Ráno balíme a jdeme na snídani. Ty jsou tu fajn, zejména mne zaujala krupicová kaše. Tu jsem nejedla asi 150 let a jako sladká tečka snídaně je úplně úžasná.
Po snídani bereme batohy a v recepci platíme útratu. Paní recepční provede několik tanečků kolem placení a když jsou bez odezvy, zeptá se natvrdo, zda chceme dát spropitné. Odpovídám, že to by musely být služby jiné a že nechci. Platím a na druhé straně místnosti si upravuji batoh. Vanda slyší, jak si recepční šušká s dalším zaměstnancem o skrblících. Říká mi to ale až venku, což je škoda, protože slyšet to šuškání já, hned paní vysvětlím, co všechno bylo špatně včetně jejího šuškání hostovi za zády...
No nic, vyrážíme směr Pec pod Sněžkou, kde nám parkuje auto. Pár kilometrů cestou dolů kolem Výrovky a Richterových bud není nijak náročných ani s batohy na zády. Problém dělají jen spálená ramena. Cesta pěkná, bez lidí a v poklidu.
U auta ukládáme batohy do kufru a jdeme doplnit tekutiny. Pak už nás čeká cesta domů. Poměrně úmorná. Povedlo se mi pravděpodobně dosáhnout úpalu. Příznaky jsem pozorovala už po cestě od Luční boudy a nebylo mi nic moc. Zlepšila jsem to asi i dlouhým rukávem, kterým jsem chránila spálené ruce od ještě většího spálení. Takže jsem byla hodně ráda, že má Vanda řidičák a kus cesty nás mohla vézt ona.
(Aby bylo veselo, tak potíže pak kulminovaly druhý den v práci, až jsem domů dojela s vysokou teplotou. Což je v současné světové situaci radost, takže jsem usoudila, že do práce prostě nemůžu a musela zůstat další den doma pro jistotu (samozřejmě už bez teplot, protože teplota odešla někdy v pondělí večer). Byla to tedy taková veselá tečka za tou naší dovolenou :))
Žádné komentáře:
Okomentovat