Kuala Lumpur podruhé a naposledy

Posnídaly jsme, ovšem nevybojovaly jsme například dračí ovoce. To někteří jedinci ano, na nás zbyl jen ananas a žlutý meloun. Po snídani se Vandě už nechtělo do bazénu, takže jsme to zavrhly, pobalily, zážily zavazadla a odnesly je do úschovny u recepce. Souběžně jsme se i idhásily z hotelu a vyrazily do víru velkoměsta.

První jsme se zastavily opět u Petronas twins, obešly jsme je (respektive jsme jimi prošly) a udělaly si pár fotek i z druhé strany ve dne. Pak jsme sedly na metro a dojely na místo, odkud půjdeme na "central market". Hned u metra byla ovšem mešita "Jamek". Ani jsme neplánovaly jít dovnitř, mešita nevypadala nijak velká, ani výstavní - ale tak nějak jsme zabloudily ke vchodu a pán nás nasměroval k registraci (to jsme se zapsaly do velké knihy), půjčili nám obleček a najednou jsme byly uvnitř. Netrvalo to nijak dlouho. Mohly jsme totiž jen do areálu, nikoli dovnitř mešity. To proto, že cca za půl hodiny po naší návštěvě měl dorazit místní král. Ten věnoval peníze, tj. cílem jeho návštěvy bylo nakrmit původně 150, později bylo číslo zvýšeno na 250 chudých v KL, přičemž prý dostanou ještě kromě jídla i peníze na nový strat do života. To nám alespoň vysvětlila paní z půjčovny místních kostýmů (těch na vstup do mešity). Mešitu jsme obešly poměrně rychle, přes vodu jsme ještě viděly i budovu "Sultána Samada". Pak už jsme vyrazily k Central marketu. Takové velká místní tržnice, kde lze koupit všechno. Výborné bylo, že tržnice je ze své největší části v budově, která je klimatizovaná. Tedy se uvnitř dalo docela příjemně procházet. Potkaly jsme i stánek, který z cukrové třtiny vymačkává džus. Paní ho dělala s limetkou, ale dám ochutnat i samotnou vymačkanou šťávu - ta chutnala, no jako voda s cukrem, lepší to bylo s tou limetkou. Každopádně to byl zajímavý proces výroby, když měla paní strojek, takový velký odšťavňovač, do něj cpala kusy třtiny a dole už tekla šťáva...

Okoukly jsme hodně stánků, čaje, kávy, napodobeniny parfémů všeho možného, pašmíny i jiné šálky, prostě všechno. Koupily jsme si ale už jen z kokosu dělanou sponu k sarongu (a Vanda rozhodla, že nám stačí jedna dohromady, tak holt máme jednu).

Z Central marketu jsme ještě vyrazily do nedaleké čínské čtvrti, kde jsme se už na neklimatizovaném tržišti obdivovaly tomu, co všechno lze prodávat a hlavně napodobit. Všude na nás vykukovalo zboží známých značek v až podivně neznámém provedení a nikomu to nepřišlo divné :-D, jen nám.

Nešlo jen o oblečení a hodinky nebo kabelky. Měly tu i napodobeniny třeba per a tužek. Prostě všechno.

Koupily jsme si čerstvý džus a podarovaly místní slepce pokoušející se o hudební výstup. Fakt jim to moc nešlo, třeba paní byla ještě asi i hluchá, protože zpívala sice jak o život, ale mikrofon, do terého produkci prováděla měla vypnutý nebo nefunkční, tedy vůbec nebyla slyšet. A i ostatní nevypadali že by jim produkce šla lépe, každopádně za snahu si fakt zasloužili drobný příděl. byli ukrutně roztomilí tím, jak jim to nešlo :-D

Cestou zpátky k metru jsme se zastavily ještě v durianovém obchodě. Malajsie totiž durianem žije. To není jako v Indonésii, kde se objeví jen sem-tam někde. Kdepak. Malajsie má durian na každém rohu a ve všech možných podobách. Sušenky, čokoláda, zmrzlina (dokonce tu má durianovou zmrzlinu i McDonalds) a další. Dokonce mají i durianové kafe! To nás zaujalo a paní se zeptala, zda ho chceme ochutnat. Nalila nám tedy do malinkého kelímku a my testly. Proběhlo to naprosto klasicky. Mně kafe celkem příjemně vonělo, ovšem chutnalo naprosto stejně hnusně, jak celý durian. Vandě zase kafe strašně páchlo - a narozdíl o durianu samotného jí ani nechutnalo (ale nechutnalo, že příchuť kávy, ne, že by se jí to zdálo hnusné tak, jako mně). Tak jsme paní poděkovaly a zase šly.

Dojely jsme metrem zase pod Petronas twins, navštívily místní supermarket, koupily nějaký čaj a jackfruit na cestu a vydaly se zpátky k hotelu pro zavazadla. Chtěly jsme se i naobědvat/navečeřet - ale v "naší" restauraci bylo zavřeno.

Tak jsme pobalily svá zavazadla a vyrazily z hotelu s tím, že se najíme někde jinde. Ale cestou jsme si všimly, že v mezičase balení a vyzvedávání batohů stihla "naše" restaurace otevřít, takže jsme se najedli ve známém prostředí. Po jídle jsme pokecaly s babkou u pokadny, která nám vtipně poradila dávat si pozor na zavazadla - že by mohl projet skůtr a tašku nám strhnout. Hahahaha. Jako asi dobře míněná rada, jenže s těžkým batohem na zádech vcelku neuvěřitelná - že projede skůtr a serve nám cca 13 kg těžký batoh a to vše v mžiku oka. Tak jsme se ještě i pobavily, metrem dojely zpět na central station a tam vyrazily do podzemí, na stanoviště autobusů, teré odjíždí na letiště. Čekaly jsme, že v šest určitě nějaký pojede a ano - jel. Tak jsme si koupily lístek, batohy narvaly do úložného prostoru, samy si nalezly do obrovských křesel uvnitř a vyrazily.

Cca za hodinu jsme už byly na letišti, přelékly jsme se do cestovního, nechaly odbavit batohy a vyrazily k bráně. Ta se právě ovřela, takže jsme v poslední rychlosti utratily poslední zbylé peníze a nastoupily do letadla. na tenhle let paní i tvrdila, že nemá volná sedadla vedle sebe a posadila nás vedle sebe přes uličku - ale popřesazovaly jsme letadlo a nakonec jsme spolu seděly, pohodlně u okna na dvou sedačkách vedle sebe. letadlo bylo koncipované 2-4-2, tak jsme sedfěly hodně pohodlně. Cesta do Muškátu byla poměrně plná turbulencí, což mne vždycky vyrušilo ze spaní. Vanda se trochu prospala. V Muškátu jsme poměrně rychle přestoupily také, bez zbytečného zdržování. Zde jsme už měly sedadla vedle sebe přidělená rovnou, takže nebylo nutné nikoho přesazovat. Opět jsme moc nespala, tak holt pomohlo pár filmů. Při pořistání bylo ještě vtipné pozorovat rodinku sedící vedle na prostředních sedadlech, jak se snaží ukrást rozdávané deky a byly jsme ve Frankfurtu. Pak už chybělo jen 45 minut letu do Prahy a frrrrr....dovolená je za námi komplet :(.

Foto: https://silveig.rajce.idnes.cz/KUALA_LUMPUR

Kuala Lumpur - Batu Caves

Spalo se nám krásně. Ráno jsme tedy trochu zavzpomínaly na ubytování v indonésii, kde jsme byly samy, myx s pár lidmi - tady totiž bydlíme v údajně největším Ibis hotelu na světě. Tedy je logické, že tu bydlí hodně lidí a že těch hodně lidí chce ráno snídat. Takže hlava na hlavě. Švédské stoly jak s evropskou snídaní, tak asijskou (tedy rýže a podobně). Narvaly jsme se k prasknuní, ale byl to boj. Je jasné, že získat potravu je základní podmínka přežití. Taky to podle toho vypadalo. Všichni se o jídlo rvali, jako kdyby sto let nejedli. No ale nakonec jsme si potravu vybojovaly a spokojeně se odvalily na pokoj.

Začala totiž opět improvizace. Být v Kuala Lumpuru a nenavštívit Petronas twins je nemožné. Jenže - lístky se prodávají on-line den dopředu. Na zítra bylo volno od dvanácti a od dvou. Jenže - jak asi tak můžeme koupit lístky on-line bez mobilu a potvrzení v něm, že. Taky nám oba časy zítra dost narušují plány. Takže jsme zašly se ptát do recepce. Paní speciálně určená na vstupenky nám ale zopakovala to, co víme. Lístky objednat on-line může, ale na časy, co už jsme si našly.

Rozhodly jsme se provést průzkum na místě. Stejně k Petronas twins musíme na metro, tak se zeptáme tam. A překvapivě to vyšlo! Na místě nám paní ukázala že na dnešek ještě pár volných vstupenek má. A jaký že čas by nám vyhovoval. No nám by vyhovoval večer. Takže jsme koupily vstupenky na poslední prohlídku, ve 20:30. Paráda. Povedlo se.

Vypravily jsme se pak už metrem na stanici Sentral, kterou známe ze včera. Tam se přestupuje na vlak (včera jsme v recepci ještě vyžebraly mapu, která obsahuje i mapku dopravního spojení). A konečná vlaku je u "Batu Caves". To je místo, kam každý, kdo kdy přijede do KL, rozhodně MUSÍ.

Je to chrámový hinduistický komplex, ukrytý v jeskyni.

Kochaly jsme se ohromně dlouho.

Lidí bylona místě fakt plno, ale to se asi musí čekat. Dole pod chrámem stánky (to se taky musí čekat) a v nich nabízely kokos (hurá), jackfruit (hurá) a durian (ehmmm...). Ale Vandě durian chutná, tak si koupila.

Vlakem jsme dojely zpátky a dostaly hlad. Tak jsme v obchodním centru u stanice (pod Petronas twins) vlezly do jídelního koutku, všechno obhlédly a vybraly si pekárnu. Musím říct, že mne to zklamalo. Už jsem to potkala jednou v letadle na přeletu v indonésii - mazancové těsto plněné slanou náplní. Přesněji - všechny druhy pečiva jsou z mazancového těsta, jen jsou různě plněné. A jíst sladkou buchtu s masovou náplní...no nechci to opakovat.

Cestou ve vlaku začalo pršet - je vidět, že jsem výše a odpoledne prostě prší, asi sezona. Takže za deště jsme došly do hotelu, vzaly plavky a vylezly o patro výš do bazénu. Počet lidí se dal vydržet, takže jsme vlezly do vody a trochu si užily výhled ze střešního bazénu.

Pak oddych na pokoji a večer znovu vyrážíme k Petronas twins na koupenou prohlídku.
Před tím jsme se ale zastavily na večeři. Žádné pokusy, jdeme do osvědčené restaurace ze včerejška. Je tam pořád plno, jedí tam místní, zjevně to bude dobrá restaurace. A vlastně jsme tam spokojené. I teď podruhé. Vanda si dává butter cheese chicken, já thajské kuře. Opět jsme spokojené. Jen si příště nedáme mangový džus, je to spíš limonáda a to je lepší kokos.

Cestou potkáváme prodejce objektivů na mobily. Stojí jich pod věží spousta. Baví nás je odmítat se slovy "bohužel nemáme telefon". Ty jejich pohledy mluví za vše. Myslí si cosi o  tom, že debilnější výmluvu si vymýšlet nemůžeme...

Návštěva vyhlídky Je rychlá. Patříme do černé skupiny. Máme černé visačky a první jedeme na můstek mezi oběma věžemi. Máme plno času a můžeme se kochat dosyta. Není to nijak zajímavé. Ale dodržujeme časový harmonogram, tak se po mostku procházíme sem a tam, než konečně můžeme jet výš. Další vyhlídka je v 86 patře. Tam je zase naopak času dost málo. Venku začalo pršet poměrně silně, je zajímavé to pozorovat z výšky. No ale už nás popohání, že máme jet dolů. Tak jedeme. O tři patra níž, kde čekáme ukrutně dlouho na další výtah. Pak už klasika - sjedeme dolů, proběhneme obchodem a jsme venku.Venku se jdeme podívat na barevnou fontánu, která hraje asi co čtvrt hodiny. 

Pak už končíme s prohlídkou a jdeme domů. Cestou Vanda navrhuje vykašlat se na noční bazén, že je unavená. Přeci jen byl den dost dlouhý.

Tak se jde rovnou spát...

Loučíme se s Indonésií a přesunujeme se do Kuala Lumpuru

Ráno jsme byly vzhůru poměrně brzy a rozhodly jsme se to využít. Šly jsme na snídani a první neshoda byla hned na světě. Ačkoli měla Vanda včera snídani úplně stejnou, dnes jsme k míchaným vajíčkům dostaly jen jeden chleba. Řekly jsme si tedy o druhý. Ale když jsme šly platit, pán ukázal na pokladně cenu snídaně plus si z hlavy přičetl dva krajíce chleba. Takže jako to tedy ne. Jednak nemůže být snídaně různá každý den podle kuchaře a jednak když mám namarkovanou cenu, nebudu si ji svévolně zvyšovat. Takže jsme se o ty čtyři tisíce rupií, tedy v přepočtu asi šest korun, kvalitně a vášnivě pohádaly, až jsme je získaly.

