Byla jsem utahaná jako kotě a vcelku se mi i spalo docela dobře, jen kolem půlnoci jsem byla chvíli vzhůru, ale žádné velké bdění po nocích...
Musím říct, že jsem si bydlení nevybrala úplně nejlépe. Není úplně v centru, ač to tak vcelku i vypadalo. Není úplně špatné, ale je to prostě označeno jako hostel, i když to má samostatné pokoje. Jsou úplně basic se starším vybavením, ale čisté. Vlastně jsem i spokojená, i když podruhé...no, nevím. Každopádně je to bez snídaně. Takže jsem se ráno vypotácela někdy po desáté a vyrazila směr "apartement café". To je místní specialitka. Panelák, že by člověk o něj kolo neopřel, ale v každém "bytě" je kavárna. Takže jsem si náhodně jednu vybrala - a byla spokojená. Dala jsem si coconut kafe (výborné kokosové hoblinky na něm, ale chyběla kokosová zmrzlina, jako byla v Hanoji :)) a croisant. Jak jsem se ke kavárnám dopotácela v podstatě spařená (venku krásných 35 stupňů), vychládala jsem dost dlouho. A taky jsem se jala přehodnotit plán. Tady se zasavím u cesty do kavárny. Potkala jsem pána, ten se ptal odkud jsem, taková klasika, když ti chtějí něco vnutit. Ale dal na první dobrou Prahu, čímž získal plusové body. A že prý mi něco ukáže. Čekala jsem, že bude něco vnucovat k prodeji, ale přitáhl sešit. Nalistoval, a ukázal mi stránku popsanou česky. Jako netuším, kohjo ochytnul, ale když to psal, musel mít asi dvě promile v krvi a živit se literaturou. Celé to bylo skvost a lituju, že jsem si to nevyfotila. Byly tam věty typu "potloukal jsem se ztracen ve velkém Saigonu, vyzbrojen jen googlem a nejasným povědomím o tom, co chci vidět... No abych to zkrátila, pán nabízel průvodcovské služby s tím, že Saigon je velký a na motorce to půjde lépe. Měl smůlu, že jsem ho potkala čerstvá po ránu. U apartement kafé už bych nabídku zvažovala.
Nakonec jsem se rozhodla vyrazit nazdařbůh. Tedy mírně korigovaně. S cílem se dostat k vodě a využít (mimo původní plán) nějakou tour lodí. No ale. Cestou jsem potkala Watsons (jak říkám, mírně cíleně - je to místní drogerie a trochu jsem doufala, že budou mít něco z korejské kosmetiky. Ne, že bych měla zásob málo, ale ukázalo se, že jsou poměrně nedostatečné, oproti cenám v Praze). Plus vymetat obchody ve 35 nad nulou má výhodu zchlazení v klimatizaci obchodu. Něco jako když v dešti běháte z přístřšku do přístřešku, na slunci je to od klimatizace ke klimatizaci :)
Na nábřeží mne čekalo překvapení. Částečné. Včera, když byl nácvik přehlídky, vidělajsem zrovinka tuhle část nábřeží. Jsou tu postavená děla a plno vietnamců tu pobíhá v červených tričkách, červených šatech a s vlaječkami. Ty jsou ostatně všude po městě. 30.4. je oslava padesáti let snuvusjednocení země a bude to velké. Takmoc, že jsem včera nedojela k hotelu :).
Celý den přemýšlím, jaký k těm slavnostem mám vztah. Protože z pozice nezúčastněného pozorovatele je to pomqěrně roztomilé. Všude vlajky, fotící se lidé s vlaječkama. Někde z toho jde hrůza, zejména z bíle oděných slečen, které drží vlajku a tváří se vážně. A děsivé to komplet je. Hodil by se tag "díky, že nemusíme". Nevím, do jaké míry je to nucené, ale všude postavené nástěnky připomínají vítězný únor...
Pak jsem došla ke stanovišti lodí. A mírně se nepochopila s paní od lístků. Dávala mi jasně najevo, že jsem debil, ale nakonec se ukázalo, že jsem se ptala správně, jen paní se nějak zasekla na původní myšlence toho, co jsem chtěla. Ptala jsem se na okružní jízdu lodí. To mne hned vykmitla, že musím vedle k okýnku. OK, ale tam bylo volno až na čtvrtou odpoledne a nebyly ještě ani dvě. Tak jsem se vrátila zpět k okýnku a ptala se na jednotlivé jízdné. Jestli jako můžu koupit lístek tedy tam, a lístek zpátky. To byl ten okamžik, kdy paní dost nevydržela s nervama, vysvětlila mi, že jenom tam a jenom ve dvě, že je prostě plno. OK, přikládala jsem to oslavám a rozhodla se jet TAM, aniž bych věděla KAM. Samozřejmě jsem to napsané viděla, ale nic mi to neříkalo. Ale pojala jsem myšlenku, že případně Grab jezdí všude a tedy se zpátky nějak dostanu.
Lístek 15 tisíc jeden směr (15 korun) - Saigon water bus
Než jela lod, měla jsem asi půl hodiny na čekání. A protože bylo jak v prádelně, usoudila jsem, že potřebuju vodu. Venku stálo dost prodejců vody, ale narazila jsem na problém ceny. Každý má nějakou úchylku. My s Wandou obvykle tu, že zbytečně lpíme na pár drobných. Obvykle proto, že to prostě vypadá jako velké číslo. Někdy i z principu. Paní u mne v hostelu prodává malou vodu za 5 tisíc, velkou za 10. Čekala jsem, že pán bude chtít 10 tisíc. Ukázalo se ale, že chce 20. A to i druhý v řadě. To jako přehnal :-D. No ale jsme v Asii, 7/11 na každém kroku, tedy i tady. Přes křižovatku do tří minut. Voda za 7 tisíc. Nabízí se otíázka, proč paní v hotelu není trochu dražší.
Než odbila druhá a začal nástup dolodi, spustila se průtrž mračen. Taky jsem zjistila, že jsou sedadla na lodi číslované a že sedím tak kvalitně, že není nic vidět. Ještě s nějakými turistkami, které kladně hodnotily, že pán lodník zavřel dveře, aby na ně nepršelo a naprosto nereagovaly na mou poznámku k tomu, jak krásný teď máme výhled...
Nakonec se ale ukázalo, že loď není zdaleka plná a tak jsem si přesedla jinam, hezky k okýnku.
Jelo se asi 15 minut a vystoupilo se na druhém břehu od mrakodrapu Landmark 81. Paní říkaly, že je to tam super, ale musela bych přes most (to jsem nevěděla, jestli vůbec jde) a jednak výhledy z mrakodrapu jsou spíš Wandina libůstka, ne moje. A tak jsem se poptala pána v budce s lístky, jestli můžu koupit lístek zpátky. Nedělal cavyky a bez problémů to za dalších 15 tisíc šlo. Tak já nevím, nemohla paní normálně říct, že lístek zpátky soi mám koupit tam? Přičítám to jazykové bariéře. Ta tu prostě často je.
Takže za dalších 15 minut jsem byla zpátky na molu, odkud jsem vyplula. Vydala jsem se směrem k místní katedrále, které říkají (kvůli vzhledu) Notre Dame. Cestou jsem potkala "knižní ulici" plnou obchodů s knihami a antikvariáty a kavárnami. A usoudila, že je zase čas na tekutiny. A tak jsem dala své první letošní "café sua da" (vietnamská klasika se salkem).
Pak už stačilo pár kroků, a byla jsem u katedrály. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že je celá pod lešením. To totiž byla už dva roky zpátky, když jsme tu projížděly s Wandou. Nic se nezměnilo.
Okoukla jsem i místní starou poštu a vyrazila k paláci nezívislosti okouknout rudé davy. Taky jsemzjistila, že tam někde poblíž, mne vysadila včera večer paní z busu. Najednou jsem totiž objevila ten včerejší park s bludným kořenem...
Pak už netrvalo dlouho a našla jsem naší ulici a vyrazila najít něco k jídlu. O Pho jako včera jsem úplně nestála, ale o kus dál měli nudle se zeleninou a také dost dobré. Pojala jsem i myšlenku, že nutně potřebuju pivo, nicméně tím jsem přestala mít chuť na smoothie po večeři. A tak jsem si koupila v 7/11 ještě jedno pivo, trochu jackfruitu a vyrazila domů.
Stačilo. Původně jsem chtěla večer vyrazit na videomapping, který se u příležitosti oslav dnes koná, ale stačilo mi včera vidět ty davy, a děkuji nechci :)
Žádné komentáře:
Okomentovat