Ráno, když jsme se trochu probrali, začali jsme řešit topení. Klimatizace pořád nechtěla fungovat a tak sjme psala pánovi. Dlouho trvalo se domluvit, nicméně pak se ukázalo, že ač má pán v domku popsané snad úplně všechno, tajný knoflík na klimatizaci popsaný nemá. Kdž jsme ho zapnuli, konečně klima začala na SUN mód topit. Pán se mi taky trochu vysmál, jestli už je mi jasné, proč nemohu parkovat u domu. No, je. Plus další věci. Třeba že je blbost do oblasti Cinque Terre vůbec jet autem. Nejlepší je vlak. Ale to prostě ukočírovat najednou nebylo úplně možné. Jinak do městeček (vystavěných s úzkými uličkami vždy na skále nad mořem) se obecně nedá vjíždět, a prý jsme si vybrali to, kde je parkoviště vlstně nejblíže ubytování. Tak jo.
Nicméně venku furt bylo deštivo a zataženo. A tak jsme vyrazili na snídani. Podnik "Bakery" jsem si představovala spíš jako pekárnu než něco jiného, ale ve skutečnosti to je spíš něco jiného než pekárna. Těšila jsem se na italský croissant a kávu, ale ... nic moc. Vybrala jsem si nějaký citronový šáteček, co nebyl špatný, ale nenaplnil očekávání. Pepa si dal toast a kávu. No. Najedli jsme se. Co ta restaurace 100% má je krásný výhled na moře. Takže jsem se pokochali výhledem, který ale úplně stejný máme z našeho balkonu :)
Naproti restauraci je malinký obchod, kde jsme nakoupili šunku, sýr a housky na zítřejší snídani (bude neděle a to možná bude všude zavřeno) a na poslední chvíli jsme přihodila dvě placky foccacia. Ty byly naprosto luxusní, daly se jíst samotné a lepší jsem snad nikdy nejedla.
Nákup jsme odnesli domů a protože lilo stále jak z konve, vrátili jsme se zase domů do postele. Nedalo se nic dělat, byli bychom za chvilku totálně durch. Podle předpovědi stejně ve tři přestane pršet, tak to celé obhlédneme pak.
Když odpoledne pršet přestalo, vyrzili jsme na procházku. Opět kolem obchůdku s potravinami. ten jsme pojmenovali "U hvězdářů" (originál je Lisa market). Jenže vedle obchůdku je zastávka shuttle busu, který vozí lidi po kopcích, takže třeba na vlakové nádraží. A na té zastávce to žije. Postávají tam pánové s lahváči (tedy hvězdáři) plus i další obyvatelé městečka. Kulturní centrum.
A tak jsem se vydali po cca 350 schodech (100 výškových metrů) dolů k nádraží a kolem nádraží dozadu dál, po stezce kolem moře. Ta ale poměrně rychle skončila. Nejdřív vedla podél opuštěných podivných červených domků ze 70. let (ty byly potřeba pro stavbu železnice). Pak končila plotem, který oznamuje probíhající opravy cesty (od roku 2017). Pepa vlezl i za plot, a tam se objevila další bezdomovecká budka a ještě opuštěnější místo, které ale končilo dalším plotem a sesuvem svahu. Škoda. projít se po stezce podél pobřeží do vedlejšího městečka by bylo fajn. (Projít se do vedlejšího meštečka jde, ale trochu jinak, o tom později).
A tak jsme se vrátili k nádraží, kde v jímce vody ze svahu žijí zlaté rybky (těm Pepa rozboural a znovu vystavěl domeček, protože se na ně chtěl podívat), a po silnici jsme se pomalým krokem vrátili do městečka. Objevili jsme jeden bar, dali si v něm pivo a večeři (asi ohřívanou nějakou hotovku) já lasagně a Pepa těstoviny. Tím jsme den vlastně chtěli ukončit, ale ještě jsme prolezli pár uliček v centru a našlo dlší otevřený bar s lepším pivem. Pepa i začal poptávat, kde koupí cigarety. A ke svému překvapení se dozvěděl, že nikde. Že všude po Cinque Terre jsou prodejny s tabákem zavřené a že musí až na okraj, do La Specia.
K tomu drobná vsuvka - už doma jsem mu říkala, ať si s sebou vezme dostatek cigaret. Nejedu s ním poprvé, vím jak k tomu přistupuje. Odpověď ale byla, že si koupí v Maroku. I když jsem argumentovala tím, že pak budu poslouchat milion řečí o tom, že to chutná jinak, nedbal. A tak jsme nyní začali shánět cigarety, které (kvůli tomu, že aktuálně není sezona) nikde nejsou. Jupí!
Žádné komentáře:
Okomentovat