Snídaně byla výborná. Nejen klasicky vajíčka,salám, sýr - ale i místní košíčky (plněné žloutkovým krémem) a toustíky s houbami a parmazánem. Jen kafe za nic nestálo.
Po snídani jsme se oblékly a skočily do auta. Čeká nás výlet do hor. Docela jsme u prohlížení google doma strávily dost času. To se má totiž tak: V Monchique jsou termální prameny a lázně. Objeven byl jeden hotel s kachlíkovým bazénem a různými terapiemi. To je dost divné, když jsou tam termální prameny, ne? Nemělo by to někde téct přírodně? Po nějakém hledání jsme objevily staré rozpadlé zbytky lázní, jenže nevíme, kde. Hledáme dál a získáváme souřadnice. Pak už se to povedlo nalézt seznam mapám. Nakonec jsme ovšem zmínku našly i v google a to včetně pár fotek. Jasné je, že je to stále funkční a dokonce tam místní dost proudí. OK. To najdeme.
První pokus. U Monchique (už to mě mělo zarazit, protože cesta původně vypadala, že do Monchique nepovede), zavelela Vanda - navigace "doprava"! OK, prašná cesta. To se dalo čekat. Jenže jaká! Nahoru, dolů, všude jen kamena a (snad) tráva nám tře podvozek. Občas kopec, že netušíme, co je za obzorem. Nejede se zrovna příjemně. Ceduli "soukromý pozemek" míjím a registruju, ale co. Cesta vypadá čím dál hůř. Podle všeho je to k "cíli" 600 metrů a dál kousek pěšky, Rozhoduju se parkovat. Vylezeme z auta, zamkneme a razíme, když tu chlapeček na kole. Vysvětluje nám, že je to soukromý pozemek a být tam nemůžeme. Popisuje , jak se k pramenům dostat. Tak jo, nasedáme a odjíždíme. Spíš hrkotáme pryč. Na silnici se Google vzpamatuje a ukazuje cestu jinou.
Následujeme ho. Druhý pokus, opět odbočka na děsivou cestu. Doprovází jí i ukazatel u silnice vedoucí k nějaké vesnici na konci světa. Dobře, zahýbám. Výhledy jsou tady v horách nádherné.
No jo. Hory. Kamenitá cesta. z našeho ykspéčka se stává plnohodnotný offroad. A silnice začíná vypadat děsivě. Jedeme cestou, vpravo sráz dolů do hlubin. Nahoru, dolů, zatáčka. Když je zatáčka v kopci, auto míří nahoru, cesta vidět není, sráz vedle prudce dolů - není to nic, co chcete. přijíždíme na rozcestí a netušíme kudy. Vanda se vybíhá podívat, Hlásí, že musíme nahoru.Prý tam je auto, tedy to bude používaná cesta. Moc se mi to nezdá, ale když to tvrdí... Jedeme, projíždíme kolem parkujícího auta dál, cesta je děsivější a děsivější. Vanda dokonce ječí. Končím po jednom výjezdu kopce, kdy zase netuším vede vede cesta tak, že ani nedojedu vrchol kopečku, raději. Mám pocit, že odsud už se nikdy nedostaneme. Vanda vybíhá ověřit stav cesty a naviguje mne. Naštěstí se tam opět cesta dělí a tedy je mírný prostor, kde se otočit. Odmítám jet dál.
Vracíme se k parkujícímu autu. u něj je nějaký domorodec a vůbec netuším, proč tam je. Kromě nás a místního pána není zcela jistě na okolním milionu kilometrů čtverečních hor nikdo. Pán mluví jen portugalsky, ale i tak mu říkáme kam jedeme. Říká, že jsme měly jet tou druhou cestou. Nakonec sedá do auta, že nás na místo dovede. Není to jen tak, protože hned první rozcestí znamená zas balancovat na hraně srázu. Ale zvládáme, jedeme za pánem a čím jsme níž, tím je cesta míň náročná. Alespoň zmizel ten prudký sráz dolů. Pán zastavuje a vysvětluje, že cestou pryč musíme po téhle cestě na kterou ukazuje a že rozhodně nemáme jezdit zpátky, kudy jsme přijely. Jo. S tím naprosto souhlasím. Pak pán jede dál a jede přes potok. Cože?!?! OK, musím mu důvěřovat. Netuším, jaká je hloubka, ale jedu za ním. Pak druhý potok a jsme tam. Tedy nejsme. Pán nás posílá někam do kopce, loučí se a jede pryč.
Parkujeme, bereme věci a jdeme jednou z cest nahoru. Když začínám pochybovat, že jdeme dobře, objevují se první domky. Polorozpadlé, opuštěné, zarostlé. O kousek dál pak stojí další domek. A tam - překvapivě člověk. Suší se na sluníčku. Uvnitř domku,přesně podle fotek na google - jsou ve dvou místnostech tři bazénky. Než si je vyfotíme, pán si sbírá věci a mizí pryč. Voda není úplně ledová, mírně je cítit sírou. Přitékající voda je dokonce dost teplá. Za nějakou dobu se objevuje další návštěva. Pán je sdílný a vypráví, že ho můžeme najít na facebooku a že cca dva roky zpátky byl v oblasti velký požár, který hezké a živé místo úplně změnil. Také ukazuje, kde máme po vykoupání vypustit vodu z bazénu, aby vytekla nová a čistá. Zajímavé. Poklábosí a pokračuje dál. Já ještě lezu do vody, pak schnu a vyrážíme k autu. Hurá zase do civilizace! Přes dva potoky, vytyčenou cestou a poměrně brzy jsme zase na silnici. Jo, tudy to mělo být, ne podivnými horskými stezkami....
Zanedlouho jsme zase v Silves a cestou už nás ani nepřekvapí asi 10 metrů chybějící silnice. I když by mne zajímalo, jak se to tak stane. Jako chybí nám peníze na zbytek silnice, tak to necháme být, dáme na silnici značku a ono to půjde...?
Doma jdeme první do sprchy, malý odpočinek a razíme do města podívat se na hrad. Nejdříve zastávka na zmrzlinu (já s kaštany a portským vínem, Vanda fíkovou) a pak parným odpolednem nahoru ke katedrále. Hrad je maurský a uvnitř vlastně nic není. Lze ale obejít hrad po hradbách a kochat se výhledy do okolí. Jsme vyprahlé a hned vedle hradu sedáme na nějaké pití. Vanda chtěla vyzkoušet jiné místo, než včerejší kavárnu. Za mne ta včerejší byla lepší :-D
Je asi půl sedmé a hledáme něco k jídlu. Nacházíme restauraci, která slibuje i veganská a vegetariánská jídla a dokonce píše v menu, že má vlastní vegetariánský parmazán. Vanda je v sedmém nebi. Nakonec se tedy ukazuje, že parmazán zrovna není,ale i tak jsou těstoviny výborné.
Doma si sedáme na terasu, dopíjíme včerejší víno a plánujeme zítřejší přesun. Každopádně Silves doporučuju navštívit. Byla to správná volba.
Žádné komentáře:
Okomentovat