V noci byla krapet zima. Ne natolik, abysme vylézaly z postele a zavíraly hlavní dveře do stanu a nenatolik, abysme vylézaly z postele a oblékaly se, ale trochu chladněji, než minulou noc opravdu bylo.
Ránojsme vstaly, zabalily si a i s batohy se vydrápaly nasnídani.M9stní hotel, či stanové městečko, nebojak to napsat je rozeseto po celém kopci dolů. Vylézt tedy nahoru je dost namáhavé, takže proč to chodit zbytečně dvakrát. Než jsme se nasnídaly, už tam byl čidič. Dovlekly jsme tedy batohy až k autu a poptaly se po ceně. Prý 250 tisíc. Hehe. 15 km, půl hodinky jízdy. Stáhly jsme ho na 150, a i to bylo maximum toho, co jsem byla ochotna zaplatit. Tak fajn. Nemáme to ale prý nikde říkat. Slíbily jsme, že neřekneme :)
Dovezl nás na zastávku autobusu, ale byly jsme tam poněkud dřív. Nevadí, šly jsme se projít po vedlejší tržnici. Pán u stánku s ovocen byl milý a dal nám ochutnat snad všechno, co měl. Konečně i mangosteen, ale i cosi, co neznáme jménem - vypadalo to jako brambora (zcela jistě to roste pod zemí), ale chutná jako jablko. Pak ještě něco, co vypadá jako rajče, ale je to sladké. Mangosteen ale vyhrál. Vzaly jsme si dva a oříšky a zcela jistě pánovi zaplatily i to, cojsme snědly i jeho večeři na dva dny dopředu. Vedle u stánku měla paní kabelky, co po nich Vanda touží. Takže Vanda usmlouvala cenu za kabelku, pak jsme ještě přihodily cibetkovou kávu pro Michala, co se včera ozval, že by ji chtěl a paní jsme také stlačily na nízkou cenu, čímž jsme vyrovnaly i předchozí přeplatek u pána s ovocem. Pak už jsme počkaly na autobus a jelo se. Nejedná se o místní autobus, ale místní shuttle. Jezdí tím turisté,ale vyjde levně. Zatímco za auto do Kuty chtěli u nás ve stanovém městečku 600 tisíc, shuttle stál na osobu 75 tisíc. Když přičteme ještě 150 za svoz k autobusu, furt jsme na polovině ceny.
Jelo se opět přes Ubud, kde někteří vystupovali. Tam byla půl hodiny pauza. Daly jsme si zmrzku a jelo se dál. V Kutě je zastávka autobusu Perama asi necelé 2 km od objednaného hotelu, což už se daloi dojít pěšky.
Poté, co jsme se ubytovaly (a nastudovaly si plánek evakuace pro případ Tsunami), jsme se vypravily obhlédnout pláž. Tady je surfovací místo, i náš hotel se jmenuje "Easy surf camp", ale Vanda byla dost zklamaná tím, tak se surfisté plácajína jedné valné hromadě. No prostě Austrálie a její volnost to není. Prošly jsme se po pláži, zrovna probíhaly i nějaké závody v surfování a pak zamířily do místního obchodního centra. Zajímavé je, že se při vstupu kontrolují tašky.
V místním supermarketu jsme si nakoupily a vyrazily uličkamijen tak nazdařbůh po stáncích. Zastavily jsme se ještě i na ovocný džus a pokračovaly v nákupech suvenýrů. Když se začalo šeřit a byl čas večeře, povečeřely jsme sice draze (tak tady je to hodně turistická oblast, takže to nepřekvapí),a le zato moc dobře. vanda si dala hamburger, já indické butter chickem. Doplněno kokosem k pití.
Spokojeně a přecpaně se vracíme k hotelu, když tu v úzké uličce Vandu trefí projíždějící skůtr zrcátkem do malíčku. Prý pekelná rána, naštěstí ale nic zlomeného.
Na útěchu potkáváme v místním supermarketu lahev austrlského Bundaberg ginger beer. Poslední lahev čekala na Vandu. Další už pán neměl ani ve skladu.
Spokojené míříme do své chatičky u bazénu a plánujeme jak se zítra práskneme k vodě.
Žádné komentáře:
Okomentovat