Večer jsem nemohla usnout, pořád jsem v hlavě řešila, jak pořešit paměť ve foťáku. Když jsem si uvědomila, že máme foťák s wifi, dost jsem zajísala. Znamenalo to ale pogooglit jak na to, stáhnout patřičnýá program...a zjistit, že to nejde. Tak všechno vypnout, lehnout do postele....a nápad, že by to mohlo jít přes telefon. Takzase všechno zapnout, stáhnout ovladač, nechatnačíst fotky...a zjistit, že se automaticky komprimují. Zamezit tomu lze jen, když se stahuje po jedné, jenže my jich měly už 599.
Když jsem to vzdala, bylo něco po půlnoci. Budík byl nařízený na 2:30, odvoz na letiště na třetí. Odlet v šest. Ráno nás vyzvedl řidič začátečník, kterého k autu pustí asi jen v noci,mimo provoz. Jel opatrně, podle předpisů ai tak byl na letišti nějak před čtvrtou. Zrovna otevírali terminál. My letěly z terminálu B, řidič nás vysadil před A. Znamenalo to se s Vandou pohádat, protože šipky k termináluB ukazovaly v podstatě do polí a do tmy tmoucí. Šli tam ovšem i dalšílidé s kufry a ukázalo se, že správně. Domácí lety obsluhuje terminál 2 vesnického letiště v Yodje kdesi v polích. Letadlo skoro vjede až do terminálu, tam utrhnou lístky, otevřou dveře a lidé přejdou,nebo přeběhnou, když zrovna let dobíhají. Také se ukázalo, že jediný, kdo přišel způsobně dvě hodiny před letem jsme byly my dvě. Obvyklý čas je tak půl hodiny před odletem. Také na check-in nikomu nevadila skoro litrovka vody, ale důkladně zkoumali moji power banku.
Nakonec jsme odletěly a cca za hodinu a kousek jsme přistály na Bali. Tam bylozataženo, poprchávalo... No nic moc.
Prošly jsme dalšíkontrolou a opět se projevil můj problém, že z nevyspání zapomínám mozek. Teď jsem zapomněla svůj polštář na check-inu. Ale způsobně tam na mne počkal, tak jsem siho vyzvedla a zatím ho pořád mám.
Denpasar je hodně turistické letiště a tak v terminálu je i jedenobchod s elektronikou. Opět se tedy prodavačky nechtěly pouštět do větších projektů ohledně kabelů a raději řekly, že nemají, ale už jsem to vzdala a koupila tedy paměťovou kartu za "pouhých" 190 tisíc.
Vybavena jsem přestoupila do letadla - úplně toho samého, sekterým jsme přiletěly - a vzpomněla si, že jsem v letadle zapomněla oplatky. Vanda doporučovala si sáhnout o řadu blíž do kapsy (tam jsme seděly cestou na Bali), ale mezitím už letadlo uklidili a kapsy byly prázdné. Mé oplatky získal nějaký uklízeč.
Začala jsem usínat, ale probudil mne start a ještě, že tak. Let z Bali na Flores je výpravně vyhlídkový. Nejdřív koukala z mraků jedna sopka, potom druhá ukázala i kráter s jezerem uvnitř...bohužel u okna seděla Vanda a spala a mobil s nekvalitním oknem nezvládl zázraky. Každopádně na pohled to bylo úžasné.
Na Floresu jsme si vyzvedly batohy, kývly na první nabídku taxikáře a nechaly se odvézt do hotelu, kde nám i takhle relativně brzy (asi v 11:30) už dali pokoj.
Ubytovaly jsme se v hotelu Gardena, na doporučení Adélky, a vyrazily do centrasehnat loď. Tu jsme po několika debatách sehnaly, ačkoli není úplně dle mých představ. Ale ta, co se mi líbila víc,byla jednak dražší, ale hlavně - byla plná lidí.Ta naše měla v poledna nahlášených 10 osob, s námi to bude 12. U "sousedů" to bylo 30.
No uvidíme.
Nakoupily jsme si pár drobností na loď, daly si kokosový ořech avrátily se do hotelu a přemýšlely, co s načatým odpolednem. Lenost zvítězila. Vypravily jsme se na ledovou kávu, nákup ještě vody a repelentu a brzkou večeři. Hodláme jít dřív spát.
Jinak Flores, konkrétně tedy Labuan Bajo je úplně jiný kus Indonésie, než jsme zatím potkaly. Zátoka je tu jednoznačně úžasná,výhled z hotelového pokoje jedinečný...ale jinak docela zklamání. Je tuukrutně draho. Tak asi dvojnásobek cen v Yogyakartě. Jak jsems e včerasmála že večeřímečím dál tím dráž, protože jsme začaly na večeři za 30 tisíc a končily včera večeří za 63 tisíc, tak dneska nás večeře stála 173 tisíc. A ano, možná by semírně ušetřilo večeří v sastrčené uličce, ale asine moc. Navíc jsme tedy rády vyměnily "nasi goreng" za něco jiného, konkrétně za mexické burrito. Na lodi si "nasi" užijeme asidost a dost.
Také nás poměrně štvou místní. Vlezlí, hulákající, snažící se furt něco vnutit. Ne, že by se o to vYogyakartě nikdo nesnažil, ale mělo to jiný ráz. Jen děti tu jsou milé a chvíli jsme si s nimi hrály a představovaly se cestou zpátkydo hotelu.
Žádné komentáře:
Okomentovat