani zdarma a jiné raději děkuji nechci. Platím a odcházím.

Jedu na místo srazu, ale jsem tam dřív. Obcházím ulice okolo a potkám Daiso. To je obchod se spoustou vychytávek, znám z Koreji. Jdu dovnitř, paní na mě divně kouká a k akci se rozhoupává až o několik chvil později. Prý mají zavřeno. Otevírají až za hodinu. Kdo tol mohl tušit když dveře byly otevřené. 

No nic, kupu si kafe v lahvi v 7/11 (taky nic moc) a už je čas srazu.

Je nás asi 14 plus průvodkyně. Vycházíme z metra kde byl sraz a paní průvodkyně mne stíhá nasírat na první dobrou. Takže se představíme, řekneme všem odkud jsme a co tu děláme. No doprčic. Proč? Samozřejmě jí nestačí jméno a odkud jsem, to chce vědět ještě další kraviny. No ale to by nesměla narazit na Marcelu, která se sekne. Takže ne, nic dalšího nebude. Pokračujeme dál a zase testování. Kolik je průměrná cena domu u nás a kolik průměrný plat. Ze zbláznila? Nestačí podat suše informace? Proč k tomu musíme být zkoušení. Já třeba netuším cenu průměrného bytu. Tuším ji v Praze, ale na to se konkrétně neptá. A i kdyby, chce to pak ještě přepočítávat na dolary?

Fakt ji nechápu. Má s sebou i tablet a ukazuje nám ekonomické grafíky. Jo, "děsně" zajímavý. Další zastávkou je tedy vzorový byt. Abych jí jen nekřivdila, tohle zajímavý bylo. Ten byt byl možná tak velký jako mám pokoj v hotelu. Možná krapet menší. Informace byla, že jeden člověk ho ze sociálních dávek nezaplatí. Na to musí být rodina. Ideálně se dvěma dětmi. Přitom papundeklový stěny, drolící se strop, sprcha hned nad záchodem ani ne metr na metr. Nájem 8 tisíc dolarů měsíčně. Už tedy za úplnou přesnost čísel neručím, ale tak nějak. Pokud je člověk sám, může si pronjmout postel. A jsme u toho. Ty postele jsou nahňounňaný v takovém bytečku třeba 4 nebo 6. Záchod je na chodbě pro všechny. Kuchyně žádná. Aby si lidi nekradli věci, je postel obechnaná mříží. Klecový byteček 2x90 cm. Nádhera. Vedro, protože okna jsou zastavěná postelemi. Samozřejmě špína a všechny možný breberky. A v tom lidi bydlí. Čekala jsem, že se půjdeme podívat někam do reálu, ale to ne. Takže nás paní jen povodila po ulici, dotáhla někam do "lékárny" kde se připravují čaje podle čínské medicíny a dostali jsme vzorek. Hnusnej. 

Jdeme dál. Míříme fakt do ošklivý čtvrti. Je tam nějká úřední budova a vyjíždíme výtahem do 6 patra z něj vidíme střechy domů na kterých je patrné co za domy je pod námi, ostatně ono je to jasně poznat i z ulice. Zase grafíky o tom,, kolik prochy Hong Kongu je zastavěno (asi 20%) a že zbytek jsou přírodní  rezervace. Tak nevím. Vybrala jsem si tu tour úplně špatně. Dostaneš info, co získáš za 10 minut na googlu, ale strávíš na tom dvě hodiny a zaplatíš asi pětikilo. No nic, tohle neberte.

Zjišťuju, že nemám sílu se po okolí potulovat. Sedám na metro a jedu ke chrámu, kde čekám klid v zahrdách.  Ale prd. To bych si ho nesměla splést. Takže jsem dorzil jinm, než jsem chtěla. A nevycházela z údivu. Chrám Wong Tai Sin. Jde si o zjímavý chrám i historicky, ale po čínsku. Podle všeho to byly dozvuky oslav festivalu luceren, ale proč je plný chrám podivných postaviček včetně ryb, mi fakt bylo záhadou. Přitom jak hezký by to bylo bez nich! A pak mne ještě dohoní nějaká baba s tím, že mi ukazuje fotku od vchodu a že jsem tam já. Jsem. le něco si fotím, jsem k bábě zád, není to nic co b stálo z to ukazovat. Nevím co sleduje, ale narazila na unavenou Marcelu, kterou štvou lidi. Nemohla získat nic jiného, než moje OK.  A to jsem byla hodná. Ale fakt nevím, co si představovala.

No nic, chápu, že takhle to nepůjde. Chtěla bych kafe a odfrknout ale. Ale tady nejsou kavárny. V tom povalečském slova smyslu. Občas se něco jmenuje "café", ale je to restaurace. Občas někde prodávají kafe, ale to si vezmi do ruky a jdi. Prostě možnost sednout si a civět, ta spíš není. Možná na ostrově Hong Kong v centru jich pár je, lae tady spíš ne. 

A tak to balím. Kupuju si thjský čaj a jdu si odfrknout domů.

Pk si ještě zjdu na večeři (za to celodenní utrpení si zasloužím svoji oblíbenou japonskou restauraci) a jdu spát.

Hong Kong - den 5 (Dragon´s back hike)

Klimatizaci asi fakt spravili. Tedy ne, že bych neměla dojem, že nesmrdí, ale nemám dojem že smrdí hodně. Dokonce si říkám, jestli nemám čichové slyšiny. Čišiny :)

Ráno jsem dokonce byla hrozně brzy venku a nějak jsem nevěděla, kam na snídani. A tak jsem se rozhodla, že to vezmu k mému dnešnímu cíli, a na konci mé jízdy metrem si něco najdu, než přesedlám na autobus. A jak jsem si řekla, tak se stalo. Na mé konečné metra jsem našla restauraci, kde dokonce měli i míchaná vajíčka s párkem. A levně(!). Ale bez komplikací to nebylo. Zase to byla taková ta restaurace naskenuj QR kód a objednej si sám. Číšník mi menu přepnul do angličtiny, žádný problém. Problém byl s volbou příloh. Ty totiž i v mé anglické verzi svítili čínsky. A já nevěděla, co odfajfknout. Hlavně tedy, že chci kafe. Ono kafe (čaj, něco) bývá ke snídaním jakože zdarma. Jde jen o to vybrat si. A to mi tedy nešlo. Nakonec jsem musela zavolat číšnici a ta mi ukázala, že když odroluju níž, kafe tam najdu. Co jsou čínské volby mi ale neřekla :-D

Každopádně jsem dobře posnídala a pak jsem si ještě skočila do 7/11 pro pití a svačinu. Pití určitě potřebovat budu a svačinu netuším. Jistota je jistota, vzala jsem si kimbap (a jak se později ukázalo, naprosto nechutný, s minimem náplně a téměř 100 procenty rýže). Sedla jsem na autobus číslo 9 a vyplatilo se v tomto případě nevěřit google mapám, které chtěly, abych si vystoupila dřív. Ale já ne, dojela jsem až na zastávku To Tein Wan. A tam začínáturistická stezka s poetickým názvem Dragon back. Pokud jde turista v Hong Kongu jedinou tůru, jde tuhle. Nejdříve se vlastně jen stoupalo, než se dolezlo na nejvyšší bod. Od něj už to byla v podstatě hřebenová tůra, trochu nahoru, trochu dolů. Zase se ukázalo, že asiati neumí chodit na tůry,protože tady sice nešli v žabkách, ale kvalitně vybavení, ale stejně byly pomalí, furt svačili a vůbec vlastně otravovali :)

Cesta měla krásné výhledy na obě strany hřebenů dolů k moři a člověk se mohl kochat furt. Pak se cesta trochu stočila a vedla vlastně po vrstevnici ještě kus, kde byla volba buď jít k autobusové zastávce, nebo ještě asi 2,5 km do údolí. Tam jsem vyrazila, ale cesta se zdála zahýbat a nebylo úplně jasné, zda z údolí pojede autobus, Tak jsem nejdřív zabočila na druhou stranu s tím, že dojdu dolů přímo k metru, ale po chvíli se ukázala druhá šance - druhá odbočka k Big Wave Bay. A tak jsem si řekla, že tedy jo. Začal dlouhý sestup do údolí k hladině moře. V jednu chvíli jsem si sedla, že si sním tu rýži, ale tím že to nebylo dobré tak to šlo celé do koše. 

Zase se otevřely úžasné výhledy do údolí a já pomalu došla k moři. Plánovala jsem se tu původně koupat, ale dneska na koupání nebylo. Takže jsem si ani plavky nebrala. Nicméně na pláži bylo poměrně rušlo a byl tam také otevřený stánek. A měl pivo. Víc druhů místních speciálů, včetně ALE Dragons Back. To jsem musela. Takže jsem si sedla, koukala na moře a pozorovala ostatní, jak si taky sedí a dávají pivo. Evropani. Asiati si dávali kokos :)

Podle google měla celá trasa asi 9 km. Taková hezká procházka.

Pokud chce někdo doporučit pláž v Hong Kongu, doporučuju tuhle. Je milá, malá, sympatická. Ano, v létě tam asi bude hlava na hlavě, ale teď se mi na ní líbilo moc. A jezdí k ní autobus.

A taky od ní. Tím jsem dojela zase  domů, došla si na večeři (čínu), koupila si tradiční ledový čaj s želé na doma a můžu jít spát :)

Na zítra mám koupenou tour. Plánovala jsem ji na ošklivé počasí, ale nějak nebyla ze dne na den k mání. Takže se mi povedlo ji pořídit až na pátek.

Hong Kong - den 4 (Tian Tan Buddha)

Spalo se mi fakt blbě. A to kvůli klimatizaci. Začala hrozně smrdět. Tak moc, že to nešlo čuchat. A tak jsem ji vypnula, a otevřela okno. Ale to zas šel z venku děsný hluk. Takže spánek nic moc a tak nezbylo, než ráno zahájit reklamací. Paní recepční vypadala zmateně. Šla se mnou, začuchala (pro účely ukázky jsem smradovýrobnu zase zapla) a začala řešit, že to jde za záchoda. A tak jsem jí vysvětlovala, že fakt ne, protože když se klima vypne, tak dobrý. A tak to vyřešila po svém, přinesla přehlušovadlo smradu na záchod, vyvoněla mi pokoj a řekla, ať to nechám zapnuté až budu odcházet, že se na to někdo podívá.

A protože já už byla připravena k odchodu, rovnou jsem šla. Neměla jsem nijak chuť na posedávání na snídani, tak jsem si v jedné z pekáren okolo dala ke snídani croissant a kapučíno. No ale byla to smrt. Barista dost znuděný, řešil objednávky předemnou, pak když vyvolal moje kapučíno, tak nebylo moje a když už jsem se ke svému pročekala, měl obryndaný celý hrnek. Je tedy fakt, že si byl vědom. Počastovala jsem ho jen svým zkým výrazem číslo jedna a vzal si to zpátky... Takže asi dobrý. Mohla jsem vyrazit směr Lantau island. Tam se jede z centra pěkně pohodlně metrem s jedním přestupem. Dobrý. 

Ale pak jsem udělala chybu začátečníka. Myslela jsem si, že na lanovku nemusím řešit lístek, že si ho koupím na místě, jako to bylo na Victoria Peak. Fronta tomu i nasvědčovala. Jenže jsem netušila, že za rohem se začne klikatit a vinout a že jednak bude pozdě nakupovat on-line, neb už se nedostanu pryč a jednak že to bude na hodinu jen k pokladně. A u pokladny, když už jsem byla otrávená maximálně, přišla další radostná zpráva. Že když si koupím standard kabinu, budu znova čekat další hodinu, neb je tam plno lidí a jde to pomalu. Variantou byla o kus dražší "crystal" verze. Chápejte, kabina lanovky, kde je i prosklené dno. Nabídka jak šitá na můj strach z výšek a ato jsem ještě ani netušila, co mne čeká. A tak jsem vzala crystal, protože další hodinu už bych nedala a za cca deset minut jsem jela.

Jako pááááni! Takovou maxilanovkou jsem snad ještě nejela. Jela nejen, že hrozně vysoko, přes asi tři kopce a moře a kolem letiště, ale ještě i hrozně dlouho.  Nahoře tedy přišlo to, co se dalo očekávat. Tedy ne obchoďák, ale jakože městečko s obchody. Taková turistická zoo typu "dáme turistům co chtěji a my víme nejlépe, co chtějí". Na druhou stranu, pár dobrých vychytávek tam měli, jako třeba stojany na telefony, aby se člověk mohl sám vyfotit a tak.

