Vietnam - let a první smršť událostí v Ho Chi Minh

Začalo to být vtipné už během balení batohu, kdy jsem za a) našla ze dvou jen jeden a bálal jsem se, že mám zrovinka  ten zničený během minulé cesty. Rychlý dotaz na Wandu ale způsobil uklidnění, protože ten rozbitý batoh zůstal v Praze. V mém nerozbitém batohu se ale začaly ukazovat zajímavé věci, jako třeba jídelní hůlky (netuším kde se tam vzaly), stará manikůra (té jsem se hodně nahledala) a v bundě jsem pak objevila i korejskou T money kard (o té jsem si říkala, že kde že se ta mrška asi schovává...). No nic, zabaleno bylo, mohlo se vyrazit.

Tentokrát jsem do Vídně razila autobusem, protože víc vyhovoval časově. Docela potěšilo, že RegioJet zavedl za necelou stovku pojištění záruky odletu. Nepotěšily ale čachra s autobusem, Zaplatila jsem si taky totiž o stovku dražší sedadlo samostatné, ve "vyšší" třídě autobusu. Asi 14 dní před odletem ale přišlo, že "sorry, nepojede patrový autobus, ale normální" a dostala jsem náhodně přidělené místo v něm. Ani slovo o kompenzaci třídy. No, přerezervovala jsem si místo tak, abych seděla lépe a ještě mi dvacka z původní ceny zbyla. Jaké ale bylo překvapení, když přijel nakonec patrový autobus! Navíc nastal sedadlový zmatek. Řidič mne posadil jinam, než bylo mé číslo sedačky, což bylo fajn (samostatná sedačka v patře), ale jen do Brna. Tam přistoupil kdosi, kdo chtěl sedět na mém místě. Ale protože ten samý problém mělo v Brně víc lidí, nakonec se všichni nějak usadili.

Na letišti to pak už šlo ráz na ráz. Jako první se mi povedlo v řadě těch, co udělali on-line check-in podat batoh, dost rychle se prošlo i kontrolou a tedy na salonek zbylo dost času. Měla jsem štěstí, odlet byl z T1, tudíž jsem zase po dlouhé době okusila ten výrazně lepší z Vídeňských salonků...

Taky jsem si stihla vybrat nějaká eura z bankomatu, nicméně překvapilo, když dal bankomat posledních 100 euro v desetieurovkách. Možnost vybrat si bych uvítala, ono totiž v Asii malé bankovky s sebou nesou horší kurz. No ale naštěstí mám akční dceru, kterou napadlo, že si je můžu v nějakém obchodě vyměnit. Což jsem cestou ze salonku udělala, s panem prodavačem probrala divné asiaty (prý platí zásadně nejméně dvackami (jak to dělají?) a létají jen v úterý (no nevím...). :)

Přeskok do Istanbulu ani nestál za řeč. Možná by stačilo menší letadlo (konfigurace 3-3-3), ale měli jsme tím pádem dost pohodlí. Dost lidí sedělo ob-sedačku.

Istanbulské letiště je peklo. Je možné mít velké letiště turisticky přívětivé (Singapur), nebo nepřívětivé (Istanbul), kde není žádná snaha udělat turistům život snadnější. Takže po několikakilometrové tůže z terminálu do centra letiště, kde je i salonek jsem dospěla k názoru (při pohledu na frontu do něj), že to nemá cenu. Ono jsem měla rychlý let, čistého času na letišti asi dvě hodiny, ale přesuny jsou na dlouho, pak něco sežere nástup... Takže jsem v podstatě hned letěla. Tedy, ano, uvítala bych wi-fi. Ale ta prostě nebyla. V Istanbulu je wi-fi dávkovaná na hodinu výměnou za info z pasu, ale žádný z kiosků na kódy k wifi prostě nemakal. Takže jsem musela vydržet off-line.

Přelet do Ho Chi Minhova města byl poměrně fajn, dost jsem prospala, jídlo bylo dobré a tak by let nestál za zmínku, kdyby. Kdyby vedle mne (ob sedačku, prostřední sedadlo volné) neseděla paní, která tak dvě hodiny před koncem letu nezačala kvalitně zvracet. Tedy má můj obdiv, zvracela decentně, hezky do pytlíčku, který pro ten případ aerolinky mají v přihrádkách u sedaček, ale...

