Vedra se očekávají i pro dnešní den. Ale my na to vyzrály :-D
Aneb opět nám budík zvonil v pět. V půl šesté jsme už odjížděly směr Hang Mua. Tady jsme zaparkovaly, po krátkém zaváhání. Kdo nečetl facebook, může si počíst znovu. Když jsme přijížděly, první paní jen ukazovala, že máme zajet zaparkovat k ní. Druhá už neváhala skočit skoro pod skútr, aby nám vysvětlila, že se parkuje u ní. Největší borec byl ovšem chlapík u velkých vrat do areálu. Zastavil nás, a odkláněl na parkoviště. Tvrdil, naprosto rozhodně a pevně, že dál jen nemůžeme. Když jsme ukazovaly na auta za branou, tvrdil, že to je pro auta, motorky u něj. Vypadalo to dost věrohodně, z mého pohledu. Ale najednou jsem měla za zády draka, který začal vykřikovat něco o podvodnících a nutil mne jet dál. OK, tak jsme jeli. A ano, bylo tam parkoviště. I pro motorky. Za 10 tisíc dongů (asi 10 korun). Vanda si totiž postup správného parkování vyčetla na internetu. Zjistila, že za branou se má parkovat ideálně. Všude jinde jsou výběrčí na vlastní triko za ceny dle uvážení. Že zrovna včera někdo platil u tadytoho maníka co aspiruje na Oskara za hlavní životní roli celých 100 tisíc dongů (tedy asi 100 korun). Vstupné do areálu přitom taky stojí 100 tisíc dongů na osobu.
Takže jsme zaparkovaly a vyrazily. Nezdržovaly jsme se žádným obhlížením místa, vrhly jsme se rovnou na vyhlídku Hang Mua. Nahoru má vést údajně 500 schodů. Nevím, ale i v tak časném ránu to bylo pekelné, zejména proto, že schody mají různou výšku a samozřejmě i proto, že není 38 ve stínu, ale jen "lépe snesitelných" 34. Už po pár schodech z nás lilo proudem a to ještě se chtěl sem-tam nějaký asiat s námi fotit. To asi ještě neviděli.
Nahoru jsme vylezly a rozhodně to stálo za to. Výhledy úchvatné. Nad svatyní se na hoře ještě ční veliký drak, ale tam lezla už jen Vanda, oficiální schodiště tam nebylo a i tak dala Vanda jen pobyt u hlavy draka. Pro extrémně zdatné horaly by se dalo vylézt až k ocasu, ale to i Vanda usoudila, že podnikat nehodlá.
Pak, když jsme slezly, byl čas prohlédnout si zbytek areálu. Ráj pro instagramové nadšence. Fakt. Lotusová pole, plná romantických chodníčků a mostíků. Holky si tam tahaly kufry oblečení a vlastní fotografy. My dvě s Vandou jsme tam vypadaly hodně nepatřičně. Krom obyčejných šortek a triček jsme ještě i rudé a zpocené...Běs.
Poměrně rychle jsme z toho pole hrůzy zmizely, i když samozřejmě Vanda trochu zalitovala, že si nevzala šaty. Pak už zbývalo jen vyprostit naši motorku ze sevření motorek jiných, a mohly jsme se vrátit domů. Akorát na snídani.
Po snídani jsme zalehly a snažily se dospat ráno a také přetrpět polední žár doma. Ale nebylo to tak snadné. Jak rostly teploty, rostla teplota i v našem pokoji. I jsme začaly zvažovat, zda neprchnout o den dříve do Hanoje. Je tam sice taky vedro, ale hotelový pokoj má zdi a tedy to klimatizace asi uchladí. Ne jako tady. Ale zjistily jsme, že máme nevratné jízdenky na vlak a vůbec. Začaly jsme přemýšlet, co tady. V plánu byly původně ještě jedny loďky, ale do nich se nám moc nechtělo. Podle recenzí na internetu to je totiž jedna velká turistická past. Ale zase co s odpolednem. A právě, když jsme se začaly rozhodovat, že jedeme na loďky, začalo hřmít.
Vanda se šla poptat do recepce, zda na to hřmění máme brát ohledy a dozvěděla se, že ne. A taky se dozvěděla, že tohle horko je moc i na místní a vůbec tu není zvykem. Trpí prý stejně, jako my.
Netrvalo dlouho a začalo pršet. A tak jsme plány vzdaly, Vanda napsala do recepce, že by tedy případně uvítsala masáž a já jsem si otevřela plechovku piva v očekávání podívané. Jenže. Letní deštík. Do půl hodiny bylo po něm. A recepce neodpovídala. A tak jsme se sbalily, obrnily nervy na pokusy vytahat peníze a vyrazily směr loďky.
Tam jsme dojely a nejprve všechno vypadalo dobře. Parkovné 15 tisíc dongů (15 korun) a nic nenasvědčovalo, že by měl být problém. Pak ale pokladna. Vstup do jeskyně 120 tisíc dongů, loďka 150 tisíc. Navrhuji pánovi, že do jeskyně doplaveme. Ten nechápe. A nechápe ani Vanda, takže se furt dohaduje. Nakonec tedy beru vstupné i loď s tím, že tím mám tedy ale vše vypořádáno a počítám, že veslaři jde ta cena za loď.
Vyjedeme mezi rýžová pole a začne přesně to, o čem recenze hovořily. Začne to loďkou s fotografem. Jestli jako nechceme úžasnou fotku. Nechceme. Nechápe proč nechceme. No ale plujeme dál. Za chvilku potkáváme loď s občerstvením. Super koncept, proč ne. Ale nám je dobře, je pod mrakem, nic nechceme. Paní nám nutí plechovku pití pro veslaře. Veslař zrovna před chvilkou pil ze svého. Nechceme ani pro veslaře (pozorujeme, že nešťastlivci, kteří koupí veslařovi pití, zjevně naletěli. Veslař pití hodí za sebe a předpokládáme, že pak zase prodá). Cestou proplouváme tři jeskyně. Náš veslař asi pochopil, že má blbé hzákazníky. Přesto to zkouší ještě jednou. Nabízí nějaké obrázky. Ani ho nenecháme je vybalit. Nechceme. Tím ho asi úplně naštváváme. Natolik, že vrazí do cizího člunu a pak vesluje jak o život, aby nás měl z krku. Cesta má být na hodinu a půl. Nám trvá jen trochu přes hodinu. Ještě před koncem si veslař říká o dýško. Nedáme. Nestálo to za to, nemají k dýšku nastavenou cenu (vždyť už od nás dostal zaplaceno) a máme i srovnání se včerejší lodí, kdy se veslaři nic navíc neplatilo. Nelíbí se mu to ani trochu.
Bereme motorku a veslař není líný si nás znovu najít a znovu si o dýško říct. Jako vím, že je trochu obětí recenzí a špatného systému. Ale proč může systém fungovat na jednom místě a na druhém o 15 km jinde už ne, je mi trochu záhadou.
Odjíždíme domů, akorát na večeři. Domlouváme si odvoz na zítra na vlak (moc nevěřím Grabu, protože jsme uprostřed ničeho a nechci tu zůstat, když si řidič usmyslí, že nepřijede).
Večer ještě Vanda zjišťuje, že snaživá pokojská Vandě vyhodila odličovací tamponek na obličej. Ekologický, znovupoužitelný. No jo, no :)
Žádné komentáře:
Okomentovat