Spokojeně jsme se tedy vzaly plavky, prošly  se ještě mezi stánky a objevily samoobsluhu s čaji, jako měli v Yogyakartě, takže jsme přikoupily a nakonec se mrskly na pláž na poslední rozloučení se s mořem. Probíhaly zrovna ranní hodiny surfování, takže moře bylo plné surfařů. Ale byly velké vlny, takže nám opět stačilo stát u kraje a nechat se čas od času zaplavit vlnou. Asi po hodině si Vanda ještě od plážové prodavačkykorálků koupila korálky za dvojnásobekjejich ceny na Aliexpressu a šlo se domů, zabalit a vyrazit na letiště.Opět to nebylo jen tak. Paní recepční nám zavolala z jejího telefonu Grab. Cena byla uvedena 44 tisíc. OK. Pán přijel, nasedly jsme a já byla rozhodnutá pánovi dát celou padesátitisícovku. JENŽE. Zase došlo na indonéské pokusy získat peněz víc. Tentokrát za vjezd na letiště, který se platí. No a protože to zase podle mého mělo být součástí ceny, a protože si pán parkovné dost vynucoval, nedostal zase nic. A opět šlo asi o 12 korun. No nic. Tohle prostě nemám ráda.

Na letišti jsme odbavily kufry, utratily poslední peníze za nedobrý mangový fresh a nasedly do letadla, které dost překvapilo. Nízkonákladová společnost Malindo air. Nejen, že rozdávala jídlo (moc dobrou pizzu), ale dokonce měla nezpoplatněný palubní zábavní systém pro tříhodinový let do Kuala Lumpuru. Takže za nás ohromná spokojenost.

V Kuala Lumpuru jsme zhruba hodinu čekaly na imigračním, než nás prolustrují a pak se nám povedlo, že cca za půl hodiny jelautobus do centra. Ono totižvychází opět nejlépe Grab. A i bychom ho využily, kdybysme měly telefon a mohly si ho objednat. Protože Grab tedy vypadl ze hry, druhou možností byl autobus. Paní u lístků nám potvrdila, že autobus jede do centra. Výslovně jsme se ptaly, zda k Petronas Twins. Prý jo. OK. Sedly jsme do autubusu, s ohromnými sedačkami. Tedy sedly. Zase jsme ztropily scénu. Dostaly jsme lísky přímo s číslem sedačky. Ale na našich sedačkách někdo seděl a jiné dvě nebyly vedle sebe volné. Takže jsme paní nejdřív vyhodily, pak si sedly. Za cca hodinu jízdy jsme už vystupovaly v centru. V podzemí. Takže jsme vyjely schody, furt nevěděly kde jsme a výhled nám to nezlepšil, protože senad autobusovou zastávkou nacházel obchoďák. Nevěděly jsme, kterou stranou ven. Tak se Vanda ptala procházejícího místního. Kudy tudy k hotelu. Pán koukal na mapu, něco vyprávěl a pak položil logický dotaz - proč se nepodíváme na mapu v mobilu. No jasně, no. Když mu Vanda vysvětlila situaci, pochopil, že má na krku ubohé trosky. Vysvětlil nám, že jsme na stanici "central" a stanice, kde jsou "Petronas twins" je o pět stanic metrem dál. A že tedy nás k metru dovede. Namačkal nám i lístek...a my měly jen místní dvacku a ono to chtělo kovové peníze. Takže nám i koupil lístek, ukázal schody a rozloučil se. Jsme fakt k politování.

Dojely jsme tedy metrem na správnou zastávku, vylezly přímo pod Petronas twins, trochu je zaobdivovaly, zorientovaly se v prostoru už podle mapky, co jsme měla prozřetelně vytisknutou a došly jsme k hotelu. Ubytovaly jsme se, zjistily, že výhled máme jedinečný přímo na Petronas twins a že si tedy nebudeme ani spát, jen se kochat.

Kochání jsme přerušily na večeři, kterou jsme daly nedaleko hotelu v jedné místní vývařovně (opět spolehlivé poznávací znamení kvality - byla plná místních). Navíc nutno říct, že obsluha se vyzná. Jednak se ptali, zda chci kuře s kostí či bez, jednak se ptalina porci a usoudili, že malá ženský stačí. Ve všem měli pravdu a výborně jsme se najedly. Nutno dodat, že už spíš za ceny evropské metropole než indonéské, ale co se dá dělat. Jsme holt v Kuala Lumpuru.

Cestou zpátky jsme zkontrolovaly bazén na střeše o patro výš, než bydlíme (my bydlíme ve třicátém patře, bazén je ve 31), ale byl totálně narvaný. No aby ne, je z něj také výhled na Petronas twins. Budeme se tam muset nějak probojovat...  

No a pak už jen blog a spát, byl to zase dlouhý den.

Kuta -a přišlo Tsunami

Ráno jsme se nasnídaly u nás v hotelu. Tentokrát není snídaně v ceně, takže jsme si vybíraly z jídelníholístku. Opět za cenu, za kterou bysme v Yogyakartě měly tři večeře každá. No co už se dá dělat.

Po snídanijsme se vypravily k moři. Protože u nás hned je místečko na surfování pro surfové školy, bývá tam dost přeprknováno. Šly jsme tedy po pláži o kus dál. Našly jsme si místečko, a lehly jsme si poměrně slušný kus od linie, kam dosahuje voda, když přijde vlna. To je totiž dost důležité. Netrvalo ovšem moc dlouho a stalo se to. Najednou přišla vlna jako kráva. Celá jsem byla pod vodou a zůstal mi jen ručník, na kterém jsem ležela. Boty, šaty pryč. Vanda stejně tak, akorát zrovna držela v ruce mobil a tak měla i ten. Já svůj mobil měla v tašce, ta plavala k moři. Tu jsme chytily, ale mobil se koupal poměrně dlouho. Spolu s pánem od plážových lehátek jsem nakonec vylovila i boty, ale šaty byly pryč nadobro. Moje nejoblíbenější plážové.

Ručníky jsme v moři vypraly od písku, sečetly škody - Vanda ještě přišla o učebnici biologie, kterou má s sebou aby se učila na přijímačky. Pak nám také pán prozradil, že jsou velké vlny a že v průběhu dne dojdou až k druhé řadě lehátek. Proč nám toneřekl hned je nám záhadou. Na druhou stranu, stejně bysme mu asi nevěřily a myslely bysme si, že nás chce dostat na placené lehátka...

Takže jsme si své zbylé saky i pakyposbíraly a vypravily se domů. Doma si Vanda v kuchyni vyžádala rýži a uložila do ní mobil.

Umyly jsme se, převlékly a vyrazily do města vybrat pár peněz na zbytek pobytu na Bali. Našly jsme bankomat, peníze vybraly...a bankomat nevrátil kartu. Naštěstí se jednalo o bankomat u banky, takže já stála v bankomatové budce, Vanda šla do banka shánět pomoc. Tu nakonec sehnala. Pomoc se skládala z pána ochranky a paní úřednice a jedné špejle. Tak dlouho dloubali špejlí do bankomatu, až naši kartu vyšťourali.

To už na nás bylo poměrně dost, takže cestou k hotelujsme si sedly do baru, daly si klub sendvič a mangové daikiri (Vanda Long island drink).

Poté jsme zkusily pláž znovu. Tentokrát ještě s větším odstupem od moře. 

Celé odpoledne jsme strávily tam. Nedalo se sice úplně koupat, protože vlny byly obrovské, ale dalo se stát na pláži a čekat na vlnu, která nás pak z nuly zalila po pás. Zábavné to bylo i tak.

Pakjsme se uklidily domů, umyly, oblékly, zkusily život mobilů a zjistily, že nic a vyrazily na večeři do stejné restaurace, jako včera. Poslední noc na Bali jsme si daly hamburger. Nedá se nic dělat, indonéská kuchyně není náš šálek kávy.

Prošlyjsme se, koupily si něco k pití a došly domů. Být bez mobilu nám zkazilo plány. Zítra odlétáme a potřebujeme se dostat na letiště. To je odsud asi pět kilometrů (mojí odpolední zálibou bylo pozorovat přistávající letadla přes mohutné vlny), ale bez mebilu si nemůžeme objednatGrab. Chtěly jsme si tedy objednat odvoz z hotelu. Jenže jsme se dozvěděly, že pán, co vozí turisty na letiště, si v naši hodinu jde surfovat a tedy nás nemůže odvézt. Taxi bude za dražší cenu. To by člověk plakal, už pomalu.

Nakonec Vanda donutila paní v recepci stáhnout si aplikaci Grabu s tím, že nám ho prostě objedná ze svého mobilu. Tak snad. Doufáme, že další hrůzy už sedít nebudou. Plně bude stačit, že nemáme mobily. Tedy ani navigaci a nemůžemne si ani zítra z letiště zavolat Grab aby nás odvezl do hotelu. Takže musíme fungovat hezky postaru, jen podle mapy. Kterou samozřejmě ani nemáme celou.



Foto: https://silveig.rajce.idnes.cz/BALI_-_Kuta

Kuta

V noci byla krapet zima. Ne natolik, abysme vylézaly z postele a zavíraly hlavní dveře do stanu a nenatolik, abysme vylézaly z postele a oblékaly se, ale trochu chladněji, než minulou noc opravdu bylo.

Ránojsme vstaly, zabalily si a i s batohy se vydrápaly nasnídani.M9stní hotel, či stanové městečko, nebojak to napsat je rozeseto po celém kopci dolů. Vylézt tedy nahoru je dost namáhavé, takže proč to chodit zbytečně dvakrát. Než jsme se nasnídaly, už tam byl čidič. Dovlekly jsme tedy batohy až k autu a poptaly se po ceně. Prý 250 tisíc. Hehe. 15 km, půl hodinky jízdy. Stáhly jsme ho na 150, a i to bylo maximum toho, co jsem byla ochotna zaplatit. Tak fajn. Nemáme to ale prý nikde říkat. Slíbily jsme, že neřekneme :)

Dovezl nás na zastávku autobusu, ale byly jsme tam poněkud dřív. Nevadí, šly jsme se projít po vedlejší tržnici. Pán u stánku s ovocen byl milý a dal nám ochutnat snad všechno, co měl. Konečně i mangosteen, ale i cosi, co neznáme jménem - vypadalo to jako brambora (zcela jistě to roste pod zemí), ale chutná jako jablko. Pak ještě něco, co vypadá jako rajče, ale je to sladké. Mangosteen ale vyhrál. Vzaly jsme si dva a oříšky a zcela jistě pánovi zaplatily i to, cojsme snědly i jeho večeři na dva dny dopředu. Vedle u stánku měla paní kabelky, co po nich Vanda touží. Takže Vanda usmlouvala cenu za kabelku, pak jsme ještě přihodily cibetkovou kávu pro Michala, co se včera ozval, že by ji chtěl a paní jsme také stlačily na nízkou cenu, čímž jsme vyrovnaly i předchozí přeplatek u pána s ovocem. Pak už jsme počkaly na autobus a jelo se. Nejedná se o místní autobus, ale místní shuttle. Jezdí tím turisté,ale vyjde levně. Zatímco za auto do Kuty chtěli u nás ve stanovém městečku 600 tisíc, shuttle stál na osobu 75 tisíc. Když přičteme ještě 150 za svoz k autobusu, furt jsme na polovině ceny.

Jelo se opět přes Ubud, kde někteří vystupovali. Tam byla půl hodiny pauza. Daly jsme si zmrzku a jelo se dál. V Kutě je zastávka autobusu Perama asi necelé 2 km od objednaného hotelu, což už se daloi dojít pěšky.

Poté, co jsme se ubytovaly (a nastudovaly si plánek evakuace pro případ Tsunami), jsme se vypravily obhlédnout pláž. Tady je surfovací místo, i náš hotel se jmenuje "Easy surf camp", ale Vanda byla dost zklamaná tím, tak se surfisté plácajína jedné valné hromadě. No prostě Austrálie a její volnost to není. Prošly jsme se po pláži, zrovna probíhaly i nějaké závody v surfování a pak zamířily do místního obchodního centra. Zajímavé je, že se při vstupu kontrolují tašky.

V místním supermarketu jsme si nakoupily a vyrazily uličkamijen tak nazdařbůh po stáncích. Zastavily jsme se ještě i na ovocný džus a pokračovaly v nákupech suvenýrů. Když se začalo šeřit a byl čas večeře, povečeřely jsme sice draze (tak tady je to hodně turistická oblast, takže to nepřekvapí),a le zato moc dobře. vanda si dala hamburger, já indické butter chickem. Doplněno kokosem k pití. 

Spokojeně a přecpaně se vracíme k hotelu, když tu v úzké uličce Vandu trefí projíždějící skůtr zrcátkem do malíčku. Prý pekelná rána, naštěstí ale nic zlomeného.

Na útěchu potkáváme v místním supermarketu lahev austrlského Bundaberg ginger beer. Poslední lahev čekala na Vandu. Další už pán neměl ani ve skladu. 

Spokojené míříme do své chatičky u bazénu a plánujeme jak se zítra práskneme k vodě.

Munduk - tour po vodopádech

Spalo se hezky, dokonce i překvapivě nebyla zima, ale občas až vedro. A to jsme stan ani neměly zavřený celý, jen jsme měly zapnutou protihmyzí síť. Ránojsme se nasnídaly (Vanda si objednala vajíčka a k jejímu překvapení jsou vajíčka prostě vajíčka, nikoli vajíčka a toust. Toust se nedal ani přiobjednat).

Po snídani jsme vyrazily k vodopádům. Hned u toho prvního jsme objevily kavárnu. Výhled na vodopád, káva…co víc si přát. Dokonce měli nejen vlastní plantáže kávy (pár stomků robusty nám roste i u stanu), ale měli i kávu cibetkovou a dokonce od cibetek žijících volně, nikoli ve klecích. K cibetkové kávě jsem pak navíc dostala i kávu běžnou,abych mohla porovnat chutě.

Pak jsme pokračovaly směr druhý a třetí a čtvrtý vodopád…

K prvnímu vodopádu jsme šly od stanů, tedy jsme nějak obešly branku vybírající vstup. U druhého vodopádu bylo vstupné 20 tisíc na osobu. U třetího chtěl pán deset tisíc (netuším čím se řídí taxa). To jsme mu odmítla zaplatit s poukázáním na to, že už jsme platily. Hnalo mne přesvědčení, že mám pravdu. Viděla jsme ceduli s cenou za jeden vodopád 10 tisíc a za druhý zrovna tak. Nějak jsem ale přehlídla, že se tím myslí dva následující vodopády, ne ten třetí a minulý. No, pán u výběru vstupného se chvíli snažil mi to vysvětlit a pak toho nechal.

U čtvrtého vodopádu jsme vstupné už zase zaplatily, neb mi došlo, že asi bude nekde chybka. Čtvrtý vodopád byl největší. U toho třetího se ovšem zase dalo koupat. Těžko tedy říct, který ze všech vodopádů byl ten nejlepší. Každopádně celou cestu se šlo z kopce, scházelo se pak ještě k vodpádům a stoupalo zpátky. Čtvrtý byl tedy nejníž. To pak ale znamenalo vyjít zas všechno hezky zpátky nahoru. A že to byl ukrutný stoupák. Jak jsme zjistily, nahoru jak debilové, jsme šly hlavně my. Ostatní šlo dole ještě níž, tam došli do vesnice a nechali se odvézt nahoru. No, my to vyšlapaly nahoru, s jazykem na vestě a milionem zastávek. Odměnou jsme si v kavárně u prvního vodopádu objednaly mangový a papájový džus a smažený banán.

Doma jsme se osprchovaly a daly asi hodinu a půl odpočinkiu do večeře. Večeřely jsme v našem „hotelu“ výtečnou místní rybu a Vanda (ona je fakt nezmar) si objednala nasi goreng. Nutno dodat, že také výborné.

Na zítra máme objednaný odvoz do vedlejší vesnice k autobusu. Přesunujeme se do Denpassaru a odvoz autem je už drahý dost, takže zkusíme autobusovou dopravu.


Foto: https://silveig.rajce.idnes.cz/BALI_-_Munduk

Přesun do Munduku

Po snídani jsme si sbalily a změnily plány. Původně jsme se chtěly dopoledne válet u bazénu, ale bylo pod mrakem, chvíli dokoncepršelo, tak jsme to vzdaly. Objednaly jsme si aut, že sepřemístíme. Tady nefunguje Uber, ale GRAB. Ale funguje zhruba stejně, jako Uber. Aplikace ukázala, že za pět minut řidič přijede, tak jsme se rozloučily ašly čekat ven. Jenže. Za chvíli se ozval řidič s tím, že cena ukázaná aplikací (329 tisíc) je nízká a že za 500 nás odveze. To jsme odmítly, Vanda s ním ještěš chvíli debatovala a on neuhnul. Tohle je tady vůbec zajímavá věc. Občas někdo z ceny neuhne, přestože víme, že je vysoká (například se nám to stalo u kokosu. Už jsme ho koupily i za 10 tisíc, za slušnou cenu považujeme i 15…a pak se někdo objeví a chce 25 a nepokouší se smlouvat a neprodálevněji i za cenu, že neprodá nic. Zajímavější je to pak ještě ve chvílích, kdy se to stane na místě, kde dotyčný sám moc kšeftů nemá…

No nic. Zkusily jsme objednat jiného řidiče, o trochu dražšího. Ten cca za deset minut přijek, stáhnul okénko a šeptal. A my mu vůbec nerozuměly. Mlel něco o mafii, o tom, že námsleví 1000 rupií (to jsou dvě koruny, takže kšeft jak Brno) a po nějaké době jsme pochopily, že chce, abychom oficiální objednávku přes GRAB stornovaly. Prý nás odveze, ale nemůže takhle veřejně, protože mafie taxiářů v rýžových polích. OK. Potřeboval to stornovat tak moc, že nám ze svého mobilu udělal hotspot, abychom se mohly připojit a cestu stornovat. Pak nás vezl cestou necestou, kličkoval Ubudem, pak vynechával hlavní silnici a vezl náspo okreskách…a cestounám ukazoval ty, kdo k místní mafii patří. Pak nám taky ukazoval banány (asi jsou turisti úplně blbí). Potkaly jsme dokonce cestou i jedny jatka přímo na silnici, kde místní zvíře už porcovali…

Asi za dvě hodinky jsem dojely na naše nové místo bydlení. S milým taxikářem jsme se rozloučily a ubytovaly se. Místní člověk v recepci nás dost rozladil. Sice se zeptal na naše jména, ale sám prohlásil, že jeho jmého je MR.MANAGER. Tak jsme si hned udělaly obrázek o tom, že je debil. Hodily jsme krosny do našeho stanu (teď bydlíme dvě noci ve stanu s výhledem do kopců) a šly si půjčit skůtr. Přestože je silnice opět samá serpentýna, usoudila jsem, že je potřeba postavit se svému strachu. Chvíli to sice vzalo a zatáčky s ostrým úhlem stále nedávám, ale moje jízda na motorce se lepší. Už nepadáme, Vandu před ostrou zatáčkou do prudkého kopce prostě vysadím, vyjedu to a pak ji naberu. Je to divné, ale jde to. A takové zatáčky byly stejně cestou asi jen dvě. Z kopce je sjet umím. Zajímavé, že vůbec žádný problém nemám s jízdou vlevo. Ta už mi z minulých cest tak přešla do krve, že je to brnkačka. 

Nejdřív jsme se zastavily na vyhlídce na jezera.Chtěly jsme kafe, ale to neměly, tak jsme daly ledový čaj, jeden donut a já riskla kuřecí polévku. Z té se vyklubalo „naházíme tam co máme“, takže to úplně nebylo to, co jsme čekala, ale kus se sníst dal.

Pak jsme sjely k jezerům a podívaly se na místní chrám na jezeře. Trochu nám připomněl Japonsko a Kawaguči lake. To především tím, že se všude převalovala horrová mlha a mezi tím si turisti jezdili po jezeře na šlapadlech podivných tvarů labutí.

Pakuž jsme jely domů s tím, že se ještě někde navečeříme.  Což se v několikáté restauraci povedlo (cílem bylo nejíst v běžném „warung“, protože „naší goreng“ zejména mně leze krkem). Doma jsme vrátily skůtr s tím, že druhý den ho už oproti plánům nechceme. Tenhle skůtr skoro kopec nevyjel a naopak dolů to zas skoro neubrzdil…

Akorát se stmělo, tak jsme zalezly do postele, chvíli si četly a pak šly spát.



Foto Ubud: https://silveig.rajce.idnes.cz/BALI_-_Ubud

Ubud - chrám posvátné očisty

Dneska jsem spala jak zabitá. Jednak je to tu úžasný v tom, jaký je tu klid. Ozývají se jen zvuky džungle, jednak jsem byla z motorky totálně unavená. Vanda naopak prý spala blbě, zdály se jí děsivé sny a vůbec a tedy ráno nevstala s úsměvem na rtu. Každopádně sjme stejně vstávaly až poměrně pozdě. To mělo svůj důvod. Paní pradlena je na svém místě u pračky až v 11. Tedy své prádlo dostaneme až v 11. Takže jsme se v poklidu nasnídaly, pakse ještě chvíli válely ve svém obýváčku a pakjsem sama vyrazila pro vyprané prádlo. Konalo se překvapení, protože paní pradlena kašle na jednotné ceny a tedy nás vyprání u ní stálo polovinu toho, cou paní o kousek vedle (u té, co počítala praní za kus). Doma jsem tedy prádlo vyložila a mohlo se vyrazit.

Náš cíl je vzdálený 15 km. Podle navigace má cesta trvat 40 minut. To jen k té relativitě vzdáleností.

Když jsmepřijely k chrámu,místní maník nás směroval na ochutnávku kávy. S tím, že pak je vstup do chrámu v ceně a nebudeme víc nic platit. OK. Řekly jsme si, že bysme kafe stejně daly, tak proč ne. Vyrazily jsme udaným směrem a jedeme, jedeme, jedeme a furtžádná kavárna zadaného jména. Paknás i tenhlemanik dohonil a prý ať jedeme za ním, že nás tam dovede. OK. A jedeme a jedeme a jedeme...až nás to přestalo bavit, otočily jsme se a vydaly se zpátky. Maník sice ječel, že je to už jen 400 metrů, ale známe to.

U chrámu jsme zaparkovaly, Vanda si skočila umýtruce a já mezitím objevila pána se spring rolls. Tak jsem si taky dala. Vanda nechtěla, že pálí. To mi ale vůbec nepřišlo. Vanda ale mezitím objevila jackfruit, takže jsme dsaly ještě ten a konečně vyrazily k chrámu.

Vejít do chrámu není jen tak. Ženy musí mít svázané vlasy a nesmí mít menstruaci (to se jako kontroluje jak?). Všichni pak musí mít sarong. Ten se půjčuje zdarma u chrámu.

Vešly jsme dovnitř. U rituálních očistných bazénků bylo přeplněno. Prošly jsme si chrám, dokonce byla uvnitř malá restaurace, tak jsme si daly kafe: Po prohlídcechrámu jsme ještě vyšly asi milion schodů do kopce, kde je druhý chrám. Jak nám pak řekl pán na parkovišti, tam nahoru turisté nechodí vůbec. To také bylo vidět. Nikdo tam nebyl. Zato jsme objevily cestu, kudy by nás asi hnali z té kavárny se "vsupem v ceně". Tamní přístupová cesta ke chrámu na kopci (a pak do chrámu vodní očisty) nestojí nikomu totiž na budku se vstupenkama.

Srandovníje i odchod z chrámu. Exit je totiž vedený přes stánkové stanoviště. A tamní trhovci nemají žádnou potřebu smlouvat. Vandě selíbí jeden typ kabelky, ale neusmlouvala cenu anina tu výchozí u stánků v Ubudu...

Nasedly jsme na motorku a jely domů. Cestou jsme se zastavily v restauraci na obědovečeři. Restaurace bypadala noblesně, jídla měla ještě přijatelnou cenu...tak proč ne. Konečně něco jiného, než "nasi goreng". No, nic moc. Vanda si dalakuřecí hamburger amusela nechávat dopéct pokus o kuře, protože byl pravděpodobně původně zmražený a kuchař to nedalnatolik, aby nehrozila salmonela. Já měla cosi s rýží naprosto bez místného koření. A u placení jsme pak zjistily, že ceny neobsahují daň a tedy jsme za jídlo zaplatily spolehlivě nejvíc, jako zatím za celou dobu našeho stravování v Indonésii.

Cestou domůjsme pak zastavily u našeho oblíbeného posledníhostánku na cestě domů, koupily jsme si limonádu a ananas zjevně za ceny pro místní, tedy za pakatel, pohovořily s majitelem a dozvěděly se, že chrám byl plný proto, že bude úplněk, který se zdekaždý měsíc slaví jako očistný. Z toho důvodu se jeví jako logická i očistná koupel v příslušném chrámu.

Dnes jsme doma  trochu dříve, takže jsme si daly kafe, koupel v bazénu a trochu odpočinkový večer. Zítra se suneme zase o kus dál a pro info (zejména pro babičku) nebudeme asi zase dva dny on-line).

Ubud - bylo to, jako se učit jezdit na kole uprostřed Tour de France

Ráno jsme posnídaly u bazénu s výhledem do džungle. 

Pak už to šlo rázna  ráz. Sbalily jsme si tašku na vyprání aodpaní najitelky jsme si vzaly klíče na skůtra. Ode dneška jsme pojízdné. Má to jednu chybu. Ani jedna znás dřív na skůtru neseděla coby řidič.  Učit se jezdit na motorce v indonéské dopravě jedost hardcore. Rovně ject docela jde, ale ovládat ten stroj po zastavení, to už vlastně neumím. Vanda pochopila, jak se cítím, když řídí :)

První jsme odvezly do prádelny prádlo, ale paní chtěla platit za kus a to byse cena vyšplhala ukrutně vysoko. V druhé prádelně nebyla pradlena,tak jsme tam nechaly tašku s tím, že děj se vůle boží.Zítra bude vypráno, předpokládám, že za miliony taky.

Další naše cesta vedla do Ubudu, do opičiho pralesa. Dojela jsem tam tak mokrá, jako kdybych právě doplavala z Lomboku. Rychlost nula, v očích smrt. Cestou jsme i nabraly celou nádrž benzínu, zjevně zbytečně, protože se ručička po našem dnešním ježdění ani nehla.

Opičí prales je super. Takové opičí safari. Předražené, jak jinak. Vanda vyčetla, že chtejí 50 tisíc za vstup a už to není pravda, chtěli 80. Zaplatily jsme, daly jsme jeden džus z dračího ovoce, protože jsmepotřebovala doping a vyrazily jsme mezi opice. Aby to bylo ještě lepší, Vandu opět rozbolelo břicho. U amfiteátru ale byl zdravotník, asi určený pro ošetření opičích škrábnutí, ale co už. Vanda mu vysvětlila problém, pán jí řekl, že není doktor, ale na břicho kouknul a usoudil, že když bolestnevystřeluje do zad a nejsou další příznaky, tak se o slepé střevo nejedná a spíš to bude něco místního. Super. Radosně procházíme kolem opic, ty využívají každou příležitost, aby turistům něco ukradli. Dokonce se povedlo ukrást i jednu žabku z nohy, nevím jak.

Za chvílinám už lezou po hlavách asnaží se dostat do batohu. Chytám na poslední chvíli brýle,které Vandě opice z batohu tahá. Jdou po všem a upřímně některé lidi nechápu. Hrozně se diví, že přijdou o volně položené věci.

Jdeme zpátkyna parkoviště a jedeme na rýžové terasy Tangalle. Profláknutý turistický cíl. Podle tohoto tam vypadá. terasysamy o sobě jsou nádherné...ale.

Jsou zde tři houpačky,kde za za pár stovvek v přepočtu můžete zhoupnout nad údolím. Za dalších pár stovek v přepočtu vámna to půjčí i elegantní šaty, aby bylo v čem zaplevelit instagrsam. Tak jo, Vsanda do toho jde taky.čekáme na její zhoupnutí asi hodinu. Pak jsmeme mezi políčka. Dost jsem ale podcenila přípravu a mám blbé boty. Jak namotorku, tak na rýžová pole. Navíc chci být před západem slunce doma. Dáváme kokos avyrážíme místní děsivou dopravou zpátky do našich rýžových polí. Cestou hledámerestauraci, zastavujem v jakési vývařovně místních a objednáváme, Vanda se snaží o nepálivé jídlo, usoudily jsme totiž, že pálivé bolest břicha zhoršuje.

Jedeme domů v koloně a já se bojím předjet. Pakuhybáme, chybí nám domů už jen kousek...ale prostě se to stalo. Prudký kopec nahoru, prudká klopená zatáčka, já u vnitřního kraje. Nevyjíždíme to a ani to neustojíme k zastavení. Vanda ječí, padáme obě. Nic nás nezajelo, Vandě se nic nestalo,jen mírné odřeniny, já silniční lišej do krvena lokti. Místní nám pomáhají, vyjíždí nám ten největší stoupák, nabízejí nemocnici, ale to není potřeba. Dost rozklepaně nasedáme a jedeme domů. U stánku, kde jsme včera večeřely kupujeme limonádu pro doplnění cukrů na šok. Vanda mni ošetřuje loket, protože já si na něj nevidím, sedámew si do obýváčku pod ložnici a za tmy a kvákotu žab zpracováváme dnešní den. Já píšu blog, Vanda loví fotkyz houpačky.

Ještě bych měla na youtube nastudovat jak se jezdí na motorce.  Fakt mi to prostě nejde.

Konec lenošení, suneme se od moře pryč

Ráno se Vandě vůbec nechtělo vstávat. Já si četla na terase, uvařila jsem si i kávu a Vanda furt spala. Když už ji pak sousedé vzbudili, daly jsme si snídani a požádaly o zajištění odvozu. Původně byl sice v plánu autobus, ale po debatě s jednou němkou, která byla ubytovaná u nás v hotelu jsme zjistily, že už se to vlastně pro dva lidi nevyplatí. Cenaautobusu krát dvě, plus doprava k autobusu a od něj, to si rovnou můžeme zaplatit odvoz přímo na místo. Domluveno, řidič se objeví v poledne.

Byly jsme se projít po pláži, pakještě lenošily na verandě a nakonec jsme se sbalily a v recepci zaplatily útratu. Chvíli poté se objevil řidič. Stěhujeme se do Ubudu, umělecké město na jihu ostrova. Bydlet budeme ale kousek stranou, uprostřed rýžových polí. Cesta je to 80 km, jede se však v místní dopravě 2,5 hodiny. Pořád mi chodily maily, že je lepší vzít si řidiče z rýžových polí, protože cizí to tu nezná. Taky přišloinfo o tom, že má google chybu a tedy máme jako cíl zadat jiný hotel a u něj pak zahnout doleva. OK. Asi šest kilometrů od cíle už potřeboval náš řidič nastavit navigaci. Použily jsme naší a perfektně ho dovedly bez bloudění až k vratům našeho nového bydlení. A že opět stojí za to.Výhled do džungle, nekonečný bazén, bydlení v patře (tam je ložnice) dole pak je koupelna a obýváček v přírodě, bez zdí. Asi nám tuskoro nic chybět nebude. Jediným problémem je, že jsme uprostřed ničeho a pán majitel nevaří.Motorku budeme mít až zítra. Je tu sice možnost objednat si jídlo s dovozem, ale proč to nezkusit jinak.

Vydaly jsme se na průzkum okolí. Hned vedle je pár hotýlků. Někdo už objevil potenciál rýžových polí pro turistiku. takže je to rýžové pole, rýžové pole, domeček. Rýžové pole, rýžové pole, vilka...

Takže hned vedle nás ujistili, že se můžeme přijít najíst. Jen mají večeře od šesti. To nám moc nevyhovovalo, protože byly teprve čtyři a my neobědvaly... Procházkou rážovými poli jsme došly do mírné civilizace. Cestou se snažíme rozklíčovat, co je chrám a co obytný dům. Netušíme. To, co vypadá jako chrám má uvnitř třeba zaparkované auto a provází nás udivené pohledy místních, co jim lezeme domů. Ale zas jsou tak hodní, že si to u nich doma můžeme i vyfotit :)
K jídlu ale neměli nic. Respektive měli, ale to my jíst nechtěly (rýže a bambusové výhonky). Koupily jsme si ale rýžové krekry na chroupání po večerech a u druhého stánku ananas. Paní ale neměla drobné nazpátek, tak nám vnutila ještě něco, o čem tvrdila, že je mango. Bylo to ale zelené, nakrájela to na plátky, v pánvi zahřála cukr, sem-tam něco přihodila a prý super, moc dobré. Hmmmm. Nevíme co to je. Chutná to sladko-kysele a rozhodně ne jako mango. Nevadí. Jdeme pomalu zpátky. Potkáváme asi místňáckoíu profláklou vývařovnu. Pánže má jídlo, jmenuje ale něco, co neznáme. Vanda tedy nadhodí, zdanemá "nasi goreng". Tak prý jo. Sedáme sina dřevěné lavice s naprosto jedinečným výhledemna rýžová pole. Ukazuje se, že "nasi goreng" neníběžně v nabídce, ale paní běží uvařit, co host žádá. Za chvilku už se to nese. My mezitím ochutnáváme limonádu Temulavak.Nevíme, z čeho to je, ale chutná dobře. Začínáme jíst. Vandu večeře ale úplně odzbrojuje. Tvrdí, že ukrutně pálí. Mně se to nezdá.Jako ano, trochu je to pálivé, ale aby mi tekly slzy i nudle to tedy ne.  Nevím, máme obě to samé a Vanda obvykle na pálivé až takhle neraguje. Přesto hrdinně dojídá. Jdu platit a vracíme se k cenám z Yogyakarty. Večeře nás stála necelých 70 korun. Mává mi celé osazenstvo hospody. Asi tam často někdojako my nezavítá...

Cestou zpátky domů mi ujíždí noha a kácím se do zavlažovacího kanálu na rýžové pole. Super. Vanda uslzená z večeře, já s rozbitým kolenem :)

Doma se usazujeme v obýváčku, píšu blog a zvažujeme program na zítra.



Foto: https://silveig.rajce.idnes.cz/BALI_-_Amed

PS: Vzhledem ke zprávám o zemětřesení - to bylo údajně na jihu. My trávily noc ještě na úplném severu ostrova. Nic jsme nezaznamenaly, nic nevíme :)  

Amed - válecí den u moře

Spaly jsme s otevřenými dveřmi na terasu, poslouchaly moře a větší paráda to asi být nemohla. Ráno jsme posnídaly vajíčkovou omeletu a místo kávy džus z čerstvého ovoce. Náš resort je malinký. Bydlí tu s námi ještě čtyři další obsazené bungalovy, přičemž jedna Němka cestuje sama a jeden nevím kdo také. Takže je tu i se slováky celkem 9 lidí. Resort je navíc ujetý na zdravý život, tak nabízí vlastně samé zdravé věci včetně bylinkových čajů z vlastní zahrádky. Ty využila Vanda na léčení svého bolavého břicha, konkrétně čaj tulsi.  Dále nabízí rezort i černou rýži (s pudinkem k snídani) a samé klíčky. Plus dělá bezkonkurečně dobrý hummus, který jsme si daly k obědu po dopoledni prováleném u bazénu. Ještě Vanda zkusila i nabízený shot z noni. To je superovoce, které zachrání snad každého před vším. Je na bolest, rakovinu, obsahuje milion zdravých věcí…a podle toho i odporně chutnáa vůně taky nic moc. Vanda je z těch, které když ví, že jeto zdravé, tak to pozřou. Takže si zacpala nos a kopla to do sebe. Málem se pak pozvracela, ale ustála to a bez pochyb se všechno zlepší 😊

Odpoledne jsme měly objednanou masáž. Celotělovou (já) a záda a hlavu (Vanda) plus měla Vanda objednanou ještě květinovou koupel s výhledem na moře. Lepší masáž jsem asi nezažila. Byla to naprostá nádhera s voňavým hřejivým olejem pod téměř širým nebem (masérka má ohraničenou místnůsku na masáže, ta je ale otevřena směrem k moři právě na tu vanu pro květinovou koupel). Nejrsaději bych se nechala masírovat furt a furt a furt…

A Vanda měla stejný pocit.

Po masáži jsme si daly čaj (Vanda opět tulsi, já zázvor) a pomalu se připravujeme na večeři (máme objednaného tuňáka na grilu). Dneškem ovšem tato pohoda s dokonalým výhledem končí a my se přesunujeme do městečka Ubud, k rýžovým terasám.

Přesun na Bali a lenošení v resortu

Ráno jsme nikam nepospíchaly, protože první loď na Bali jede až v 11:30. Válely jsme se v posteli, skočily si na snídani a přiní si povídaly a malovaly s dcerou majitele našeho ubytování na Lomboku.Rozhodně nevypadá jako místňák a podle knížek, které nám jeho dcera nanosila je to asi Holanďan. Včera na večeři jsme taky skončily u nějakého Evropana, co se přesídlil na Lombok asi za lepším životem. Ekonomický migrant zjevně.

Kesnídanijsme si daly míchaná vajíčka a místní kávu, pak si zabalily a vyrazily k přístavu. Chtěla jsem ještě vybrat nějaké peníze, jenže místní bankomaty, to je neštěstí. Některé mají maximální částku, kterou vydají, asi 1000000, jiné 1250000. Ty, co dávají 2500000 jsme na Lomboku nenašly. Tak snad bude zatím stačit dva a půl milionu.

Vanda si ještě koupila sluneční brýle náhradou za ty ztracené (včerejší cena 55 tisíc, dnešní 45) a vyrazily jsme k přístavu. Místní z nás byli dost vedle. Dvě „bule“pobíhají zmateně po místní jedné ulici sem a tam. To asi fakt vypadalo, že jsme úplně blbý. No nic. Bankomat byl na jedné straně, pak si Vanda vzpomněla na ty brýle zase kus zpátky…  

V přístavu jsme nasedly na „soukromou loď“. Tj. loď pro asi 9 bílých a 5 místňáků (vešlo by se do ní tedy  mnohem více lidí) a vyrazilo se. Soukromnosti lodi se podivovali i ostatní, ale co už. Asi nás pěkně vzali na hůl, protože jsme zaplatili fakt dost peněz za soukromý převoz někam, kam běžné lodi na Bali nejezdí. OK, i to se prostě stane, že člověk naletí.

Na Bali jsme zjistily, že Amed je malinká Balijská vesnice. Naše lodní společnost po Amedu své zákazníky rozveze zdarma. OK. Počkaly jsme tedy, až naloď naběhnou čtyři ženský a vyloží zavazadla (dá jim to dost práce, ale i tak místní mužská posádka, která převyšuje téměř počet cestujících, jen přihlíží).  Do toho se motá tuna taxikářů nabízejících svezení, přestože vědí, že tahle společnost své zákazníky rozváží. Furt se ptají zda potřebujeme taxi. Je to dost otravný, nestačí jim říst jednou, že nechceme. Na parkovišti se objevuje zádrhel. Společnost zdarma rozváží po Amedu. My máme hotel v Amedu. Ale. Hotel má adresu Amed, ale podle řidiče už v Amedu není. Protestujeme. Vymýšlíme si, jak nám na Lomboku pán odvoz slíbil, přestože věděl kam jedeme. Ne, musíme připlatit. To s vědomím, jak jsme jim zaplatili i Vánoční dárky pro široké příbuzenstvo fakt odmítáme. Trváme sina svém, oni taky. Nakonec řešení – máme si stěžovat u majitele (nebo hlavního velitele, čert ví, kdo to byl). To zabírá. Máme slíbený odvoz, až se rozvezou ostatní. Abychom si to vyjasnily, koukáme do mapy. Hotel je cca 10 km od místa, kde stojíme. Jít po pláži ale, tak za dvacet minut tam jsme. Silnice vede dost okolo. Čekáme na auto a zase asi dvacetkrát odmítáme taxi. Taxikář si pak sedne naproti nám a je slyšet až k nám, jak řeší kam jedem a veselý smích. Vanda to bere jako posměšky a už je dost vzteklá. Není jí totiž nijak dobře, od včerejška ji bolí břicho a náš hypochondr už vygooglil kde co včetně slepáku 😊

Nakonec auto přijíždí, my nasedáme a jedeme do hotelu. Tam je ráj na zemi. Mimo civilizaci, s výhledem na moře a houpací sítí na terase. Dáváme si lehký oběd – Vanda výborný hummus, já salát, jdeme se převléct a chceme k moři. To je trochu horší – černé pláži se přímo pod sopkou nelze divit, ale kamení trochu znesnadňuje vstup do vody. Necháváme to na zítra a jdeme k bazénu, kde se chvíli válíme. Také se domlouváme s místní obsluhou, zda nám na zítra nezajistí rybu k večeři a objednáváme masáž.

Převlékáme se na večeři a jdeme večeřet. Spát budeme dnes s přímým výhledem na oceán. Úžasnost místa nám kazí jen přímí sousedi. Slovenka matka s dcerou a malou vnučkou. Poslouchat jejich hlášky je tragedie. Ale máme plán. Necháme je se úplně znemožnit a pak teprve na ně promluvíme, aby věděly, že jsme jim rozuměly celou dobu :-D

Ostrovy Gili a znečišťovatel pláží plastem No. 1

Noční plavba byla drsná. Už při večeři se začala loď kymácet a nahýbat. A postupem času to bylo horší a horší. Ze začátku nás bavilo sledovat Hujery jak plachtí po palubě když přišel čas večerního koupání. Když to ale vypadalo, že Hujerová nezastaví a přelítne ven, začaly jsme si uvědomovat, že sice zatím v poklidu sedíme, ale také se nějak musíme dostat do ložničky. Takže když se Hujerovy uklidily, my se začaly smýkat palubou ke svému soukromému vchodu do ložničky. Ložnice má totiž oficiální vchod, ale my se usídlily až na koneci, aby přes nás nikdo nelezl. Což by ale znamenalo lézt přes všechny ostatní. Vzadu je však další, spíš asi manipulační vchod. Díra kolmo dolů a místo žebříku špricle na zdi. Ale snad jsme nějaké opice.

Takže jsme se dosmýkaly k posteli a lehly. Loď s sebou házela a patro všechno ještě umocňovalo. Byly chvíle, kdy létaly nepřivázané věcipo podlaze (tedy Hujerům, my prozíravě všechno přivázaly hned první den). A dokonce malý Hujer ječel strachy. Dva členové posádky pak i přišli spát k nám nahoru, asi jako morální podpora nebo co. Lehli a spali jak dřeva. Já tedy taky, Vanda asi spíš ne.

V přístavu na Lomboku jsme byly asi v sedm. Dali jsme snídani,pobalili si věci a staly se z nás suchozemské krysy.

Cestou jsme ještě zařídily na zítra odvoz na Bali (soukromá loď) a došly k objednanému bydlení, kde shodou okolností bylo volno a pán nás mohl ubytovat hned po ránu.

Paráda. První byla sprcha, pak drobné vzpamatování se a vyrazily jsme zase zpátky do přístavu "chytit"loď na jeden z Gili ostrovů, Trawangan. Loď jezdí jak místní autobus a stojí pár drobných, asi dvacku. 

Ostrov Trawangan se mi vlastně vůbec nelíbil. Jakokrásné moře, nádhera...ale děsná turistická komerce. Resort na resortu. Vandinou touhou bylo vidět sochy v moři, jenže to bylovnabídce buď ukrutně draze soukromou lodí, neboméně draze šnorchlovacím výletem. Tenale končil ve chvíli, kdy už z ostrova nejede lodní autobus zpátky na Lombok. Pak nám ale jedenprodejce nabídl, že můžeme výlet absolvovat ale vystoupit na posledním z ostrovů, Gili Air. A loď domů stihneme. Tak fajn. Ještě jsme pár desítek korunsumlouvaly na ceně a cca za hodinu se vyjíždělo. Akorát tak čas dát si kafe před odjezdem.

Hned první zastávkou šnorchlovacího výletu bylo sousoší pod vodou. Lze k němu i doplavat z prostředního z Gili ostrůvků, je to tak 50 metrů od břehu. Nás vysadila loď a doplavali jsme z lodi. Sochy jsou v místě hodně silného proudu, takže udržet se na místě bylo dost problematické. Nakonec se povedlo, viděly jsme a spokojeně jsme se chtěly vrátit k lodi. Ale ouha. Na místě, kde nás loď vysadila, už nebyla. Byly tam jiné lodě. Hmmm. A pamatujeme si snad jsméno lodě, která je naše??? No epamatujeme. Po nějaké době zběsilého plavání jsme loď našly. Hurá.

Druhou zastávkou bylo místo,kde jsou želvy. A byly :-D

A třetí zastávka obsahovala krmení ryb z ruky. Lidé jim cpaly toustový chleba a ryby se sbíhaly.

Jediným problémem je, že Vanda nemůženajít své sluneční brýle. Asi spadly z lodido moře. Jsou to už druhé, které ztratily. Ty první nechala na růzové pláži. Takže ona si jako koupí náramek na vyčištění světových pláží od plastu 4ocean, aby pak ty samé pláže zaneřádila svým dovezeným plastem???

Pak už jsme vystoupily na Gili Air a že se projdeme a koupíme lístky na místní vodní bus. Jenže transparent jak kráva, že festival. Tak se jdeme kouknout. A ono tonějaká soutěž ve vaření, cosina způsob Masterchef. Paní na podiu vaří, povídá do mikrofonu, je to veselé. Najednou si nás všimla. No aby ne, jediné dvě "bule" mezi diváky. A že jestli chceme ochutnat. No jistěže. Někdo nám vysvětluje, že paní je místní celebritou ve vaření, něco jako Pohlreich nebo kdo je teď u nás moderní. Za chvíli je dovařeno a nás tahají na podium mluvit do mikrofonu. Vanda se toho ujímá, sděluje, že nejradši máme "nasi goreng" (no aby ne, nic jiného neznáme jménem) a paní celebrita lituje, že nemá anglické vydání svých kuchařek, že by nám je dala. Na to Vanda akčně odpovídá, že naše sestřenice ale indonésky mluví as že to tedy není problém. Fasujeme kuchařku. A dvě zástěrymístního sponzora. Stokrát si vzájemně děkujeme, fotíme se, ochutnáváme uvařené jídlo - rýže s krevatami vnějaké výborné omáčce. Dostáváme i nášup.

Odcházíme právě včas, abysme stihly poslední vodní autobus. Na něm si Vandu dost nápadně nenápadně fotí vedle sedící místňačka. Vanda je v dobrém rozmaru a nechává ji fotit. Pak jí ještě daruje jednu ze zástěr, které jsme dostaly od paní celebrity. Dívka je nadšená. Jsme její největší kámoši. Potkáváme ji ještěchvíli po vystoupení z lodi a pak kolem nás ještě jede na skůtru. Neopomene se ohlásit a mávat :)



Foto: https://silveig.rajce.idnes.cz/ostrovy_GILI

Plavba, den třetí - trosečníci z Medanu

Pluli jsme celou noc. Já taky celou noc prospala. Přišlo mi, že když se pluje, není takové vlhko a spí se lépe. Ale Vanda prý zase moc nespala, vadilo jí, jak se loď houpe. Je fakt, že občas se houpala trochu dost…

Ráno nás nikdo nebudil na ranní pochody kamkoli, až na snídani asi v osm. Byly banánové lívance a hned po snídani se vyráželo na ostrov Moyo, kde je vodopád, který se turistům ukazuje. Jde se k němu tak 10 minut, párkrát se u té cesty člověk brodí, ale pak je na místě. Paráda. Po několika dnech na cestě oceňujeme především možnost koupele ve sladké vodě. Na vodopád lze lézt i nahoru a dolů, ale tuhle zábavičku vynecháváme, celkem na ní neshledáváme nic přínosného. Fotíme se jen na spodní části. Také zjišťujeme, že Hujerovi přípravu podcenili. Vyrazili k vodopádu a nevzali si plavky. Po minutách zmateného postávání se pár Hujerů odvážilo a zkusilo to tak, jak byli. A jen decentně, aby se nenamočili.

No, my se vykoupaly a celkem vesele vyrazily k lodi. Po nalodění jsme se dozvěděly, že je čas na koupel i v moři. Aha. To nám ta sladká koupel dlouho nevydržela. Hupáme do vody, bereme šnorchly…a nic moc nevidíme. Nevadí, plaveme si jen tak. Spolu s námi asi jedna Hujerová. Vylézáme ven a shodujeme se, že nás tentokrát pálí celé tělo. Jako kdybychom si u vodopádu udělaly spoustu drobných ranek a do těch se dostala sůl… Tak se tentokrát i my poléváme vodou z modrého barelu,skoro jak Hujerovic rodina.

Dalším cílem na naší plavbě je ostrov Medan. I tady je koupání dovoleno. Bereme šnorchly, znovu hupáme do vody a voda je plná asi metrových hvězdic. Prý dál jsou korály. Plaveme určeným směrem a tělo mne zase začíná pálit. Jak mám šnorchl, vidím i čím to je. Voda je najednou plná malých a asi zjevně žahavých rozzuřených medůz. Připadám si jak Dory v „Hledá se Nemo“, aneb jak se vymotat z hejna medůz s co nejmenšími škodami. Vandu, která plave kus za mnou a ještě nestihla doplavat do žahavého pole, odvolávám a vysvětluji situaci. Držíme se u lodi a stejně už nás odvolávají na oběd. Jí se tu dost monotónně, ale já jsem spokojená. Konečně to není furt „nasi goreng“, ale normální, jiná rýže 😊

Obvykle jde o rýži se zelím a vajíčkem, někdy jsou jako bonus nudle. Maso jsem měly jen první den, to se asi zrovna povedlo chytit rybu. K obědu také bývá ovoce, hlavně banán. (Ale posádka si ryby tajně připravuje, to nejde schovat, voní to na sto honů).

Po obědě znovu skáču do vody. Vanda už jít nechce, ale ptá se Hujerů, proč nejdou plavat. Dozvídá se logickou odpověď. Prý je moc horko. Tak aha. Nutno říct, že Hujery nechápu. Mají s sebou děti, neskutečně způsobné a vycepované, pokud uvážíme, že nic nesmí a plavbu tráví především sledováním tabletu. Z toho by hráblo i mě. A když se konečně něco děje, tak nesmí do vody? Vlastně netuším, proč se na tuhle plavbu vydali. Všichni. Jejichhlavní zábavou jsou mobily. Mají v nich furt zabořené hlavy a furt běhají ke kapitánovi nabíjet.

Když chceme vyplout, objeví se zádrhel. Loď se pomalu dostala nad korál a uvízla. Hujerovy to nezajímá, my s Vandou pozorujeme snahu o vyprostění. Celé představení trvá asi hodinu. Námořníci běhají, pak postávají a přemýšlí. Plavčíci skáčou do vody a plavou sem a tam mořem, kladou kotvy a snaží se navíjením pohnout lodí od korálu. Život korálů a jejich neponičení samozřejmě není na pořadu dne. Pak také ještě čekáme na tankovací loď, která nám doplní palivo. Tankovací loď je malinká lodička s kanystry, plné dodají dovnitř, prázdné vezmou k sobě. Snadné. Opět nikoho nezajímá naftová skvrna kolem tankovací lodi.



Foto: https://silveig.rajce.idnes.cz/Labuan_Bajo_a_plavba_Flores_-_Lombok

Asi po hodině máme jak palivo, tak jsme se vyprostily. Mezitím jsme jako bonus měly možnost pozorovat sběrače mušlí. Přijeli téměř k nám na loďce, zakotvili, normálně si uprostřed moře vystoupili z lodi, protože tam zrovna bylo mělko a začali sbírat do kbelíků.

No a my se vydali na cestu domů. Poplujeme až k Lomboku. Tam máme být zítra ráno. A my zatím nejsme rozhodnuté, co se získaným dnem vyvedeme. Naše cesta se prodává jako výlet tři noci, čtyři dny. Fakticky jsou to tři dny a tři noci. Je možné přejet na Bali o den dříve (ale náš hotel nemá volno, takže bysme musely hledat ubytování někde jinde), nebo zůstat na Lomboku,  nebo se přepravit na jeden z ostrovů Gilia najít bydlení tam. Uvidíme.

Plavba, den druhý - Soptící sopka Sangeang

Sotva znovu usnu, už nás budí. V pět ráno budíček, vyrážíme pozorovat východ slunce na Padang ostrov. Hujerovi zdržují. Dokonce si i čistí zuby. Pak konečně vyjíždíme. Vystupujeme na ostrově, kde už jsou snad úplně všichni z lodí okolo. Startujeme do kopce. Za chvilku ze mne tečou potoky potu, potí se mi chodidla a tím mi pak kloužou boty. Za chvíli už myslím, že umřu a že žádný východ slunce vidět nechci. No, s jazykem na vestě jsme se vyškrábaly na vrcholek kopce. Krásný rozhled po okolí. Ostrov má zálivy z obou stran a vypadá vážně úžasně.  Pozorujeme východ slunce a pomalu jdeme dolů a zpět na loď. Tady si konečně čistíme zuby a dostáváme snídani (k té je zapečený toust s marmeládou). Mírný odpočinek, pluje se na „manta point“.

Asi za dvě hodinky jsme tam. Fasujeme šnorchl a brýle a skáčeme z lodi do moře. Tedy já s Vandou. Z Hujerů některé do vody nejdou vůbec, pár odvážlivců ano, ale jen s plovací vestou. Plaveme se, pozorujeme ryby. Vanda vidí želvu, já žraloka (ne velkého bílého, kdepak. Nějaký lidem neškodný druh). Vidí ho i Vanda a máme nakonec potvrzeno i odposádky, že to žralok byl.  Jsme docela spokojené, i když manty nikde. A najednou si tak šnorchluju a ona se objeví. Majestátně ve své obrovitosti propluje pode mnou.Vystrčím hlavu z vody, kde je Vanda, abych ji navedla, ale od lodi na mne mávají, že tam také jednu mají. A jo. Plave si tam v poklidu druhá. Nádhera. Ještě chvíli si šnorchlíme, ale už nevidím žádnou. Vylézáme ven. 

Hujerovi se jsou zase koupat. Na lodi je velký modrý barel na vodu, asi jako máme nazahradě. Tam je voda na umytí. Hujerovi se však koupou. Fakt vyplencají hrozné množství vody. Vylezou z moře, myjí si hlavu, tělo, plavky a to opakovaně a jeden kýblík nestačí. Takže to provádějí i ted. Do toho jeden zposádky dolévá z kanastru novou vodu a kulí nad nima očima, když jednak z nejmladších vyjekne něco na matku. Člen posádky se ukrutně lekne, protože to je jekot, jak kdyby v barelu našla mrtvolu svého mladšího bratra. Ne, nic se neděje, ale mně to připadá hrozně vtioný, myslela jsem, že sebou na tyhle jekoty škubu jen sama. Později, když jsou Hujerovi z doslechu, si s oním členem posádky vyměnujeme názory na Hujerovi. Ano, oba víme, že nejsou úplně v pořádku.

Oběd přišel jak smilování, už jsme měly hlad. Hujerovi samozřejmě taky. Obědváme, urvaly jsme i anananas a hrabeme se do postele si trochu zdřímnout. Nakonec se plavíme celé odpoledne. Ne, není to nuda. Jednak není Vandě dobře, asi se nějak přetáhla tím ranním výšlapem, jednak akorát, co se vyspím, plujeme kolem jedné zmnoha místních sopek. Je krásná vysoká a zajímavá. Kolem vrcholu jsou furt obláčky, tak je pozoruju a najednou – pfffff. Sopka upustila trochu popele. Kromě mě si toho všiml ještě nedjmladší Hujer, ale nikdo ho nebral vážně. Ukazuju to Vandě a tím začíná naše odpolední televize. Otevíráme si k tomu brambůrky (ale jsou sladké, ooo, jaké zklamání) a celé odpoledne sledujeme větší, či menší upuštění páry. Vanda si vzala prášek a udělalo se jí líp, tak jsme si odskočily na palubu dát si čaj a pak zase zpátky do ložničky pozorovat sopku.

Dneska už se asi nic dít nebude. Dáme večeři, uložíme se ke spánku a budeme se těšit na ráno.

Plavba den první - nalodění

Snídaně proběhla ukrutně rychle. Podávala se od sedmi a v 7:30 jsme už měly být u lodní společnosti. Ještě jsme si potřebovaly zabalit vše potřebné do příruční tašky, kdyby nám batohy uhložili do podpalubí, takže jsme snídani jen zhltly.

Do toho ještě přišel Vandě mail o tom, že nedoložila k přihlášce na VŠ úředně ověřené maturitní vysvědčení, takže jsme na poslední chvíli instruovaly Pepu k činnosti backoffice. Nakonec jsme, hezky po indonésku, ještě půl hodiny čekaly u kanceláře a další půl hodinu v přístavu. Prý moc lodí na malé molo. No, nakonec jsme, hezky dobrodružně šplhaly přes dvě lodi i sbatohama, na tu třetí, naši. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, dolů. Lodi byly samozřejmě každá jinakvelká, takže tu jsme lezly nahoru, tu dolů. Branné cvičení hadr.

Spolu s námi jede 10 číňanů. Respektive číňanek a asi z toho čtyři děti. Relativně prázdná loď, číňani jsou skladní. Ještěnetušíme, jaká s nimi bude zábava. Po nějaké době připlouváme na ostrov Rinca. Zde žijí komodští varani, stejně jako na Komodu. Dávají nám vybrat délku treku. Malý, střední dlouhý, přičemž ten dlouhý má cca 2,6 km. Číňani, hned dosatli přezdívku Hujerovi, chtějí trek krátký cca 1,4 km. Prosazujeme tedy alespoň ten střední. Fotíme se hned na  začátku s jedním varanem, indonésan ale neumí fotit, takže jsme rozmazané. Pozorujeme malého Hujera, jak se varana bojí, ale pak, připraven k útěku a s rozklepanýma nohama, volí na foto vítěznou pózu. Vtipné. Na fotce za hrdinu, v reálu poseroutka. Cestou potkáváme několik varanů, obvykle v páru. Je právě sezona páření. Na ostrově žijí i tři druhy hadů a ne zrovna drobečků, ale nepotkáváme žádného. Ono taky je poledne, není se čemu divit, že se nám zvířata neukazují.

Zpátky na lodi obědváme. Doprostřed paluby je postaven kýbl s rýží a misky se zeleninou a rybou. Hujerovi se na oběd sletí, že máme tak-tak možnost urvat něco pro sebe. Za chvíli jsou misky prázdné. Aha. Znamenáme si, příště se o jídlo regulérně servat. Plujeme k další zastávce a po obědě všichni odpadají, včetně nás dvou. Nechce se nám nahoru, kde máme ložničku, leháme si dole na lavice. Posádka nám ale přináší spací podložky i tam, tak odpadáme dole.

Další zastávkou je růžová pláž. Vážně růžová od korálů, vidět to však je jen z jednoho úhlu a ne úplně dobře. Viděla jsem ale někde záběry z dronu a super. Konečně moře. Bereme šnorchly a jdeme se koupat. Po nějaké době je čas jít, dostáváme však na výběr. Buď zůstaneme zde na pláži déle, nebo pojedeme na Komodo. Milostivě dáváme Hujerům vybrat, protože je jasné, že s malými Hujerátky zvolí moře. A taky jo. Takže hurá, šnorchluje se dál, až do západu slunce.

Pak už jen večeře (dostáváme o mísu zeleniny víc, asi už i posádka prokoukla Hujery) chvíli koukneme na hvězdy a zalézáme do ložničky spát. Asi ve tři ráno nahazujeme motory, což mne vzbudí, a jedeme vstříc dalšímu výletu.

Přesun na Flores a rozčarování z Labuan Bajo

Večer jsem nemohla usnout, pořád jsem v hlavě řešila, jak pořešit paměť ve foťáku. Když jsem si uvědomila, že máme foťák s wifi, dost jsem zajísala. Znamenalo to ale pogooglit jak na to, stáhnout patřičnýá program...a zjistit, že to nejde. Tak všechno vypnout, lehnout do postele....a nápad, že by to mohlo jít přes telefon. Takzase všechno zapnout, stáhnout ovladač, nechatnačíst fotky...a zjistit, že se automaticky komprimují. Zamezit tomu lze jen, když se stahuje po jedné, jenže my jich měly už 599.

Když jsem to vzdala, bylo něco po půlnoci. Budík byl nařízený na 2:30, odvoz na letiště na třetí. Odlet v šest. Ráno nás vyzvedl řidič začátečník, kterého k autu pustí asi jen v noci,mimo provoz. Jel opatrně, podle předpisů ai tak byl na letišti nějak před čtvrtou. Zrovna otevírali terminál. My letěly z terminálu B, řidič nás vysadil před A. Znamenalo to se s Vandou pohádat, protože šipky k termináluB ukazovaly v podstatě do polí a do tmy tmoucí. Šli tam ovšem i dalšílidé s kufry a ukázalo se, že správně. Domácí lety obsluhuje terminál 2 vesnického letiště v Yodje kdesi v polích. Letadlo skoro vjede až do terminálu, tam utrhnou lístky, otevřou dveře a lidé přejdou,nebo přeběhnou, když zrovna let dobíhají. Také se ukázalo, že jediný, kdo přišel způsobně dvě hodiny před letem jsme byly my dvě. Obvyklý čas je tak půl hodiny před odletem. Také na check-in nikomu nevadila skoro litrovka vody, ale důkladně zkoumali moji power banku.

Nakonec jsme odletěly a cca za hodinu a kousek jsme přistály na Bali. Tam bylozataženo, poprchávalo... No nic moc.

Prošly jsme dalšíkontrolou a opět se projevil můj problém, že z nevyspání zapomínám mozek. Teď jsem zapomněla svůj polštář na check-inu. Ale způsobně tam na mne počkal, tak jsem siho vyzvedla a zatím ho pořád mám.

Denpasar je hodně turistické letiště a tak v terminálu je i jedenobchod s elektronikou. Opět se tedy prodavačky nechtěly pouštět do větších projektů ohledně kabelů a raději řekly, že nemají, ale už jsem to vzdala a koupila tedy paměťovou kartu za "pouhých" 190 tisíc.

Vybavena jsem přestoupila do letadla - úplně toho samého, sekterým jsme přiletěly - a vzpomněla si, že jsem v letadle zapomněla oplatky. Vanda doporučovala si sáhnout o řadu blíž do kapsy (tam jsme seděly cestou na Bali), ale mezitím už letadlo uklidili a kapsy byly prázdné. Mé oplatky získal nějaký uklízeč.

Začala jsem usínat, ale probudil mne start a ještě, že tak. Let z Bali na Flores je výpravně vyhlídkový. Nejdřív koukala z mraků jedna sopka, potom druhá ukázala i kráter s jezerem uvnitř...bohužel u okna seděla Vanda a spala a mobil s nekvalitním oknem nezvládl zázraky. Každopádně na pohled to bylo úžasné.

Na Floresu jsme si vyzvedly batohy, kývly na první nabídku taxikáře a nechaly se odvézt do hotelu, kde nám i takhle relativně brzy (asi v 11:30) už dali pokoj.

Ubytovaly jsme se v hotelu Gardena, na doporučení Adélky, a vyrazily do centrasehnat loď. Tu jsme po několika debatách sehnaly, ačkoli není úplně dle mých představ. Ale ta, co se mi líbila víc,byla jednak dražší, ale hlavně - byla plná lidí.Ta naše měla v poledna nahlášených 10 osob, s námi to bude 12. U "sousedů" to bylo 30.

No uvidíme.

Nakoupily jsme si pár drobností na loď, daly si kokosový ořech avrátily se do hotelu a přemýšlely, co s načatým odpolednem. Lenost zvítězila. Vypravily jsme se na ledovou kávu, nákup ještě vody a repelentu a brzkou večeři. Hodláme jít dřív spát.

Jinak Flores, konkrétně tedy Labuan Bajo je úplně jiný kus Indonésie, než jsme zatím potkaly. Zátoka je tu jednoznačně úžasná,výhled z hotelového pokoje jedinečný...ale jinak docela zklamání. Je tuukrutně draho. Tak asi dvojnásobek cen v Yogyakartě. Jak jsems e včerasmála že večeřímečím dál tím dráž, protože jsme začaly na večeři za 30 tisíc a končily včera večeří za 63 tisíc, tak dneska nás večeře stála 173 tisíc. A ano, možná by semírně ušetřilo večeří v sastrčené uličce, ale asine moc. Navíc jsme tedy rády vyměnily "nasi goreng" za něco jiného, konkrétně za mexické burrito. Na lodi si "nasi" užijeme asidost a dost.

Také nás poměrně štvou místní. Vlezlí, hulákající, snažící se furt něco vnutit. Ne, že by se o to vYogyakartě nikdo nesnažil, ale mělo to jiný ráz. Jen děti tu jsou milé a chvíli jsme si s nimi hrály a představovaly se cestou zpátkydo hotelu.

Yogja den třetí, chrám Prambanan

Snídaly jsme tentokrát poměrně v pokliduobjednané vafle. Po snídani jsme se přesunuly na autobusovou zastávku a vyrazily směr Prambanan, což je konečná autobusu 1A, který jezdí skoro od našeho hotelu. Zatímco včera tedy cesta stála na osobu 150 tisíc rupek, dnes to byly 3,5 tisíce za MHD. V autobusu nám bodrá stařenka vysvětlila, že máme jít na konečné přes silnici a za roh a tam to je. A že se máme vyprdnout na nabídky odvozu. Že nám budou tvrdit, že je todaleko, ale není.

Takpřesně tak to bylo. Tvrdili nám, že je to daleko, ale my přešly silnici a šly za roh.

Koupily jsme si turistické vstupné. Mazaně mají oddělené pokladny pro místní a pro cizince, takže člověk netuší, jakou láci platí místní. Ale zas dostane welcome drink a to se za tytisíce fakt vyplatí.

Chrám Prambutan je chrámem hinduistickým, údajně se jedná a o největší chrám v Indonésii. Podle podkladů, co jsem měla měla v jednom z chrámů být vytesaná ležící kráva. A tu jsem fakt chtěla vidět. Ale asi si zrovna stoupla a někam odešla, protože krávu jsem tedy neviděla. Pokud nepočítám ty dvě němky co nás pomlouvaly a netušily, že Vanda si ještě němčinu pamatuje narozdílode mne.

Sluníčko pražilo ve velkém, chrámy téměř na planině a k tomu horda turistů co se mačkají aby měli nejhezčí záběr. Nejurputnější byla nějaká rodinka ve žlutých trikách. Tahali s sebou stativ na mobil a fotili se o sto šet. Předbíhali a ještě chtěli selfie s Vandou a to dost nevybíravě. Prostě nastavili tensvůj mobil....takže jsme začly dneska focení na tajňačku bez zeptání bojkotovat. Zrovna nás hned zajímalo na druhé straně, musely jsme si zavázat botu... prostě cokoli, aby fotka bez slušného "prosím" nebyla.

Sluníčko sot unavovalo. Cca kilometr od Prambatanu, stále v areálu byly další chrámy. Z nich největší byl asi chrám Sewu. Na něm bylo nejlepší to, že většína turistů tam nedošla a byly jsme tam tedy skoro samy. Nicméně připlazit se pak ke vchodu a k restauraci bylo už utrpení. A tam předražená voda (litr za 10 tisíc). Počítání v desetitisících nese ten problém, že nám všechno připadá drahé. Tedy u vody za 10 tisíc jsme si řekly, že to tedy NE!

Avedle u stánku jsme bodře pohovořily s pánem a objednaly si ledové kafe. Za 35 tisíc jedno, že. Taky předraženého, ale zas s milou obsluhou. (10 tisíc je zhruba dvacka, 35 tisíc je 70 korun - to nám ale nebrání se do krve o tu desetikorunu dohadovat, protože mluvíme o těch desetitisících, že...)

Po výlezu z areálu jsme zaznamenaly kokosy a jeden jsme hned ještě pro doplnění tekutin luply.

Pak už jsme upalovaly na autobus a frrr zpátky domů.

U nás na hlavní třídě nás čekal opět obchodní dům a snaha koupit kabel k foťáku. Tak jo. Povedlo se. Jediný obchod v celé Yogyakartě.  Máme HDMI kabel (to, že nefunguje jsme zjistily až mnohem později).

Dole v obchoďáku je ještě samoška a Vanda chtěla koupit své čaje na míchání super ledového čaje. Zainteresovala do hledání všechny místňákya povbedlo se, i když jeden druh nám přinesla holčička až poté, co jsme zaplatily předchozí dva adomnívaly se, že ten třetí nemají. Pak holčička zmizla, což udělala špatně, protože jí Vanda z vděčnosti chtěla narvat hrst bonparů.

Pak už jsme byly dost unavené a hledaly něco kjídlu. Ale krom "nasi goreng" nikde pořádně nic.

Cestou já ještěchtěla tašku, když jsem si i vybrala, rozčilovalo mne smlouvání, ale nakonec jsem nechala pracovat Vandu, v té seprojevily tatínkovy geny, a usmlouvala cenu ze 100 tisíc /(to pán fakt přehnal) na 40. Takže mám nákupní taštičku za 40 tisíc. No kdo to má, že jo.

Na večeři jsme pak vyrazily do našeho oblíbeného stánku s výborným ledovým čajem. Vanda si objednala "nasi goreng", já trochu váhala až jsem vybrala vařenou zeleninu. Pán Vandu upozornil, že to není s rýží a tak jsme rýži přiobjednaly. Asi jsme způsobily pohoršení, protože se ukázalo, že zelenina je v podstatě polévka. Ale moc dobrá a s rýží to bylo super. Jen si o těch divných "bule" co si do polévky sypou rýži asi budou dlouze vyprávět.

V hotelu jsme si vyzvedly vyprané prádlo, zaplatily ranní taxi na letiště a jdeme spát. Zítra se suneme hned ráno na Flores a tam potřebujeme najít loď co vyplouvá hned pozítří :-D



Foto: https://silveig.rajce.idnes.cz/Yogyakarta

Yogja, den druhý - chrám Borobudur

V noci nás překvapil jet-lag. Tak nějak jsme s ním nepočítaly, měly jsme za to, že spánková deprivace během letu a usnutí ve správnou chvíli a probuzení ráno všechno vyřešilo. Tak bohužel. Zhruba do půl druhé jsmese převalovaly a nemohly usnout. Budík přitom byl nařízený na 3:15, abychom stihly našeho řidiče. Takže po necelých dvou hodinách spánku jsme zase vstávaly a odjížděly k chrámu.

Nevím, kolik lidí to ví, ale Indonésie má takovou zvláštnost - vychází zde slunce. A tedy nějakou hlavu pomazanou napadlo, žebude potmě vozit turisty k největšímu budhistickému chrámuna světě. Tam je vybaví baterkou a nechá je hodinu čekat na východ slunce. A za to je indonéský lid oprávněn účtovat o 100 tisíc rupek více, než za normální návštěvu. No, jak říkám, nestály jsme o to, ale sešlo se to tak. Vybaveny technikou jsme i potmě určily sever a následně i východ a uslalašily se mezi stupami chrámu. S námi asi tak milion dalších"bule" svezených z okolí. Všichni fotili, i když byla furt černočerná tma, a vzájemně si překáželi. 

Když došlo na svítání, byltakový opar, že se mi rosily býle, objektiv a slunce nevyšlo.

Takže jsme chtěly udělat nějaké fotky, ale furt někde někdo překážel. Paráda, ten výlet za ty prachy fakt stál.

Jako chrám je ohromný, impozantní a zcela jistě jsme i přes návaly davů dokázaly něco vyfotit. Na druhou stranu, ty davy fakt všechno kazí. Nicméně když se pak chrám otevřel i ostatním běžným návštěvníkům, nebyl stav o nic lepší. Valily se od vchodu davy místňáků taky.

Za naše prachy jsme sice baterku musely vrátit, ale dostaly jsme batikovaný obvaz (asi šálka, nebo na co to lze použít) a snídani. Obvaz zcela jistě někdo dostane s dovětkem "vzpomněly jsme si na tebe a tohle ti pořídily"... Tak se těšte.

Snídaně byla v místním stylu, takže smažená rýže, nudle,maso a nějaké ovoce. Mimo jiné jsmeměly možnost ochutnat ovoce, jehož název ještě časem zjistím, ale vypadá jako kožnatá hnědá švestka. A ne, nebylo nic moc.

Náš zájezd měl super bonus, návštěvu slepičího chrámu. Odchované žlutými trabanty jsme se docela těšily. Chyba, opět chyba. Chrám je super turistickou atrakcí. Nejen, že se platí vstupné, ale je možné si chrám postavený místním šílencem ve tvaru veliké slepice prohlédnout. Chrám je z bertonu, uvnitř má jakousi opbřadní síň vybavenou sedadly z autobusových zastávek a malé osobní motlitební místnosti. Určeno jakémukoli náboženství. Od dob žlutých trabantů se však už do zébáku slepice chodit nesmí. Zato se může vylézt po točitém schodišťátku na slepičí hlavu. Ta pojme šest lidí a pod hlavou se stojí fronta. Nahoru se leze malinkým krouceným schodištěm a pomalu nejde nahoru vylézt. Na to, že je to téměř novostavba, to vykazuje jisté problémy v plánování....

Za odměnu za to utrpení je v ceně vstupného místní dezert, vyrobený z brambor a tapioky a vlastně nedobrý. Pak si ještě můžete koupit kafe a pozorovat ze slepičího zadku úžasný výhled. 

Tojsme odmítly, sešly dolů a doleu paní u stánku jsme testly kokosový ořech. Dokonce jsme objevily červený, takže jsme požádaly o něj.

Cesta domůuž nijak zajímavá nebyla, krom zjištění, že místní organizátoři dopravy berou "všimné" od projíždějících aut v hodnotě mince 500 rupií za to, že odbočující nechá rychle odbočit na hlavní. Krom dopravy v centru je to všechno hodně plynuléa sice zmatené a blatník na blatník, ale fungující.

Doma jsme odpadly a vyhlásily dvouhodinový spánek.

Pakjsme se posbíraly, zašlynejdříve na ledové kafe, pak do centra především s cílem koupit zapomenutý kabel k foťáku. Tak ne, to nelze. Jeden obchodní dům, dvě patraelektroniky. Z jednoho patra mobilních telefonů nás posílají výše. Tam milion stánků, žádný z prodavačů se však neobtěžuje přemýšlet. Ryhlejší je odpověď "nemám". Když mne to přestane bavit, píšu paní, že potřebuji kabel HDMI. Jooo, tak tenvlastně má. Problém je, že potřebuji menší koncovku,než mi nabízí a nakonec stejně odcháhzíme s nepořízenou. Prd Asie, hlavní světadíl elektroniky.

Pakuž jen hledáme něco k jídlu. Potkáváme nahaněče na batikované krámy. Zajímá se i o to, zda jsme viděly Borobudur a sopku Bromo. Ne, na Bromo senechystáme. Prý proč. Tak Vanda spouští o svých kolenou. Pán si začíná stěžovat na svá záda. Když oba lazaři skončí s trumfováním, kdo je víc nemocný , vcházíme do občerstvovny. Mají jídelní lístek, dokonce i v angličtině.Nakonec ale zjišťujeme, že z cca 30 jídel mají dvě. Vzdáváme to, jdeme jinam.Večeříme opět "nasi goreng", tedy smažené nudle v místňíáckém bistru naproti rodince , která neustále mění své stanoviště, z talířů furt ujídá někdo jiný a na závěr se s námi samozřejmě i fotí.

Těšíme sedo postele, aleještě si objednáváme praní prádla, které už jsme stihly vlastně vyčerpat.Nějak jsem podcenila to, že se furt děsně potím a furt měním trika. Jen za cestu sem v letadle jsem pobíhám po letištích propotila tři. Vypráno bude zítra. Tak teď už jen sprchu, a spát. 

Yogyakarta den první

Ještě večer před spaním jsme si mohly vybrat, zda chceme ráno snídani slanou, nebo sladkou. Zvolily jsme si slanou verzia patřičně si přispaly. Ráno jsme posnídaly rýži, tempeh a nějakou zeleninu. K tomu ovoce v podobě liči, melounu, maracuji a ještě něčeho :-D a pomalu se posbíraly s tím, že vyrazíme ven. 

Naše první cesta vedla k sultánovu paláci. Ten je nedaleko.Yogyakarta má v Indonésii zvláštní postavení. Jedná se o jediné místo, kde je vláda oficiálně přenechána místnímu sultánovi.Jeho palác jsme si tedy prohlédly nejdříve a to především proto, že do 12 hodin jsou zde různá představení. Dnes bylo loutkové divadlo. O loutkách bude ještě řeč, ale loutkové divadlo zde funguje jako stínohra. 

Zafungovala i indonéská nátura - stydliví místňáci si nás fotili tajně a děsně "nenápadně". Ti odvážnější chodili žádat o foto. Tolik fotekjsem za celý život nikomu neposkytla a logicky - o Vandu byl zájem ještě větší. Doprovázeno samým hihihi, myse fotíme s bule (to tedy nepadlo). Co s těmi fotkami pak dělají, to netuším a zeptat se jich nemůžeme, páč neumí obvykle nic víc, že anglicky poděkovat.

Když jsme z paláce vyšly, odchytil nás místňák s tím, že kousek odtud je dílna jeho rodiny, která vyrábí tradiční loutky.Ajestli to chceme vidět. Chtěly jsme, i když jsme pak čekaly požadavek za vstupné a výklad. Bylo to vážně zajímavé. Loutky, používané právě ve stínohře se vyrábí z buvolí kůže, Ta se různě perforuje a nakonec maluje. Vyučit se malířem těchto loutek obníáší pět let, kdy "student" chodí so své školy a po večerech se učí malovat loutky. Všechno naloutce má svůj význam. Každá barva něco znamená (žlutá spravedlnost, červená láska atd.) plus i tvar loutky má svůj význam (třeba dlouhý nos = hodně znalostí). Ve stínohře to ale není vidět. Je na každém, jaksi danou loutku představí. 

Po skončení přednášky kupodivu nikdo žádné peníze nechtěl.

Vylezly jsme z dílny a potkaly kousek za rohem výrobu džusů z ovoce, tak jsme sehned osvěžily - já si dala Sirsak - to je podle google lahevník ostnitý. Bylo to bílé a chutnalo to trochu jako hruška.

Vanda si dala nápoj z červeného dračího ovoce.

Pakjsme se vrátily na pokoj, kde jsme daly chvíly oddech.Mezitím jsme zjistily ceny odvozu do chrámu Boroduru. Tam nevede přímý autobus a podle místní paní z recepce je to cesta s přestupem tak na tři hodiny. Jenže cenydopravy byly dost drahé a napadlo nás zeptat sena recepci, kdyby  někdo jiný chtěl jet taky, že se podělíme o taxi. Místo tohonám recepční nabídla organizovanou cestu na kterou jede také pokoj č. 11. Jenže ti jedou kouknout na východ slunce. Konec zířící odpočinková dovolená, zítra tedy vstáváme ve tři ráno.

Odpoledne jsme si chtěly projít místní hlavní třídu. Konalase zde však vojenská přehlídka, takže všude plno lidí, policistů, vojáků, zmatek.

Zajímavé bylo, že to všebylo v plném provozu. Na  jedné straně ulice tribuna, na druhé straně ulice tribuna, mezi tím běžný denní provoz. Ten tedy pak uzavřela úžasná vojenská přehlídka a po ní ještě přelétávaly nad ulicí letadla v různých formacích.

Mymezitím našly bankomat, abychom vybraly pár milionůna zítřejší výlet. A taky místního Baťu.Ten tu prodává plno gumových bot typu crocs. Takže Vanda jedny za pouhých 100 tisíc prostě musela mít. Ještě jsme vlezly do tržnice, kde nám pán začal vnucovat sarong. Vanda po něm toužila, ale smlouvání, to bylo nad mé možnosti. Mně to prostě nedělá dobře. Raději nic nechci a odcházím. Nakonec nás pándoběhl, že nám za 300 tisíc dva prodá. Stejně to asi bylo dost, ale máme tedy dva sarongy :)

Pak už byla na řadě jen večeře, ke krteré jsme dostaly výborný ledový čaj. Když seVanda ptala na to, co je to za čaj, tak si ho sami míchají ze tří druhů: Tehtang, Teh Tjatoet a Teh goalpara. Hmmm. Pokud seženeme,tak koupíme.

Po večeři už jsme dorazily domů, vyjednaly s paní praní prádla, neb už máme skoro všechno propocené a těšíme se na ranní vstávání :)

II. fáze letu

Z hotelu jsme odjížděly něco před jedenáctou večer.Vsedm jsme zašly ještě na večeři, pak se ještě chvíli válely ale nakonec nastal čas odjezdu. Zatímco Vanda spala celou dobu až do večeře, já jen asi hodinu. Ze sluníčka a horka mne dost bolela hlava a bála jsem se, že se to zhorší, až budu ve vzpřímené poloze. Taky jsem sebála dopravy a hlavně toho, že se s někým srazíme a nestihneme let.

Chtěly jsme cestou zastavit u nasvícenémešity sultána Kábuse, ale parkoviště u mešity je pod stromy, tudíž z toho místa to nafotit nejde, a zastavit u krajnice jako všichni místní se mi a) nelíbí a za b) nesměly by jezdit auta, abysme mohly přejet do krajního pruhu. A protože už se na mě několik set aut přilepilo takmoc z boku, až se mi totaky nelíbilo, jelo se přímona letiště. I tak to bylo akorát. Vrátily jsme auto, prý je v pořádku a nepřibyl žádný mikroškrábenec, odbavily zavazadla a vydaly se na gate. Jak je letiště v Muscatu pěkné a moderní, je dost nepřipravenéna turisty, kteří dorazí dříve, než se otevírá gate. Gate je plný sedaček i nabíjecích míst. Ale před gate lidé sedí na zemi. My urvaly lavičku, elegantní v podobě vlnky. Leželo se na ní dost blbě, ale co už. Po nástupu do letadla už nic nevím. Usnula jsem dřív, než se odstartovalo. Vzbudilo mne roznášení večeře (ve čtyři ráno) ale pak jsem spala asi až zase do roznášení snídaně, cca 1,5 hodiny před přistáním.

Pak teprve začaly ty správné adrenalinové zážitky. Zaplatit víza. Jedna fronta. Nechat sije dát do pasu druhá fronta. Pasová kontrola třetí anejdelší fronta. Nám ale za 1.5 hodiny letělo další letadlo a fronta byla ukrutně pomalá. Během jsme dorazily kzavazadlům, vyzvedly své batohy a zrychlenou chůzí jsme přeběhly celé letiště, domácí lety, a hledaly, kde odbavit zavazadla. Každý ze zaměstnancůnás posílal někam jinam. Poslední řekl, ať jdeme rovnou k přepážce. To už to letělo za půlhodiny. Pán nás vyslechl, pak si u přepážkysi s kolegou v klidu dopověděl historky z fotbalu a pomalu nám batohy odbavil. My sprintovaly na gate. Samozřejmě to byl ten na konci celého terminálu. Dobíháme z posledních sil, Vanda mává letenkou na paní u brány. Ta je dost happy avesele nám sděluje, že nejsme poslední, jak si myslíme, ale že naopak nástup ještě nezačal. Jdu se vysprchovat pod umyvadlo na záchody a vracím seve chvíli, kdy už nástup zahájený byl. Samozřejmě si nás paní pamatuje, takže se baví i když nám trhá letenky.

Vyžíráme místa v první řadě. Sice prostor na nohy, jinaknějak stísněné. Na dvě hodinky se to dá. Dostáváme balíček s muffinou z vánočkového těsta a oříšky. Po přistánís námi zahajuje konverzaci paní, co celou cestu seděla vedle nás. Že má dceru vAnglii, je jí 29 a vzala si francouze, jmenuje se Sarah. Pak má ještě další dceru, té je 35. No, než stihla dopovědět o sestřenicích, byl výstup.

Podle popisuhledáme stanici autobusu Jogjatrans. Odmítáme milion taxiků, ovšem stanici autobusu nenecházíme. Milion lidí se ptáme na cestu, milion směrů nám nabízí. Nakonec, když už začínám zvažovat to taxi, nacházíme budku. Autobus jede za chvilku. Naskakujeme a jedeme. Není to daleko, ale příšerná doprava. Víc stojíme, než jedeme.

Pak ještě cca 500 m pěšky. Nacházíme své bydlení, odhazujeme batohy. Já toužím se osprchovat a spát, Vanda má hlad. OK. První výkrmna je cca 200 metrů od domu. Usedáme, koukáme nanabídku, nerozumíme slovu. Vedle nás sedií dva kluci. Ptáme se, co je co. Neerozumí. Ptáme se, co jim chutná. Chytají se a říkají, že super je šestka. Fajn, chceme ji taky. Mladík vyběhne nám objednat. Asi objednal dvě různá jídla ve smyslu různé maso. Jedno mělo stehno, rýži, nějaké čatní a cosi jako játrovou omáčku, druhé bylo stejné, jen s kuřecím pařátem. Fakt to mělo i drápy. To vyfasovala Vanda a nedokázalo to pozřít, ani z toho vlastně kus masa vydolovat. Dělím se o své maso, dopíjím ledový čaj, který je ukrutně sladký, odcházíme konečně domů, pod sprchu a do postele. 

Zítra bude volný den, courneme se po Yogakartě.

Doplnění na žádost Vandy: jak jsme málo spala a byla unavená, totálně mi odpadalo myšlení. Takže jsem asi při první fázi letu nechala v letadle svá milovaná sluchátka. Při druhé fázi letu to odnesla šála, kterou jsem s sebou měla náhradou za dlouhý rukáv na chvíle chladu a nabíjecí kabel k telefonu. Zde se jako zachránkyně projevila Vanda, když mi kabel půjčila. Přestože má telefon na jinou koncovku, naštěstí má ještě sluchátka, která se nabíjejí konektorem, který je shodný s mým. Takže jsem si mohla telefon nabít a my trefily k hotelu. Přestože jsem měla podrobný popis, myslím, že bysme to nedaly bez google a nebo dlouhého chození, ptaní se a štěstí...
Mmch kabel k nabíječce jsem dnes našla. Ostatní je asi ve vlastnictví Oman air.

Omán, Muscat a kreativní Vanda

Ráno jsme šly na snídani, která byla poměrně ubohá. Vysušená vajíčka, sýr v podobě toustového sýra, toustový chléb… No ale kafe měli, takže jsme si ho daly a vyrazily zase přes celé město do mešity sultána Kábuse

Mešita je hrozně velká (pojme prý až 20.000 věřících a vůbec má spoustu nej – uvnitř je třeba druhý největší ručně tkaný koberec na světě. Turisti dovnitř smějí jen od neděle do čtvrtka a do 11 hodin dopoledne. A žena musí mít dlouhé šaty, dlouhý rukáv a šátek na vlasy. To se vědělo. Vandina příprava ale byla dost kreativní. Dlouhou sukni měla. Ta ale nevyhovovala, protože byla úzká. Tak tedy přes ni převázala dlouhý ručník. Dlouhý rukáv a šátek na vlasy pak suplovala šustákovou bundou. Vypadala úchvatně a sami vojáci kontrolující vstup (řádné oblečení, vstupné se neplatí) se dost bavili kreativitou, jakou Vanda předvedla. V suvenýrech přitom šátky půjčují, včetně celého oblečku, ale údajně za cenu večeře pro dva, to jsme obětovat nechtěly…

Po prohlídce mešity jsme vyrazily zpátky, Původně byl v plánu trh, ale…

To by místní nesměli jezdit jak prasata. Popisovala jsem to včera. Nejvíc stresující je, že nepoužívají blinkry. Vůbec. Sem-tam s tím někdo začne, když vidí mne. Ale spíš ne. Takže když jsme se na kruháku málem srazili s autem odbořujícím doprava, které nevidělo blinkr doprava (já chtěla jet rovně) ale vlasatně mu to nevadilo, protože blinkry se nepoužívají, zastavila jsem na vydýchání stresu na parkovišti. To bylo shodou okolností u zeleninového, ovocného a rybího trhu. Takže jsme hned udělaly prohlídku. Dostaly jsme datle na ochutnání a vyvolaly dost pozdvižení, protože jsme byly asi jediní turisté na trhu.

Prohlédly jsme si pak i pobřeží a vyrazily k paláci Al Alam, jedné z rezidencí současného sultána. Opět nikdo nikde. Když potkáme dva turisty, je to moc. Kdo normální by také v takovém horku lezl venku. Nafotíme si paliác a jdeme k autu, když zjistíme, že za rohem má být nějaká vyhlídka. Jdeme 300 m není nic hrozného. Vidíme pevnost Mirani, otáčíme se u moře a jdeme zpátky k autu už celé úplně spařené. Cestou zpátky zajíždíme k „parku“, což je jeden altánek u moře na promenádě.

Navrhuji jet domů. Jsem ze slunička celá uondaná a mám všeho dost. Vanda souhlasí, tak jedeme. V hotelu asi také bavíme osazenstvo, protože na nás musí být veselý pohled. Nikdo rozumný po venku nechodí. Za chvíli také klepe manažer hotelu na dveře pokoje a nese nám džus.

Píšeme blog a chceme si schrupnout. Večer odlétáme do Indonésie. 



Foto: https://silveig.rajce.idnes.cz/Muscat

I. fáze letu

Abych jela z práce rovnou na letiště se mi snad ještě nestalo, ale proč ne. V Praze jsme sedly do vlaku a vyrazily směr Vídeň. Prázdniny se ještě asi pořádně nerozjely, takže vlak nebyl plný a my měly v kupé dost volno. Podle plánu jsme si daly jak koláč, tak sushi a spokojené dorazily do Vídně.

Vzhledem k tomu, že je Vanda nemocná, jsme vzdaly pobíhání po Vídni a rozhodly se rovnou přestoupit na vlak na letiště. To jsme udělaly a téměř samy ve vagonu jsme jely. Já cestou řešila, zda nekoupit hotel. Bylo horko, já zpocená až za ušima, Vanda s injekcí penicilinu v těle. Ale letištní hotel stál pět tisíc a bylo ho potřeba tak na šest hodin. Vanda to vyhodnotila jako nesmysl.

Průvodce o spaní na letišti vyprávěl jako velmi přátelském, jenže to trochu narazilo na problém, že gaučíky na spaní jsou až v odbaveném prostoru. Nakonec se ukázalo, že i na to je letiště připravené a tedy je možné odbavit si batohy, projít do tranzitu a tam se na terminálu F uvelebit přesně podle předpovědi. Jen tedy chyběla sprcha, abych se mohla osprchovat. No co už. Spalo se vcelku dobře, takže ráno jsme vesele vyskočily na let do Frankfurtu. Lufthansa nám dala kafe a šáteček a za chvíli jsme přistály, našly přestup a šly se zeptat paní na gate, jestli nám nedá sedadla vedle sebe. Ve Vídni totiž letuška tvrdila, že letadlo je úplně plné a místa vedle sebe nemá. Bohužel je neměla ani paníve Frankfurtu. Našla dvě místa vedle sebe, ale uprostřed prostřední řady a to sama vyhodnotila jako horší stav, než dvě místa vedle sebe přes uličku.

No co. Nedalo se nic dělat. Daly jsme si snídani u McDonalds a už se nastupovalo. Jaké bylo naše překvapení, když jsme v letadle zjistily, že letadlo je hodně volné. Když byl ukončen nástup, začalo volné přesahování lidí. My si tedy sedly spolu, ale Vanda mi to dovolila jen do večeře. Pak si mám sednout jinam, protože bude spát. A tak se taky stalo. Po večeři Vanda zalehla, mne vyhodila a spala až do doby večeře před přistáním…

Popřistání jsme  vyzvedly batohy, našly půjčovnu aut, která ovšem byla schována pod názvem Eurocar a ne Interrent jak jsme měly ve smlouvě. Pán v půjčovně byl ochotný, ale pak zjistil, že mi končí kreditka a vyhodnotil to jako problém. Já zas vysvětlovala, že kreditka končí, ale novou nemám, protože je teprve začátek měsíce, kdy končí platnost a novou banka zatím nedala. No, dohodli jsme se, že si načte ještě jinou kartu a případné pokuty půjdou na ní. Pak nás ještě upozornil, že nezastavit na červenou je za pokutu 100 místních peněz, což je v přepočtu asi 6 tisíc.

Vylezly jsme z haly a okamžitě nás ovanulo takové horko a vlhko, že se mi hned zarosily brýle. V půjčovně obsluha pečlivě ojela celé auto a zapsala všechny pidi škrábance. Pak jsme teprve mohly odjet. Oproti půjčení auta v USA výrazný rozdíl. Tam panuje tady si nějaké auto vyberte a jeďte, pak nám ho jen někam postavte. Tady, v semi sultána a peněz z ropy si ale vozy hlídají velmi úzkostlivě. To se hned pozná, kdo umí s penězi hospodařit prostě :)

Vanda navigovala do hotelu a já trochu trnula, protože občas zmizel jízdní pruh, občas se na mne natlačilo jiné auto, většinou blinkr používá jen moje auto a naopak moje auto dost dlouhou dobu nepoužívalo světla, protože jsem zvyklá, že už svítí, že jo.… Ale dojely jsme, hotel jsme našly, zaparkovaly a šly na večeři. Ta byla výborná tak, jak jsme vlastně i  očekávaly. Do postele jsme se dostaly až kolem 23 hodiny…