Ráno v pět jsem vstala, pobalila zbytek věcí a
vyrazila z hotelu. Protože hotel je v malinké uličce, kam se nedá zajet,
popošla jsem na ulici, vzala telefon, a chtěla si zavolat Grab. Během chvilky
jsem měla u sebe taxikáře. Na "ne" nereagoval, vystoupil, a zkoušel
to znovu. Dokonce mi koukal do telefonu co jako dělám a to už mě fakt naštval,
takže to poměrně schytal. Zjevně mu to ale vůbec nevadilo (a asi i ani
nerozumněl). Nicméně za chvilku přijel ten "můj" Grab a odvezl mne na
nádraží, až před vchod. Když jsem mu poděkovala s tím, že stejně jedu na
letiště busem, který právě přijel, dovezl mne i o těch 50 metrů dál k autobusu.
Tam jsem nastoupila a asi 15 minut čekala, než se autobus na letiště vydal.
Odbavený batoh měl najednou 18 kilo.
Měla jsem u sebe ještě pár peněz a plánoval ajsem je
utratit, ale v tom mne letiště hodně zklamalo. Ceny byly uvedené v dolarech. To
se blbě utrácí dongy. Dala jsem si kafe a paní se ptala, proč sakra mají ceny v
dolarech, když chce dongy a její odpověď "dolar OK" mi to jasně
vysvětlila :-D Každopádně v duty free shopu jsem Pepovi koupila pakl cigaret.
Tedy ne, že bych ho chtěla podporovat, ale cena Marlbor za 25 dolarů mne
přesvědčila, že to tam nemůžu nechat. Jenže co zbylé drobné. Něco se za to
koupit dalo, ale moc ne, měla jsem asi 2,5 dolaru v přepočtu. Nakonec jsem
koupila všude dostupné instantní kafe. V různých stáncích byla cena různá.
Někde chtěli i 3 dolary (neptejte se, klik to stojí v Hanoji v centru). A tak
když jsem objevila obchůdek s cenou 1,5 dolaru za malou krabičku, tak jsem to
vzala a z vděčnosti za dobrou cenovou politiku jsem paní nechala i ten zbytek
drobných.
Pak už se nastupovalo do letadla. Let byl poměrně v
pohodě. Seděla jsem u okna a vedle dvě vietnamky celou cestu prospaly. Nicméně.
Zatímco má Vanda na spolucestující štěstí, já fakt ne. A tak když mi upadlo
sluchátko a já ho neviděla, chtěla jsem poprosit pána za mnou, aby se kouknul.
Ležel sám na trojce, neměl by to pro něj být problém. Nicméně na úvodní
"Can you help me?" naznačil brutálně arogantně, že se se mnou nebude
vůbec bavit. OK. Jak jsem po přistání zjistila, musel to chluchátko přitom
vidět, protože leželo celou dobu u něj v uličce. Je prostě radost natrefit na
debila.
V Doha jsem prošla pasovou kontrolou poměrně rychle.
Ona to už avizovala Vanda, že jednak přistáli dřív (a to my nakonec taky - o
celou hodinu) a jednak to trvalo krátce. Takže jsem měla dvě hodiny na čekání,
než mne vyzvednou na objednaný výlet. A tak jsem stejně jako Vanda zaplula do
Costa caffe. A zapomněla na Vandy varování. Měla jsem ještě asi 50 aratrských
reálů, a tak jsem si za keš koupila frappé. Jenže krom příchuti tam rvou tuny
cukru. A tak jsem asi po dvou napitích zjistila, že to fakt nechci. A tak
jediné řešení bylo jít, a koupit si čistě černé kafe a míchat to. Pak se to
dalo vypít.
