Nebylo to jen tak. Sice jsem včera v obchoďáku naproti zahlédla restauraci, co vypadala snídaňově dobře, ale ukázalo se, že zdání klamalo. Naskenovala jsem si klasicky kód, ale všechno bylo čínsky. Menu na stole mělo asi šest položek a naproti mne na plakátu se smála houska s míchanými vajíčky. I zeptala jsem se paní, zda si mohu objednat tu. Tak prý ne. Jsem z toho zmatená a ptám se znovu, jestli to není houska k snídani. Není. Dá přeci rozum :-D
No tak jsem píchla prstem a vybrala si míchaná vajíčka se sýrem a toust. Kdomohl čekat, že ta vajíčka budou na tom toustu. Hotovo. Jako bylo to moc dobrý. Ale jeden toustík? No nic, budu mít šanci vyrovnat to obědem si říkám. Kafe ovšem bylo utrpení. Jako kdyby v něm bylo zkažený mlíko. Přitom to mlíko jsem ochutnala a nezdálo se že mu něco je. No ale pít se to nedalo. Nebudu riskovat. Reklamovat to taky nemá smysl. Kafe je ke snídani zdarma a jiné raději děkuji nechci. Platím a odcházím.
Jedu na místo srazu, ale jsem tam dřív. Obcházím ulice okolo a potkám Daiso. To je obchod se spoustou vychytávek, znám z Koreji. Jdu dovnitř, paní na mě divně kouká a k akci se rozhoupává až o několik chvil později. Prý mají zavřeno. Otevírají až za hodinu. Kdo tol mohl tušit když dveře byly otevřené.
No nic, kupu si kafe v lahvi v 7/11 (taky nic moc) a už je čas srazu.
Je nás asi 14 plus průvodkyně. Vycházíme z metra kde byl sraz a paní průvodkyně mne stíhá nasírat na první dobrou. Takže se představíme, řekneme všem odkud jsme a co tu děláme. No doprčic. Proč? Samozřejmě jí nestačí jméno a odkud jsem, to chce vědět ještě další kraviny. No ale to by nesměla narazit na Marcelu, která se sekne. Takže ne, nic dalšího nebude. Pokračujeme dál a zase testování. Kolik je průměrná cena domu u nás a kolik průměrný plat. Ze zbláznila? Nestačí podat suše informace? Proč k tomu musíme být zkoušení. Já třeba netuším cenu průměrného bytu. Tuším ji v Praze, ale na to se konkrétně neptá. A i kdyby, chce to pak ještě přepočítávat na dolary?
Fakt ji nechápu. Má s sebou i tablet a ukazuje nám ekonomické grafíky. Jo, "děsně" zajímavý. Další zastávkou je tedy vzorový byt. Abych jí jen nekřivdila, tohle zajímavý bylo. Ten byt byl možná tak velký jako mám pokoj v hotelu. Možná krapet menší. Informace byla, že jeden člověk ho ze sociálních dávek nezaplatí. Na to musí být rodina. Ideálně se dvěma dětmi. Přitom papundeklový stěny, drolící se strop, sprcha hned nad záchodem ani ne metr na metr. Nájem 8 tisíc dolarů měsíčně. Už tedy za úplnou přesnost čísel neručím, ale tak nějak. Pokud je člověk sám, může si pronjmout postel. A jsme u toho. Ty postele jsou nahňounňaný v takovém bytečku třeba 4 nebo 6. Záchod je na chodbě pro všechny. Kuchyně žádná. Aby si lidi nekradli věci, je postel obechnaná mříží. Klecový byteček 2x90 cm. Nádhera. Vedro, protože okna jsou zastavěná postelemi. Samozřejmě špína a všechny možný breberky. A v tom lidi bydlí. Čekala jsem, že se půjdeme podívat někam do reálu, ale to ne. Takže nás paní jen povodila po ulici, dotáhla někam do "lékárny" kde se připravují čaje podle čínské medicíny a dostali jsme vzorek. Hnusnej.
Jdeme dál. Míříme fakt do ošklivý čtvrti. Je tam nějká úřední budova a vyjíždíme výtahem do 6 patra z něj vidíme střechy domů na kterých je patrné co za domy je pod námi, ostatně ono je to jasně poznat i z ulice. Zase grafíky o tom,, kolik prochy Hong Kongu je zastavěno (asi 20%) a že zbytek jsou přírodní rezervace. Tak nevím. Vybrala jsem si tu tour úplně špatně. Dostaneš info, co získáš za 10 minut na googlu, ale strávíš na tom dvě hodiny a zaplatíš asi pětikilo. No nic, tohle neberte.
Zjišťuju, že nemám sílu se po okolí potulovat. Sedám na metro a jedu ke chrámu, kde čekám klid v zahrdách. Ale prd. To bych si ho nesměla splést. Takže jsem dorzil jinm, než jsem chtěla. A nevycházela z údivu. Chrám Wong Tai Sin. Jde si o zjímavý chrám i historicky, ale po čínsku. Podle všeho to byly dozvuky oslav festivalu luceren, ale proč je plný chrám podivných postaviček včetně ryb, mi fakt bylo záhadou. Přitom jak hezký by to bylo bez nich! A pak mne ještě dohoní nějaká baba s tím, že mi ukazuje fotku od vchodu a že jsem tam já. Jsem. le něco si fotím, jsem k bábě zád, není to nic co b stálo z to ukazovat. Nevím co sleduje, ale narazila na unavenou Marcelu, kterou štvou lidi. Nemohla získat nic jiného, než moje OK. A to jsem byla hodná. Ale fakt nevím, co si představovala.
No nic, chápu, že takhle to nepůjde. Chtěla bych kafe a odfrknout ale. Ale tady nejsou kavárny. V tom povalečském slova smyslu. Občas se něco jmenuje "café", ale je to restaurace. Občas někde prodávají kafe, ale to si vezmi do ruky a jdi. Prostě možnost sednout si a civět, ta spíš není. Možná na ostrově Hong Kong v centru jich pár je, lae tady spíš ne.
A tak to balím. Kupuju si thjský čaj a jdu si odfrknout domů.
Pk si ještě zjdu na večeři (za to celodenní utrpení si zasloužím svoji oblíbenou japonskou restauraci) a jdu spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat