Na dnešek bylo hlášeno slunečno. Zvažovaly jsme tři cesty - na Pomezní boudy, do Špindlu a znovu do Polska. Jenže - do Polska by to znamenalo jít kus po známé cestě. Na pomezní boudy by to znamenalo zdolat znovu Sněžku (a to se nám nějak nechtělo). Takže jsme vyrazily do Špindlu údolím Bílého Labe.
Udělaly jsme dobře, byla to hezká cesta ukrytá pod stromy, takže na nás nepražilo sluníčko. Po pár kilometrech jsme v chatě u Bílého Labe daly kofolu a pokračovaly ke Špindlerově boudě.Stoupání zpátky nahoru bylo pozvolné a ne moc náročné a další kofolu jsme tedy daly na Špindlerově boudě, i když jsme se před tím na chvíli svalily u Josefovy boudy do výhledového lehátka a kochaly se pohledem do údolí.
Pak začala asi ta nejhorší část cesty. Nejen vystoupat od Špindlerovky na hřeben, ale hlavně vůbec uspokojivě jít po cestě. Plno kamenů, na kterých se jednak muselo dávat pozor, kam člověk šlape, jednak nešlo držet tempo, protože člověk prostě hledal kudy jít a musel kroky přizpůsobovat vzdálenosti kamenů. Do toho se jednalo o cestu, po které se valilo na Sněžku procesí. Plus plno cvoků zavádělo asi outdoor běh a snažilo se po té cestě BĚHAT. Jako fakt. Chcete-li si spolehlivě zlomit nohu, zkuste doběhnout na Sněžku. Tedy nikoho jsme se zlomeninou nepotkaly. Nevíme, jak to dělaj.
Cesta byla dost úmorná a nepohodlná. Ale opět jsme z ní poprvé v životě viděla do krajiny. Jak jsem psala dřív, zatím nikdy se mi nepovedlo navštívit Sněžku za dobré viditelnosti. Takže ani "nevím", že pod cestou jsou jezera :) s tak hezkým výhledem (z toho jedno, které jsme předevčírem navštívily z druhé, spodní, strany.
Opět jsem vcelku ráda viděla náš hotel. Po krátkém odpočinku jsme se vydaly na večeři a bylo to ještě horší, jak včera. Restaurace plná. Ptáme se, kam si můžeme sednout. Dozvěděly jsme se, že někam, kde je místo - třeba tamhle u stolu sedí paní sama. No, mezitím se uvolnil jiný stůl, tak jsme si sedl k němu. Za chvíli k nám přisadili nějaké Němce. Rozestupy? Kdeže.
Snažíme si objedat, ale nikoho to nezajímá. Když už odchytneme číšníka, odkáže nás na dva jiné, kteří berou objednávky. už je k nám ale nepošle. Po nějaké době, kdy já už zvažuji dojít na jídlo do Slezského domu neb na Výrovku, se objednat podaří. Po večeři se ptáme na schovaný koláč. Dozvídáme se, že nám nikdo nic neschoval, neslíbil, nikdy to nedělají. Shodou okolností tedy koláče mají, ale já už mám "služeb" plné zuby. Odcházíme znechucené bez koláče.
Žádné komentáře:
Okomentovat