Klasické ráno se snídaní v našem oblíbeném hotelu. Ač jsme se snažily vyrazit ven co nejdříve, stejně jsme odjížděly až chvilku po desáté...
Cílem je pláž Marinha. Tam se nám prostě líbí nejvíc i za cenu kilometr a půl dlouhého pochodu od auta. Jenže dnes, během noci se odehrála zákeřná změna. Je zahrazeno parkoviště, kde jsme se obvykle upíchly. Jako ono to není standardní parkoviště, asfaltová plocha s příslušnou značkou.Spíš prostě divoká plocha svádějící k parkování, na kterou se vešlo fakt hodně aut...
A to ted není. A auta podél silnice se táhnou to nekonečna, nikde mezírka pro nás. Znamenalo by to významné navýšení kilometrů pěší tůry. Co teď? Otáčím auto a jedu pomalu zpátky s myšlenkou, že jsem třeba někde mezírku přehlédla. Ale kdeže. uhýbám na křižovatce na silnici na Benagil. Pokud pamatuju, byla u minulého příjezdu také plná odstavených aut. Teď tam není ani jedno. Znovu otáčím, a na křižovatce zkouším další odbočku. Jo, tady jedno stojí, tak to asi půjde... Řadím se za něj,moc se mi to nepozdává, ale portugalci často parkují dost nadivoko, tak SNAD. Parkuji co nejvíc u zdi,Vanda musí přelézt přes místo řidiče, aby se dostala ven. Následuje pěší pochod a konečně jsme na pláži. Po zkušenostech z předchozího dne se uvelebujeme hned u vstupu. Já ve stínu, který vrhá útes, Vanda o kus dál na sluníčko. Zbytek dopoledne je dost pohodový, ve stínu si můžu číst, Vanda plánovala se začít učit, ale... :)
Když se stín posune, Vanda se vrací a instalujeme slunečník. Zatím je moře dost daleko a u našeho stanoviště je dost kamenů a tedy jít do vody znamená jít raději okus dál, kde je více písku. To se ale mění s přicházejícím přílivem. Voda stoupá, pláž se zaplavuje a v klidu se dá jít do vody i hned u nás. Vlny ale nejsou nijak velké a oproti předpokladům tedy na pláži zvládáme být o dost déle. Dělá se velké horko, člověk by si nejraději přetáhnul ležení do vody úplně.
Po nějaké době se balíme a jdeme k autu. Ještě na pláži dopíjíme vodu, kterou s sebou máme. Nahoře nad schody na pláž řešíme, zda koupit vodu další u pána "chci za vodu 3x tolik, než je obvyklé" a usuzujeme, že u auta jsme za chvíli a pak někam zajdeme se napít (a na churros - takže ne někam, v Silves k parkovišti). Jenže, ujdeme tak půl cesty k autu a Vanda začíná téměř utíkat. Není jí z horka dobře a vodu nemáme a už není kde ji cestou vzít. Musí to vydržet prostě. Vtipné je, že den předtím jsme naši vodu nabízely jedné slečně, co vypadala,že má silné problémy dojít. Jako víme, že v dnešní době nabízet naši vodu je dost blbý. Ale zase pokud si mám vybrat zda umřu, nebo zda v budoucnu možná onemocním, asi bych po vodě sáhla...
Došly jsme k autu a teploměr v autě ukazoval, že venku je 38,5 stupně. Jo, to se vůbec nedím, že za a) Vanda kolabuje na přímém slunci a za b) že je takový parno.
Jedeme domů, na churros. Jenže ne, že zavírají v šest, jak jsme myslely. Oni OTEVÍRAJÍ v sedm. Tak nic. Jedeme domů, pouštíme klimatizaci a chladneme. Vanda dopíjí zbytek pětilitrového kanystru vody, který jsme tu měly.
Po nějaké době aklimatizace míříme ven. Jdeme nejdřív na nějaké pití do kavárny (mé oblíbené) u maurů naproti katedrále. Pak vybíráme kam na večeři, ale je neděle, hodně restaurací je zavřených. Nakonec se rozhodujeme (hlavně Vanda) pro restauraci marockou, kde mají i falafel a další vegetariánská jídla. Večeříme a pak už radostně běžíme utahané do postele. No, hlavně že tu mají bazén. Ale my na něj vůbec nemáme čas :)
Žádné komentáře:
Okomentovat