A protože času bylo dost, vytáhla jsem PC a začala
dopisovat blog. Když byl čas na vyzvednutí, došla jsem k východu číslo 4 a
nastoupila do auta, které přijelo. Už v něm bylo 5 dalších turistů. Dva ze
Singapuru, dva z Turecka a jeden z JAR. Vyjeli jsme do pouště. První zastávkou
bylo ježdění na velblouchech. Celý ten výlet mi přišel původně takový
nezajímavý, ale druhou možností bylo jet ledí se koupat a to mi nakonec
nepřišlo zajímavé taky, protože ostrov u Doha, vedro jak v peci, stejně tak
teplé moře...to jsem si mohla odpustit. No ale nakonec mne ježdění na velbloudu
docela bavilo. Nasedli jsme a po dvou velbloudech jsme vyrazili s průvodcem do
pouště. Takový drobný okruh. Pak jsme dostali čaj a měli čas si trochu
popovídat s druhou skupinkou. To byli indové. Zajímaví byli Turci. Bratr a
sestra. Bratr sdělil, že je "Türkye". To je teď rádoby nový název
Turecka, protože někdy loni se Turci rozhodli, že nechtějí znít jako anglicky
"krocan". Zjevně se to světově vůbec neujalo. Nikdo nechápal, co je
turek zač. On to opakoval několikrát, než jeho sestře došla trpělivost, vy
vysvětlila, že jsou "turkey". Pak si vzájemně něco řekli, přičemž
bratr furt trval na novém názvu a sestra mu asi říkala, ať neblbne :-D
Další částí programu bylo ježdění v dunách. Odpustili
jsme pneumatiky a vyjeli. Různě jsme v písku jezdily nahoru a dolů po dunách a
bylo to super. Trvalo to poměrně dlouho a bavilo nás to všechny. Další
zastávkou byl sandboarding. My ho s Vandou zažily kdysi v austrálii a tak vím,
že není o co stát. Ono tedy to po písku jezdí skvěle, ale jít tu dunu pak nahru
v přímém slunci je dost vopruz. Plus tedy písek všude. Daty to karařani měli
vychytané ještě víc, protože vytáhli klasické prkno na snowboarding a kdo umí
snowboardovat, mohl narvat nohy "jako do vázání" a kopec klasicky
sjet na prkně. Kdo neuměl, mohl si sednout. Už tak jsem měla písek všude, takže
jsem s díky odmítla. Bratr turek byl po první jízdě natolik zničený, že pak u
auta zvracel. Tvrdil tedy že přehřátý byl už včera (a není se co divit v Kataru
v červenci).
Poslední zastávka byla u moře. Tam jsme se brouzdali
vodou (velmi teplou) a čekali na západ slunce. Dalo se koupat, ale nikdo to
nevyužil. No a po západu slunce jsme nasedli to auta, vyjeli z pouště,
dohustili pneumatiky, a dojeli zpátky do Doha. Zatímco Vanda byla na letišti už
v osm, já se tam dostala až po deváté, jelikož si řidič myslel, že budu ráda,
že uvidím Doha a tak nejdříve rozvezl po hotelech ostatní. Já ale moc ráda
nebyla. Začal na mne doléhat dlouhý den. Zatímco v Doha bylo devět, já už měla
s časovým posunem půlnoc a v letadle jsem nespala...
Na letišti jsem navštívila Duty freeshop a měla v
plánu si koupit parfém. Překvapila mne ale poměrně vysoká cena. Vanda přitom
říkala, že měla slevu 20% a s účtem u qatarairways ještě i další slevu za
prolítané míle. Tak nebylo zbytí, a poptala jsem se u paní jak to je. Paní
zkoukla můj účet a řekla mi, žer za prolítané míle mi odečkou 47 katarských
riálů z ceny. Sleva další žádná (tedy na můj vybraný parfém, na jiné parfémy by
sleva asi byla, to měli vystavené). Takže jsem si pogooglila cen u nás, paní
jsem sdělila že bohužel, u nás je to furt levnější, a vyrazila do salonku,
který jsem zase měla zařízený. První jsem šla do sprchy, vyklepat ze sebe
písek. Pak jsem se trochu najedla a protože nebylo volné lehátko, zkroutila
jsem se na sedačce a na půl hodiny jsem zabrala.
Pak už bylo čekání nepříjemné i v salonku. Byla jsem
strašně unavená. Když na ceduli naskočila brána, vyrazila jsem k letadlu a už
se nastupovalo. Nalezli jsme do autobusu k letadlu a v autobuse se nepříjemně
dlouho čekalo na další opozdilce. V letadle jsem se zkoutila do sedačky (v
uličce) a usnula jsem během rolování na start. Bohužel, nespala jsem moc. Během
letu jsem se pořád budila. V celku jsme naspala asi tři hodiny maximálně.
Nicméně ráno to stejně bylo nejzajímavější. Když začali roznášet snídani.
Letuška držela zenový klid. Já bych na jejím místě kvetla. Lidi jí úplně
ignorovali s vozíkem v uličce a furt proudili na záchod. A to fakt extrémně, to
jsem snad ještě neviděla. Letuška podala jednu snídani, dva prošli (což pro
letušku zanmenalo odblokovat a posunout vozík, počkat, vozík vrátit a
pokračovat v činnosti). Pak nalila kafe, prošli tři. A tak furt dokola. A ona
drží. Občas trochu protočí oči, ale drží. A usmívá se. I když se paní v klidu
postaví k vozíku, takže se letuška nehne, a povídá si s někým v sedadle a u
toho popíjí kolu.
Takže to mělo za následek, že zrovna moje snídaně (a
snídaně Rumunů vedle mne) čekala skoro až do přistání. A taky to, co se stalo
pak. Nebylo se čemu divit. Rumunka vedle mne si objednala kafe, a ten výborný
mangový džus. Letuška ho nalila, podává - a jak byla ve stresu a měla toho moc
- tak ten kelímek pustila o zlomek sekundy dřív, než měla. Nikdo by nevěřil, kolik
bordelu nadělají ubohé dvě deci. Rumuni je měli fakt všude. Na oblečení, v
elektronice, na botech i na batohu. Ve snaze jim pomoci letuška rve ubrousky a
taky nalévá trochu vody na vyčištění - a tou zlila mne. Ale nestěžuju si, voda
je furt lepší, jak ten džus.
Souběžně jsme pak ještě v letadle řešili i zdravotní
incident, kdy zkolabovala paní o dvě řady vpravo je už jen detail. Každopádně
to zvládla, a ani jí nakonec nevolali sanitku na letiště. Ovšem překvapilo mne,
kolik papírů se musí při takové situaci vyplnit!
Přistáváme ve Vídni. Mám tři hodiny do odjezdu vlaku
do Prahy. A to se mi zdá moc Tak moc, až hledám alternativy. Jako kdybych
nevěděla, že to nemám dělat. Fakt to vím, říkala jsem si i předem, že to nemám
dělat. Ale. Kdo by chtěl s batohem o dvaceti kilech čekat ve Vídni. Nevyspalý.
A tak jsem začala hledat jiné vlaky. A našla jsem vlak co jede dřív, a není
dražší zas o tolik. Zrušila jsem původní rezervaci, koupila novou jízdenku…a
při porovnávání cen mezi ÖBB a ČD jsem se uklikla o deset minut. Jeden vlak jel
v devět, druhý v 9:10. Inteligentně jsem koupila ten v devět. Když jsem se
začala divit, proč není na ceduli nikde napsaný, došlo mi, že bude někde chyba.
Byla. Ten vlak nejel z hlavního nádraží, ale z nádraží France Josefa. Podle Google
je vzdálené 7 km od hlavního nádraží, a auto by tam bylo za 25 minut. A to už
měl ten vlak odjíždět. Super.
Bohužel, jsem to koupila přes České dráhy. ÖBB totiž
umožňuje storno v nějakém krátkém časovém limitu, ale ČD vůbec (respektive do
24 hodin před odjezdem, takže pro mne vůbec). A tak se stalo, že jsem do černé
díry Českých drah narvala 9 stovek. Nedalo se nic dělat. Koupila jsem si druhou
jízdenku na správný vlak a vyrazila jsem do Prahy. Na vlak navazoval rovnou i
autobus do Loun, tak jsem nenutila Pepu do Prahy jezdit. Ale když jsem na
hlavním nádraží zjistila, že nejezdí metro, tak bych plakala a svého rozhodnutí
jsem hořce litovala. Na Florenc jsem došla a i jsem autobus bez problému
stihla, ale žádná radost to tedy nebyla.
Žádné komentáře:
Okomentovat