Ráno jsme posnídaly u bazénu s výhledem do džungle.
Pak už to šlo rázna ráz. Sbalily jsme si tašku na vyprání aodpaní najitelky jsme si vzaly klíče na skůtra. Ode dneška jsme pojízdné. Má to jednu chybu. Ani jedna znás dřív na skůtru neseděla coby řidič. Učit se jezdit na motorce v indonéské dopravě jedost hardcore. Rovně ject docela jde, ale ovládat ten stroj po zastavení, to už vlastně neumím. Vanda pochopila, jak se cítím, když řídí :)
První jsme odvezly do prádelny prádlo, ale paní chtěla platit za kus a to byse cena vyšplhala ukrutně vysoko. V druhé prádelně nebyla pradlena,tak jsme tam nechaly tašku s tím, že děj se vůle boží.Zítra bude vypráno, předpokládám, že za miliony taky.
Další naše cesta vedla do Ubudu, do opičiho pralesa. Dojela jsem tam tak mokrá, jako kdybych právě doplavala z Lomboku. Rychlost nula, v očích smrt. Cestou jsme i nabraly celou nádrž benzínu, zjevně zbytečně, protože se ručička po našem dnešním ježdění ani nehla.
Opičí prales je super. Takové opičí safari. Předražené, jak jinak. Vanda vyčetla, že chtejí 50 tisíc za vstup a už to není pravda, chtěli 80. Zaplatily jsme, daly jsme jeden džus z dračího ovoce, protože jsmepotřebovala doping a vyrazily jsme mezi opice. Aby to bylo ještě lepší, Vandu opět rozbolelo břicho. U amfiteátru ale byl zdravotník, asi určený pro ošetření opičích škrábnutí, ale co už. Vanda mu vysvětlila problém, pán jí řekl, že není doktor, ale na břicho kouknul a usoudil, že když bolestnevystřeluje do zad a nejsou další příznaky, tak se o slepé střevo nejedná a spíš to bude něco místního. Super. Radosně procházíme kolem opic, ty využívají každou příležitost, aby turistům něco ukradli. Dokonce se povedlo ukrást i jednu žabku z nohy, nevím jak.
Za chvílinám už lezou po hlavách asnaží se dostat do batohu. Chytám na poslední chvíli brýle,které Vandě opice z batohu tahá. Jdou po všem a upřímně některé lidi nechápu. Hrozně se diví, že přijdou o volně položené věci.
Jdeme zpátkyna parkoviště a jedeme na rýžové terasy Tangalle. Profláknutý turistický cíl. Podle tohoto tam vypadá. terasysamy o sobě jsou nádherné...ale.
Jsou zde tři houpačky,kde za za pár stovvek v přepočtu můžete zhoupnout nad údolím. Za dalších pár stovek v přepočtu vámna to půjčí i elegantní šaty, aby bylo v čem zaplevelit instagrsam. Tak jo, Vsanda do toho jde taky.čekáme na její zhoupnutí asi hodinu. Pak jsmeme mezi políčka. Dost jsem ale podcenila přípravu a mám blbé boty. Jak namotorku, tak na rýžová pole. Navíc chci být před západem slunce doma. Dáváme kokos avyrážíme místní děsivou dopravou zpátky do našich rýžových polí. Cestou hledámerestauraci, zastavujem v jakési vývařovně místních a objednáváme, Vanda se snaží o nepálivé jídlo, usoudily jsme totiž, že pálivé bolest břicha zhoršuje.
Jedeme domů v koloně a já se bojím předjet. Pakuhybáme, chybí nám domů už jen kousek...ale prostě se to stalo. Prudký kopec nahoru, prudká klopená zatáčka, já u vnitřního kraje. Nevyjíždíme to a ani to neustojíme k zastavení. Vanda ječí, padáme obě. Nic nás nezajelo, Vandě se nic nestalo,jen mírné odřeniny, já silniční lišej do krvena lokti. Místní nám pomáhají, vyjíždí nám ten největší stoupák, nabízejí nemocnici, ale to není potřeba. Dost rozklepaně nasedáme a jedeme domů. U stánku, kde jsme včera večeřely kupujeme limonádu pro doplnění cukrů na šok. Vanda mni ošetřuje loket, protože já si na něj nevidím, sedámew si do obýváčku pod ložnici a za tmy a kvákotu žab zpracováváme dnešní den. Já píšu blog, Vanda loví fotkyz houpačky.
Ještě bych měla na youtube nastudovat jak se jezdí na motorce. Fakt mi to prostě nejde.
Žádné komentáře:
Okomentovat