Každopádně po tomhle tyjátru se objevil klášter a velký buddha. Začala jsem klášterem. Pak jsem se vypravila k nějakému uměleckému dílu za klášterem. Na fotkách vypadal jak hodně obelisků vedle sebe. Jenže. To co vypadalo pěkně na fotce, se momentálně opravuje. Všude lešení a stavební ruch. Škoda. 

A hled u toho zařínala turistická stezka na "Sunset peak". Bratru 4,5 km jedním směrem a asi dalších 400 m stoupání po svých. To už bych s ohledem na lanovku která končí jízdu v šest nedala. A tak jsem se vypravila "jen" na vyhlídkový bod, ze kterého má být vidět klášter a velký buddha. Jako našla jsem ho. Ale byla to tedy dřina vysokorského šerpy. Tam jsem se otočila, a sešla zpátky dolů. Na velkého buddhu se mi už ani moc nechtělo, ale když už jsem tam byla, tak jsem tam vylezla taky.

Pak už jsem si pochodila ty obchůdky a jela zase dolů.

Pro případné zájemce o výlet - na místě je mnohem víc turistických stezek. Stojí to za to, když se odmyslí ta turistická část výletu. Speciálně ten "Sunset peak" má krásné výhledy. Viděla jsem fotky i ze západu slunce, jen mi moc není jasné, jak se lidé dostávají zpátky potmě, protože jse o klasickou přírodní stezku, nerovný povrch, kamenné různě vysoké schody.  Co taky stojí za to je lanovka. Ta je fakt pěkná. Nestojí za to prosklené dno, kterým jsou z 90% vidět jen koruny stromů. Kousíček se jede nad vodou, to je trochu zajímavé, zejména když pod vámi projíždí loď.  Pro info cestou nahoru je dobré sedět na straně vlevo (tedy dál od dveří), pro cestu dolů zas u dveří. Lze jet nahoru (či dolů) i jen autobusem - cesta má trvat asi hodinu a bude samozřejmě levnější.

Každopádně jsem se tedy nahoře dost zdržela. Měla jsem v plánu i výlet na další část ostrova, ale to nevyšlo. Měla jsem hlad, tak jsem zapadla do místního obchoďáku, ale nějak jsem nemohla nic normálního najít, takže jsem si jen koupila sendvič a pití a povedlo se mi to komplet vyřídit samopokladnou v čínštině. Jsem prostě dobrá.

Když jsem dojela metrem domů, byl jen čas koupit nějaké krémy. Konkrétně ve watsons jeden, který jsme s Wandou pořídily v Thajsku a tahy mají jeho bratříčka. Jenže po testu jsem si říkala, že možná by mohl být lepší ten druhý co mají, ale k němu nemají tester. Znamenalo to hledat prodavače. První mi řekla, že ano, já tady pracuju a pak, že se musím zeptat někoho jiného. OMG. Druhý zase že musím počkat a když přišel tam mi sdělil, že tester není a mám zkusit ten druhý krém. WTF. Jsem tu z Watsons docela zklamaná.

Tak nic, tak jsem zkusila druhou kosmetiku, Sasa obchod. To je velký obchod, jen má děsně zmateně rozmístěné věci po prodejní ploše. Už jsem věděla, že když si koupím tři balení masek, které chci, zaplatím jen dvě. To v celkovém součtu vyjde na cca na 25 korun za masku, přičemž v Praze ji mají za 99. Dobrej kauf! Vzala jsem ještě cleanser pro Wandu. I u něj byla nějaká cedulka  (čínsky) a tak jsem se z paní prodavačky snažila mámit, jestli i za to je nějaká sleva. A prý že ne, prý je to jenom cena pro VIP. Tak jsem se dožadovala toho být VIP a nějak mi to neprošlo :-D

Pak už byl nejvyšší čas na večeři a tak jsem se vypravila na čínu. Ale cestou jsem potkala Pho :). Já mám ty preference prostě trochu jinde. Musím říct, že tady je super, jak tu mají kuchyň snad všech koutů světa. Navíc to mám všechno hezky u nosu v "jídelní ulici (spíš čtvrti) kousek od hotelu. 

Pak už jen kupuju tradiční večerní bubble tea a jsem zvědavá, co dělá klimatizace. 

Zatím docela dobrý, tak uvidíme...

Hong Kong - den 3 (Monkey hill)

Dnes podle všeho mělo být nejhorší počasí. Nebo zítra. Nebo se uvidí. Každopádně jsem ted ještě odložila lanovky a vybrala výlet po zemi. 

Nejdřív jsem se ale vypravila na snídani. Poměrně dlouho jsem ji nemohl njít. V obchoďáku z rohem je řada hipsterských kaváren, ale se sladkým (i když třeba durianovým) pečivem mne neoslnili. S cenou taky ne. Až jsem našla podnik, no připadal mi hezký. Na první dobrou jsem viděla v nabídce vajíčka, tak jsem šla dobnitř. Usadila jsem se a začala číst menu. Ha, překvapení. Vajíčka jako jo, ale k tomu samé zvláštní čínské věci jako nudle a tak. Pak jsem našla dvě volská oka, ale mluvilo se u toho o mušlové polévce. Moc mi to nebylo jasný, ale proč se ptát, testnu to. Takže to byla polévka s makarony. Příchuť mušlí jsem necítila, ale byla moc dobrá. A k tomu klasicky houska a dvě volská oka. U hosky se musím zastavit, protože kulturní rozdíly se nevyhýbají ani toustíkům. Takže lekce etikety - toust (nebo žemla, toje fuk) se v Hong Kongu jí hůlkama! Jakože normálně uchopíte do hůlek, a ukusujete, jako kdybyste to drželi v ruce.

Po snídani jsem chvilku přemýšlela, zda se nevrátit pro bundu, ono tajfun počasí ovlivňuje, i když je daleko a dost se ochladilo. Dost jako na 23 stupňů. Ale nakonec jsem to zavrhla. Dojela jsem o pár stanic dál metrem a tam přestoupila na autobus. Autobus mne dovezl až skoro na začátek stezky na Monkey Hill. Tedy ta hora se tak nejmenuje. Ani ta stezka. Je to jen snaha místních zamotat turistům hlavu (což se později povedlo). Prostě se tomu kopci tak říká, protože tam žijou opice. Kvanta opic. Tak moc, že jim musí i kontrolovat porodnost. Fakt. Píšou to tam na tabuli a mají tam ohromné klece na odchyt právě za tímto účelem připravené. Každopádně průvodce říkal, že je dobré přijít ráno. No, chvíli před polednem furt ráno je? :)

Každopádně opice tam byly i tak. Trochu poskrovnu, jedna dole u přehrady, další sem - tam po cestě do kopce a nahoře jich bylo nejvíc. Co průvodce neřekl bylo to, že je dobré jít s klackem. Ono totiž občas některá opice má pocit, že na ni civíte dost dlouho a vycení zuby. Pak stačí zamávat klackem. Chodí tak i správcové parku, když třeba odváží odpadky. No ale tak jsem jen dělala, že moc necivím a ono tak nějak prošlo.

Vydrápala jsem se na kopec, až úplně nejvýš - kopec se jmenuje Piper´s Hill a vede k němu cesta Golden Hill road. Stačilo jít po ní, ale v okolí jsou různé trailové stezky. Jediné co, tak výhledů na město a do údolí místo moc nenabízí. Pár jo, ale moc ne. Spíš se člověk kouká do zeleně na další kopce. Lidí tam kromně mne bylo jenpár, takže měl člověk i pocit, že je uprostřed džungle sám a ne uprostřed velkoměsta. Co taky musím vyzdvihnout je fakt, že i nahoře byly kadibudky pro turisty, dokonce s toaletním papírem a desinfekcí!Překvapivé.

Když jsem se vrátila dolů k silnici, všimla jsem si že hned naproti je Lion rock. To by měla být skála, ve tvaru lvího obličeje. Taková Simba, co kouká na město. A tak jsem si řekla, že se na ni kouknu. Vypravila jsem se zase do kopce, ale - přesně - ke lví skále nevede lví stezka. A ono značení trailových stezek není úplně intuitivní. A tak jsem vylezla na kopec, ze kterého tedy byly úchvatné výhledy zase nad mrakodrapy, ale lví skála to nebyla. Abych na ni trefila, tak bych musela zase dolů a pak jinam na kopec, bratru 4 km jen ke skále. A do toho začaly padat dešťové kapky. A tak jsem to vzdala. Byla jsem plně spokojená tím, jak jsem zase stála nad domy a koukala na Hong Kong z výšky.

Vrátila jsem se autobusem k metru a nějak s emi nechtělo jet dál. A tak jsem vyměnila odpolední plán A za odpolední plán B a prohlédla si golden fish market a lady market. Golden fish market je ulice, kde se prodávají rybky (a větší ryby, a králící a akvarijní rostliny, a želvy...). Pro našince je to divný pohled, neb rybky jsou v igelitu a nevypadají šťastně. No ale není to divadlo pro turisty, ti si logicky rybky nekupují. Je to trh pro místní a obchody se jen točí, jak jsem koukala! Ty rybičky kupují pro štěstí, ale rybičkám toho štěstí obchod asi moc nepřináší. Plynule pak obchod se zlatýma rybkama přešel v normální tržiště čínských krámů. Něco jsem pokoupila (platí se jen hotově) a posmlouvala (prodejci vždycky nadhodili cenu 3x dražší, než za jakou to pak byli ochotni prodat...No tady se mi smlouvalo dobře, vědoma si cen na Temu a podobných obchodech :)

Pak jsem se vydala domů, usoudila jsem že jsou to tři stanice metrem a že to dojdu pěšky, ale ono se to nezdálo. Docela dálka to byla. Dala jsem věci z nákupu domů a vypravila se na večerní promenádu. To je tady u vody taková místní atrakce. Trochu Hollywoodský chodník slávy, ale s asijskými umělci, které u nás nikdo nezná. No ale taky je tam socha Bruce Lee. Toho tedy známe :)

Pak už byl čas na večeři a jak jsem zjistila, kousek od hotelu je taková šikovná jídelní ulice. Tak jsem tam zamířila a konečně našla správnou čínu! Plno mís s jídlem, člověk si jen pohledem vybere, ukáže, a dostane do misky. K tomu dostane ještě misku rýže a je to! Skvělé! Takže můžu vyvrátit mýtus, že čína v číně chutná jinak. Nechutná. Až tedy na ten detail, že u nás by do jídla nakrájeli kapie a tady se s tím nemazali a narvali tam tuny pekelně ostrých beraních rohů i s jádřinci :) Ale výborné to bylo, to zas jo.

No a po večeři klasicky ledový čas s sebou a domů :)

Hong Kong - den 2 (Sai Kung)

Do dvou do rána jsem se převalovala a nemohla jsem usnout. Jet leg pracuje usilovně. Je docela s podivem, že jsem se vzbudila v půl desáté. Pojala jsem myšlenku, že je děsně pozdě, ale zas až tak vážné to nebylo :)

Nicméně i tak bylo potřeba řešit, co dělat. Mám plán, ale ten je od toho, aby se průběžně měnil. Plus tedy taky je nutné uvažovat s ohledem na počasí. Jestli přijde tajfun, asi se moc k moři nepodívám, lanovky stejně a to je v podstatě většina mých plánů :)

A tak jsem zvolila cestu k moři. 

Někoho možná překvapí, že Hong Kong není jen město. Mne to vlastně na první dobrou překvapilo taky.  Je tu spousta přírodních zábaviček a jedna z nich je "geopark Sai Kung", zapsaný i v UNESCO.

Cesta tam trvala asi hodinu. Bylo nutné to vzít metrem, pak přestoupit na jinou linku a pak jet ještě autobusem. Naštěstí je tu všechno fakt dobře značené. Metro i autobusy. Nebyl problém. Před cestou jsem ještě posnídala, jen jsem si blbě vybrala. Co bych si dávala toust s vejcem a šunkou když si můžu dát něco, co se podivně jmenuje. A tak se z toho vyklubal toust sladký. Něco jako s máslem a medem nebo tak něco. Nebylo to špatné, ale ne úplně to, co jsem si představovala. Vtipné taky bylo, že to bylo v takové hi-tech restauraci, kde člověk má QR kód, na něm je menu a z něj si vybere, objedná a zaplatí. Hm. Pokud v posledním kroku nezjistí, že je to mimo provoz a "objednejte si u obsluhy" :-D. No ale zvládli jsme to.

Do geoparku jsem se doplácala tak nějak před polednem. Projdu nábřeží a překvápko. Podle všeho (i tripadvisor, klook atd.) vyjíždí od mola lodě a představují turistům geopark vzniklý kdysi za výbuchu supervulkánu. Docela drahá sranda, kolem 500 dolarů. No ale to úplně nepřeje plánům z hodiny na hodinu. Myslela jsem si naivně, že přijedu, odchytnu loď a oni mi rádi prodají lístek. Tak to ne :)

Ale na druhou stranu je na molu hafo drobných prodejců cestiček na ostrůvky okolo. Buď formou trajektu (tedy tam a pak zpátky) nebo "okružní" jízdy s přestávkou. A přesně takovou jízdu mi vnutil jeden prodejce. Taková ta klasická velká cedule s tím, kolem čeho se popluje. V čínštině. Nebo spíš kantonštině, ale jako kdyby to nebylo fuk. V angličtině měl jen nějaký článeček asi o manželce, že rozjela svůj malý byznys. Jakože "i ženy podnikatelky tu máme". Takže jo, budeme to podporovat. Jedu.

Jely jsme nakonec tři. Použité Y je správně. Řídila paní z článku, jela jsem já a dvě další asiatky za celou loď. To vše za 50 dolarů. Právě jsem ušetřila 450 dolarů! Já jsem TAK dobrá! :). Platit ale bylo nutné hotově. Nešla ani Octopus karta. Pán zmiňoval jen Alipay. A ten nemám :).

Nejdřív se objely nějaké ostrůvky, jeskyně a tak a pak se zakotvilo v přístavu. Tedy zkusilo se to v jednom, tam to nešlo (lidé chtěli nastoupit, ale smůla) a jeli jsme do druhého. Tam to šlo. Paní neuměla slovo anglicky (ono ani pán, co mi to prodával ), ale rukama nohama jsme si řekly, že  ve čtyři se jede zpátky.

Vystoupila jsem a zjistila, že jsem na "sharp" islandu a můžu se vydat stezkou na vyhlídku a pak na druhou pláž (tu, co tam nejde přistát). Tak jsem se vypravila na výlet. Stezka byla samozřejmě do kopce,protože vyhlídky prostě na úrovni moře nebývají. Ale nis hrozného, takový výstup na Oblík v Českém Středohoří, možná ani to ne. Stezka kus betonová s milionem schodů, kus klasicky přírodní.

Když jsem se tam doplácala, výhled fakt stál za to. Nicméně pak jsem se vrátila zpátky, protože ta druhá pláž mi vlastně nepřišla nijak úžasná.

Nevzala jsem si plavky, ale už vím, že by to šlo. Jsme v civilizaci, takže záchody i převlékárny. A přestože je pláž jakože zavřená a není na ní plavčík, ani protižraločí sítě, voda byla pro Evropana teplá a asi tři lidi se i koupali. Já jsem se poflakovala při pobřeží, cachtala si nohy. Pak jsem si i koupila zmrzlinu a colu (malinký stánek bez vaření - jen nápoje v plechovce, zmrzliny z mrazáku a brambůrky - placení hotově). No a pak když bylo půl čtvrté, došla jsem na molo a za chvíli přijela loď. Byla to jiná loď i jiný kapitán, ale naše lístky bral. Takže jsem nastoupila (já i ty dvě asiatky co jely v poledne se mnou a taky páre dalších lidí) a dojeli jsme zpátky.

Jinak na molu nebylo moc co k vidění - podél mola z malých loděk prodávali rybáři čerstvé ryby a na molu bylo pár restaurací s mořskými plody. A jednak jsem ještě neměla moc hlad, jednak měli menu koncipované pro dvě osoby, pro čtyři osoby... Tak nic. Sedla jsem na autobus a jela zpátky. Jak jsem říkala, MHD tu funguje skvěle. Jezdí malé autobusíky (pro 19 lidí). víc osob řidič nevezme, ale všichni jsou v klidu, neb za 3 minuty jede další autobusík. Taky je nutné být připoután. Jsou za to velké pokuty (píše se v autobusu). Až 5 tisíc dolarů a taky třeba tři měsíce ve vězení. A nejen že se to píše, viděla jsem i reels, jak lidi byli pokutovaní. No ale třeba cestou do geopraku ten busík funkční pásy neměl. Tak nevím, nevím. Cestou zpátky jsem tedy připoutaná byla.

A sice jsem se dostala do své čtvrti poměrně rychle, ale ...to jsemnatrefila na UNIQLO (obchod s oblečením), pak na drogerii...no a pak jsem se vypravila na večeři. Šla jsem původně na čínské nudle, ale cestou jsem potkala japonskou restauraci. A ta mne uchvátila. Včetně výborného hodnocení na google. Trochu dražší jídlo, ale naprosto luxusní. Hrozně jsem se přecpala a rozhodně tam půjdu ještě jednou. Dneska jsem měla vepřeové s rýží, k tomu drobné zavařené houby, zelenina a miso polévka. Vážně moc dobré. Mám poznačeno, zájemcům můžu dát odkaz :) Jídlo se objednává na velikosti. Moc jsem netušila, co si představit, tak jsem vzala zlatý střed (vel. L) a bylo toho strašně moc. Příště M bude normálně stačit.

Hned vedle dělají bubble tea, tak jsem si jeden koupila s sebou domů a při příchodu domů mne čekalo překvapení. U výtahu je uvedeno, že byl vyhlášen první stupeň tajfunového nebezpečí. No paráda. V podstatě to ještě nic neznamená. Je to v podstatě jen varování, že je tjfun blízko. ale chápejte. Blízko je 800 km. Tk uvidíme, co bude dál.

Ikdyž jsem byla zpátky z výletu relativně brzy, stejně jsem se domů dostala až před osmou. 

Teď jdu do postele a uvidím, kdy se mi povede usnout.

 

Hong Kong - den 1

Klasický jet-lag. Večer jsem někdy kolem 23 hodiny padla únavou, abych už ve dvě byla vzhůru. A pak ne a ne zabrat. Když se to povedlo, vzbudilo mne světlo, které zvládne prostoupit závěsy kolem půl osmé. A mně se silně nechtělo vstávat. Napsala jsem blog, ještě polehávala, ale pak jsem si řekla, že ani za hodinu se mi nebude chtít. A že to možná zlepší snídaně. Kolem desáté už jsem tedy byla venku v ulicích. 

Vyrazila jsem směr ferry, protože sice lze jet naHong Kong island metrem, ale trajekt se prý musí zkusit. A tak jsem to zkusila. Za 6,5 dolaru (cca 18 korun). Je to divné, průvodci tvrdí že 3 dolary...No nevím, účet mluví jasně. První cesta vedla k Mid-Levels escalator. Bylo důležité být tam dopoledne, protože jízda eskalátoru měni směr a dopoledne prý jede nahoru. To mi ale nezabránilo stavit se na snídani. Protože jsem měla už velkou potřebu kávy, nakonec jsem vpadla do mekáče. Já vím, chyba. Ale nemohla jsem tušit, že za druhým rohem začne být kavárna na kavárně. Takže mekáč. Ale znáte to, asijské mekáče jsou trochu jinde. Třeba nabízí matchu s boba kuličkami :)

Takže spokojenost. Snídaňový sendvič byla klasika, snad jen s více kořeněným masem.

Protože jsem v mekáči nenašla záchod (divné), našla jsem ho po mírném hledání ve food kourtu nějakého obchoďáku. A pak už jsem mohla vyrazit k Mid.Levels ekalátoru. Dorazila jsem tam v 11:58, ale asi hned v poledne se to nepřepíná. Nebo ne v neděli. Každopádně jsem s ním vyjela kus. Ne úplně nahoru, ale kus jo. Jde o venkovní eskalátory, kdeté jsou řazeny nad sebou v ulici. Takže vyjedete ulici, normálně přejdete po přechodu silnici a jedete dál a výš. Jde o největší krytý (ano, má to stříšky) eskalátorový systém na světě. Údajně to měří vcelku asi 800 metrů. Rozhodně je to zábava.

Po vystoupení jsem byla už dost vysoko, abych v poklidu sešla k chrámu "Man Mo", to je chrám zasvěcený bohu literatury (Man) a bohu války (Mo). Zvláštní kombinace. Jde ojednu z nejstarších dochovaných svatyní na ostrově, ale z našeho pohledu to stáří je takové....takové. Chrám byl postaven roku 1846. Uvnitř to má ale atmosféru - plno dýmu z vonných tyčinek, obětiny atd. Chrám se krčí mezi mrakodrapy, takové zajímavé.

Pak jsem se vrátila dolů k metru a vzala to metrem k tzv. Monster building. Jde o snad nejznámější dům v Hong Kongu. Respektive souhrn domů. Originál zeshora vypadá jak písmeno E. Jd eo soustavu domů, které byly postaveny v 60. letech 20. století pro nízkopříjmové obyvatele. Domy mají až 18 pater. Navštívila jsem obě nádvoří a pak jsem to vzala místní ikonickou tramvají zpět. Tedy zpět - spletla jsem si směr. Takže jsem se projela tam, abych zase vystoupila a jela zpátky (jedna cesta tramvají bez ohledu na vzdálenost 3,30 dolaru - obecně ceny, které jsem našla na webu moc neodpovídají a jsou o chlup nižší, než je skutečnost).

Z tramvaje jsem došla k tramvaji na kopec. A začala nejzábavnější část dne. To je totiž tak. Na kopec (Victoria Peak) vede tramvaj. Nepatří do MHD a platí se zvlášť, jde jít ale podél kolejí nahoru i pěšky. A hned kousek od začátku pěší cesty je kavárna. Jako docela roztomilá kavárnička, kdyby. Kdyby nebyla na každém instagramovém záběru. A tak jsem si dala kafe a měla výhled na instragramové lovkyně záběrů z první ruky. Bylo to vyfotit se s kávaou a tramvají. Než pojede další, nahodit natáčku na ofinu, naaranžovat kávu a střihnout to znovu. A tak furt dokola. Zábava k popukání :), i když je mijasné, že mít s sebou Wandu, lovíme záběry taky. Tady se tedy vyplatilo mít moji velkou hlavu, neb se stačilo postavit, udělat selfie a milé lovkyně instafotek schovat za svoji hlavu. :-D

Pak jsem sešla dolů a vyjela nahoru :-D

Doporučuje se lístek mít koupený předem. Já neměla, neb jsem nevěděla jak mi to vyjde nebo nevyjde, ale i bez lístku to odsýpalo. Je možné si koupit lístek jen nahoru, nebo nahoru i dolů nebo kombo s vyhlídkovou terasou. Terasu nedoporučuji, je tam plno krásných vyhlídek i bez vstupného. Takže jsem jela nahoru za 108 dolarů.

Ano, nahoře jsem se trochu zděsila. Tramvaj zastaví regulérně v obchoďáku a mně chvíli trvalo, než jsem našla cestu ven. Pak jsem se zděsila znovu, protože hned naproti je další obchoďák. No ale dobrý, pak je tam taky stezka, která měší asi 3 km, je v podstatě po vrstevnici a nejsou na ní davy. A kvůli ní chci říct, že nebýt na Victoria peak, je jako nebýt v Hong Kongu. Krásné výhledy na všechny strany, ale totální úlet je výhled na město. To se totiž vyloupnete na vyhlídce a pod vámi dole jsou všechny ty ohromný mrakodrapy. Naprosto neopakovatelný pohled.  Victoria Peak je údajně 552 metrů nad mořem. Přijela jsem nahoru za světla, ale během procházky začalo zapadat slunce a město se podemnou rozsvěcet. Naprosto jedinečný pohled! A tuhle denní dobu jde jen doporučit. 

Pak už jen sjet dolů, dojít na metro a vyrazit domů. I s večeří jsem doma zakotvila kolem deváté večer. Večeři jsem našla tady kousek od domu a riskla jsem mleté maso s rýží v hořkém melounu. No tak hmmmm. Ten meloun byl překvapivě fakt hořký :-D. Ale maso z něj šlo vyloupat, tak nakonec spokojenost :) . Jen tedy nakonec placeno Octopus kartou, protože se ukázalo, že normální kartou to nepůjde. NIčemu to nevadí, krom toho dražšího dobíjení Octopusa.

Hong Kong - přesun do Asie

Pátek byl dnem, ve kterém se nic nedařilo. Ráno jsem si došla do sklepa pro kufr - lautr nový, který dali Turkish Airlines Wandě za ten, který jí zničili cestou do New Yorku. A začala jsem balit. To šlo docela snadno. Ale pak Wolala Wanda, že si zabouchla dveře, když jen tak vyběhla pro kočárek. Takže jsem měla plnou hlavu toho, tak podupává venku s kočárkem. Do toho jsem si šla dobarvit odrosty, aniž bych si všimla, že jsem koupila zásoby úplně špatné barvy, takže jsem si odrosty nabarvila krásně dooranžova. A čas se krátil. Asi bych se na to vyprdla a letěla oranžová, kdyby Wanda nepronesla "tak si holt musíš vyběhnout do drogerie". No, nechtělo se mi. Ani trochu. Ale. Oranžová hlava by mne spokojenou úplně neudělala. A takjsem vyběhla a znovu barvila. Výsledkem byla lepší barva na hlavě, ruku v ruce s horší hlavou obecně, neb dvojí barvení se vlasům moc nelíbilo. No, to už nespravím. A taky si před letem ještě nelehnu, neb to už nestihnu.

A tak poslední drobnosti, zavřít kufr a hrr na letiště.

A tak ne. Jak jsem zmínila, že jde o nový kufr, mělo to svůj důvod. Konkrétně ten, že nebyl nastaven zámek na zip (tedy číselný kód zámku). A tak to nastavím, co by se tak mohlo pokazit, že. No, pokazit by se mohlo úplně blbě. Zadala jsem totiž úplně jiný kód, než mají všechny naše kufry. To mi došlo dost rychle, ale už ve chvíli, kdy bylo nastaveno. Ale neva, nastavený kód si pamatuju. Já jo. Kufr ne. A odmítá zámek povolit, ani na kombinace okolo (kdybych se při přestavování zámku přetočila o číslíčko). A nic a nic a nic. A taky si všímám, že Turkish dodali sice kufr, ale bez TSA zámku. Tedy ne, že bych ho teď úplně potřebovala, ale sakra. Nevšimly jsme si ani jedna. Pozdě to řešit. Pozdě i pomalu řešit zámek na kufru. Už mám jet na letiště. 

A tak znovu do sklepa a vytáhnout ten kufr zničený cestou do USA. Ten TSA zámek má. Nemá ale klíč. Kde klíč leží netuším a nemám na jeho hledání čas. Na obvyklém místě se nepovaluje. Tak poslední kufr, ten co je zničený už déle (tedy nejde mu vytáhnout madlo). Ten funkční zámek má, ale bez toho madla je to vopruz. Mnohokrát ověřeno. 

Výborný stav, čas tlačí. Házím všechno zpátky do nového kufru s nefunkčním zámkem (díky Marcelo), stahuju zip páskem (takovým tím, na který pak budu potřebovat nůžkynebo nůž, ale nač stahovat kahloty, když Hong Kong je ještě daleko) a se slovy "já bych snad radši měla zůstat doma", jedu na letiště.

Tam jsem odevzdala kufr a prošla do tranzitu než bys řekl švec, a tak jsem zaplula do salonku (poprvé jsem mohla využít ten Pražský a ano, kam se hrabe na Vídeň...). Dala si gin s tonicem a koukala na letištní plochu. Taky jsem si vyslechla telefonát pána vedle mne, který se potřeboval zjevně rozloučit s milenkou, než odletí s manželkou někam na dovolenou a během 45 minut hlásili, že bychměla jít, protože začíná nástup do letadla. Cože? Tak brzy? Ale jo. Na T1 je bezpečnostní kontrola až u gate a tak začli skenovat brzy. Šlo to ale jak po másle, tedy krom toho, že bylo nutné vyndat všechny věci z batohu, protože technologie T2 sem ještě nedorazily. Paní u rentgenu ale říkala, že na to časem dojde :-D.

Letadlo naprosto plné, ale utěšovala jsem se tím, že tohle bude let na dvě hodiny, tak to snesu, že let do HG pak bude lepší. 

V Istanbulu jsme byli poměrně rychle. Zajímavé také bylo, že jsem se vyloupla na letišti tak, že jsem neprošla žádnou další bezpečnostní kontrolou (minule jsem kontrolou procházela, proto mne to zaujalo). No ale rychlý přestup, na salonek čas nebyl (k čemu mi tedy ty vstupy jsou...) a rovnou jsem šla k letadlu na gate a netrvalo dlouho a hned se nastupovalo na další let. Ten nástup byl hezky po turecku chaotický. než aby na obrazovce zveřejnili která část letadla má zrovna nastupovat, přišel pán, chumlu okolo sebe něco řekl a pak začal zmatek, kdy nikdo nevěděl nic a všichni chodili za pánem s letenkou aby je někam poslal. No ale i tak se nějak nastoupilo a moje představy klidného letu vzaly za své. Opět úplně plné letadlo, letěla s námi i basa a několik houslí, protože jistá škola se vracela do Hong Kongu. Už byly dvě ráno a já hrozně ospalá.

Start, večeře (ne, nedávejte si v letadle ceasar salát, je to past a chutná hnusně) a pak už jsem spala. Což zas bylo fajn, že jsem let na 9,5 hodiny tak nějak proklimbala.

Pak už jen snídaně, několikrát přeměřit teplotu nemocnému za školního zájezdu (chudák fakt trpěl od pohledu a i když byly učitelky fakt vybavené - teploměr, léky, roušky), tak to pro něj musela být cesta hrůzy. A přistávali sjem v Hong Kongu.

I tam to šlo ráz na ráz, kontrola pasu, vyzvednout kufr (to tedy trvalo věčnost než přijel) a vyrazit do víru velkoměsta.

Tedy - ještě zařídit základní věci jako je Octopus karta a peníze. Octopus karta tady slouží na placení dopravy a vlastně i všeho dalšího. Jde koupit i kartou, ale dobíjí se jen v hotovosti, říká paní u stánku. Jenže já ještě nemám hotovost. A tak mi paní říká, že když mám iPhone, můžu si stáhnout appku a používat tu, že se mi karta přidá rovnou do peněženky a budu tomít jednoduché.

Hezká rada.

Jenže.

Jenže já si tu appku stáhla už doma. 

A zjistila jsem, že jednakje hák v přidávání peněz (nabízí to spoustu měn, včetně české koruny - ale nenabízí to hongkongský dolar. A tedy se nevyhnu směně, která je navíc fakt drahá a nemůžu s tím nic dělat).

Druhý hák je v tom, že o nefunkčnosti appky na octopus čtu dlouho. A někdy dobiotí nefunguje hned, jindy až později, ale prostě funkčnost není to, co bych si představovala. A tak odcházím od paní a zkouším znovu Appku Octopus nabít. Tiše trpím při kurzu, za jaký to dobíjím, ale i tak to nejde. Kartu to odmítá.

Jdu ven, koukám po bankomatu, ale taky nic nevidím a tak Octopus zkouším dobít z Revolut karty. Nemám tam koruny, tak dobíjím eury. Taky příšerný kurz, ale mám dobito. OK, do centra se dostanu.

A pak, pak se z hlubin letiště vynoří bankomat HBSC (už přímo v koridoru k autobusům). A tak vybírám i nějakou drobnou hotovost.

Pak už jdu k autobusu, to mám předem vybráno, kterým pojedu.

A21.

Ono totiž možností dopravy je moc. První je nějaký expresní autobus do centra za turistickou cenu cca 115 dolarů (cca 300 korun). A pak další pro nás socky, co nechtějí platit předražené jízdné. Buď autobus S1 na první stanici metra a pak metrem (pro mne s přestupem) - to je absolutně nejlevnější varianta, nebo autobus přímý do centra A21, což je varianta jen o trochu dražší. V zájmu jednoduchosti beru tu, ale asi by bylo nakonec jednodušší to metro. Autobus totiž hlásí zastávky, ale stylem chrrr-chrrr- grrrh, takže vím prd. Orientuju se tak nějak podle google maps a vystupuju ve chvíli, kdy si myslím, že už tak nějak jsem na místě. Díky bohu za techniku a google maps.

Hledám hotel a naštěstí už předem vím, že vlez je podivný. A tak vstupuju do budovy přes nějakou šicí dílnu. Vlezu tam jen proto, že vidím výtah a tak si tak říkám, že to by mohlo být. A nějaký pán na mne ukazuje, posílá mne za rok a ukazuje mi pět prstů. Geniální pán. Tedy spíš zkušený. Vydí vytřeštěného turistu s kufrem, je mu jasné, co chci. A ukazuje správně. Je tam druhý výtah a v pátém patře je můj hostel.

Ono totiž ubytování v Hong Kongu je speciální kapitola. Drahé jek pes. Hostel je fajn volba (hostel chápejte jako způsob ubytování, které má krom klasických společných místností i samostatné pokoje), jen je nutné vychytat ten správný, protože na jedno hodnocení (a to ani to z booking) nejde úplně dát. A tak při hledání kombinuju hodnocení na booking i na google a nakonec vybírám. Vybrala jsem dobře. Jako jasně, pokoj v HongKongském stylu na pár metrů,a le je šikovně udělaný a mám velkou koupelnu. A je čistý, takže asi OK.

Beru od recepční nůžky, dobývám se do kufru a pak už mi nic nebrání v tom se osprchovat a vyrazit ven.

Únava ze mne spadla, tak ještě krátce dojdu k promenádě, okouknu cvrkot, ale pak už mám hlad. Zaplouvám do prvního foof courtu na který narazím a objendnávám - thajské jídlo :-D. Já vím, je to vtipný. Plus navíc já thajské jídlo moc nemusím, ale mám hlad a nechci už nic hledat. A překvapivě dobrá volba, bylo to naprosto výborné.

Pak už si jen v 7/11 kupuju vodu a jdu si lehnout. Stejně už je pomalu 11 večer, než se dostanu do postele... 

Doplnění: přímá linka z letiště by měla údajně stát cca 115 dolarů, autobus A21 mne stál 34,60 a kombinace bus S1/metro byměla být ještě cca o pět dolarů (zhruba) levnější.

Vietnam - Ho Chi Minh II. série no. 2 a cesta domů

Ráno tedy v hotelu posnídám, tentokrát si dám výborné nudle a z ovoce je k dispozici i jackfruit, na pokoji beru prázdnýbatoh a vyrážím do Coopu na nákupy. Coop je asi 20 minut chůze a už takhle ráno je vedro k padnutí. V sámošce chce ochranka, abych batoh dala do skřínky, ale když zjišťuje, že je prázdný, neřžeší to a nechává mne být. Nakoupím pár drobností, ale s ovocem fakt nejsem spokojená. Jednak je drahé oproti deltě Mekongu, jednak od pohledu nic moc. Asi jsem udělala chybu. No co se dá dělat, něco nakoupím a budu doufat, že dovezu v nějakém slušném stavu.

Cestou domů dávám ledový čaj a před hotelem ještě potkávám paní s rambutanem, který je docela pěkný, tak beru ještě ten. Vhotelu vše dávám na podlahu, aby se to nezapařilo v pytlíkách, vypadá to tu jak v zelinářství :)

Ven se mi strašně nechce, ale donutím se. Venku volám Grab, aby mne dovezl do centra. Jeden mne přijme a pak ukrutně dlouho nejede. V appce má, žeještě jeden stop.Kdo se ho prosil? Je děsné vedro a tak to ruším a volám jiný Grab, ale opakuje se stejný scénář. Tak ruším i to a jdu pěšky. V centru jen tak pokoukám, koupím si hrnek ve Starbucks náhradou za rozbitý z Kuala Lumpur, dojdu si na obědovečeři a balím to. Mám vedra fakt plný zuby. Volám Grab, jedu k hotelu.

Beru si poslední ledový čaj a jdu se osprchovat (taky si umyju vlasy konečně po tom "super" mytí hlavy, po kterém tedy stály fakt za prd a zrovna začíná pršet. Ale nic velkého, pár kapek. 

Z deště nakonec nic nebylo. Pomalu jsem si sbalila věci a před sedmou večer (díky hotelu za koncept  ubytovávání na 24 hodin) jsem šla udělat check-in. Pro jistotu jsem si ještě od paní v recepci vyžádala účet, protože mám stále na účtu blokovanou cenu za hotelový pokoj a nemám žádný doklad o tom, že jsemplatila v hotovosti. Takže kdyby se náhodou chybka vloudila, bude jistější mít doklad. Paní nemá námitek, ještě si se mnoupovídá o tom, co by případně mohl hotel zlepšit. Zaskočilo mne to natolik, že mne nenapadly dvě věci - tedy že ubytovat bez rezervace a že mít v televizi netflix. Děsně hi-tech hotel má jen youtube. No ale pozdě, napadlo mne to až o dost později.

Slečna miještě přitáhla vozík na zavazadlo (ač můžu letadlem přepravit 30 kg, velikost mého zavazadla a mých sil, dovoluje "jen" 21. Škoda, kdyby to mohlo být ve dvou kufrech, táhla bych toho výrazně víc...). Já si zavolala Grab a za chvíli jela na letiště. Novinou je, že k ceně jízdného na letiště se přičte (asi) cena za vjezd. Vlastně se mi to nelíbí, ale nevím moc co s tím dělat, jednu platbu jsem zkusila reklamovat a Grab nic. Není to moc, ale mají to mít v ceně komplet...

No nic, na letišti podávám zavazadlo (zase díky udělanému check-in online předem nemusím stát frontu), procházím kontrolou a jsem v tranzitním prostoru. To vše výrazně rychleji, než jsem čekala. Nevadí, mám ještě pár drovných, zajdu se najíst. Jenže. Jenže mezinárodní terminál je úplně něco jiného, než termináldomácích letů. Na mezinárodním si hrajeme na víc "hoch" prostředí a tak máme stánky s předraženýma cetkama a k jídlu jen bagety. Já chtěla Pho. No, protože je víc času, najdu si salonek a jdu do něj. Jaké překvapení! Salonek nabízí kyselé víno, pivo a limonádičky a pak polévku a nějaké tousty. Plus pár teplých jídel, která úplně nevzbuzovala mou důvěru. Dala jsem si polévku a bagetku. Nic moc. Balím to a jde na letadlo. Nástup byl docela rychlý, letadlo tentokrát úplně plné. Vtipné bylo, že jsme sice dostali úvodem kartičku s menu, fakticky mi pak nikdo nakonec nedal vybrat (přestože vedle v uličce ano). Je tedy fakt, že jsem to moc neřešila, neb jsem dostala přidělenou svoji volbu. Nějak jsem z ní ale nebyla moc nadšená, a tak jsem ji jen ponimrala a vrátila. Snídani (opět bez výběru) jsem si už ani nebrala. Že je něco špatně, mi začalo docházet později. Bolest břicha, křeče v žaludku. Uááá! Celou dobu letu. V Istanbulu jsem se ani nesnažila o salonek, to nemělo v tom stavu vůbec smysl. Z Istanbulu je do Vídně už jen kousek, i tak byl v podstatě nekonečný. Jídlo jsem odmítla a jen jsem doufala, že nebudu zvracet, přestože je letadlo vybaveno pytlíky, nemyslím si, že umím zvracet tak způsobně, že by byl pytlík dostačujícícm zařízením.

Otravu jídlem bych v poslední den dovolené fakt nečekala. Podezřívám ten salonek, protože v letadle by z jídla bylo blbě půlce lidem, což nebylo. Ve Vídni se mi povedlo vecpat se na dřívější vlak, což bylo fajn, protože mi ubylo čekání a tedy i trpění a vyrazila domů. Do Prahy, do Podolí, do lékárny....znáte to.

Bude doplněno

Vietnam - Ho Chi minh II. série

Ráno po těch nabitých dnech se mi vlastně nechtělo z Can Tho odjíždět. No ale vstala jsem, zašla docela brzy (už kolem osmé) na snídani, načež jsem dostala zprávu od Perly, se kterou jsem řešila i nákup ovoce domů. Bylo mi doporučeno nechat to až na Saigon, ale ráno Perla psala, že jí došlo, ž něco v Saigonu nekoupím. A že sedne na motorku, zajede na ostrov a koupí mi to! To pro mne bylo až neuvěřitelné. Chvíli jsme se dohadovaly, zda to nenechat být, a já si říkala, že je fajn, že jsem vstala tak brzy, že ještě stihnu oběhnout rychle místní trh. Ale Perla byla rychlá a kolem deváté už psala, že je před hotelem i s balíčkem. Navíc ho ani nechtěla zaplatit :-o. Jak říkám, je to až neuvěřitelný přístup.

V deset mi pak ještě napsala, že mluvila s řidičem, a shuttle mne vyzvedne v 10:20 u hotelu. To znamenalo se v podstatě už jít odhlásit a počkat. Asi v 10:30 shuttle opravdu přijel, naložil mne a odvezl (i s dalšími lidmi) kamsina periferii za město. Už jsme tam kdysi s Wandou vystupovaly, ale teď je tam regulérní autobusové nádraží. Takový místní Florenc.

Tam jsme předali zavazadla k uložení a nacpali se každý na své lehátko. Dostali jsme taky lahvičku vody a jelo se. Když jsem kupovala lístek, bylo uvedeno, že cesta trvá čtyři hodiny. Byla jsem tedy překvapená, když za dvě už jsme byli v Saigonu. Nevím co ty uvedené čtyři hodiny znamenají. Zd je to starý údaj, je to pro případ zácpy nebo je to i se shuttle odvozem. Každopádně jsem se musela řidiče zeptat, jestli fakt mám vystoupit a rukama nohama jsem pochopila, že ano. Hned se na mne slétla tuna taxikářů a Grabařů, ale věděla jsem, že k ceně lístku jsou dva shuttle, takže jsem se poptávala po shuttle do "District 1". Byla jsem odvelena do klimatizované haly, kdy jsem asi deset minut počkala a pak jsem byla odtáhnuta do narvaného shuttle a jelo se. Přiblížili jsme se víc centru a vystupovalo se. Tak jsem našla Grab za dvacku a pokračovala v jízdě.

Jak jsem už říkala, konec dovolené jsem neměla moc ošéfovaný hotely. Na poslední noc (respektive dvě, abych mohla odejít z hotelu až večer,protože let mám v deset večer) jsem měla zamluvený hotel v centru, s hezkými pokoji a hodnocením 9,1. Jenže když jsem začala hledat cíl pro Grab, neexistoval. To bylo divné a tak jsem koukla do Google a tam hotel sice byl, ale s hodnocením 1,0. Ještě divnější. Takže jsem Grabu musela zadat místo poblíž (nějaké nehtové studio). Vystoupím, hledám hotel a tam stojí pokojská. Ukazuju jí tedy název hotelu z booking rezervace, a ona neví. Nic takového tam prý není. Udělám dva kroky a hele, stojím pod nápisem se jménem hotelu. A hele, ta pokojská pracuje přímo v tom hotelu. Další zajímavá věc. Zrovna se do hotelu nahrnulo ale víc hostů a tak chvíli čekám. Pak už jsem u recepce jen já a staří asiati, kteří asi čekají na dceru která šla na pokoj. Recepčí sse ptá, zda patříme k sobě (???). Pak tedy, že se omlouvá a že check-in. Vysvětluju jí, že je mi to líto, ale raději bych nejdřív viděla svůj pokoj. Jasné, není problém, hned mne tam zavede. A že mám objednaný pokoj bez okna. To vím a nemám s tím problém, v podstatě se mi v pokojích bez oken spí dobře. Ale... když tam vlezeme, koukám jak puk. Místo lampiček u postele jen trčí ze zdi dráty. Na první dobrou vidím fleky na povlečení a asi mi to stačí. Ptám se recepčí co se to vůbec s hotelem děje. A že prý změnili majitele. No sice dobrý, ale tak bych řekla, že je to takový klasický asijský podvod. Když hotel nasbírá fakt nechutná hodnocení, změní jméno a jedeme znovu. Něco se mírně upraví, připraví se pár pokojů pro spokojené hosty a když přijde někdo navíc, tak má smůlu...

Zrušila jsem rezervaci a sedím v lobby a řeším si co teď, když přijde místní zaměstnanec s tím, že by mi mohl doporučit jiný hotel, že má krásné pokoje. A ukazuje mi fotky. Jako chlapče dobrý, ale vy taky máte pěkné pokoje na bookingu... odmítám ho a říkám si, že holt vezmu něco jistějšího. Vyšší hotel. Ale ty jsou dražší a nechce se mi platit zbytečně tu druhou noc navíc. Ale! Ale v Can Tho jsem bydlela v pěkném hotelu a ten samý řetězec tu má hotel v Saigonu taky. A má výhodu své hotelové politiky. Nabízí pokoje na 24 hodin. Když si tedy jen odložím batohy a zajdu si do města, udělám check-in později, bude mis tačit jedna zaplacená noc. Hotel je sice trochu dál, ale co, Grab mne případně do centra zaveze za pár drobných. Chci si ho objednat, ale nejde to bez platby on-line. A já bych raději platila v hotovosti, abych se zbavila peněz. A tak si volám Grab a jedu do hotelu jen tak bez rezervace. V hotelu to řeším, jasně že to půjde, uloží mi batoh a já můžu jít trajdat.

Je horko k padnutí a do centra asi kilometr a půl. Nic děsného, cestou potkávám vojenské muzeum a pak obchoďák. Vlezu tam, díky za klimatizovaný prostor. Trochu to okukuju, kupuju co nám s Vandou chybí z kosmetiky (ceny korejské furt ujdou - krém co v ČR mají za 6-7 stovek tu mají za 350 korun. Takže bereme :)

Pak jdu zpátky,a v totelu se chci ubytovat. Trochu to komlikuje fakt, ktereý jsem tedy paní říkala, ale asi ho nechtěla pochopit, že přes webové stránky hotelu nemůžu udělat rezervaci bez zaplacení. Paní pak nabízí booking, kde by to šlo. Ale zas je to dražší. Paní zjevně neumí udělat rezervaci bez nějakého systému. No nic, vzdávám to a řeším rezervaci přes booking.  Samozřejmě musím i zadat kartu kvůli platbě, ale paní mne ujišťuje, že to problém nebude.  V 19:15 přebírám klíč od pokoje, čímž si zajišťuji pokoj až do zítřejšího večera. Ideál. Ještě si vydupávám svá práva člena řetězce na snídani, která není klasickou součástí nabídky pokoje a paní to uznává a tedy je vše zařízeno.

Horší je to s jídlem teď na večer. V blízkém okolí v podstatě nic není. Plno kavárem, vývařovna jedna plná, jedna podivná (a mekáč a ještě něco už za křižovatkou,kam se mi silně nechce). Nakonec končím v 7/11, kde si kupuju kimbap a toust a ledový čaj. Jsem už dost utahaná.

Den končím po desáté, když mi Turkish dovolí udělat check-in na zítra.

Vietnam - Can Tho no. 3

Ráno v pět na mne už Perla čekala. Bylo mi trochu divné, že jdeme pěšky (minule jsme jely skůtrem), ale pak se ukázalo, že nástupní bod je kousek od hotelu. Minule jsme holt bydlely dál. Perla to i komentovala stejně. Říkala jsem si, jak je dobrá, že si to pamatuje, ale holt tam nastupují všichni...

Nastoupily jsme na loď a vyrazilo se k plovoucímu marketu.