Takže jsem informovala letušku, ta informovala druhou, ta přinesla druhý pytlík, vodu a tím starost skončila. Mně tedy trochu začala, doufám že paní neměla cokoli, co bych mohla chytit a prozvracet tu dovolenou :)

Po příletu to šlo ráz na ráz. Projít kontrolou. Od minulé návštěvy se nabízeči SIM karet přesunuli ještě před tuhle kontrolu a mají tam asi nejlepší nabídku. Já ale pohrdla a koupila e-sim. Což byla chyba a ve své podstatě jsem to věděla už jak jsem kolem nabízečů prošla. Ale ne, stejně jsem to udělala. Selhalo wi-fi připojení během instalace a všechno v háji, SIM se tvářila jako instalovaná,a le nebyla, podpora chtěla milion fotek z telefonu o nastavení, na což nebyl čas...No skvělé. Pohrávala jsem si s myšlenkou nechat řešení až na chvíli v hotelu, ale ještě, že jsem to neudělala. Takže jsem si za 350 tisíc (lehký přepočet, je to necelých 350 korun) koupila fyzickou SIM - ta šla zaplatit kartou bez příplatku za nákup kartou :)

Na letišti nefungovaly dva bankomaty tam umístěné (opět změna, minule byly bankomaty už v místě výběru zavazadel). Takže jsem se paní od SIM karet zeptala, jestli je na místě nějaký jiný (ale už byla rozhodnutá vzít si tedy z letiště Grab). Paní mne poslala a věděla dobře, co dělá.

Takže - po výstupu z letištní hale doleva, skoro až na konec budovy. Jsou tam záchody a bankomaty. Kdo si vybere ten banky HTSC, ten neplatí typický asijský poplateček za výběr! (3lo vybrat jen 5 milionů...)

No a poslední úkon měla být doprava do ubatování. Jenže. Grab vůbec nespolupracoval a to ani, když jsem odsouhlasila vyšší cenu. Takže nakonec jsem se na něj po několika pokusech vyprdla a šla na autobus. Tušila jsem problém (samé bankovky 500 tisíc), ale paní pracovnice před autobusem se tvářila, že dobrý. A to jsem jí i tu bankovku ukázala, protože jsem pochopila, že z ní nedostanu nic kloudného. Odkývala. A tak jsem nastoupila, bylo už plno, takže jsem stála , autobus se rozjel a průvodčí začala vybírat jízdné (5000, ale platí se i z abatoh, taže 10 tisíc celkem). A samozřejmě. Pět set je moc. Dva dny na cestě, unavená, takže se zmůžu na takové ale na tohle přesně jsem se ptala té paní u autobusu! Dopadlo to velmi rychle. Paní Vietnamka skoro vedle mne vytáhla peníze a zaplatila za mne. Snažila jsem se jí nějak poptat jak bych jí peníze vrátila,a le informovala mne, ať neblbnu, že je to jen 10 tisíc (desetikoruna). OK. Tohle jsou ty chvíle, kdy je člověk za některé lidi i rád :)

Taky všechny informovala, že doprava je stračná, protože oslavy (znovusjednocení) a přehlídky. Což se ukázalo jako klíčové. Cestou busem začal krásný slejvák a co hůř, po nějaké době mne paní průvodčí vyprovodila z autobusu. Tedy nejen mne, ale mne tak nějak později, protože neumím vietnamsky. A tak jsem stála u zastávky někde uprostřed města, děkovala si za SIMkartu v telefonu a přemýšlela co dál. Všichni ostatní čekali na nějaký další spoj,a le já neměla ty drobné a anijsem nevěděla na jaký spoj čekat, takže když telefon ukázal, že za dvacet minut dojdu do hotelu, vypravila jsem se na noční tůru. Nic jsem neviděla, protože déšť se hned odpařival a zamlžoval mi brýle a dotykový telefon moc nedotykoval za deště. Taky mne v tom dešti provedl několikrát nějakým parkem dokola, ale kdo by se rád neprošel. Nakonec jsem dohotelu dorazila, ale taky mne dorazila vtipná paní ubytovatelka, které jsem musela sdělit že ne, let fakt neměl zpoždění, to ta vaše doprava....

No ale poslala mne na večeři na dobrou Pho, čímž bylo odpuštěno, přestože tedy cena byla turisticky nadsazená (80 tisíc za polévku, v Hanoji jsme platívaly s Wandou 40). Pakjsem si ještě nechala udělat mangové smoothie (ne, Marku, s Thajskem se to vůbec nedá srovnat - 40 tisíc) a šla sebou zaslouženě mrsknout do postele.