Na snídanijsem objevila úplně luxusní plněná vejce. Plus paní místní zaměstnankyni, která má v popisu práce small talk s hosty. To by mne zabilo. Jak se vám spalo? Co dnes budete dělat? Grrh.
Po snídani jsem si zavolala Green SM (vychází o trochu levněji než Grab) a nechala jsem se odvézt asi 7 km do obchodního domu Lotte. Bylo to trochu náročný, proplétat se mezi autama, když je to na centimetry... Trvalo to asi 20 minut a dost jsem litovala Wandu, že to absolvovala až na letiště. I když jí prý vadila výrazně víc ta anabáze potom (motrka nechtěla zajet na letiště a nakonec ji vysadila kus stranou a Wanda musela dojít).
V obchoďáku byla klimatizace :) a obchody. Koupila jsem si šaty a zubní pastu. S tou to bylo vtipné, protože u pokladny mi pokladní vstřícně vysvětlí, ať si vezmu ještě jednu, že ta třetí je zdarma. No jo, ale měli jen dvě (melounové Colgate) a tak se ptám, zda si můžu vzít jinou příchuť tedy. A to zas prý ne :-D. A tak holt mám jen dvě zubní pasty. Taky mne tam dost štvaly děti. Obecně mám za to, že umí jen Hallo a Jak se jmenuješ a zejména předpubertální chlapci ve skupině tím dokážou být hrozně otravní. Tady mijeden dokonce i šermoval rukama přímo před obličejem, když jsem jejich řádění ignorovala. Tak jsem mu zašermovala nazpátek, ale nemyslím, že by mu to vadilo, protože ta míra osobního prostoru prostě bude jinde. Ono mne tím štvou i mototaxikáři a kolotaxikáři kolem jezera. Člověk jde, nebudí dojem, že by potřeboval odvoz a slyší povykování "Hallo, hallo, hallo". U jednoho nikdy nezůstane. Řvou, dokud jim fakt neřekneš, že jet nechceš.
Po nákupech jsem si zase zavolala motorku a nechala se odvézt kus zpět k pagodě Tran Quoc. Nákupní centrum i pagoda leží u západního jezera, které je ale ohromné. Z nákupního střediska (mimochodem naprosto moderního) je to k pagodě asi 4 km. Když jsem sesedla z motorky, navěsily se na mne vietnamky, že si musím pořídit šátek, že bez něj mne do areálu nepustí. Zapomněly ovšem zmínit, že areál je zavřený a tevírá až skoro za dvě hodiny (no a já měla v batohu ty koupené šaty, který by problém uměly vyřešit, kdyby náhodou bylo otevřeno). Čekat se mi nechtělo. Obhlédla jsem areál a šla po svých. Proč se někam dostanete normálně letně oblečení a někam ne je mi záhadou. Zvlášť když AI tvrdí, že pravidla jsou všude vlastně stejná. Chrám literatury půjčuje šátky. Z Ho Chi Minhhova mauzolea nás minule vyrazili dost nevybíravě, tady tedy nejsou možné šortky, ale o kus dál ve Vé Tham Quan, což je jeden ze čtyř chrámů, které chránily starou Hanoj ze čtyř světových stran - tak tam moje šortky nevadily ničemu. Vstupné 10 tisíc (asi osm korun).