Už jsem to říkala minule. Plovoucí markety postupně mizí. Tady ještě i záleží na sezoně (jestli je co prodávat). Vláda se snaží do Can Tho soustředit i lodě z jiných marketů, aby market udržela v provozu, ale otázkou je, jak se to podaří. Teď moc sezona není, market je znatelně menší než minule. Také se začíná trochu orientovat na turisty, nabídkou občerstvení pro ně a tak, ale furt je to znatelně jiné, než na marketu v Thajsku. To jsme samozřejmě taky zdrbly. Mně osobně se tenhle v Can Tho líbí víc, než v Bangkoku. I když je větší a jiný. Každopádně jsme zahájili kávou (Perla ví, u koho koupit dobrou - zajímavé je, že oba prodejci, které jsme porovnávaly (tedy paní jsme odmítli a šli jsme za pánem) jsou příbuzní :) Proč švagrová nemá tak dobré kafe nevím :)

Po kafi jsme udělaly další, pro mne podivnou až nevídanou věc, vlezli jsme na obytnou loď. To je tak. Hodně lidí na trhu rovnou bydlí. Někdo i na lodi, na které prodává, někdo má loď prodejní a loď bytovou. My vlezly ke staré paní, která na trhu bydlí 30 let (no, možná že zas až tak moc stará paní nebude). Každopádně si vzala manžela a odešla za ním. Na lodi vychovali dvě děti, ty jsou teď na pevnině. Aktuálně je na pevnině i manžel, který má nemocnou nohu. Když se děti přesunuly na pevninu, rodiče odmítli jít s nimi a zůstali na trhu. Loď je malinká, ani paní se uvnitř nepostaví, Na výšku je prostor menší, než člověk. Uvnitř je všechno. Na pidiprostoru kuchyňka, postel, oltářík...všechno. Spát se dá i navrchu na palubě a když člověk chce trochu soukromí (třeba na ten záchod, který funguje tak, že na palubě se odklopí jedno prkno nad vodou), tak si prostě zatáhne závěs. Paní spokojená, že ona nemusí do světa, protože svět se točí kolem ní. To je fakt, ten ruch kolem lodi se furt mění. Lze to pochopit, ale je otázkou, zda by tak člověk uměl bydlet. I dvě noci by pro mne asi byly přespříliš.

Po návštěvě u paní jsme dali snídani (stejně jako minule, polévku), ještě chvíli podrbaly s paní od polévky (zrovna pomlouvala další lidi z marketu - stává se, že si někdo s lodí podobnou hausbotu, pronajme parkovací místo jen tak, z plezíru. Prostě honorace přijede kempovat na trh) a prošly jsme si trh na pevnině, který náleží kplovoucímumarketu. Tam jsme to okoukly, nakoupily nějaké drobné ovoce, přejely lodí na druhou stranu a tam na nás už čekal Perly syn se skůtrem. Na skůtr jsme sedly (syn zas odjel lodí) a vyrazily na dlouhou cestu, asi 30 km od Can Tho. Ta cesta byla asi na hodinu (pravda, Perla jela trochu pomaleji, než by musela). 

Zastávku jsme udělaly ve vesnici, kde se vyrábí košíky z bambusu. tady se vše vyrábí ve "vesnicích", protože prostě někdo začal, potřeboval pomoc okolí, ti se to naučili tedy také a začali to vyrábět taky. Košíky se pletou různých velikostí na všechno možné a ty největší unesou i několik tun!

Pak jsme jely kolem prodejců hadů (k jídlu, samozřejmě) a krys (taky k jídlu - jedí se ale krysy z farem, ne takové ty běžně venku pobíhající) až k přírodní rezervaci. Tam zrovna přišel déšť (pomalu začíná období dešťů), ale přečkaly jsme ho chvíli pod střechou a pak jsme lodí vypluly po kanále přírodní rezervací. Kanál je plný vodních hyacintů, takže člověk často nejede po vodě, ale po zeleni. Na konci cesty jsme vystoupily, prohlédly si místní "zahradu" či "instagramový koutek", daly další kafe a na chvíli daly oddech v houpací síti (to bylo hodně příjemný). Zpátky jsme došly krátkou procházkou, kdy jsem zrovna rozebírala schopnost asiatů chodit delší věci a Perlu vyděsila "tůrou" kterou jsme měla v horách ve středu Vietnamu na šest kilometrů :-D. potvrzeno, šest kilometrů asiaty opravdu děsí. Opět lze pochopit střední úroveň fyzické zdatnosti :-D

Když jsme se vrátily k výchozímu místu výletu, tedy startu loděk a malé restauraci, Perla mi ukazovala nabídku restaurace, na které byly krysy :-D. A že prý se musí umět udělat (takže zase - je dobré vědět, kde si je objednat a kde ne) a zeptala se, zda ji chci zkusit. Vlastně jo!

Tím jsem ale Perle trochu zpřeházela hračky, měla naplánovaný oběd jinde, ale i když se chvíli tvářila dost neuchopitelně, nakonec domluvila oběd na místě. Objednala krysu a taky "vaječný koláč". To byla v podstatě vaječná omeleta plněná zeleninou a krevetami a jí se to buď balené do rýžového papíru, nebo do salátu. Jak se ukázalo postupným vylučováním ingrediencí, něco mi tam silně nesedělo. Překvapivě jsme pak zjistily, že je to jeden z druhů zelených bylinek, se kterými se to balí. On chutná jak rybí omáčka a to tak silně, že jsem to nemohla. Zajímavé také je, že bez toho to bylo dobré, ale jak už jsem získala ten první impuls "nechci", tak jsme už tu omeletu moc jíst nechtěla. Zato krysa, to bylo jiné kafe! Byla skvělá. Vím, jak to zní, ale byla. Perla říkala, že se jí i s kostmi, což jsem dala třeba u hrudního koše a části nohy, ale páteř (ideální kus dle Perly) jsem nerozkousala. Takže zatímco já měla misku zbytků, Perla snědla krysu a nezbylo nic. Jedlo se to namáčené do směsi pepře a kumquatu. Výborné!

Pak už jsme jen nasedly na skůtr a jely domů. Trochu jinou cestou, během které jsme zastavili u výrobců dřevěného uhlí. Okoukly, jak skládají dřevo do pecí, jak to zahřívají, vyndavají už černé, nocí v koších a  připravují na váhu na prodej. Všude špína, prach, černo.

Pak už jsme dojely do města a vyřídily pár "obchůzek". Jednak mi Perla pomohla sehnat semínka okry (tvrdí, že vodní špenát není ze semínek, ale to jí moc nevěřím). Pak mne vzala opravit znovu můj řetízek (ten mi znovu praskl - na jiném místě včera). Oprava stála 40 tisíc, takže ta ta 100 tisíc z Hoi An byla silně předražená.

No a na závěr mne Perla vysadila v salonu na mytí hlavy. Už minule tvrdila, že to musíme s Wandou zažít, ale nějak se nepovedlo. Tak teď na to došlo. Paní v salonu se trochu zdráhala při pohledu na mé vlasy, ale nakonec souhlasila s tím, že to nebude v závěru nijak upravovat do krásného účesu. A šlo se na to.  Převlékla jsem se do takové sukýnky natažené v podpaží, lehla jsem si na stůl a začala hodinová masáž hlavy, krku a zad. Nádhera. Tahle - nečekala jsem spokojenost se samotným výsledkem. Myju si hlavu jiným způsobem a samozřejmě paní nemá prostředky, které používám. Takže vlasy trochu trpěly. Vlastně jsem počítala s tím, že dojdu domů a umyju si je sama znovu. Šlo o tu masáž hlavy a zážitek z toho. A to bylo skvělé. Perla původně už chtěla odejít, ale nakonec zůstala, udělala mi pár fotek a během procedury mi i poslala videa fotky z výletu.

Nakonec mi paní vlasy usušila, já se převlékla a napadlo mne, že když už je šest večer (domluvený byl výlet do čtyř), mohly by být výsledky losování loterie. A tak mi ještě v salonu Perla ukázala, jak najít výsledky na internetu. A jak tak na to koukáme, náš los byl výherní! Perla měla neskutečnou radost. Že prý ještě nikdy nevyhrála! A teď 400 tisíc dongů. Chtěla jsem, ať si je nechá, ale ona že si je musíme rozdělit. A hned jsme sedly na motorku, dojely do kanceláře loterie a výhru jsme vybraly :) Taky jsme si hned ještě koupily po jednom losu na zítřejší slosování :)

Pak už mne jen Perla odvezla domů a rozloučily jsme se.

Já si na chvíli odpočinula a vyrazila jsem se projít do města s tím, že si koupím nějakou večeři a půjdu spát. Na molu mi ještě jedna paní prodejkyně vnutila jeden los navíc, dala jsem si na nočním trhu "pizzu" na rýžovém papíru (moc dobré -to mi taky poradila Perla) a šla do postele. Zítra odjíždím do Ho Chio minh city a ještě mi Perla ráno zajistí odvoz od hotelem na autobus...

Už podruhé musím říct, že služby Perly jsou ty nejlepší služby, které jsem kdy u průvodce ve Vietnamu viděla. 

Vietnam - Can Tho no.2

Jako správný člen přátel hotelového řetězce jsem dostala snídani zdarma (nebyla v původní objednávce pokoje, ale zaregistrováním jsem na ni získala nárok). Musím říct, že byla fajn, bufetová, plus výroba vajíčkových specialit (asi jen smažených, ale když jsem se zeptala na omeletu, pán dočel dozadu pro ingredience a bez řečí ji udělal.

Dopoledne jsem měla čas, tak jsem se vydala projít a našla trh. Na trh se ve Vietnamu vždycky hrozně dobře dívá a tak jsem se kochala. A prodávající z toho obvykle měli srandu.

Po nějaké době jsem ale zase byla vařená a tak jsem se rozhodla dát si ledový čaj a pak se vrátit do hotelu a přes poledne se upíchnout k bazénu.

Výlet jsem měla plánovaný až od tří.

To je totiž tak. Perlu (prý se tak vážně jmenuje, respektive ve Vietnamštině její jméno znamená Perla Merkongu) nám minule doporučil Jiří. Když byl ve Vietnamu on, využil její služby průvodce. No a když jsem byla ve Vietnamu s Wandou minule já, domluvily jsme se s ní také a byly nadmíru spokojené. A když jsem se rozhodla letět do Can Tho, napsala jsem jí, zda nemá náhodou volno, nebo nějakou skupinku, ke které by mne mohla přifařit. A ona měla volno. To tedy znamenalo, že to bylo dražší, ale zpětně mohu říct, že to stálo za to!

Tady odbočím, protože zcela slyším (opět) svého bratra. Nelze to bez průvodce? Jasněže lze. Ale. Dostaneš výrazně méně. Ano, na trh lze zajet i hromadným zájezdem, to není problém. Ale zrovna trh dost ukazuje rozdíl. Hromadný zájezd jede, na určeném místě vyklopí hordu turistů z lodi na plovoucí velkorestauraci, kde se nasnídají a jedou dál. Když se jede s malou lodí, můžeš se zastavit kdy chceš, dát si kafe kdy chceš a ještě víc, jak povím později (zítra). Stejně tak to bylo s výletem dnes. Dostala jsem se na místa, o kterých jen tak turista neví. Na místa,kam se turista bez znalosti vietnamštiny nedostane a i kdyby jo, tak na místa, kde by asi koukali divně, kdyby se objevil (ano, ta místa mám teď poznačená pro případ zájmu) ale myslím, že by tam turista moc nepořešil, protože s místními se nedomluví. Plus děsné kvantum informací o všem okolo. Na to je prostě průvodce fajn. Na druhou stranu, dobrého průvodce platit zlatem. To jako fakt, to není zas až tak úplná samozřejmost. No ale perla je prostě dokonalá, jak jsem se následující dva dny přesvědčila.

No nic, ve tři sedím v hale a čekám na Perlu. ta se objevuje a je trochu vykolejená. Asi pětkrát se mne ptá, zda opravdu chci jet na motorce. No ale pak to to dává. Sedáme na motorku a jedeme. V plánu je nejdříve dojet se podívat na výrobu skin tofu. To jsem vlastně ani nevěděla co je, myslela jsem, že klasické tofu. Ale ne. Každopádně opět sjíždíme ze silnice a jedeme někdy dost podivnou panelkou podél kanálu, až tam dojedeme. Velká "ruční výroba" spočívá v topení pod velkými pánvemi, ve kterých je sojové mléko. Cíleně se vlastně vyrábí škraloup, ten se sbírá a suší (pak se to jí jako třeba místo rýžového papíru na závitky, při slavnostních příležitostech kdy se nejí maso a podobně). Venku je 35 stupňů, v továrně si ještě přitápějí. Poprvé vidím asiaty zpocené od hlavy k patě. Já jsem tedy taky.

Dáváme čaj v "restauraci" na břehu řeky. Božský výhled, příšerná žízeň.

