Algarve - Faro

Podle průvodce řada turistů jede hned z letiště pryč a Faro vynechává. Prý je to škoda. Tak jsme se rozhodly den ve Faru pobýt.

Jak jsem večer usnula dřív, než jsem položila hlavu na polštář, tak jsem se ráno vzbudila brzy.Už v šest jsem ležela a začala jsem přemýšlet kam jet dál a podobně, takže bylo jasné, že spát se už nebude. Sedla jsem si na balkon a napsala blog.Pak začalo vystupovat slunce a být horko a svítit mi na display, tak jsem zalezla do pokoje a začala hledat bydlení.Nakonec jsem našla dvě.Jde o to, že chceme do jednoho městečka. Vyhlédla jsem si tam i ubytování za slušnou cenu a plánovala, že to bude základna, ze které budeme vyjíždět. Ale než bylo jasné, že jedeme, už na první dny někdo ubytování vyfouknul. Takže změna. Teď se ubytujeme blíž plážím, pak skočíme zas na chvíli mimo moře.

Když se vzbudila i Vanda, posnídaly jsme zbytky od včerejší večeře, pomalu se posbíraly a asi v deset už jsme jak čiperky vyrážely ven s plánem dát si někde kafe a croissant na dojedení se. Našly jsme kavárnu s velkým výběrem různého pečiva (bez croissantů) a vybraly si. Vanda měla borůvkový košíček, já nějakou přeslazenou pomeračovou buchtu - daly jsme si to půl na půl (čemuž tedy předcházel pečlivý výběr. Moji první volbu košíček s mandlemi Vanda neuznala jako vhodnou k dělení). Poseděly a vyrazily se toulat městem. Jenže. Hned po pár krocích jdeme kolem obchodu, kde venku stojí dav. To zarazí, tak koukáme, co se děje. Nic zvláštního - jen se zase uplatňuje pravidlo, že do obchodu smí jen určitý počet lidí. Díváme se, co tam mají. Kabelky. Hmmm. Chci jít dál. Jenže Vanda pronáší osudovou větu "jen se podíváme...".

Jasně, není problém. Za chvíli můžeme dovnitř. Dozvídáme se, že obchod slaví narozeniny a u té příležitosti má jen ten jeden den slevy. Slevy se navíc zvyšují s počtem zakoupených kusů. Vanda se hned zamilovala do kabelky ze slevy. Mně se líbila jedna, která se ale ukázala být batohem, tak jsem hodně váhala. Vanda ale váhala taky, protože její milovaná kabelka byla malá a ona by spíš upotřebila velkou doškoly. A zatímco u Vandiny malé kabelky jsem byla prozíravá a nosila ji u sebe, protože bylo jasné, že je tak úžasní, že ji bereme, u té mé jsem furt váhala a nechávala ji v regálu. A pak to přišlo. Rozhodla jsem se, že první láska je první láska a že batoh zkusím. Jdu pro něj - a tragédie největšího ražení- MŮJ batoh leží u pokladny a platí ho nějaká cizí paní!!!  

No, Vanda si vybrala i větší kabelku. Paní prodavačka jí prozradila, že pokud se jí nelíbí šátek, který na kabelce je, může si vybrat jiný. Takže se přistoupilo k hledání jiných šátků. Navíc šátek na kabelku = další kus do slevy. Bádala jsem nad ostatníma kabelkama, ale nakonec se rozhodla, že si nekoupím nic. Můj batůžek je pryč (byl také ve slevách, poslední kus) a já budu držet smutek. Tak jsem ho držela poctivě možná půl minuty. Pak hrábla pro kabelku a šla si vybírat šátek...

Odcházíme z obchodu se třema kabelkama plus dva šátky za 40 euro díky 40% slevy (to bylo maximum, čeho šlo dosáhnout). Super, vracíme se to uložit domů a znovu vyrážíme do města. Procházíme přístav a v něm furt potkávám svoji kabelku-batoh na zádech cizí paní!

Až cestou do starého města ke katedrále se toho krutého pohledu zbavuji.U katedrály se zrovna staví podium, asi se chystá nějaká slavnost (i když je to divné, protože třeba ve městě, kam razíme dál jsou tradiční slavnosti zrušeny). Katedrála je úžasná. Za tři eura padesát (student 2,50) je možné si prohlédnout katedrálu, vylézt na její věž a také vidět kapli z kostí. Katedrála je už z roku 1255, ale různě se přestavovala,protože ji vždy poškodilo zemětřesení a vypadá zvenčí spíš jak hrad, než jako katedrála. Uvnitř se mísí celá řada slohů. Mnoho postranních kaplí, ty jsou zdobené různě, pro nás je ale nejexotištější výzdoba kachlová. Portugalsko typicky zdobí domy kachlíky, ale že i zdi katedrály... Nejúžasnější částí je pak výzdoba "s kachlemi na přání", kdy kachle byly vyráběny tak, aby po sestavení vytvořily náboženské obrazy. Venku v zahradách je pak kaple z kostí - na rozdíl od našich kostnic, tady jsou kosti uloženy ve zdi. Poslední stoupáme na věž zvonice. Je z ní úžasný výhled po okolí - u Fara není hned moře s pláží, jak jsme zvyklí. Je tu plno ostrůvků. Ty jsou rezervací a sídlí zde řada ptáků - dělají se i projížďky s pozorováním ptactva. K moři na pláž je to dál a musí se lodí (nebo autem kus za Faro a pak pěšky přes duny po mostě). Zvažujeme, zda to chceme. Místní pláže průvodce popisuje jako jedny z nejopuštěnějších. Ale zas není úplně počasí na pláž. Jdeme na zmrzlinu s tím, že to promyslíme. Víc není co ve Faru dělat. Je fakt malinké, i když roztomilé.

Doma i souhlasím, že asi k moři zajedeme. Pak si ale lehám a totálně měním plány. Dopadá na mne únava. Vyhlašuji krátké volno a pak cestu na večeři. Spím asi dvě hodiny.

Pak se zvedáme a jdeme na večeři. Nejprve do restaurace, kterou doporučuje průvodce. Prý úžasná, levná a místo, kam chodí místní. Jenže se sedí jen uvnitř a úplně nás to místo nenadchlo. Odcházíme zpět do jídelní ulice. Vybíráme restauraci naproti té, kde jsme byly včera. Objednáváme si (já špagety s krevetami, Vanda calzone se špenátem a ricotou) a samozřejmě i Sangrii, i když víme, že té včerejší se to nevyrovná. Po večeři už míříme do postele. Zítra vstáváme dřív, musíme si pobalit a vyrazit do dalšího místa pobytu.