U jezera jsem ještě potkala tatínka s dcerou, bylo vidět že něco chtějí. A jo. Holčička začala klasicky "hallo, jak se jmenuješ", ale pak pokračovala konverzace odkud jsi, a tak. To mi přišlo hezký se takhle sanžit zlepšovat jazykovou vybavenost dcery konverzacemi v angličtině. Pán tedy moc netušil, kde je ČR, a ani hrubá pomoc "vedle Německa" moc nepomohla, ale fotbal mu trochu pomohl, nebo to alespoň zdatně předstíral. Když jsem se rozloučili, už jsem nutně potřebovala kafe. U jezera byla firma Highlands. Takový místní Starbucks. Kafe velikosti L (a větší už neexistuje) v malém kelímku plném ledu. Takže problém žízně nevyřeší. Ale odfrkla jsem si pod klimou a koukala z okna na labutí lodičky na jezeře. Rozhodla jsem se, že na labuť potřebuju jít (hodina 60 tisíc),a le jak jsem vylezla ven a ofouklo mne teplo, odhodlání šlapat na sluníčku po jezeře mne opustilo. Vědět, že o kousek dál (asi o dva bloky) je jezírko se spadnutým bombardérem (zbytky) B52, vyrazím tam, ale to jsem bohužel nějak nevěděla a tak jsem vyrazila podíl jezera a mířila jsem ke Quang Chuong - poslední zbývající městská brána (poté, co Francouzizničili Hanoj v 17 století). Cestou ovšem lituju, že se mi nedaří plnit plán být venku dopoledne a během poledne se schovat v hotelu u bazénu. Potřebuju pití a nacházím paní. Tedy paní postává tak jako u budovy, ale válí se kolem ní cukrová třtina a stojí tam stroječek na její vymačkání. Standard všude je tak nějak 20 tisíc za kelímek, paní chce 12 (asi deset korun). Velký kelímek s ledem a šťávou z cukrové třtiny. Nádhera. Letos na ní ujíždím asi nejvíc. Ono obecně jedu (a to tedy jako vždy) dost na cukru, protože jak je horko, tak člověk nejí a cukr je okamžitá energie. Ale nějak tu štávu potkávám častěji než bubble tea. Zvláštní. Obecně dost pozoruji, jak se Hanoj mění. Hlavně dost zmizely malinké restaurace pro místňáky. Já vím, že člověk to asi při první návštěvě nepostřehne, ale je to tak. Bývaly malé vývařovny na ulici, kolem stolky a malé židličky. A ty už nejsou. Nebo jsou naprosto minimálně. Podle AI město zahájilo boj za vyčištění ulic (haha - asi aby měly motorky lépe kde parkovat) a tak jsou údajně za tyhle "restaurace" pokuty. A tak se přesunuly dovnitř budov, do průjezdů, nebo zmizely. To je tedy důvod i proč jsem nenašla svoji oblíbenou Pho restauraci. Něco, co dělalo Hanoj Hanojí je pryč. Stejně tak se objevují běžně možnosti platby kartou - ne ještě všude a ne vždycky, ale jsou tu. Dokonce někde i bez poplatečku. A co je asi nejdivnější - obchůdky uvádí ceny zboží. Včetně turistických suvenýrů. To prostě kazí kouzlo. A říkám to i já, která smlouvání nesnáší. Dost to tedy vysvětluje tu přemrštěnou cenu za ušití šatů a vůbec. Spontánně jsem si tedy koupila tašku na ulici a tam jsem cenu ze 100 tisíc usmlouva na 70 (a asi by to šlo i níž, paní cenu přijala dost rychle), ale běžné suvenýrárny často cenu uvádí. Hanoj za chvíli bude úplně jiné město.
Od brány jsem si šla odfrknout na pokoj pod klimu. Ani jsem se nedokázala přimět jít k bazénu (hlavně, že jsem měla potřebu si ho vydupat). Večer jsem hledala kam na večeři a AI doporučilo restauraci kousek ode mne. Tak jsem tam vyrazila a překvapení - restaurace tam nebyla. Přitom i Google ji zná. No ale musela jsemzase hledat nazdařbůh. Ale našla. Dala jsem si Bun cha a trochu byla překvapená - byly to místo bůčku masové knedíčky. Už jsem o tom četla, že se to dává třeba půl napůl. Tady tedy byly jen masové knedlíčky, ale chutnaly mi.
Mírná procházka kolem jezera (doprava svedená jinam a lidé mají celý prostor pro víkendové korzování) a na podiu se zatím nic nedělo, na program se čekalo, včetně připravených míst k sezení pro místní pozvanou honoraci. Na ta místa dokonce byla namířena i přenosná klimatizace. Na volném prostoru. Venku. Ale nepřekvapuje mne to, už jsem to viděla a překvapivě to fakt dokáže fungovat.
Každopádně jsem asi nechtěla čekat, až se prostor zaplní a představení začne. Tak nějak jsem tušila, že v davu lidí by bylo vražedně. A tak jsem se pomalu doplácala domů (přes jeden obchod suvenýrů - pánzná Prahu, má tam známé). A spát. Zítra dám asi jen lehký program v okolí.
Žádné komentáře:
Okomentovat