Jedeme dál, musíme ale přívozem. Levnější je, kdy na přívoz přejdu a platíme za motorku a jednoho jezdce a jednoho chodce. Každopádně na výletu s Perlou nic neplatím, všechno řeší ona, nedávám ani nikomu dýška (to už jsme taky zažily a nebylo to příjemné). 

Na lodi obchází pán a nabízí losy a tak říkám Perle, že tohle se za dva roky změnilo. Že minule nám tikety furt někdo nabízel a nyní už ne. A Perla že si tedy koupíme los. A kupuje. Slosování dneska už nestíháme, máme tiket na zítra (los stojí 10 tisíc).

Na ostrově chytáme malou loďku na další ostrov a jedeme na rybí farmu. Vidím různé ryby, různé velikosti a dokonce i velké zlaté rybky, které jsou nohoožírací, což zkouším, ale těm velkým potvorám se do mých nohou nechtělo. U měnších sestřiček to ale fungovalo :) 

Pomalu zapadá slunce a my máme v plánu okouknout zahrady, jak roste rambutan a další ovoce. Máme trochu skuz (zjevně), tak první zahradu zvládáme za skvělého západu slunce, další už ale s baterkou. Připadáme si trochu trhle - chodit po zahradě a svítit sina ovoce. Pro zrychlení cesty pak z jedné zahrady využíváme i tazv. opičí můstek. Tj. kládu přes vodu. Ne, zrovna moc stabilní a ještě udělanou pro vietnamce (tedy je zábradlí níž, než bych ho potřebovala ). No ale zvládám to.

Lezeme do domu dalších lidí, zrovna večeří. Já jsem z toho perplex, ale Perla nemá žádný problém. Odrhává od jídla jednu slečnu, ta nám ukazuje ruční výrobu oplatek, něco jako hořické trubičky. Jsou moc dobré, zkouším si to i sama. To nejlepší pak přichází, protože Perla mi začne ukazovat co měli k večeři a povídat, že je to typická večeře (rýže, zelenina, vajíčko).

Výlet končí večeří - měly jsme připravený sladkokyselý hotpot se vším možným masem (kromě škrábací ryby - to je ryba která se škrábe do takové hmoty, která se pak prodává na váhu), i chobotnici a krevety a samozřejmě spoustu zelených kusů "plevele". je to hrozně dobrá věc (minule jsme se to i s Wandou učily vařit, jenjsme to nikdy doma nezkusily).

Už je pozdě, takže nejdřív vytahujeme z postele paní, která převáží malou loďkou na ostrov. Přívoz už nejezdí, tak to musíme objet po mostě.

V plánu byl ještě noční market a drink na schované pláži, ale to odmítám. Ráno se na plovoucí trh vstává před pátou, takže bych už docela ráda byla v posteli :)

Vietnam - Can Tho

Nejdřív asi musím říct, co se stalo, že jsem se rozhodla zdrhnout ze středu Vietnamu. Ono jsem jaksi neměla dobře plán 😊. Tedy měla, ale byla tam volná místa. Teda nebyla, ale časem se objevila. Původně jsem totiž měla dvě noci strávit na ostrovech Cham. Skvělé místo na šnorchlování, prý. Ale nebyla jsem si úplně jistá. A když jsem se trochu nepohodla s paní ubytovávací (začala šroubovat ceny výš, a to se mi nelíbilo), zrušila jsem to úplně. S myšlenkou, že šnorchlovat je tam možné jet i jen jako výlet z pevniny. Takže tam dva dny falírovaly vlastně od začátku. Plus tedy to, že mne neoslovil (UNESCO promine) Hoi An (historické centrum, ano, to s lampionama, je zapsané v UNESCO světovém dědictví taky). Tím nechci říct, abyste nejezdili do střední části Vietnamu. To vůbec ne, Hue třeba mne nadchlo hodně. Ale obvykle se tady prostě projíždí. Dva dny a jet dál. Což je pro Hue z mého pohledu škoda, pro Danang a Hoi An ale dostačující. Občas se prostě plány zcela nepovedou a je potřeba je změnit.

Jenže já souběžně jsem už měla letenku na cestu zpátky z Danangu, což znamenalo potloukat se někde poblíž (což zrovna nic dalšího okolo v rozumné dojezdové vzdálenosti není). Jet jinam znamenalo třeba jet vlakem celou noc, přesednout na autobus, dát tomu pět hodin…a to pro tři noci…Spíš dvě, abych stihla dojet do Ho Chi Minh. A tak jsem spíš hmatala po řešení „nějak si tu zábavu najdu“. Jenže jsem z toho nakonec byla nespokojená. Znáte to, jak se vám někde ne zcela líbí, je to mor. A říkáte si, chci takhle trávit poslední dny dovolené? Nechci. A poslední kapkou byl hotel naproti hotelu duchů, zcela mimo civilizaci, s ne úplně hezkou pláží. Abych ji nějak popsala, tak byla dost podobná pláži u Říma, kde jsme se cachtaly s Wandou loni, jen bez těch slunečníků.

A  tak jsem v hotelu, co je naproti hotelu duchů, začala hledat letenky. A našla. Takové ty, po kterých rozumný člověk nesáhne. Nalezené přes Skyscanner. Doporučení prodejci Trip, Booking a podobně. Ale to je fuk, v Asii člověk té ochrany spotřebitele stejně moc nemá. Ale letecká společnost VietJet taky nemá dobré jméno. Minulý týden zrovna nechala celé letadlo lidí v Saigonu a neletěla. No ale mluvíme o letence za tisícovku, ze dne na den. Takže jsem ji koupila. Překvapivě na Booking přímo, bez prokliku ze Skyscanner) stála o dva tisíce víc. Některé věci nechápu.

K tomu chci navíc udělat odbočku a vychválit do nebes Vietnam Airlines. Tedy Vietnamského národního dopravce. Ceny má (když nekupujete ze dne na den) podobné jako VietJet, protože v ceně má už i odbavené zavazadlo. Ale ty služby! Když jsem měla letenku na staré jméno, stačilo požádat o změnu, a bylo to. A teď se podržte, když jsem koupila letenku s VietJet do Can Tho, napsala jsem VietnamAirlines, že letenku s nimi do Ho Chi Minh za tři dny ruším a chci refund a ráno jsem měla v mailu zprávu, že OK, strhneme drobný manipulační poplatek a peníze vracíme! Já zírám s otevřenou pusou. Dopravce snů tohleto!

A tak se stalo, že jsem ráno vstala v pět, odhlásila se  v šest z hotelu, popadla Grab na letiště (byl drahý na to, že bylo brzy ráno a navíc mne chtěl pumpnout o 10 tisíc navíc za vjezd na letiště, taková taxikářská klasika) a překvapivě téměř na čas jsem odletěla do Can Tho. Tady doplním, že odlet z Danangu znamenal oblet celého města a tedy nádherný vyhlídkový let v ceně letenky. Doporučuji si pro tento zážitek vybrat pravou stranu letadla (tedy sedadlo F).

Za hodinu jsem byla v Can Tho, za další asi půl hodinu v hotelu a nastala sranda. Recepční u mne stáli čtyři. Stejně mne nutili udělat check-in on-line. Samozřejmě to nešlo a vyhazovalo to chybu. I tak jsemto musela bušit. Pak mne ještě donutili zaregistrovat se na jejich stránky (výměnou za snídaně zdarma, plus jeden drink – takže to se asi hodí). Hotel je to nový a děsně hi-tech, takže se nemusí ani dávat karta do zdířky, aby se rozsvítilo, pokoj sám ví, že jsem vevnitř. Hustýýý.

Na chvíli jsem si odfrkla a pak se šla projít. Bylo chvíli po poledni, 35 ve stínu a tedy město liduprázdné. Vyměnila jsem si peníze v bance (nic se nezměnilo, furt vyplňují milion papírů a já se milionkrát podepisuju), koupila si ledový čaj na místě, které jsme měly s Wandou rády, dala jsem si o kus dál Banh Mi, a vzdala to.

Je moc horko, do západu slunce nehnu prstem. Vracím se na hotel, beru plavky a jdu využít střešní bazén. A tam to přišlo. Bazén je v 19 patře. Tím člověk získává nerušený rozhled po kraji! Ten výhled je naprosto úchvatný! Kochám se jak malé dítě. Dokud nepřijdou asiati. Ti se kochají taky, ale děsně hlasitě, plus je děsná sranda je pozorovat, protože se všichni zcela vážně rozcvičují před vstupem do hotelového bazénu, aby pak třeba sešli tři schody a na čtvrtý si sedli, nebo (jeden muž) dal tři tempa rádoby kraula bez nádechu, než se dostal na konec bazénu. Hlavně, že byla rozcvička. Takže to po nějaké době vzdávám a jdu na pokoj. Pomalu se ale už stmívá, a tak jdu hledat večeři.

Plán byl jít na oblíbené místo, ale to mezitím zavřeli. A tak se procházím, až dojdu k jezírku, kde jsmes Wandou  bydlely minule (poblíž jezírka, ne v něm). Koukám, že jezírko nějak vylepšili. Potkávám paní, která prodává rambutan a má u něj cenovku a za 35 tisíc si kilo kupuju. To asi ani nezvládnu sníst 😊. Nevím kam jít ale na večeři a tak to řeším klasickou volbou. Jdu tam, kde jedí místní. Nojo, problém ale je, že se vůbec nevyznám v jídelníčku. Snaživý syn majitelů to zkouší hodit do translatoru, ale to samozřejmě nefunguje. Tak říkám, v dobrém rozmaru, že je to jedno. Ať mi vybere to, co je nejlepší. Ujišťuje se, že to může být sladko kyselé a zda jím mořské plody. Na tom se tedy trochu zasekáváme, ale když řekl, že jsou to krevety a krab, tak to odkývávám. To bylo skvělý! Jmenuje se to Thit Ghe a objednala jsem si to TADY. Konečně zase jídlo za normální cenu (50 tisíc). Pak už si jen kupuji s sebou o kus dál ledový čaj s ovocem (25 tisíc a jdu na hotel). Na hotelu tedy nemohu chytit na notebook wifi, takže si píšu blog do šuplíčku a publikovat budu později. Příčině problému nerozumím.

 

Vietnam - Hoi An no. 4

Ráno bylo dlouhé. Jednak jsem potřebovala dopsat blog, druhak si sbalit, dát snídani plus vyřídit záležitosti, které se ukázaly jako nutné.

Hlavně šaty. K těm vyzvednutým jsem nedostala pásek, takže bylo nutné ho vyzvednout. Plus, a to je hlavní, se mi nelíbí materiál šatů. Jako je hezký, ale mám za to, že hedvábí to rozhodně není. Ten názor jsem měla už u prvních šatů, jen jsem ho nějak potlačila. Jenže teď druhé šaty, jaksi ukázaly naléhavost situace. Přijdou mi i víc umělé, než první. A tak jsem vzala nitku z šatů na snídani, že provedu test ohněm. Paní domácí u snídaně to nejdřív nepochopila, ale když se do toho vložila další paní turistka z Asie, pochopily jsme se po vietnamsku, že potřebuju zapalovač. A když jsem ho použila, světe div se, krásný jasný oheň, potvrzení skutečnosti, že hedvábí to není. Pan domácí tedy tvrdil, že jsem to měla testovat hned, ale. Ale já to půjdu řešit holt až ráno.

První dostávám hned pásek, to není problém. Když ale začnu o šatech a materiálu, paní začne s tím, že je to hedvábí, ale ve směsi. Tak kontruju tím, že jsem ale chtěla hedvábí čisté a zaplatila za něj. Tak paní zaměstnankyně volá šéfku. Ta ještě nedorazila do práce, ale za chvíli se ukáže. Hned s tím, že je to její chyba, že chce abych byla spokojená a jak že to uděláme. A že jí mám věřit, laťku má z Indie a je to 80% hedvábí, 10% polyester a 10% bavlna. Nevěřím, ale to je fuk. Navrhuju dvě možnosti, že buď dostanu nové, hedvábné šaty, nebo to vyřeší peníze. Takže peníze. A kolik že by bylo OK, když za dvoje šaty jsem platila 2 miliony. Tak se domlouváme na milionu zpátky. Paní je vysolila ani nemrkla a za chvilku říká, že vidí, že nejsem spokojená. Tak odpovídám, že mne to mrzí nemít šaty co jsem chtěla, přestože ty co mám, jsou pěkné. Takže to vyřešilo dalších 500 tisíc. Ve výsledku mám tedy čtvery šaty a bundičku za 3,5 milionu. To je asi dobrý i bez hedvábí, i když…

Beru taxi a jedu k moři do nového hotelu. Paní recepční, že ještě nejsou dvě odpoledne a musím počkat na hotel, a tak se jdu projít. Jenže zjišťuji, že prostě vietnamské pláže. Už jen to, že přímo naproti hotelu je jiný, vybydlený hotel v možná rekonstrukci, obehnaný plotem. Vedle něj, cestička k malé pláži, kde asi má můj hotel slunečníky (naprosto neoznačené) a na druhé straně hotelu duchů to samé, akorát jen asi cizího hotelu. Jinak kolem nic, jen asi dvě restaurace zaměřené na mořské plody. Hmmm. Žádné terno.

A tak řeším s paní recepční po návratu storno dvou nocí a objednání jen jedné noci. A rozhoduju se, že nechci zbytečně mrhat dny dovolené na něco, kde být nechci. Wanda mi to ostatně doporučovala už dva dny zpátky. 

Souběžně asi chápu, že jsou lidi, kteří tu jsou nadšení (viz Italové z výletu do Bach Ma). To je pocitová záležitost a tak to prostě je. Mně se tu nelíbí. Tím nechci říct, že Hoi An za to nestojí. Jen stačí tak jedna nic. A já tu teď už dál vlastně nechci být. A tak na zítra ráno kupuju (s Viet Jet airlines - společnost před kterou každý varuje) letenku do Can Tho. Delta Mekongu je to, co mám ráda. Kontaktuji i "Perlu", místní průvodkyni, která je naprosto super a ptám se jí, zda nemá náhodou nějakou tour, kam mne přifařit. nemá, ale zařídí. 

Do 20 minut posílá itinerář cesty tak, aby byl jiný, oproti minule. Nádhera. Začínám se těšit.

Spokojeně se sunu na pláž, kde nikdo není, a za dozoru velkých pracovních lodí, které něco kutají na dně, si sedám do moře s pivem od paní, která má stánek na liduprázdné pláži. S pivem a mořem trávím odpoledne. Když začne slunce zapadat, jdu do hotelu, kde se rovnou i najím. Mám fakt hlad, tak objednávám závitky a Pho. Dělám fibře, dostávám pidiporci obojího. 

Zítra ráno asi snídani nestihnu, protože musím na letiště dost brzy. Let je už v 9.20 z Da Nangu.

Vietnam - Hoi An no. 3 (My Son)

Ke snídani jsem si tentokrát objednala Banh Mi a byla spokojená jak želva. Po snídani jsem se vypravila do města, okouknout línou tichou atmosféru, která je výrazně lepší, než ta večerní hektická. Courala jsem se po městě, koupila si magnet (no jo, pořídili jsme si domů magnetickou tabuli, potřebujeme magnety). Zacourala jsem až na trh, kde mne napadlo se poptat po semínkách. Doma se nám prý nedostává okry a vodního špenátu (i když něčeho jsme měli celý pytel, pokud vím). Ptám se, paní něží někam jinam a vrací se s pytlíčky semínek okry, vodního špenátu i pak chui, koriandru a dalších, kdybych chtěla. A začíná to :-D. Ptám se na cenu, paní chce za čtyři pytlíčky semínek (2x okra, 2x špenát) celkem 190 tisíc. OMG, se úplně zbláznila. Opakuju, že jsou to semínka, ne návod na jadernou bombu (je úplně jedno, co říkám, paní stejně nerozumí) a nabízím 20 tisíc. Paní jde na 180, totálně rozlišné vnímání situace. Já si furt stojím na dvaceti, znovu opakuju, že jsou to jenom semínka. Paní chce 160 a mne to nebaví. Ano, kvalit Wandy silně nedosahuju. Tohle bývá ta chvíle, kdy Wanda dosahuje svého, protože já to balím a odcházím. Já svého nedosahuju, protože to balím a odcházím :). Paní pak tedy něco povídala o 40 tisících, ale už nevíém, zda za všechno, nebo za jeden pytlík. Každopádně letmá kontrola na google pak ukázala, že 10 tisíc za pytlík by mohlo být víc než OK. Ale prostě Hoi An je v centru na turisty zvyklý, ceny podle toho vypadají a nemá smysl to řešit. Třeba nakoupím jinde.

Vracím se k hotelu, ale ještě se zastavuji naproti u zlatníka. Tedy stříbrníka. Mám svůjřetízek s perlou z Ha Long bay a je přetržený. Zkusila jsem koupit nový, ale neprojde dirkou v perle a zkusila jsem si sama opravit starý, ale neuměle a stejně to padalo. Takže jsem se potpala na opravu a prý že za 100 tisíc to opraví. Ať si přijdu ve dvanáct. OK.

Na hotel jsem klasicky přišla uvařená, ono 35 stupňů je 35 stupňů.

Sprcha, relax pod klimatizací a opětovné odmítnutí úklidu, protože místní paní chce uklízet ve chvíli, kdy mě je horko :) Jako ano, mohla by to tu pobrat, ale nechci asi. Stejně jedu zítra pryč. Takže ještě objednávám hotel (a obdivuji svého bratra. Já obvykle hledání toho správného místa, kde chci bydlet, věnuju dost času a potřebuji ho mít. Dělat tona místě s myšlenkou kde asi budu zítra spát minejde. Jako vždycky se něco najde, ale abych z toho byla spokojená... Prostě to neumím. Tady jsem to na konec dovolené nechala otevřené podle toho, kde se mi bude líbit, ale příště bych to dělat neměla :).

Před jednou jsem si převzala spravený (a vyčištěný) řetízek. Čištění bylo vcelku z bytrečné, já ho nesundavám a tak stačí pár natření krémem na opalování, bazén, moře - a bude zase jak dřív. Hlavní je, že drží a chvíli bude :). Zajímavé také je, že tu nemají mořské perly. Sladkovodní ano, mořské ne. A to jsem si chtěla koupit do setu stejné náušnice a Wanda měla také přání k narozeninám. No nic, bude si muset vybrat něco jiného.

Z obchodu jsem se vrátila do hotelu a čekala. Měla jsem totiž objednanou tour. A rovnou přiznávám, že zatímco předchozí měly svůj smysl finanční i technický (nemám řidičák na motorku), tady význam byl minimální. Cena odpovídala ceně Grabu na místo a zpátky, ale kdybych si půjčila skůtr (rozlišujeme skůtr a motorku), dokážu náklady stáhnout níž. To bez problému. Jen už z výletu na kole vím, že bez Wandy za zády, které naviguje, se řídá blbě. Vlastně to znamená zastavit, nastudovat kus cesty, pak zase zastavit, zkontrolovat, nastudovat další kus a jet. Plus jsem čekala,že dostanu zdarma historický výklad. Ono se místo kam jedu, My Son, dost srovnává s Angor Wat v Kambodži, a tak jsem měla pocit, že průvodce potřebuji.

No. Každopádně dobrá volba byl odpolední výlet. Ráno jsou prý na místě davy (říkal průvodce), odpoledne nás tam bylo pár a to většina končila ve chvíli, kdy my začínali. Cesta trvala asi hodinu a půl a u My Son jsme vyli ve tři. Zaparkuje se na parkovišti, zaplatí vstupné (to nebylo v ceně tour) a dálk se kus jede elektrickým golfovým vozíkem až k vykopávkám. Tam jsem nejdřív shlédli povinně taneční vystoupení, ale nebylo dlouhé a nebylo úplně špatné. A pak hurá na vykopávky. Těch je několik. Jsou označeny písmeny a jde mezi nimi přecházet. Zatímco Angor Wat je ze 12 století, My Son je ze století čtvrtého. Je na kraji džungle,pod horami (protože čím výš, tím blíž bohu) a vypadá to epesně. Není to až tak rozlehlé jako Agor Wat (tam jsem tedy nebyla, ale podle toho, co vím). 

Bylo ale vražedné horko. V autobusíku (jelo nás tentokrát víc, asi 12) jsme dostali vodu, ale na vietnamce je spoleh, všude po areálu jsou možnosti nákupu vody. V jednu chvíli i začalo bouřit, že to vypadalo, že se něco přihrne. Proto asi to speciální dusno k padnutí. Po začátku bouření se ale i ochladilo, takže k návratu do busíku jsme pak už měli příjemně. 

Průvodce nás provedl hlavní částí areálu, povídal o dostavbě a symbolech na zdech (ono jak to celé je indočína, tak se motají do ruin i indické motivy kršny a dalších (část areálu i opravují indové přímo)). Dostavba je také zajímavá věc, protože jsou na místě velké tabule s tím, v jakém stavu se místo našlo a jak vypadá teď. někde je dostavováno klasicky do výšky, podle odhadů, jak to mohlo vypadat, jinde je dostavováno vespod a zvedána hlavní část nalezené stavby. V části i poláci ještě s někým dostavěli plastovou střechu aby zabránili devastaci nálezů uvnitř (a tím způsobili nedýchatelno pro turisty). Zajímavé to bylo, prohlídka areálu asi na dvě hodiny. Dostali jsme pak i rozchod po areálu a časově to bylo dostačující. Končili jsme ve chvíli, kdy už jsme byli v areálu úplně sami, občerstvení zavřela, a nás nakonec vozík odvezl celou cestu až na parkoviště. 

V busíku jsme se domluvili kdo chce jakou Banh Mi bagetu, pan průvodce je cestou vyzvedl a někde před Hoi An jsme se nalodili na loď (to bylo součástí výletu) a bagetu jsme si snědli na lodi při plavbě. Tady musím poznamenat, že mne výlet mile překvapil. Nebyla jsme spokojená s lodním výletem, ale neexistují tady tour bez něj. Prostě ka každé tour, ať se to hodí nebo ne, dostanete výlet lodí. Nevím proč, asi mají lodě přes den prostoje. Ale třeba se tu často pořádají vařící lekce, a i ty mají v programu jízdu na lodi. No nic, v každém případě jsme pluli z periferie města do něj, tedy mimo přeplněnou trasu, a skončili jsme na jednom z ostrůvků u centra. Tím jsme se vyhnuli milionu osvětlených lodí a přeplněné řece. Takže za mne vlastně dobrý.

Loď, nás vysadila na ostrově u nočního marketu (možnost byla i se nechat odvézt do hotelu, ale nikdo nechtěl) a do centra to je max 200 metrů. Prošla jsem si market tedy, až u centra, na dohled mostu jsem objevila restauraci s Pho za 49 tisíc. Zrovna jsem měla na Pho chuť a cena byla docela na Hoi An překvapivá. Sednu si, objednám (že pivo vypadalo jako točené, ač reálně nebylo - samozřejmě - to pominu. Ale dostala jsem Pho v pidimističce, bez limetky (kumquatu), chilli i bylinek a chuťově nic moc. Překvapení! :)

Požádala jsem o bylinky a dostala je, ale chuťově to furt bylo dost blbě. Jako vracet ve Vietnamu vietnamské jídlo, to se mi stalo poprvé. Tedy vracet. Zkažené to nebylo, jen to nebylo dobré. Pozdě si ověřovat hodnocení restaurace na google. 3,6 mluví za vše,a le tohle má člověk dělat dřív, než si objedná.

No nic, vypila jsem tedy své předražené pivo (chtěli tady za něj 35 tisíc, což je fakt dost, běžně je v rastauracích pivo za 20 až 25 tisíc), zaplatila nesnězenou polévku, sdělila obsluze, že je hnusná (ne, že by to obsluhu zajímalo) a šla.

Prošla jsem si město, ale už jsem měla vcelku zpruzelou náladu a nutnost prodírat se davy tomu moc nepřidala :)

Takže jsem procházku vzdala, zamířila k hotelu s tím, že si ještě stihnu vyzvednout poslední objednané šaty. To jsem stihla, ale unavená, splavená, takže jsem si je ani pořádně neprohlédla. Jen jsem je zkusila, paní opravila díru ve švu u kapsy, a já šla.

Dokonce už jsme ani na novou Pho nezašla, protože jsem měla dost.

Pohovořila jsem přes net s Wandou a Lilly (Lilly byly zrovna 4 měsíce) a odpadla. Už ani blog jsem nestihla napsat, ale nevadí. Zítra je check-out z hotelu do 12 a check in v novém ve 14:00, mám dost času blog napsat...