Probudila jsem se dost brzy. Asi se už nemůžu dočkat odletu :). A tak jsem usoudila, že není čas ztrácet čas a naprosto nevídaně brzy jsem už před devátou vyrazila na snídani. Do své oblíbené restaurace s velkými porcemi. A dala jsem si zase kolínkovou polévku a dvě volská oka.
Pak hrr na metro a dojet na Diamond Hill (to je zstávka metra). Odtud to bylo už jen kousek k buddhistickému chrámu Chi Lin Nunnery. To je ten, co jsem si ho spletl minule s tím chrámem s nafukovacími zvířátky. Nebe a dudy. Tohle je vážně moc pěkný chrám, ke kterému přiléhají stejně krásné zahrady. Doslova zenové.
A tak jsem se kochala ve velkém.
Krom toho, že je to krásné, se mi ještě líbí ten kontrast s mrakodrapy moderního města. To je snad jediná kombinace, kdy jsem schopná říct, že je ten beton hezký.
Asi to bude tím, že mne Hong Kong neoslovil. Jako je ž překvpivé kolik přírod tu je, kolik hezkých stezek a míst. Ale Hong Kong jako velkoměsto, to je ošklivé. Betonové. Neuchvátilo mne. Nemá vlastně nic svého. Je směskou různých asijských zvyklostí, chutí a vůní, ale sám za sebe nemá vlastně nic. Není to ani Asie, ani "západ". Nemá to ani tu krásu Japonska nebo Koreje a samozřejmě to není ani taková ta klasická asie kterou známe z Vietnamu nebo Indonésie. Není to tak, že by se mi tu nelíbilo, ale láska to není.
Konec rozjímání, blíží se odlet. Je čas nakoupit poslední krámy domů. V Uniqlo jsem se zstvila Wandě pro svetr, pak samoobsluha a nějaké ovodce (samozřejmě dovoz. V podstatě je jen dračí ovoce jedno mango aby se neřeklo). Nějaká drobná kosmetika, ale fakt jen málo, protože jí tu moc nemají. Mají třeba cleansery, ale tonika nebo séra spíš ne. Ze značek jen třeba 4 nebo 5 známých a konec..
No a na pokoj, pobalit, asi si skočit ještě na jídlo a pak na letiště.
Balení bylo překvapivé. Jak jsem furt měla pocit, že v Hong Kongu není co nakupovat, najednou to vypadalo, že kufr zdatně atakuje povolených 30 kilo. Taky moje myšlenka, že koupené ovoce dám do kufříku stejně jako batoh, a tedy nebudu s sebou tahat tunu zavazadel se ukázala jako nesplnitelná. Kufřík totiž nešel zavřít. Tedy šel by, kdybych vyvinuje nějakou námahu. To bych ale domů dovezla ovocné pyré. Tak nic, potáhnu i batoh.
Poslední cesta ven vedla na večeři a za utracením posledních drobných. Jenže mi došlo, že nemám vlastně hlad. A takjsem si jen naprosti skočila pro Banh-mi bagetu. Ta byla bohužel o ždibec dražší, než byly mé drobné, takže nezbylo než ji zaplatit kartou. No a co s drobnými? Vypravila jsem se pro Thajský čaj, ale nakonec jsem usoudila, že mi stačí normální ledový ze 7/11. A tak jsem tam za drobnosti utratila i zbytek peněz. Nadvakrát nákup. Paní za kasou to hned došlo a trochu se mi smála, ale jinak to nejde.
Pak jsem se na pokoji vysprchovala, svalila do postele a chvilku odpočívala, než byl čas vyrazit na letiště. Autobusem to bylo docela rychle. Překvapivě žádné kolony a tak jsemm za hodinku byla (zase pomocí autobusu A21) na letišti. Akorát otevírali odbavení.
Kufr měl překvapivých 30,5 kila. Paní mi ještě nabízela i odbavení mého kufříku, ale vysvětlila jsem jí, že to nepůjde, protože je uvnitř ovoce a pochopila. Pak už jen projít kontrolou (nemusela jsem vyndavat nic, ani tekutiny (ty jsem neměla) ani notebook). Na letišti sem si vzpomněla, že nemám parfém a tak jsem vlezla do Duty free se kouknout na nabídku. U Burberry neměli cenovky, tak jsem položila dotaz a hle, 1600 dolarů. Aha. Jasné. Poučila jsem pána, že to v Evropě je výrazně levnější a obchod nebude a vzala jsem plány na slídění po obchůdcích. Poslídila jsem po salonku a vlezla tam. Vypadal hodně příjemně. Jídla bylo tak trochu, ale stejně jsem neměla hlad, tak jsem si nabrala trochu salátu (ale byly i těstoviny, knedlíčky a nějaké nudle) a protože se mi moc neosvědčil alkohol před letem, ustoupila jsem i z představy ginu s tonicem a požádala barmana jen o pivo. Předtím jsme si tedy ujasnili, že sice má tvamou etiketu, ale tmavé není (bylo točené, jen logo mi evokovalo tmavé pivo). Tak ok, bylo světlé, ale nic moc (něco japonského to prý bylo). Nicméně asi za 45 minut začal boarding.
Let tentokrát trval asi 11 hodin. Vedle mne seděla nějaká paní, která byla trochu divná. Bundou shozenou z ramen zasahovala do mé sedačky a neuměla ani slovo anglicky. Což by nevadilo, krom epizodky se záchodem. Cca v půlce letu jsem si odskočila. Jen si sednu a zapnu si pás (začaly právě turbulence) se paní hrnula na záchod přes moji stranu. OK, ale začřaly ty turbulence, posádka chodila ať sedíme a paní se hrne ven. Tak ukážu na světélko, řeknu že má sedět na zadku a paní nepochopila. Byla jsem za nánu, co ji žene ven druhous tranou. Tak přelezla manžela. Vrátit zpátky ji musela až posádka. To pak během letu ještě několikrát. Tak já nevím, já být posádkou, tak ty lidi asi biju :-D. Hlavně když prostě na první pokyn nepochopí, že svítí li pásy a letadlo se klepe, tak nemaj nikam courat...
No nic, let jsem docela prospala, přišlo mi to poměrně rychlé. V Istanbulu jsme tentokrát přes kontrolu procházeli (asi bude nějaká domluva s EU, že se nemusí?), což zabrala asi hodinu času, takže to pak bylo en projít letiště, dojít ke gate a nasednout na letadlo. Zase plné, i když klasické velikosti 3-3. Tentokrát neletěl žádný band, ale dívčí reprezentační gymnastické družstvo ze soutěže v aerobicu v Azerbajdžánu. Let 2,5 hodiny mi dlouhý už přišel, usnula jsem jen na start a pak už ne. Plus jim trvalo hrozně dlouho roznést jídlo a já navíc už měla hlad. Ale přežila jsem :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat