Ráno nefunduje sporák a nemůžeme uvařit kafe. A tak zajdeme ven na kafe a pak k "Hvězdářům" pro snídani (tentokrát bereme pršut a hermelín - výrazně lepší volba než včera). Vracíme se domů, posnídáme (sporák už funguje, takže další kafe), a pak znovu hurá na vlak. Kupujeme lístek do Vernazza a když nastoupíme, řešíme, že pán psal, že nejlepší je cesta pěšky z Vernazza k nám domů, do Corniglie. A že by tedy bylolepší začít dál, v Monterosso a pak dojet do Vernazza a jít pěšky domů. A tak necháváme uplynout zastávku ve Vernazza a jedeme dál. A v tu chvíli se objeví průvodčí. Zkontroluje lístky a suše nám oznámí, že jsme přejeli (jak jsem psala včera, na cenu je to jedno, tak to nijak nehrotí). Vystupujeme v Monterosso a překvapení - vystupujeme na plážové promenádě. Jak je nádraží natolik malé, že se k peronu nevejde vlak a musí být nastupiště už i v tunelu, tak hned pod nádražím dlouhá písečná pláž.
A tak se jdeme podívat k moři. Já už dnes jela úplně bez zimní bundy, jen ve svetru, takže není problém svetr sundat. Trochu problém jsou silonky, které jsem si doma k šatům vzala, ale tady už chápu, že zbytečně. No ale i ty sundavám hned. A když už mi silonky nebrání, jdu testnout moře. Nejsem zdaleka jediná, po kotníku tu v moři broudá kde kdo. Nicméně ano, je únor. Moře je studené.
Pak si dáváme kafe a jdeme se podívat na druhu stranu od nádraží. A ta narážíme na směrovku na pěší cestu do Vernazza (4 km). Tak to asi zkusíme. Vyrážíme z městečka a cesta začíná stoupat. Až hodně pozdě (asi po kilometru, když už jsme vylezli za 3/4 výšky) mi doššlo, že jsem měla na hodinkách zapnout aktivitu hiking. Ne, že by to byly velké sportovní výkony, ale ta výška mne zajímala. Takže pozdě, ale přece, zapínám, a jdeme dál. Stezka vede po schdech i bez nich, mezi vinicemi a políčky, s výhledy i bez výhledů. "Jen" 4 km, ale náročné fakt dost. Že za to utrpení lidé v létě platí... :-D (ano, ve výběrčí budce na počátku stezky nikdo neseděl). Cesta do Vernazza trvala asi dvě hodiny, kdy jsem dost litovala, že s sebou nemám vodu.
Takže ve Vernazza prvně hledáme něco k pití. Potkáváme cukrárnu a bereme pití i zmrzlinu. Tady Pepa vykolejí nejen mne, ale i paní zmrzlinářku. Já s emu snažím vysvětlit systém zmrzlin v Itálii, sama beru nejmenší (2 kopečky), která vždy stačí. Ale Pepa ne. Objednává nejvěší kelímek zmrzliny (8 eur) na 4 "kopečky" gelata. Chce jen jeden druh a po nějaké době, kdy ypaní nadavá a nandavá ji stopne, že to stačí. To už kulí oči i paní. No co, zákazník náš pán. Chce velkou, bere malou, ale jeho volba... :-D
Po zmrzlině se do mne dává zima. Vernazza je postavená tak, že je tu všude stín. To už trochu zima je, i když si veru svetr. U přístavu vybíráme pizzerii a dáváme si pizzu (venku) a pivo. Až po nějaké době mne zima přechází (furt sedíme ve stínu). Bavíme se japonci, kteří vlastně nechápou systém objednávání. Chtějí piv a pizzu. ale pizzu malé velikosti :-D. No ale přitáhli si z vedlejší pizzerie jiného japonce, který jim vše přetlumočil, takže naknec dostali co chtěli, ale nutno říct, že jim to místní italský číšník vůbec neměl zájem ulehčit :-D. Jako scénka to bylo docela zábavné.
Pak už procházíme přístav, jdeme na vlak,a jedeme domů.
Doma už nemáme chuť lézt do kopce a tak jedema za 2,5 eura na osobu shuttlem ke "Hvězdářům" 100 výškových metrů "domů". Míříme k italksému "Karlovi" na pivo, ale nikdo nikdo. Pána barmana nacházíme až za rohem na terase (hospoda otevřená) a pán nám sděluje, že je zavřeno. Nakonec ale nabízí, že jestli si vezmeme pivo venku, tak nám ho dá. Točí dvě piva, zamyká bar a odchází pryč. A tak se stalo, že stojíme s točeným pivm před tmavým, zavřeným barem. Štamgastem snadno a rychle.
Pak už jdeme spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat