S rokem 2020 je všechno divně. Takže i plány. Zrušilo se nám jich letos hodně. Už v úvodu roku padl plánovaný Izrael, pak lyže a pak Petrohrad. Ten byl Vánočním dárkem pro mé rodiče. Důsledkem ukončení nouzového stavu byla minidovolená v Krkonoších, u mých rodičů v Telči. Jenže pak přišel Wizzair s lety za deset euro a naše pudy trajdat se projevily naprosto nezřízeně. Nakoupila jsem letenky kam to šlo a začala zvažovat, zda rodičům nenabídnout alternativu k Petrohradu. Nejdřív se nabízel Island, ale než jsme se domluvili, byl pryč. Váhali jsme pak, přemýšleli....až vybrali Tallin. Koupili jsme letenky a začali se těšit, že za pár dní odletíme. JENŽE. Letos prostě není nic jednoduché. takže Estonsko najednou zhodnotilo, že jako země jsme pro ně hrozbou a že pokud tam doletíme, musíme do izolace (ani testy, prostě 14 dní karanténa). Super. Neletí se tedy nikam.
Jenže už jsme se tak těšili na cestu, že.
Takže jsme se nakonec rozhodli letět do Říma. Webkamery ukazovaly prázdné město, ideál. Odlet pozítří, to už se nic nečekaného snad nepřihodí. A jak jsme řekli, tak se stalo. Koupili jsme letenky, lístky na vlak do Vídně a vyrazili. Samozřejmostí je kafe a koláč, pro mne a Vandu i sushi, které balíme do tašek s myšlenkou, že ho poobědváme ve Vídni na letišti.
Ve vlaku za Břeclaví jsme nasadili roušky, protože v Rakousku jsou ve vlaku povinné (ono se těch absurdních situací teď odehrává tolik, že už nikoho snad ani nepřekvapují) a za chvilku jsme byli ve Vídni a pak na letišti.
Příchodem na terminál ožila hlavně Vanda. Najednou byla ve svém živlu, cvrlikala s personálem, spokojenost sama.
Po nástupu do letadla zjišťujeme, že máme sedět každý úplně jinde, ale letadlo je plné tak možná z 10%. Čekáme na ukončení nástupu a sedáme si jak chceme.
V letadle dostáváme formulář. Neskutečně důležitý formulář - tvrdili a důsledně dbali na to, aby každý jeden list dostal. Jen si tedy nevšimli, že text nemají zkopírovaný oboustranně a rozdávali každému jen kus. Nevadí, zkompletujeme ze čtyř listů dva formuláře a usoudíme, že na informacích si vyžádáme zbytek. Tak ne. Na informacích se diví a zrovna tohle lejstro vůbec nemají. Mají plno jiných, ale ty nám asi dát nemůžou, když jsme přiletěli ze zahraničí. Divné. Vážně jste přiletěli ze zahraničí? Tomu odvykli. No, máme vyplnit co můžeme a u východu se ptát na další postup příslušného policisty. OK. Takže u východu vůbec nikdo nebyl a naše důležité lejstro, kam se musí vyplnit i číslo bot, nikdo nechtěl. Už se ani nedivíme.
V Říme dojíždíme vlakem do centra a zjišťujeme, že Italové jednak nosí všude v uzavřených prostorách roušky, jednak vchody do metra vyhrazují některé striktně pro vstup a jiné pro výstup. To často znamená hodně obejít, než se člověk dostane ke vstupu. Ubytovaní jsme hned naproti vstupu do Vatikánských muzeí v malém penzionku. Oproti předpokladu nám na pokoji chybí lednička - prý můžeme použít tu ve společných prostorách. No, nadšeni úplně nejsme, ale co se dá dělat.
Vyrážíme do Vatikánu, ten je kousek, tak jen tak na skok. Opravdu prázdno. Úžasné, nevídané. Pak už jen večeře a spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat