Ráno jsme byly vzhůru poměrně brzy a rozhodly jsme se to využít. Šly jsme na snídani a první neshoda byla hned na světě. Ačkoli měla Vanda včera snídani úplně stejnou, dnes jsme k míchaným vajíčkům dostaly jen jeden chleba. Řekly jsme si tedy o druhý. Ale když jsme šly platit, pán ukázal na pokladně cenu snídaně plus si z hlavy přičetl dva krajíce chleba. Takže jako to tedy ne. Jednak nemůže být snídaně různá každý den podle kuchaře a jednak když mám namarkovanou cenu, nebudu si ji svévolně zvyšovat. Takže jsme se o ty čtyři tisíce rupií, tedy v přepočtu asi šest korun, kvalitně a vášnivě pohádaly, až jsme je získaly.
Spokojeně jsme se tedy vzaly plavky, prošly se ještě mezi stánky a objevily samoobsluhu s čaji, jako měli v Yogyakartě, takže jsme přikoupily a nakonec se mrskly na pláž na poslední rozloučení se s mořem. Probíhaly zrovna ranní hodiny surfování, takže moře bylo plné surfařů. Ale byly velké vlny, takže nám opět stačilo stát u kraje a nechat se čas od času zaplavit vlnou. Asi po hodině si Vanda ještě od plážové prodavačkykorálků koupila korálky za dvojnásobekjejich ceny na Aliexpressu a šlo se domů, zabalit a vyrazit na letiště.Opět to nebylo jen tak. Paní recepční nám zavolala z jejího telefonu Grab. Cena byla uvedena 44 tisíc. OK. Pán přijel, nasedly jsme a já byla rozhodnutá pánovi dát celou padesátitisícovku. JENŽE. Zase došlo na indonéské pokusy získat peněz víc. Tentokrát za vjezd na letiště, který se platí. No a protože to zase podle mého mělo být součástí ceny, a protože si pán parkovné dost vynucoval, nedostal zase nic. A opět šlo asi o 12 korun. No nic. Tohle prostě nemám ráda.
Na letišti jsme odbavily kufry, utratily poslední peníze za nedobrý mangový fresh a nasedly do letadla, které dost překvapilo. Nízkonákladová společnost Malindo air. Nejen, že rozdávala jídlo (moc dobrou pizzu), ale dokonce měla nezpoplatněný palubní zábavní systém pro tříhodinový let do Kuala Lumpuru. Takže za nás ohromná spokojenost.
V Kuala Lumpuru jsme zhruba hodinu čekaly na imigračním, než nás prolustrují a pak se nám povedlo, že cca za půl hodiny jelautobus do centra. Ono totižvychází opět nejlépe Grab. A i bychom ho využily, kdybysme měly telefon a mohly si ho objednat. Protože Grab tedy vypadl ze hry, druhou možností byl autobus. Paní u lístků nám potvrdila, že autobus jede do centra. Výslovně jsme se ptaly, zda k Petronas Twins. Prý jo. OK. Sedly jsme do autubusu, s ohromnými sedačkami. Tedy sedly. Zase jsme ztropily scénu. Dostaly jsme lísky přímo s číslem sedačky. Ale na našich sedačkách někdo seděl a jiné dvě nebyly vedle sebe volné. Takže jsme paní nejdřív vyhodily, pak si sedly. Za cca hodinu jízdy jsme už vystupovaly v centru. V podzemí. Takže jsme vyjely schody, furt nevěděly kde jsme a výhled nám to nezlepšil, protože senad autobusovou zastávkou nacházel obchoďák. Nevěděly jsme, kterou stranou ven. Tak se Vanda ptala procházejícího místního. Kudy tudy k hotelu. Pán koukal na mapu, něco vyprávěl a pak položil logický dotaz - proč se nepodíváme na mapu v mobilu. No jasně, no. Když mu Vanda vysvětlila situaci, pochopil, že má na krku ubohé trosky. Vysvětlil nám, že jsme na stanici "central" a stanice, kde jsou "Petronas twins" je o pět stanic metrem dál. A že tedy nás k metru dovede. Namačkal nám i lístek...a my měly jen místní dvacku a ono to chtělo kovové peníze. Takže nám i koupil lístek, ukázal schody a rozloučil se. Jsme fakt k politování.
Dojely jsme tedy metrem na správnou zastávku, vylezly přímo pod Petronas twins, trochu je zaobdivovaly, zorientovaly se v prostoru už podle mapky, co jsme měla prozřetelně vytisknutou a došly jsme k hotelu. Ubytovaly jsme se, zjistily, že výhled máme jedinečný přímo na Petronas twins a že si tedy nebudeme ani spát, jen se kochat.
Kochání jsme přerušily na večeři, kterou jsme daly nedaleko hotelu v jedné místní vývařovně (opět spolehlivé poznávací znamení kvality - byla plná místních). Navíc nutno říct, že obsluha se vyzná. Jednak se ptali, zda chci kuře s kostí či bez, jednak se ptalina porci a usoudili, že malá ženský stačí. Ve všem měli pravdu a výborně jsme se najedly. Nutno dodat, že už spíš za ceny evropské metropole než indonéské, ale co se dá dělat. Jsme holt v Kuala Lumpuru.
Cestou zpátky jsme zkontrolovaly bazén na střeše o patro výš, než bydlíme (my bydlíme ve třicátém patře, bazén je ve 31), ale byl totálně narvaný. No aby ne, je z něj také výhled na Petronas twins. Budeme se tam muset nějak probojovat...
No a pak už jen blog a spát, byl to zase dlouhý den.
Žádné komentáře:
Okomentovat